BasSusanka a její naprosto bezvýznamné výlevy

V dalším semestru...

2011-09-29T13:12:00.000+02:00

Opět tady, buším rukama o černou zem, v úkrytu svém křičím. Jsem tu a nevěřím jedinému slovu - všechno je tak nějak povrchní, neosobní, proč tady vůbec jsem? Proč se snažím hrát, že se nic neděje, proč chodím s klidnou tváří a nepatrným úsměvem? Jsem člověk. Ztrácím se tu. Brzy mě vše zase semele a mně nezbyde chvilka času. Snad to mě znovu zachrání. Znovu jako před půl rokem...
Systéme, nepodkopávej mi nohy, má schránka je křehká a napětí vysoké - i když, to ti je vlastně úplně fuk.

Stát v pozadí

2011-01-17T20:38:00.000+01:00

Měl by člověk zůstat v pozadí a jen v myšlenkách se utápět a nevěřit v lepší dny? Měl by zůstat skryt aby snad nepohrozilo mu nebezpečí? Měl by si zahrávat s člověčinou? Čím dál víc nevěřím, čím dál víc podezírám, čím dál víc zatracuji! Celý systém je špatný! Bojím se každé změny, na vše koukám skrz prsty. Jsem paranoik? Nebo zlomený student? Jsem věrná svým vzpomínkám a svým dřívějším jistotám? Vše se rozplynulo a odplouvá pryč. Rebelství dřímá v mém těle a je od jistých dob zamčeno kdesi uvnitř na zámek, ke kterému nechci hledat klíč. Jsem "dospělá", tak na co rebelství?" Tolik touží vyskočit ta věc, tolik se mi dere do hlavy a buší do spánků jako o život. Když po neúspěchu odchází, nechává slzy v mých očích a šrámy zůstávají. Už jen rok a půl a bude konec? Už nechci riskovat více změn, já změny vlastně nenávidím. To jsem já, odevzdaná, tichá, plná neutichající zloby. A smutku z bezmoci.

Carillon_promo

2010-12-05T01:31:00.000+01:00

"Ale ty jsi ostřílená bojovnice..."

2010-09-20T18:23:00.002+02:00

Aneb první den ve škole a poslední slova tohoto dne vyřčené ústy vedoucího ateliéru.

Radost a nadhled.

První kafe v semestru.

Nuda.

První oběd v semestru.

Únava.

Odpor snoubený s radostí.

Zklamání.

Setkání.

První víno v tomto semestru na půdě školy.

Čekání.

Nadšení.

Myšlení.

Úleva.

To je výčet dnešního dne. Začíná můj osobní souboj se školou, schovaný pod skořápkou studentského života, brzy snad skrytý v nedostatku času.

!ZA VŠÍM HLEDEJ ČLOVĚKA!

BasSusanka na roztrhání

2010-09-19T18:14:00.002+02:00

Každý den přibývá nová komplikace, každý den přichází nové rozhodování, mám plnou hlavu problémů, které je třeba řešit a já na ně nemám sílu. Ubíjí mě pocit, že mi něco uniká, zraňuje mě představa, že o něco přicházím. Kdyby měl den 48 hodin a já se mohla alespoň rozdvojit. Nechci nikoho zanedbávat, bolí mě když někomu ubližuji. Nevím jak na to, nevím jak tyhle věci nechat projít okolo mě a nevnímat je. Neumím být soudcem, neumím být katem. Jsem taková, jakou jste si mě udělali, světe!

Mrzí mě to.

CARILLON PŘIJÍMÁ NOVÉ ČLENY

2010-09-17T14:40:00.000+02:00

Znojemské vinobraní 2010

2010-09-17T10:38:00.001+02:00

Blog znovu obnoven?

2010-09-16T21:11:00.003+02:00

Možná se chci bavit o své "profesi", sdělovat svým příznivcům a spolužákům zážitky z ateliérových schůzek, odhalovat své nové zamilovanosti. Možná toužím přilákat lidi k našemu úžasnému sboru, díky kterému mohu v tomto světě dýchat. Možná sem chci uvést reklamu na divadelní hry, které mi umožňují utéct z tohoto světa pryč, ke svým touhám. Možná vám všem chci sdělit své každodenní útrapy v podobě lidí, co potkávám, v podobě událostí a překážek, s kterými se potýkám. MOŽNÁ SI CHCI TAK TROCHU POSTĚŽOVAT!

Brainstorming může začít...

Operace Corsica: Den dvanáctý + noc návratu

2009-08-02T08:47:00.000+02:00

Sobota, predani klicu je planovano na osmou hodinu. Budicek v sedm, nasnidat, dobalit, uklidit, naladovat auto, predat klice a vyrazit! Vse jde podle planu, v osm skutecne prichazi nejaky cizi pan a my mu predavame klice i financni obnos za ubytovani. Mam pocit, ze ponekud riskujeme, kdyz vubec nevime o koho se jedna a zda je to opravdu Fabrisuv bratr (nezname samozrejme ani Fabrise). Klic pod rohozkou byl nahradou tomuto seznameni. Uvazujeme, zda i tenhle clovek jen umisti klic pod rohozku a odejde buhvikam.

Mirime do Bastily a loucime se s horskym mesteckem, s jeho polorozpadlymi domecky a vzhlednymi universitami. Musime domu a ja ve skrytu duse doufam, ze tam snad dojedeme v poradku. Mam trochu strach, ale v aute tradicne pospavam.

V Bastile mame dost casu a tak si prohlizime nejake obchudky a nakupujeme posledni zbytecnosti. Stejne jako loni ve Spanelsku si dnes kupuji na Corsice zviratko v prevleku z automatu – tentokrat je to Hello Kitty v prevleku delfina. Na uklidnenou pred odjezdem si davame male keficko a vyrazime k trajektu – lepe receno do fronty, ktera na nej ceka.

V aute pojede jen ridic, ostatni vstupuji do trajektu pesky. Nedockave vyhlizime nas rychlotrajekt.

Prijizdi presne na cas a behem vyjizdeni aut uz vjizdeji ta nase. Mensi zmatek nastava, kdyz ridici cekaji na sve pasazery a nevi, kde je hledat. Vse ale probehne podle jejich planu a my jsme vcelku rychle nalodeni.

Obsazujeme dve dvousedadla u okna – sedi se jako v autobuse nebo letadle.

Na palube je jen male mistecko pro nejvetsi slunicko- a vetromilce. Pousteji nam anglicky film s francouzskymi titulky, nezbyva, nez odpocivat. Na GPSce sleduji cestu po mori a rychlost trajektu. A vskutku, za necele dve hodiny se ocitame u brehu Italie, kde jsme vylodeni v pristavu Pjombino.

Nedbame jiz drivejsich pokynu a do auta nastupujeme vsichni uz na trajektu. Vsude je spousta aut a jsme radi, kdyz se vymotame kamsi na cistou silnici. Nabirame smer Pisa a jeji sikma vez. Pisa je opravdu krasne mesto – samozrejme nejvic turistu najdete u sikme veze – predevsim se s ni vsichni musi vyfotit jak ji podpiraji – to je zaklad! My se vsak od teto zasady distancujeme a jen ji jednou parodujeme, kdyz ji Lukas na fotce pristrkuje z druhe strany.

Z mnozstvi turistu mi neni dvakrat dobre, tak se radeji prochazim kolem kostela ke krypte a fotim si dulezitejsi pamatky.

. Je mi trochu lito, ze nemame vic casu na celou Pisu – jen si dame neco k jidlu a vracime se k autu.

Cesta je vcelku prijemna, akorat zanedlouho zjistujeme, ze jedeme jinudy nez na Corsicu. Rikam si vsak, ze GPSka se nemuze plest – bohuzel opak je pravdou a kdyz se ocitame kdesi daleko na zapade, prestava s nami komunikovat – nezbyva nez se vartit a nezkouset zadne novinky. Prejezd z dalnice na dalnici se nam napoprve nezdari, tek jsme nuceni to s velkou pozornosti zkusit znovu. Zdarilo se, hura, blizime se k Rakouskym hranicim. Pak nejaka ta nocni vecere ve Fast foodu a pokracujeme dal. I pres velkou zajizdku se ocitame v Praze vcelku podle planu. Budim se v ČR s pocitem blizkeho domova a tesim se na nasi postel. Loucime se s kolegy kolem pate rano a jeste si par hodin dospime.Tak, Korsiko, mej se hezky, bylo nam u vas pekne, ale uz se asi nikdy neuvidime;---)

Operace Corsica: Den jedenáctý

2009-07-31T15:11:00.000+02:00

Patek, posledni den, posledni noc, posledni vylet na plaz. Vyrazime tedy na jednu mirne vzdalenejsi plaz nejaky ten kousek od Alerie. Jako spatneho proproka potkavame na nasi zname ceste srazenou kravu. Velka krava, lezici na boku se zdvizenyma nohama. Nechapu. Sjizdime z cesty do Alerie a ja usinam. Dochazi k mirnemu autokarambolu a ja jsem trochu v soku. Kazi nam to posledni Corsicky den. Na plazi se postupne uklidnujeme a na etapy si prochazime vetsinu plaze.

Je to plaz s oblazky pri vstupu do more, coz mym noham neni dvakrat prijemne. Za to vsak je pod vodou krasne videt a ja zde pozoruji predevsim rybky, ktere vyziraji morske piscite dno. Hejna jich mi unikaji pod rukama. Mam radost, ze bryle se nekupovaly uplne nadarmo.

Z kaminku a piscite „malty“ stavim na brehu hradni zed vcetne veze s „cihlovou“ strechou. Muj vytvor obdivuji kolemjdouci, kteri nejspis netusi, jak stare ditko ho stavelo. Kazdopadne jsem poctena.

Jako obedovou chutovku si davame na plazi palacinky a brzy vyrazime nazpet do mesta. Stavujeme se naproti v Casinu, podobnemu tomu v Corte a nakupujeme vse, cim chceme obdarovat nase blizke. Musi preci ochutnat mistni pasticky, mistni maso, mistni dzemy, mistni vino... neodchazime tedy zdaleka s prazdnou. A to nas jeste ceka Shopping de Nuit v Corte.

Tam doladujeme vsechno ostatni. Ma touha po nove velke osusce je vyslysena a za velmi rozumnou cenu ji nakonec kupuji v jednom obchodu se suvenyry, ktery jsme za ten vecer navstivili asi trikrat. Domu si kupujeme Corsicke pantofle a nasi blizci take nezustanou neobdarovani. Na hlavni tride je rusno, deti po sobe strikaji penu a confetti, dospeli se tlaci u poulicnich hudebniku. Patek je v tomto meste jiste dnem oblibenym. A my uz se pomalu, ale jiste loucime!

Operace Corsica: Den desátý

2009-07-30T22:38:00.000+02:00

Ctvrtek, predposledni cely den pobytu, posledni povinna tura. Hned po ranu prijemnosti prilis nehyrim. Jiz drive jsem upozornovala, ze nemam rada tury bez jakehokoli cile a dnes se tato nechut nejak nasobi (stale jsem trochu jakonastvana na Lukase). Cim vice zjistuju zradu, tim horsi nalada na me dopada.

Podel hradu stoupame kamsi k rozcesti. Radeji na nej nekoukam, nebot tusim, co na nem stoji. Nejkratsi trasa (tedy cil) je 5 a pul hodiny cesty. Beznadejne. Tudiz se potvrzuji me obavy. Spatne se mi dycha a moje nastvanost plicim zrovna neprida. Rada bych se prochazela, kdyz je to cesta bez konce, ale pripadam si jako koule na noze tech ostatnich prirodydychtivcu.

Krasny vyhled na hrad mi kazi nemoznost nadechu a ukrutna touha rvat. Nastesti se me brzy ujima muj mily, ktery dobre chape, o co mi jde. Cestu si tedy projdeme a brzy po vyprazdneni prvni lahve se vracime nazpet. Nejaky kamen o pul kilometru dal me opravdu nelaka.

V klidu sestupujeme dolu do mesta, bez vody, velmi vycerpana, shanim se svym muzem nejake osvezeni.

Padam na postel. Venku je opravdu na padnutí, osvěžujeme se koupenou Fantou a take sprchou v nasi sedaci vane. Jsem uz davno v klidu, varim nejakou tu dobrotu a po padu nejvetsiho vedra jdeme pozorovat zname petanguisty. Tohle nam bude jistojiste chybet.

Kolegove na vecerni prochazku vyrazili na koktejl. Mrzi nas, ze nam nedali vedet dopredu, pac koktejl jsme meli v planu take. Nevadi, vyrazime sami a doufam, ze si zvladneme objednat i bez francouzsky mluvici Martiny. Konecne ochutnavam Long Island Ice Tea plny alkoholu – je to dobrota. Lukasova Pina Colada je taky fajn a jsme oba spokojeni.

Spokojene se projdeme i nize do mesta, kde si opet uzivame nocniho osvetleni. Krasa.

Operace Corsica: Den devátý

2009-07-29T22:25:00.000+02:00

Ctvrtek, vylet na zapad ostrova. Vstavame trochu drive, abychom stihli, co se da, protoze cesta bude o neco delsi. Cesta je nejen delsi ale take slozitejsi – podle navstevy muzea tyto „curving roads“ vytvoril na Corsice sam velky Napoleon. Ano, pohled na tyto stezicky, obepinajici skaliska, je vetsinou opravdu nadherny. Ale cesta po nich, ze strany na stranu je vcelku neprijemna. Konecne jsme pochopili, proc nam Honza rikal, ze tohle auto neni pro jezdeni vzadu. Honza, zrejme, abychom to meli drive z krku, tyto zatacky opravdu reze – jednu za druhou. Ve zdravi tuto cestu prezijeme a ocitame se v Portu – mestu cervenych kamenu. V planu je zapujceni ctyrmistne lodky. Mezitim, co my se vzpamatovavame z cesty, nasi kolegove zjistuji, ze mala plavidla jsou jiz rozpujcovana. Nezbyva nam nic jineho, nez se prifarit k vetsi skupince na nejaky ten lodni vylet. Vybirame si kratsi vyjizdku, nebot nam krasne zapada do programu. Akorat se stihneme najist v jedne zlute restauraci Romantica s ruzovymi zachodky. Objednavame si menu a ja si vybiram nejake ty morske potvurky...sardinky jako predkrm a lasagne s morskymi plody jako hlavni jidlo. Lukas zustava u salatu a kureciho steaku.

. Honza nepokazi zajezdni tradici a dava si mistni Moules a Martina nejaky ten veliky vegetariansky salat s lilkem:---) Vylet je fajn. Lodka je mala, ale plne obsazena, průvodce mluvi pochopitelne pouze francouzsky.

Klapot fotaku. Cervene skaly se pysni svou neobvyklosti.

Vjizdime do ruznych jeskynek, projizdime ruznymi pruplavy a stale obdivujeme nejen skaly ale take neuveritelne pruzracnou modrou vodu.

Ceskym ignorantum se musi ctyrikrat durazne francouzsky zopakovat, ze tam nahore JE ORLI HNIZDO! Veselé.

Na ceste zpet potkavame skakajici ryby. Mym ocim vsak unikly. Jsme radi, ze mame zas pevnou pudu pod nohama a jdeme na kavu uklidnit sve zaludky.

Bohuzel cas leti a tak se vracime nazpet do Corte, kde nas ceka jeste nejaky ten nakup. More nam je letos odepreno. Zato vsak opet na zpatecni ceste potkavame roztomila domaci prasatka, ktere tady chovaji ve volnem vybehu. Podobne jako kravy se tedy potuluji podel silnic a loudi od zastavujicich lidi dobroty.

Kolegove jeste po navratu vyrazeji na Restoniku, my musime predevsim doplnit zasoby. Po vcelku narocnem dni pak odpocivame na lavicce pred apartmanem pozorujic mesto a mravence, kteri dostali chut na nase „odpadky“.

Vecer si davame vinko a klabosime o blbostech, Ti tri me v jednu chvili mirne namichnou a ja se odmitam se svym milym dale bavit. Kolem 23:00, netopyri delaji venku hlouposti a jakoby nalitavaji do oken, kde clovek zrovna stoji. Vzdy si vsak hlidaji provokujici vzdalenost a 'odrazeji' se v nadokennim prekladu. Ve sve ponekud podrazdene nalade se jejich jednani musim smat. Brzy je vsak jejich skadleni prestava bavit a kamsi se odletaji schovat. Dost bylo dnes zvirectva. Dobrou noc.

Operace Corsica: Den osmý

2009-07-28T22:59:00.000+02:00

Streda, spolubydlici vstavaji az vstanou, my cekame, abychom se mohli stat strazci klicu a vyrazit do mesta. Vyrazime na druhou mestskou vyhlidku, tentokrat volne pristupnou a musime priznat, ze je z ni vyhled mnohem zajimavejsi nez z citadely.

Pomalu se projdeme kolem kostelicku a nahlizime do ruznych obchudku. Vracime se domu na obed a pomalu se chystame vyrazit na koupani na Restoniku.

Bohuzel se zdrzime doma tak, ze se nam, jeste nez vyrazime, nejak pred ctvrtou, ozyvaji kolegove, ze uz jsou na ceste. Neudelali si tu turu dvakrat dlouhou, kdyz i nakoupit si stihli. No nevadi, predavame klice a jdeme se osvezit do horskeho potucku.

Po veceri, vyrobene ze zbytku vyrazime na vecerni prochazku spolecne s kolegy. Okouzleni kouzelne pusobicim osvetlenim se pokousime vytvorit podobne kouzelne fotografie.

Bohuzel vsak jsou nase male fotoaparaty nachylne na nizkou svetelnost a chudera zrdcadlovka zustala na apartmanu – no, neda se svitit.

Na ceste nas zaujme take mistni kutilstvi. Vice na fotografiich uvidite sami.

Operace Corsica: Den sedmý

2009-07-27T23:02:00.000+02:00

Pondeli, stresem skoro nemohu dospat. Priprava a sraz 8:30 u canyoningoveho stanoviste. Fasujeme sedaky, helmy a neopreny. Cesta autem, drsnejsi tura pesky. Nase boty do vody se pry rozpadnou. Zapiname je tedy do sandalu, ktere jsme nastesti vymenili za pohorky. Nekteri clenove skupiny jdou jen v sandalkach. Start. Soukame se do neoprenu a poslouchame posledni uzitecne rady. Kdyz mame vsichni zkontrolovane postroje, vyrazime do vody. Je opravdu studena a zvykam si na ni asi 3/4 vyletu. Odvazne se vrham do prvnich 'adrenalinovejsich' pocinu. Jim tvari v tvar jsem vsak najednou malickou vyplasenou myskou. Odhodlani prichazi se zpozdenim, ale vysledky jsou uzasne. Lukas me chce zabit. Kolegove jeho hnevu unikaji predni pozici ve skupine. Postupne se vsak i on poddava, ikdyz skokum statecne unika. Ja se vyhybam skokum nad 10m. Pri nich se odhazuje helma napred a pohled dolu je vrazedny. Bohuzel vsak misto nich prichazi napriklad slezani na lane. Pohled dolu je stejny a trapeni je delsi. Ale mam to. Pak si jen uzivam na skluzavkach a Belgicti kolegove se mi nevim proc casto smeji. Nejspis jsou to ale jen velci blazni, nadsenci adrenalinu. Pri pasazi sjizdeni na lane jako jedini vymeni tento zazitek za skluzavku z vysky tak 20m. Potlesk. Posledni pasaz. Skluzavky, lana, zaverecny jump. Kdyz nam reknou, ze je konec, jdu si ho skocit jeste jednou. Uzasny pocit. Jsme mokri, nadseni, nekteri proste radi, ze uz to maji za sebou. Svlekani neoprenu je naramna zabava. Vsecko vracime, loucime se a do Corte odvazime jednoho maleho Belgicana, ktery prebyval.

V Corte prichazi dalsi bocni naraz do kola. Zadne vyrazne prekvapeni. Davame si doma neco k jidlu a s kolegy se potkavame v Muzeu Korsiky. Bez potvrzeni dostavam studentskou slevu a jsem rada, ze zbytecne nepreplacime. Zrovna ted je v muzeu expozice o Napoleonovi, ktera nas, jakozto jedina i anglicky prelozena, vcelku zaujme.

Zbytek jen proletneme a spise obdivujeme samotnou stavbu muzea, vkomponovanou do citadely. Kvuli citadele tu vlastne jsme a v ramci vstupneho stoupame na jeji vrchol. Vyhled na mesto, par podivnych sklepeni a zachodove kabinky. Pusobive.

Zitra vyrazeji kolegove na turu, kterou pro jeji planovanou delku vzdavame, jak jsme drive slibili. Alespon si projdeme mesto.

Operace Corsica: Den šestý

2009-07-26T23:05:00.001+02:00

Nedele, opravdu odpocinkovy den. Vstavani 'az vstanem' a vylet na plaz v Alerii, kterou jsme navstivili jiz na pocatku zajezdu. Tentokrat se vydavame na pravou stranu a usazujeme se na predelu mezi dvema plazemi. Lukas se skryva pod slunecnikem a ja vyrazim do vln. Voda je ale velmi kalna, takze pod vodou toho moc nevykoukam. Zvlastni je, ze ale prave tady mi zornym polem proplave vcelku velka rybka. Ale nic vic. Opalovani na plazi. Obed v plazove restauraci, kam jdeme na etapy, a kde nastesti jeden z cisniku umi anglicky. Opalovani a par navstev morske vody.

Cas leti a my zas jedem domu, kam prijizdime chvili po seste. Potrebujeme jeste nakoupit par drobnosti na veceri a pondelni canyoning, ale v nasem oblibenem Casinu uz je davno po zaviracce. Neda nam to a jeste zkousime mensi Spar. Nastesti ma do sedmi otevreno, tak nakoupime vse potrebne. Vecer zkousim varit couscous, nakonec je prekvapive pozivatelny. Prochazka po meste, slivovicka, spanek, aby byla sila na zitrejsi canyoning.

Operace Corsica: Den pátý

2009-07-25T23:09:00.000+02:00

Sobota, vylet do nejjiznejsich casti ostrova nas kvuli vzdalenosti nuti k brzkemu vstavani. Nejprve navstevujeme Porto Vecchio, kde pro usporu casu i benzinu stavime na placenem parkovisti. Opet pristavni mesto me tentokrat prekvapuje mnozstvim turistickych obchudku vzhledem k jinak vcelku nezajimave naplni mesta. Krome pristavu s mnozstvim jachet nepotkavame moc mist k zastaveni. Snad jen kostel s mile znejici zvonkohrou, za jejihoz zneni mesto opoustime.

Mirime do mesta Bonifaccio, jehoz krasou Honza zaril uz od rana. A nemylil se ve svych predstavach. Pristav se jiz na prvni pohled vymykal vsem predchozim. Pri krouzeni po meste za ucelem nalezeni parkovaciho mista nas okouzluji predevsim skaliska z bileho piskovce, jehoz vymylanim vznikl tento zaliv. Obyvatele si v nem vybouravaji garaze, sklepy a zasazuji do nej i sve domovy. Na nejvyssi skale se tyci citadela, na kterou pak navazuje cele horni mestecko. V zalivu obdivujeme opet dokonalost jachet. Pote, co trikrat projedeme mesto odshora dolu, nalezame placene parkoviste u pristavu, kde sviti zelene 'VOLNO'. Pred nami stoji jeste dve auta a my ocekavame chvili, kdy prijde cervena. Neprekvapuje nas, ze se zavira zavora tesne pred cumakem nasi Mazdy. Vime, ze nase chvile prijde brzy. Nalezame misto velikostne pro motorku a vyrazime vstric krasam tohoto preplneneho mesta.

Nejdrive se ale radeji nasytime obedem v pristavu. Tentokrat si povestne 'Moules' objednava i Martina a my davame prednost dennimu menu vcetne dezertu. Vsichni jsou nakonec spokojeni i pres neprilis rychlou obsluhu. Proste pristav.

Vyrazime do vyssich poloh. Z vyhlidky na more obdivuje bila skaliska a nevime, kam driv. Vybirame cestu nahoru, protoze jit pak delsi dobu vzhuru by nas opravdu vysililo. Ze dvou moznosti se rozhodujeme pro cestu prirodni, na ktere se vzdalujeme mestu. Vyhledy na nej jsou ale velmi pusobive. Trochu me mrzi, ze predkreslenou trasu neprojdeme celou nebot je opravdu prijemna. Od more fouka vitr a stale je co fotit.

Cestu dolu k mori vynechavame a putujeme na citadelu. V prvni vezi velmi prijemne hraji a zpivaji dva hudebnici a hned vedle nachazime vystavu obrazu jisteho umelce, ktery me predevsim svymi skicami zaujme natolik, ze si kupuji jednu jeho zmensenou kopii. Zbytek mesta skyta velmi male a velmi mile ulicky. Domy jsou vzajemne spojeny opernymi oblouky coz v celku pusobi jako katedralni komplex. Konecne chapu, proc se tyto prostory objevuji na vsech pohlednicich Bonifaccia.

Prochazime par obchudku a postupne schazime zpet do pristavu ruznymi hradnimi chodbickami. V pristavu pak uvazujeme nad zivotem a bohatstvim jachtaru, zatimco si prohlizime jejich skvosty a porovnavame velikost a vybavu.

Na parkovisti se pokousime oblafnout automat, ale vzhledem ke kamerovemu systemu se smutnyma ocima platime 7 euro a mesto opoustime. Chceme jeste videt jednu plaz, Rondinara. Tam po nas chteji dalsi poplatek za parkovani, ktery i pres kratsi navstevu plaze jsme ochotni podstoupit.

Plaz je vcelku cista az na tradicni morske rasy u brehu, voda je ale krasne pruzracna, coz dokazuje mnozstvi snorchlujicich lidi. Hned jsem tedy take zaplouvam pod vodu a zkoumam morske dno. Narazim na neco podivneho, co mi pripomina nejaky potopeny vrak a vcelku me to vyleka. Najednou si uvedomuji, ze nejsem dvakrat blizko brehu, vzpomenu si na segrinu prupovidku o zralocich a mirne panikarim. Jsem v klidu az kdyz se dotykam zeme. Nejspis to byla jen kotva nejake jachty nebo bojky, ale stejne me to vyplasilo. Vsichni zkousime mistni vodu a zase trochu fouka. Jede se domu.

Operace Corsica: Den čtvrtý

2009-07-24T22:36:00.000+02:00

Patek, prislib plazoveho dne se meni v plan tury na 'Cascade de Anglais'. Projevuje se moje povaha neprilis touzici po zmenach, predevsim po otravnem snu, ve kterem se mi znovu opakuje nejaky ten nepekny studijni zazitek. V duchu jsem nepricetna, zklamana a vetsinou drobnosti podrazdena, navenek se vsak snazim pusobit prirozene optimisticky. Vydrzi mi to cestu autem a pak mozna obcas zbytecne nahlas reaguji na vse, co se vymyka planu. Cesta, ktera mela vest lesem a byt pozvolna me drazdi pravym opakem. Nakonec to ale opravdu neni uplne nejhorsi a ja dostavam chut v blizkosti horskeho potoka zase ponekud horolezcit.

Hledame soukromejsi tunku a tak lezeme cim dal tim vys. Nakonec se usazujeme a zkousime ledovou horskou vodu. Slunicko nas krasne susi, ale brzy ztracime touhu po jeho spalujicim zaru.

Odchazime po GR20ce s prislibem navstevy potoka v Corte. Po ceste zpet k autu jiz podruhe mijime roztomilou zriceninu jakesi 'Fort', podruhe bez znamky povsimnuti. Jiste lasce k temto malym stavbickam ale tentokrat neodolam. Byla by skoda jit kolem a nedotkout se teto krasy zblizka. Opoustim tedy spechajici skupinu s fotakem v ruce a ocitam se 'uvnitr' stareho stavitelstvi. Uvnitr ze 2/3 rozpadle veze na me ziraji dva visici schody puvodniho tociteho schodiste. Jsem tim v jistem smyslu okouzlena a jsem nakonec velmi rada, ze me sem touha privedla a ja dala turistum vale.

V Casinu pak tedy nakupujeme jen trvanlive potraviny a vyrazime zpet do pereji. Moje spatna nalada dosahuje vrcholu ve chvili, kdy se pokousime prejit rozboureny potok za nasimi spoludovolenkari. Ja vsak citim nasi mensi nezdatnost a nevidim duvod riskovat ztratu nasich elektronickych pristroju. Ve stresove situaci me napadaji jen same depresivni myslenky. Chut jit do vody me tedy prechazi a ja se taktrochu utapim v tech myslenkach. Snazim se se uklidnit, Lukas navstevuje prelidnenou tunku a Honza s Martinou si uzivaji vybojovaneho soukromi. Abych se uklidnila jeste vice, vlezam do proudu vody jakozto prirodni virivky.

Je to pryc, jde se domu. Po nalezeni parkovaciho mista, jehoz hledani je den ode dne obtiznejsi, se zastavujeme u vylohy Canyoningoveho centra. Tentokrat ho dokonce i navstivime, nebot pry dovolena na Corsice nemuze byt to ono bez vyzkouseni tohoto 'narodniho sportu'. Lukasovi se do toho od zacatku nechce, ale nase adrenalinovejsi polovina objednava 4 osoby prakticky bez ptani. Nezbyva nez doufat, ze do toho Lukas nakonec opravdu pujde. Spatna nalada se tak presouva na nej, meho mileho netouziciho po tomto nepochopitelnem a zbytecnem 'adrenalinu'. Stavujeme se na pizze U Valentinu a ve meste je veselo. Na kazdem rohu nejaci hudebnici. Kazdy patek zde totiz probiha Shopping de Nuit. Obchody otevreny az do pulnoci a vsude se slavi. Deti pobihaji po ulici, strikaji po sobe prapodivnymi spreji, bary jsou plne veselych lidi. Nakonec i my podlehneme atmosfere a chceme vyzkouset (pry) nejakou mistni specialitu Limoncello. Citronovy, opravdu velmi sladky alkohol. Nikdy vice;---)

Operace Corsica: Den třetí

2009-07-23T22:47:00.000+02:00

Ctvrtek, vylet do pristavniho mesta Calvi. Vede nas tam predevsim touha nasich spolubydlicich po cerstvych morskych potvorach. Vzhledem k neprilis brzkemu vstavani prijizdime prave v dobe obeda. Je vedro, tak se nam ani moc nechce prochazet po meste. Nakonec ale precijen navstivime mistni citadelu (tady na Corsice ji ma asi kazde mesto). Potkavame par peknych vyhledu na pristav a jednu vystavu obrazu.

Vetsinu casu travime ve stinu hradnich zdi. Uzkou ulickou se vracime zpet do pristavu, kde nas mimo obdivovani jachet ceka take kyzeny obed. Honza si dava tolik ocekavane 'Moules' s jakousi svickovou omackou. Martine prinaseji salat s morskymi plody a my zustavame na pevnine s pizzou 4 Formaggi. Jidlo mame na stole hned vzapeti a tak si dopravame i zmrzlinovou pochoutku.

A ted hura na rozpalenou plaz s extreme jemnym piseckem, ktery se dostane vsude. Nejprv vsak doplnime zasoby vody v obchodaku. Prikupujeme take dalsi veci, co delaji pobyt na plazi zajimavejsi - potapecske bryle se snorchlem - konecne. Hned tyto vecicky samozrejme zkousime a zkoumanim morskeho dna si opet pekne pripalujeme zada. Honza ve vetsi hloubce ale potkava dokonce morskou hvezdici, takze koupe rozhodne nelituje. Ja se bojim zacinajicich surfaru takze krome nekolika rybicek a muslicek u brehu nevidim nic zajimaveho. Ale koukani pod vodu me i tak velmi bavi. Rada tak vzpominam na potapeni ve Spanelskem Blanes.

Diky kvalite pisku stavime s Lukasem hrad s vodnim prikopem a diky vsem ostatnim zabavam, ktere mame, se na plazi nenudime.

Cas utika a vitr fouka vic a vic. Jeden z nasich slunecniku utrpi par snad opravitelnych sramu a je skoro problem najit boty pod vrstvou nafoukaneho pisku. Prodiraje se vatym piskem odchazime z plaze. Vitr neustava a cestou autem si vsimame zvlastnich mraku tahnoucich se z obou stran podel ostrova. Optimisticky doufame, ze by mohlo konecne zaprset, zatimco pocitujeme zapach spaleniny. Zadne mraky, nekde hori. Zapad slunce na nas za kopcem pusobi jako ono epicentrum.

Fotime si zakourene hory a doufame ze v Corti je vse ok. Zapach neustava ani po prijezdu do naprosto klidneho mesta. Pada popel, ale nikdo si ho nijak zvlast nevsima. Az teprve diky telefonatu do CR zjistujeme, ze znovu vzplanuly nejake pozary na jihu ostrova. Alespon vime, kam se zitra nevydame.

Operace Corsica: Den druhý

2009-07-22T22:23:00.000+02:00

Streda, 6:39, cekame na dalsi pokyny k vyprave. Trekingove hole pripraveny,snad mi prijdou vhod. Jde se do parku Restonika, trasa vhodna pry i pro rodiny s detmi. Nejprv prozijeme cestu na vrchni parkoviste autem. Uzke cesty s optimisticky nakreslenou stredovou carou nas neprekvapuji, nicmene ve skalach nam to prijde opravdu ponekud nebezpecne. Nas schopny ridic Honza pretrpi asi tri setkani se zasobovacimi vozy v protismeru, nastesti vzdy na strane u 'bezpecne' skaly. Radeji nemyslime na cestu dolu. Na vychozim miste prijemne fouka a Slunce jen velmi unavene sviti. Stin vsak nepotkavame a Slunce sili. Z prvniho odpocivadla u obcerstvovaci boudy odchazime prave ve chvili, kdy prijizdi zasobovani - chlapik s nalozenou mulou po boku. Potkavame malou horskou tunku a vymyslime optimisticke scenare, za kterym kopcem na nas asi prvni jezero vykoukne. Prvni pokus nevyjde.

Zato na nas vykoukne prozatim nejobtiznejsi pasaz s retezy a schodozebriky. To jeste netusime, co nas ceka. Po teto technicke pasazi uz nas ale od prvniho jezera deli jen kratka kamenita cesta. Tak jsme se ocitli ve vysce 1670 m.n.m., naplnili vyschle lahve horskou vodou, do ktere jsme vsak pro jeji teplotu nevlezli. Neni divu, vzdyt uz v teto vysce se nachazela velka plotna zbytkoveho snehu, ktera take jiste doplnovala toto horske jezero. Cestu dal jsme mohli tusit jiz behem odpocinku. Na ceduli sice stalo '45 minut' (coz bylo o celou ctvrthodinu mene nez od parkoviste k jezeru) avsak tentokrat jsme se tim zmast nenechali.

To, co prislo, nas ale opet trochu vyvedlo z miry. Retezove pasaze bez retezu a spousta dalsich prekvapeni. Do toho se jeste pridavaji turiste v protismeru a vubec to tu nejak houstne. Cesta nahoru je zvladnutelna, jen pri predstave cesty zpet se cloveku ponekud podlamuji kolena.

Cil cesty je vsak dechberouci a myslim, ze nikoho z turistu rozhodne nezklame. Jen nutnost cesty zpet tuto nadheru kazi.

Protoze jestli cesta nahoru byla obtizna, pak toto je rozene peklo. Hned u slezani prvniho kamene to vzdavam a chci volat vrtulnik. Hulky, ktere mi mely byt oporou dostkrat zbytecne prekazeji. Lidi na cestach stale pribyva a potkavame i dost krajanu. Je jiste, ze Cesi si radi prispi;) I kdyz bychom potrebovali, nenabirame vodu pro pocet koupajicich se turistu ani u 1. Jezera, ani v tunce, kde na nas cekaji rychlejsi a schopnejsi pruvodci Honza s Martinou. U obcerstvovaciho stanku se pasou zasobovaci muly se zvony na krku, aby se majiteli nepoztraceli.

Cesta uz neni ani dlouha, ani obtizna. Cesta autem je slozitejsi, protoze tentokrat se vetsinou vyskytujeme na pulce silnice, na kterou navazuje strmy sraz. Lide v parku neustale pribyvaji a i kolem treti hodiny potkavame kolony aut na tuto turu. Zvadli jsme to, nasleduje tradicni obchodak. Celi zapraseni tentokrat delame opravdu rychly nakup. Prekvapuje nas anglicky mluvici pan pokladni. Doma nas ceka mala vecere a konecne dojde i na spolecne posezeni u vina. Legrace, pohoda.. A zitra zase na plaz.

Operace Corsica: První den

2009-07-21T22:50:00.000+02:00

Utery 21.7.2009. Plazovy den. Pozdni vstavani, vylet na vychodni pobrezi. Zlate auti, jeste ze ho mame. Poznavame zvuky cikad a zvyky mistnich ridicu. Trpelivost a vzajemna ohleduplnost. Mavnuti ruky vzdy znaci vdecnost za projevenou laskavost. Na uzkych silnickach kolikrat nezbyva lidem vic nez jejich nezmerna trpelivost. Po ctyrech nejpekelnejsich hodinach dne vyrazime zpet do Corti, kde nas ceka pesi vylet do obchodaku. Ocenujeme jeho klimatizovanost a tak v nem travime nejaky ten cas, nez vyrazime zpet do rozpaleneho mesta. Varim veceri bez soli, umyvam nadobi bez jaru. Honza s Martinou veceri v pizzerii, kde stropi mensi poprask a vraceji se s pizzou v krabici. Den ve vyhni udelal sve. A zitra jdeme tuzit svaly k horskym jezerum. Ceka nas brzke vstavani. Dobrou noc!

Odlévání

2008-12-04T00:40:00.000+01:00

Před odléváním formy (pankáč:):

Po odlití a odsekání z formy a několika kosmetických úpravách:

Bar na pláži

2008-11-24T17:45:00.002+01:00

Nemám na nic čas, sním o blbostech a nedělám, co bych měla...je to život...;---)

Dnes jsem si...

2008-11-19T00:15:00.002+01:00

...čekáte na to? Ne, kam se všichni poděli? Nebo vás neuchvátila moje lebka?

Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu na koncertě TechMech uvědomila, že jsem ráda s hudbou.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu s brekem uvědomila, jak ráda bych hudbu chytila a stala se její součástí.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu zavzpomínala na časy svých dávných snů.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu uvědomila, proč si toho zřejmě z prvního koncertu TechMech moc nepamatuju.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu a pozorováním prstokladu baskytaristy uvědomila, že hraní na baskytaru je krásná, vůbec ne jednoduchá věc.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu opět zatoužila po tom dlouhokrkém nástroji.
Dnes, uchvácena hudbou, s lidmi uchvácenými hudbou, jsem se zase od srdce zasmála, zas si do zásoby užila tolik veselých chvil, zatoužila po hudbě, Thea mi zas nasadila malého broučka do hlavy, hudba je to, po čem jsem vždycky toužila a nikdy ji nedovedla uchopit. Hudba je to, co mi Thea posílá do roztřepaných rukou... a zase mi proklouzne mezi prsty?

Dnes jsem si v nekonečném ubrečeném záchvatu smíchu se slzami v očích uvědomila, že ...

Finální lebkounek:---)

2008-11-13T14:36:00.000+01:00

Žlutá oblá krychlička sama v davu

2008-11-01T17:30:00.002+01:00

Finále před dokončením zubů

2008-10-29T15:38:00.000+01:00

Neztrácím naději

2008-10-19T21:51:00.002+02:00

Myslela jsem, že bych se mohla dát fotku z pátečních narozenin našeho šéfa, dneska jsem si řekla, že to je asi zbytečné a nechci si někoho naštvat. Asi bych si nikoho nenaštvala, neboť nadpis měl být: "David Marek, ten hodný a nespolehlivý ze dvou našich šéfů" ;---) Je to divadelník, úžasný umělec, geniální scénograf. A má moc práce;---) Mimochodem, pracuje hlavně pro Městská divadla pražská, ..., a hlavně pro Divadlo V Dlouhé. David Marek, to je on. Jo, a taky navrhuje interiéry do mekáčů, ha;---) Chci poděkovat za tu práci tam, za to, že se tam můžu jednou za týden objevit a užít si ten den s lidmi, kteří jsou hrozně chytří a dospělí a rozumní a tak. Jsem nakonec ráda především za to, že to je pátek - převlečená sobota, den, kdy lidi v práci už občas ztraćí svoji důstojnost, kdy se blíží mému věku zase o dost víc. Pátky vedle Haliny...děkuju, děkuju mnohokrát!;---)

Ikdyž mě tělo momentálně přestává fyzicky poslouchat a já občas začínám mít strach o to, co se mnou je, v lepších chvilkách si řeknu: Nemoci vstříc, bolesti vstříc, nenechám si kecat do života:---) A tak je to asi se vším. Neztrácím naději.

A nakonec proč ne...dort nikomu neuškodí;---)

Modelování II.

2008-10-16T09:02:00.000+02:00

V průběhu podzimu tvořit lebku...jak optimistické...

Včerejší první hodina modelování

2008-10-09T15:12:00.000+02:00

Zase něco, co rozhání nudná šedá mračna nad naším ústavem...

Přišel na mě podzim

2008-10-08T23:00:00.003+02:00

Všecko se mi pod rukama rozpádá, mám zvláštní myšlenkové pochody, asi se se mnou něco stalo, protože se všecko okolo mě mění. Brzy dojdu do stadia, kdy i lidem, které nechci ztratit, řeknu, co si myslím, ať mě klidně nechájí být, zatím jsem rádoby rozumná, vypočítavá a tak hloupě splachovací. Každé ráno vyjde nový den, přijde čistý nepopsaný list. Známí mí, co pro vás jsem?

A nakonec jedno ponaučení... Nikdy nespoléhejte na to, že vám PÁR bude dělat společnost!

Ztráty a nálezy II.

2008-10-07T21:32:00.003+02:00

Asi je to osud.

Těsně než jsem dnes vyrazila na minifestival v Galerii Butovice, kde vystupovala mimojiné kapela Techtle Mechtle, jsem se dozvěděla, že Velmi Krátké Vlny podivným způsobem končí nebo se minimálně rozpadají na minimálně dva kusy - Milana a ostatní. Ať je to tak, či tak, dost mě to šoklo, vlastně docela hodně, opravdu jsem se těšila na koncert 18.10. v XT3, spoustu lidí je toužilo vidět a teď, tak najednou...ikdyž se to tak nějak dalo čekat vzhledem k časové vytíženosti některých členů.

Asi je to osud, že právě když vyrážím na svou první návštěvu kapely Techtle Mechtle, kde frontmankou je naše sbormistryně Thea, se dozvím o rozpadu kapely, kde byl frontmanem náš známý postřelmůvečák Milan. Magické.

Techtle Mechtle náhradou za VKV? Vycpávka místa po nich? Tohle mě napadalo při poslechu a sledování They a její kapely. Je to příjemná náplast;---) A ač to byl dnes koncert v jistě omezených a zvláštních podmínkách, hraný jen pro pár vyvolených (i přesto, že se to krásně rozléhalo v celém obchodním centru), pro mě byl moc důležitý, příjemný, geniální, hluboce se mě dotýkající. Chápu, že Thea od toho mohla čekat víc, rozumím Honzově připomínce, že to byla zbytečná ztráta času, že tam lidi nenaberou. Trochu problém dnešní doby - nutnost uspět, rozhodit své sítě. Jsem asi trochu naivní, nechci to měnit. Minimálně mně Techtle Mechtle ohromně pozvedli náladu, minimálně další dva lidi oslovili. Asi je to málo - co víc dodat.

A uvidíme se možná 31.10. v Rubínu, v místě, kde proběhl snad první pražský koncert VKV - tam se uskuteční snad konečně má první návštěva opravdového koncertu TM.

Ztráty a nálezy

2008-10-01T23:04:00.003+02:00

Ano, během mého hledání jsem narazila nejen na, na můj vkus, velmi hloupé zápisky mých dřívějších blogů, ale také na mé básně, povídky, na neodolatelnou touhu psát. Tohle je jedna z nich, nesplněný sen...

Jaké je Tvé poslání?

V jednom zrádně překrásném městě žila dcera jednoho pána, absolventa FELu na ČVUT. Už od prvních let dávala světu vědět, že existuje a že nic neponechá náhodě. Když poznala první počítač a hrála první hry v ZX Spectru, věděla, že je to přístroj, který bude v budoucnosti věcí naprosto nezbytnou. I když v tak nízkém věku jen bezhlavě pařila hry více, či méně barevné, tušila, že to není vše, a že je stále co objevovat. A to nejen v počítačovém světě, ale zároveň též v tom reálném (ano, naskytla-li se někomu otázka, co to vůbec reálný svět je, je namístě, ovšem my tuto úvahu ponecháme stranou). S každou koupí nového a lepšího počítače se dostávala na stále vyšší životní úroveň! Byla dítětem, co dokázalo každého šokovat...ať už svou inteligencí, nešikovností, nebo fantazií! Skoro se zdála být neskutečná, ale takovou, jakou si ona myslela, že je, ji nikdo nebral. Když na gymnáziu nabrala jako úplně nový předmět informatiku, nastal naprostý zlom jejího života a ona se začala bezhlavě rozvíjet. Rostl její zájem o určité věci a s ním též upadal zájem o věci ostatní! Na internetu si vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém byla přesně taková, jakou si vždy myslela, že je! Splnil se jí sen! Netoví přátelé najednou jako by jí rozuměli! Jenže jí to časem přestávalo stačit! Člověk, a ona obzvlášť se prostě potřebovala neustále rozvíjet. A opět - cosi roste a cosi upadá! Jak se zvyšovala její netová moc, byla v reálném životě rozhozenější, zranitelnější a jako by zapomenutá.City, co tu prožívala byly neobyčejné a ona je nedokázala ovládnout. Nikdo ji nikdy nemiloval a proto už nevěřila ani ve svou lásku vlastní! Počítač jí stále otvíral nepřeberné množství nových světů a ona v nich sama hledala a objevovala nové informace...zoufala si všude, kde jen to šlo, falešným přátelům v opravdovém světě svěřovala svá nejtajnější přání, své myšlenky. Věděla, že asi nikdy nedají žádný smysl, přesto ale přicházely samy, naprosto nezvány a nevolány a ona se jim samozřejmě nemohla ubránit. Užíraly ji a proto se naučila ovládat slova a vždy, když byla možnost, je všechny vypsala z hlavy pryč! Ani nedoufala, že by z jejích prací mohl být někdo potěšen, ale ona je četla ráda, víc po nikom nechtěla. Každý den se sama sebe ptala: "Jaké je mé poslání?" V cosi věřila, ale nikdy se jí nepovedlo tu víru popsat...bylo to něco mezi vírou v osud, vírou v lidské city, ale také nezapomenutelnou vírou v v lidské zrady a hry...moc kladného v lidech neobjevovala. Ale stejně, svět jakoby ji denně pobízel k činům, jako by jí dával šanci! Nechápala jeho dotazy, snažila se je nevnímat, jenže tak, jako myšlenky, i okolní svět jí neustále visel v hlavě. Cítila, jakoby se dlaněmi dotýkal jejího nahého těla, jako by ji hladil a utěšoval! Bolelo to, nerozuměla, možná jen rozumět nechtěla! Den jí splýval s nocí a sny jí nedávaly na vybranou! Kdesi v parku zasadila mladý topol, i když věděla, že ten kus přírody dříve, či později zanikne, zasadila jej a každý den si s ním chodila povídat, ano, přestala psát, všechno bylo ukryto v nitru toho stromu. Jednou si z něj utrhla zelený lísteček a dlouze ho sevřela v dlani. Když dlaň znovu otevřela, lístek byl pryč a ona jen cítila, jak se její tělo sesouvá k zemi. Probudila se zimou až, když už byla okolo úplná tma a ona se tedy vrátila domů. Sotva sedla k počítači, zavřely se jí oči a její hlava spadla přímo na klávesnici. Neviděla nic...jen černou tmu, do které ona vnášela svýma očima světlo. Bylo ticho, jen její vlastní slova putovala temnotou a stále jakoby ozvěnou znělo: "Jaké je Tvé poslání?" S odbitím půlnoci všechno zmizelo, ona vstala, vypnula přístroj a šla si lehnout. Ráno si to vše přemítala...až nalezla ten důvod! Všechno jí najednou docvaklo a ona porozuměla. Šla ven, ke svému stromku, kde si sedla a beze slova se na něj jen celý den dívala, večer se zvedla, šla k počítači a začala psát...jen psala a nikdo ji nemohl zastavit. Byl to jen prostý text, bez nadpisů, bez formátování. Když se dostala na stranu 269, napsala vykřičník, dokument uzavřela a rozeslala různě po internetu. Byla to kniha o světě, životě, lidech a přírodě a lidi jí dali název Nekonečná hra. Nikdo ji nikdy oficiálně nevydal, ale lidé, co ji četli, ji četli s láskou...začali číst jako lidé, skončili jako lidé. Ovšem jako lidé, co si života váží...samotná spisovatelka dále psala už jen pro lidi, co to vyžadovali a pak zvláště pro ty, které ze srdce nejhlouběji milovala! Jim věnovala každý svůj laciný veršík, jim v povídkám svěřovala svá nejtajnější přání!

Pátrání

2008-10-01T00:57:00.002+02:00

...po reportáži z koncertu Techte Mechtle z února 2003, poslední stopa po záznamu z, podle všeho, prvního koncertu Techtlí se nachází na jednom z mých webů, kde je připravena stránka na její publikaci. V koutku jsem dokonce nalezla, že první její podoba byla psaná v ruce. Marně spoléhám, že jsem ji někdy přepsala i do compu. Mám pocit, že jsem ten cár papíru půjčovala Baně, prosím, prosím, vrať se mi, je to pro mě hrozně důležité!!!

CorelDraw:---)

2008-09-30T14:21:00.000+02:00

Artlantis R 2...konečně!

2008-09-29T21:30:00.002+02:00

Konečně se mi podařilo obdržet a zprovoznit svou již skoro rok starou výhru. Program Artlantis R, který jsem vyhrála při loňské Beanii za vcelku originální převlek. Pravda, tehdy byla radost o dost větší než teď. Je sice béječná věc, že vlastním plnou legální verzi tohoto softwaru, nicméně nestojí tolik peněz, co mi kdosi na podiu sliboval a být součástí i Artlantis Studio, byla bych ještě o něco šťastnější.

Ale je to tady, konečně si můžu hrát a bez vodoznaku studentské verze renderovat svoje budoucí "velké projekty". To mi připomíná, že byl dnes první den školy, který mě totálně vyčerpal jak lidmi v ní, tak náplní a předzvěstí dalšího krutého roku. Nechce se mi o tom moc mluvit, moje spolužačka má v určité věci ohromnou pravdu, že uniknout ze společného ateliéru našeho kruhu byl velmi zajímavý nápad (však jsem o něm uvažovala jako první). Navíc náplň tohoto semestru, bytové stavby, není zrovna mým šálkem čaje, tento okruh velmi omezuje možnosti a já jakobych najednou ztratila chuť do architektury. Snad je to jen všemi těmi novými dojmy po krásných dlouhých prázdninách, snad je to jen podzimním okolím, podzimním vzduchem, událostmi posledních dnů.

Nevím jak se k určitým věcem postavit, mám strach, chci utéct někam pryč a nemuset řešit věci, které mě nepříjemně překvapí. Život je boj, je to klišé, ale je to tak...

Jediné, přes co můžu hledět do budoucnosti, jedna z mála věcí, na kterou se v poslední době těším, ač mě může opět zklamat každou chvílí, je sbor. Hloupé nadšení, šílená to věc...

Zima je tu

2008-09-24T02:32:00.001+02:00

Však to taky ráno poznáte. Vzduch vonící jinak než jindy, vzduch s jasným nádechem zimy, lidi schovaní ve velkých bundách, ruce v kapsách nebo elegantních kožených rukavicích, nebe zatažené bílými mraky. Všemu chybí už jen pár centimetrů sněhu a břečka na vyšlapaných místech, kterou rozrýváte špičkou boty, zimní boty, pokud možno, nepromokavé.
Přehoupl se další den, den, který začal pokračováním dne před ním trochu zmateně, po setkání s architekty v ateliéru Karla Fořtla se naštěstí stal dnem podle gusta spokojeného architekta. Nic není stoprocentní, ale to je tak vždycky.
Dopoledne s architekty, odpoledne strávené úklidem svých myšlenek, večer s valnou částí Carillonu na kultuře, noc s věrnými Bártovkami a jejich přáteli a jejich přáteli v koktejbaru. Úklid myšlenek proběhl vcelku spořádaně, samozřejmě nechyběla správná muzika. Ze začátku v krátké době dvakrát přehraná Tajemná krajina od They mi dovolí navázat na kulturní večer, kdy jsme byly podpořit They vokální skupinu Jezinky.

"Zuzko, tohle mi neříkej, já to pak beru vážně!"

Děkuji za krásný večer s překouzelně magickými šansony v podání naprosto geniální herečkozpěvačky They (v tuto ranní hodinu mě nenapadá nic, co by to vystihlo přesně). Zase jsem se ocitla v situaci, kdy jsem naprosto nechápala, oč jde, kdo je to ten člověk na pódiu, zda je to ona Thea, kterou znám tak, jak ji znám (však víte) a nebo profesionální šansoniérka s pevným hlasem a jasným tónem a zabarvením v něm, s neskutečně přesnou mimikou, vyjadřující danou situaci. Převážně lidový repertoár v podání Jezinek byl zazpíván tak energicky a věrohodně (rozumějte, že to není jen takové hýbání se do větru a řvaní jedna přes druhou), jak se mi mockrát nepoštěstilo vidět a slyšet. Uctivá poklona, starý brachu...
Mimochodem, zpěvu v Tajemné krajině jsem se opravdu nemohla ubránit, tato píseň mně v poslední době dost pomáhá, když není všechno jak má být, je to taková moje čokoláda na stres:---) Pokud tuto píseň neznáte, rozhodně si ji poslechněte třeba na stránkách http://www.techtlemechtle.cz/, určitě vás minimálně pohladí na dušičce.

Mám trochu strach z toho, co přijde brzy po tomto zážitku, po tomto nadšení, po této oddanosti. Obvykle pak totiž přichází šok, něco nepředvídatelného, něco, co mě zas vykolejí. Prosím, ať to aspoň tentokrát neskončí takhle...

Jelikož se po koncertě všichni zvedli, místo aby zůstali a bavili se dál, musela jsem je následovat. Domů jsem ale nechtěla, nechala jsem se tedy přemluvit Jitkou a po přemluvení Evíka jsme vyrazily někam na nikdonevěděljakou párty nikdonevěděljakýchvšech lidí do jednoho koktejlbaru. A já poprvé poznala opravdový koktejlbar a opravdu velký kýbl koktejlu s mnoha brčky pro mnoho lidí. A v opojení po upití ze dvou takovýchto kýblů jsem se vracela domů trambajkou se soustředěním, abych neusnula, s touhou psát, a pak taky spát a tak jsem pár zastávek prospala a jsem tady a píšu...kraviny, že;---)

Přehoupl se den

2008-09-23T00:25:00.002+02:00

...a já jsem za to ráda. Trochu mi zas něco nevyšlo, dost mě to vytočilo a tak jsem si asi 4 hodiny hrála se stránkama sboru abych byla aspoň trochu platná. A samozřejmě si k tomu pustila hudbu, která mi moc pomáhá.
Většina mých spolužáků architektů jsou vyložené OSOBNOSTI, chápete jak to myslím. Prostě si v každém případě stojí za svým a ikdyž nakonec třeba naoko ustoupí, přeci pořád věří ve svou pravdu a nadávají na odpůrce v jejich nepřítomnosti. Ale předně si spoustu věcí dokážou říct narovinu. Taky toho spoustu dokážu. Jen prostě nedokážu být na nikoho zlá, když tak nějak tuším, že by se ho to mohlo dotkout. Navíc když si toho člověka prostě naštvat nechci. Dostkrát jsem se snažila navázat delší kontakt se spolubydlícími (vlastně spolubydlícími mého muže). Dostkrát jsem se snažila překonat jakýsi strach ze setkávání s nimi. Nerada někomu zavazím, tak se většinou zavřu v pokoji a tam prostě jsem jen abych se někomu nepletla pod nohy a pravidelně chodím pozdě do práce abych tu svou minutku neblokovala někomu koupelnu. Spolubydlící jsou báječní lidi, sama nevím, proč z nich mám takový respekt. A když mě něčím naštvou tak to prostě přejdu, jsou to taky jenom lidi, kteří třeba neví, že sem astmatik alergický na plíseň. Všechno jim budiž odpuštěno a s úsměvem jde se dál. Ale oni jsou ekonomové, taky dost sebevědomí lidé, kteří si svůj život nenechají jen tak někým otravovat. A tak opět nastává tradiční souboj dvou žen v domácnosti, z kterých však jedna vždy stáhne uši, vybije si svou zlost sama v sobě a po čase najde opět trochu důvěry.

Opět neodolatelná chuť to tady celé opustit a stavět si zas ten malý bunkřík doma, v bytě, s rodinou, uskutečnit své dávné plány...

Osvobozující divadlo

2008-09-16T23:31:00.002+02:00

Rozhodla jsem se, že přestanu řešit věci, kterýma jsem se v poslední době trápila, které mě dostávají nejdřív nahoru a pak prudce dolů. Po dnešním odpoledni, kdy má dušinka opět dostala ránu jsem už toužila jen po divadle V Dlouhé, po divadle samotném. Ano, divadlo je to, co mě drží nad vodou, co mi pomůže zapomenout a do jehož představení se nechám vtáhnout tak, že mi nezabrání nic na světě v užívání si oněch pár okamžiků. Děkuji, jsem ohromě vděčná všem divadelníkům.

Kchung Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy

Hra, dalo by se říci jednoduše, o Číně, o historických chvílích, kdy se na trůně vystřídali hned 4 císaři (2 dynastie). Děj velmi obsáhlý se musel nějak vejít do představení, děj plný množství různých postav museli zahrát herci jednoho divadla. To vše trochu mátlo diváka, ale nakonec bylo vše v pořádku.

V představení se prolínaly dvě roviny - válčení a milostný příběh moudrého Choua a mladičké nevěstky Sian. Tragický příběh bez konce prokládaný vtipnými vsuvkami o herectví. To vše v Čínské scéně s Čínskými kostýmy a Čínským líčením za doprovodu Čínské hudby. Geniální provedení, krásně prožitý příběh s podivuhodným koncem.

Co víc si může člověk přát než večer strávený s herci Divadla V Dlouhé;---)

A návrat do pražské reality, návraty myšlenek, které opět nemají konce. Už nechci a nebudu uvažovat, je mi to líto...lítost - to je to správné slovo...

It's time to stand up,...

2008-09-03T23:49:00.002+02:00

...it's time to stand up,
we need respect,
don't come back,

... so we're open,
so we're open,
that's a fact,
not going back

A po dlouhé době se mi daří luštit, co se zpívá v anglicky zpívaných písních. Energický text, který mě dnes správně nakopnul;---)

První ovoce Maxího světa

2008-09-03T23:37:00.002+02:00

Bojuju...

To je on...

2008-09-02T22:48:00.001+02:00

...mého srdce šampion - nástroj, pro nějž mám slabost, nástroj, který jsem toužila poznat už dávno. A konečně zde v Jetřichovicích na sborovém soustředění s Theou a právě díky ní jsem dostála své přezdívce a měla možnost se jej poprvé dotkout. Poprvé jej držet v náručí, poprvé jej rozezvučet brnknutím, poprvé stlačit struny a vydat toužený tón. Tyto tóny se navždy vryly do BasSusančina srdce, tyto tóny zní neustále její hlavou. Vystoupení s kapelou spolusboristek a možnost poprvé vystoupit s dlouhokrkou kráskou připomnělo BasSusance dětská léta, velké plány, sny a představy. Stále jí zní v uších slova, kterými chce posluchače nadchnout, stále ji napadají písně, které jednou prostě musí zahrát, vrací se do dětských let a sní. Kéž naše Jetřichovická kapela vydrží aspoň pro občasné veselí sboru...

BasSusanka brnká na basu, basuje, basuje, tiše s ní tak laškuje.

Pán času, tyranie okamžiku

2008-08-30T18:35:00.005+02:00

Včera jsem se konečně odhodlala a na blind navštívila Divadelní loď Bratří Formanů, loď Tajemství, na které přes léto působí divadlo Aqualung, divadlo plné nadějných, povětšinou mladých herců.

Jelikož loď během představení plula, byla cena vyšší než obvykle, na druhou stranu je to dost netradiční tak proč to nevyzkoušet. Vzhledem ke chladnějším letním večerům byly k zapůjčení deky (ne však jako na Shakespearovských slavnostech, kdy podle toho, kolik jste zaplatili nebo jak jste slavní dostanete příslušný počet izolačních prostředků)...prostě kdo přišel, dostal co chtěl.

Loď je to parádní, samozřejmě zastřešená, ale aby byla projížďka aspoň trochu zajímavá, samozřejmě zde nechybějí průzory do stran. V podpalubí občerstvení, které je možné vzít si na představení, hlediště sestavené z terasovitě umístěných stolů s lavicemi, na každém stole Mladá fronta DNES:---) Co víc si člověk může přát.

Ještě asi kvalitní představení. Pána času jsem si vybrala hlavně díky hereckému obsazení a pěkným obrázkům na propagaci. Bohužel se toto představení hraje v několika hereckých alternacích. Dychtivě jsem vyhlížela, kdy se na jevišti objeví známí herci z Disku a vždy když přišla role pro ně stavěná, smutnila jsem, že tam nejsou. Když už byly všechny tři role vyčerpány, tak jsem si řekla: Naše věčná smůla. Naštěstí pak v půli představení vešel do hry červený Raker, jehož hlas byl naprosto jasně identifikovatelný. Don Juan, Strýko Vasa - Jan Konečný.
N divadle však nejde jen o herce. Pán času je hra podle komiksu, což je podle mě vždy trochu tvrdý oříšek. Časté opakování několika scén a vtípků se zdálo být trochu nudnější, orientace v příběhu taky nebyla úplně nejjednoduší. Asi by to chtělo nejdřív komiks přečíst, pak by bylo vše jasnější. Nicméně dojem tohle představení zanechá. Nejsem tak úplně nadšená z příběhu, který mi v určitých chvílích trochu unikal, zato mě však nadchlo jeho ztvárnění - báječné komiksové masky, jednoduché kulisy, které umožňují snadnou změnu scény, a pak jednoznačně typicky komiksově působící rvačky. Seděla jsem s otevřenou pusou a zírala, co to tam ti lidi vyvádí. Jsou to herci, samozřejmě, ale stejně mi přišlo naprosto neuvěřitelné sladění pohybů útočníka a napadeného. Že si nikdy doopravdy nenabili. Samozřejmě nechyběly zvukové efekty, které nahrazovaly tradiční komiksové bubliny. Byla jsem unešena. Navíc pohybující se loď a mihající se břeh Vltavy a mosty, pod kterými projížděla, jen podtrhovaly atmosféru představení.

Po představení následoval koncert - saxofon, kytara a perkuse - jazzová jam-session, moc milá hudba k rozjímání. Škoda, že tou dobou už loď kotvila a my si tolik neužili plavbu.

Pán času, tyranie okamžiku - hra o neúprosnosti ubíhajícího času...

Jak můžeš bejt tak krutá?

2008-08-27T09:31:00.003+02:00

...copak nemáš kouska citu v těle? (úryvek z písně z Pelíšků).

pocit zrady, strach... Pořád jsem věřila, že je to zlý sen, stále taktrochu doufám, že je to nedorozumění. Opět mě zklamal člověk, kterému jsem věřila? Nemohla jsem usnout, slzy se koulely po tvářích, nedostatek dechu. Všechno je pryč, všechny úsměvy, všechny hudební nástroje, všechno, čemu jsem věřila... Prosím, ať to není pravda...

A positive state of minds is going to bring the desired result

2008-08-26T09:01:00.002+02:00

Psaníčko v pečivu jakoby mi opět připomnělo soustředění... A já se tak snažím na svět se usmívat. Děkuji za ty chvíle se zrcátkem v ruce - snad mi to taky něco přinese:---)

Sborové soustředění Carillonu

2008-08-23T02:48:00.000+02:00

Strach, předcházející této akci nebyl úplně neodůvodněný, věděla jsem, že to bude něco úplně jiného, připomněla se mi charakteristika znamení, které prý velmi nerado změny. Pocit strachu, sebezapírání, musím se držet, nesmím kazit pocity ostatních, nesmím překážet, musím vydržet. Aspoň týden. Setkávám se s věcmi, které dalekosáhle odmítám, jsem nucena do činností a póz, které mi nejsou vlastní. Potěšení z pochval sbormistryně, nenávist při zle podané připomínce. Rozpaky. Večerní programy, podivné soutěžení, emoce. Závist? Kupodivu snad ani ne. Jen smutek, že "sláva" trvá tak krátce. Dotyk dlouhokrkého hudebního nástroje, jeho ohromující síla, touha ještě si brnknout. Výlety do okolí, většinou bez jednoznačného cíle, soutěž o prvenství, pocit méněcennosti při nedostatku dechu na konci pelotonu. Každodenní posezení u kafe, probouzející důvěru. Nové informace, přiblížení. Nejdražší jediné odpoledne "blbnutí" a vzpomínka na dřívější časy a konečně stmelování sboru. Sbormistryně tou dobou spí, volnost. Láska ke zpěvu, k hudbě.

Dnes pod tlakem pocitů blížícího se konce, pod tlakem nervozity. Z toho všeho pak pocit naprosté bezcennosti a nýmandství. Jakobych si celý život namlouvala, že "umím" zpívat. Při každé písni mě to znovu napadá, náhla změna nacvičeného výrazu, touha zmizet. Zklamání sama sebou, smutek, který přichází náhle. Oheň, do kterého se dá tupě zírat, zamyšlení, pochybnosti. Proč? Opět touha po neviditelnosti. Odreagovávací procházka. Touha být zase zpět, nepřijít o poslední večer s nimi zde. Strach z They. Rychlý konec.

Teď sama na pokoji, jen já a hudba, jen já a moje pocity, přemýšlení bez východiska, bez konce.

Fotoreport z prázdnin

2008-08-09T08:13:00.007+02:00

---------------------------------------------------------

Zahlcena prací...

2008-08-08T22:31:00.004+02:00

...v DL Studiu (www.dlstudio.cz) . "DL Studio, dobrý den!" Ozývá se každé pracovní ráno kolem deváté z telefonu. BasSusanka, brigádnice bez klíčů musí o své vpuštění stále prosit. Každé pracovní ráno vyjde pár schodů, pozdraví, pustí počítač, odloží své věci a záhy si jde uvařit kávu. Kávu Davidoff, kterou skoro raději čichá, než pije. Má kouzelně sladce čokoládovokávovou vůni. Sladkou, ohromující. Záčíná být závislá. V parných dnech už i po ránu bojuje BasSusanka v kuchyňce s několika hloupými vosami a nezdrží se zde déle než je nutno k vytvoření lahodného nápoje. Z vos má totiž fobii, zvlášť po dlouhém nestříhání svých vlasů, z pocitu, že se to hloupé a vtíravé stvoření do nich určitě samo zamotá a bodne. Většinou pak usedne s kafem k počítači, kde začne spouštět všechny potřebné programy. Pěkně pomalu, aby se počítač nezahltil. Pak ji čeká ona práce, pro kterou je zde zvolena. Nejprve, na zkoušku to bylo překreslení pár Mc'Donaldích půdorysů, později nezbytná pomoc na projektu Karlovarského hotelu Olympic-Albion. Tato práce se jí týká dodnes, práce jí velmi milá jen díky kolegyni Halině, která celý projekt vede. Šťastná a báječná to žena, nejvíce optimisticky působící člověk kterého zná.

Nezbývá nám než zvolat DL Studiu třikrát HURÁAA!

Vole pudle...

2008-06-24T22:15:00.000+02:00

Páteční a sobotní nákupy na dovolenou, nedělní večer se Sestrami sBorovými na Vyšehradě (viz foto), pondělní odpoledne s Klubajznami v parku, úterní dopoledne s Hájkovou a architekty, úterní odpoledne s Carillonem. Úterní noc, sama, snažící se zabavit se učením Pozemního stavitelství na čtvrteční zkoušku. Představa prázdnin...

Skládám, ty víš, proč...a nebo obráceně?

2008-06-17T23:40:00.005+02:00

Tenhle příspěvek mohl mít dost jiných, naprosto odlišných nadpisů - většinou, když chci něco napsat, celou cestu přemýšlím, jak ten zápis nazvu. Tak třeba dnes mi hlavou prošlo "Báječný zážitek a trocha nostalgie" nebo "Jela jsem za novými zastávkami nebo za naší sbormistryní?" nebo "Smekám..." nebo "Kotas je bůh" atd. Vlastně bylo spoustu lepších názvů, spíš jen tahám nápady a pocity z rukávu. Člověk si stejně vždycky zapamatuje jen ten poslední - ten, co zaslechl v písni a co nejlíp vystihuje zážitky toho dne.

Bylo toho hodně. Vlastně za celou dobu, co jsem tu (na blogu) nebyla, se toho stalo hodně. To ale nemá cenu popisovat neb architekt je sice tvor na první pohled zajímavý, ale jinak je jeho život vlastně hrozná nuda, která nikoho nezajímá.

Konečně odpočinek. Chtěla jsem si dnes dát relax a všecko stihnout až zas zítra, bohužel mě spolužáci popostrčili k aktivitě už dnes, tak ještě musím dodělat pár rysů. No vidíte...zajímá vás to?

Měla jsem na to náladu, dnes jsem opravdu chtěla navštívit autorský koncert They (proto ten nadpis), nálada se během dne měnila v mírně bojovnou a naschválnou a podobně. Když jsem ale zjistila, že je to blízko metra Ládví, nechala jsem nálady plynout dál a těšila se na návštěvu nových stanic metra. Takže, co mě vytáhlo ven, to vlastně pořádně nemohu posoudit.

Na prohlídku tří nových metrostanic jsem si vymezila asi půlhodiny a taktak to vyšlo. Každopádně to stálo za to. Všecky mají něco do sebe, na všech je vidět dost práce a dobrý nápad. Střížkov má ale zvláštní kouzlo a je jednoznačnou jedničkou na trhu pražských metrostanic. Dílo Patrika Kotase (u kterého možná ve čtvrtek absolvuji zkoušku z Nauky o stavbách) je opravdu geniální. Je to přesně ten styl, který mě zajímá a ohromuje. Ten Calatravovský styl naprostého odhalení konstrukce. Je to kostra, na které si můžete prohlídnout, jak je sestavená, co kde jak drží a proč to nespadne. Bez kůže, v celé své kráse vyrůstá z Prosecké louky, jako kostra prehistorické ryby. Kupodivu se zde a také na Proseku objevuje zřejmě moderní trend rozdělených nástupišť. Dle mého názoru to není zrovna praktické, na druhou stranu to opravdu skvěle vypadá na pohled. Ke spojení nástupišť musí totiž být nějaký nadchod, který se stává elementem, na kterém si architekt rád vyhraje. Střížkov je toho opět živým důkazem. Efektní mostek a k tomu, dovoluji si říct, geniální válcové výtahy, které jistě, narozdíl od výtahů ve Strančicích, dobře poslouží potřebnému. Ještě něco k okolí...tahle kostřička sice stojí taktrochu uprostřed pláňky mezi paneláky, je však polovičně zakopaná pod zemí. Metro tedy vůbec nevyjíždí na povrch. Ve výšce okolního terénu se nachází právě onen mostek. Z jedné strany je tedy vstup přímo z terénu na mostek, ze kterého pak jdete dolů, z druhé strany se vstupuje ve výšce nástupiště, vedle stanice je tedy vybudováno několik ramp a schodišť. Plus samozřejmě lavičky, ze kterých můžete tuhle krásu pozorovat. Všecko funguje. Samozřejmě se tohle monstrum (nebo spíš jeho architektonizovaná střecha) na Proseckém sídlišti vyjímá a možná trochu bije do očí (snad tedy pozitivně), myslím si, že Prosek oživuje, než aby jeho vzhled ničil. Já nevím, jestli jste tam někdy byli - ale tam už se to snad ani zničit nedá:---)

více na... http://picasaweb.google.cz/zuz.krmelova/Prosek_metro

Nuda? Nebude... Sešla jsem se totiž s Evíkem, což je člověk, se kterým si, ani nevím proč, vždycky ráda dlouho povídám. Ještě trochu zpět k mé náladě...:---) Bojovná nálada vyústila v bojový plán, který se nakonec neuskutečnil, právě díky Evíkovi, což je člověk čestný a velmi hodný. Já jsem se vlastně přijela podívat na Besharmonii, Thea tam byla v podstatě náhodou:---) Na druhou stranu jsem v Besharmonii potkala lidi, které bych tam ani nečekala, narozdíl od těch, které jsem čekala. Samozřejmě jsem se přijela podívat na Theu, lákalo mě to, chtěla jsem zarelaxovat...jenže relaxovat se pořádně nedá, když máte chuť si užívat a taky trochu hodnotit, obdivovat hudbu. Když máte chuť psát. Tak vás napadaj repliky do deníku vašeho života místo relaxace, místo odproštění se od všeho okolo. Nechtěla jsem ji nijak obtěžovat, vlastně jsem strašně toužila po tom, aby nevěděla, že tam jsem. Abych ji mohla vnímat a poslouchat jen tak, bez ohledu na to, jestli se tvářim hloupě nebo jak se vlastně tvářím. Bez děkovných a oslavných replik, kterých prostě v zásobě moc nemám a nejdou mi do úst podobně jako repliky soustrastní. Já prostě radši mlčím a přemýšlím, jen tak v ústraní, se svými názory, které nikomu neublíží.

Bylo to ohromující, grandiozní, neskutečné. Kde se vzal takový talent, proboha, dcera dvou matfyzáků - pořád to nedovedu pochopit. Obdivuji to, jakým stylem zvládá všechny své zájmy, obdivuji, jak celý svůj život oddává hudbě. Vlastně nevím, co bych měla ještě psát. Opravdu mě dostala. Čekala jsem to, ale až tak? Takový záběr - skládá hudbu pro orchestr, pro různá kvarteta a dueta, pro kapelu, pro sborečky i megasbory...pro divadlo. Všechno většinou tak mile plyne a graduje v závěru, jindy zas útočí hned od začátku svými rytmy a chytlavou melodií. Zaujímá neschopností psaní vlastních textů a užívání různých, jak to říct, slabik, které ve výsledku mimo hudby vytvářejí i rytmický doprovod. Já těmhletěm věcem nerozumím, nerozumím, kde se to v člověku bere. Jsem dokonce toho názoru, že hudby už je tolik, že každá další bude nějakým způsobem podobná té dřívější. A pak se můžou soudit, že někdo někomu ten motiv ukrad - třeba úplně nevědomky:---))
Thea se také, podobně jako Magda Borová, skrývá za své "role" na scéně. Vypadá to, jako by se skrývala za všechen svůj úspěch, za svoji tvorbu. Ani trošku netuším, co je to vlastně za člověka:---) Asi to tak má být a třeba se to změní, kdo ví. Vlastně, proč by měl člověk nějak více znát svého sbormistra? Důležitý je mu důvěřovat a co se týče hudby, má důvěra Thee patří. Začínám se opravdu těšit na soustředění - to bývaly vždy báječné časy - a doufám, že budou i nadále.

Nostalgie - ano, po koncertě chtěl Evík Theu alespoň pozdravit. Tak se stalo a já jen trapně, téměř mlčky postávala u toho, pozorujíc tvář naší sbormistryně. Emoce. Pozvala nás na víno a na to já bohužel docela dost slyším. Ač ještě nemůžu pít, přemluvila jsem Evíka a vstoupili jsme do zákulisí. Jenže jsme tam vůbec nepatřili, všecho bylo takové hrozně trapné, jenže zase jsme nemohli tak hned prchnout. A tak došlo na naše rozmluvy. Thea měla spoustu práce a nechtěli jsme odejít jen tak, bez rozloučení (tedy Evík nechtěl), tak jsme si povídaly velmi dlouho. Nostalgie. U klavíru se sešli Sládkovští (Besharmonie) - několik z nich - a začali si zpívat. Vzpomínky. Kde jsou všichni ti, co v autobuse a po všech akcích zpívali v hloučcích s námi písně jen tak, pro radost, pro radost ze zpívání? Kam se podělo všecko to ideální, co ve sboru bylo? Proč by to mělo odejít s Leonou? Spousta otazníků. Vzpomínky. Nostalgie. Láska ke zpěvu.

Co říci závěrem...je jedna hodina ráno a já jdu chystat poslední rys z Pozemního stavitelství.
Můžu kritizovat někoho, kdo čte moje stránky? Můžu pokládat otazníky nad lidmi, co čtou moje stránky? Můžu si o nich něco domýšlet, něco předpokládat?

Život je pes...

2008-05-29T04:01:00.002+02:00

Je mi fajn, takhle po ránu po několika hodinách strávených kreslením v plenéru z počítače:---) A proto se ješte pochlubím odvahou vržení stínů. No efekt je dobrý, ne?

jeste jeden...:---)

2008-05-27T18:13:00.000+02:00

Pro dobrou náladu:---)

2008-05-27T18:11:00.000+02:00

Kdyby byly v ... ryby

2008-05-22T23:55:00.002+02:00

Byla jsem oficiálně vyhozena ze sboru Carillon, což mě dost mrzí, neboť vázanost na něj je naprosto nepřehlédnutelná. Ano, mrzí mě, že se za mě nikdo nepostavil, mrzí mě přístup prvního hlasu, který by nejradši dstranil všechny, co si zacpávají uši při jejich projevu. Píšu po pár vínech s architekty, kteří mě snad jediní dokážou odpoutat od problémů. Carillon mám opravdu ráda, i novou sbormistryni, i po tom všem, vždyť jak bych jinak mohla při svém vysokoškolském nasazení tak často navštěvovat naše zkoušky?

Ne vážně, měli bychom si té záhadné They vážit, protože ona je zlato, myslím, že to konečně mohu říct naprosto bez hranic. Jsem ráda za to, co dělá, jen mě trochu mrzí zrušení komcertu v Kaštanu, které vypadalo slibně. Ty, kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem...
Mrzí mě přístup spolusboristek, přístup mých blízkých, Klubajzen. Nezasloužím si podporu ani soucit...snad trochu pochopení. Bohužel se cítím zrazena...

Je mi to líto a slzy udržet narozdíl od buzerace v ateliéru bylo obtížné ale vcelku důstojné. Jenže já na zěvu lpím, lpím na lidech v Carillonu, ať si říká kdo chce co chce, má ctižádost ohromně lpí i na stránkách dps-carillon.com. Omlouvám se těm, co měly z mého opušťáku radost - já se prostě Carillonu nevzdám, dokud k tom budu mít možnosti:---)

A vzhledem k mé nechopnosti některé názory vyjádřiv, bych se chtěla omluvit Thee za problémy , za překvapení, za nepochopení. Opravdu, tímto jste absolutně potvrdila mé vysněné představy o vás.

Jsem proste debil a hotovo...pojdte mi to vsichni dohromady rict...

(jako) PO VÝBUCHU

2008-05-12T15:59:00.002+02:00

další atrakce pro chodce...:---))

Nestíhám

2008-05-06T23:47:00.002+02:00

Víte, mám toho tolik na srdci, tolik jsem toho viděla, četla, zažila...

není čas,
neboť škola trápí nás,
trápí nás a utrápí,
už teď se loď potápí

chápete...

Reklama:---)

2008-05-05T21:55:00.002+02:00

A přece se točí...

2008-05-05T14:19:00.002+02:00

V pražských ulicích se točí hollywoodský akční film G.I.Joe, prostředím z Francie. S kamerou se zastavili i u nás, v Zikově ulici v Dejvicích, kterou přetvořili na Francouzský bulvár a kde točili minulý týden a budou točit ještě tento. Byla jsem svědkem akční scény, při které se rozbíjejí auta jak na jezdícím páse...

podle posledních zprávv se na tento týden chystá hromadný výbuch několika aut...

Reklama:---)

2008-04-20T11:32:00.001+02:00

vkv_bordo.jpg - Image - Photobucket - Video and Image Hosting

Blogged with the Flock Browser

Miluju Prahu

2008-04-11T18:32:00.005+02:00

Neznám kouzelnější místo. Když se dostanu do centra a ať jsem tam po kolikáté chci, vždy mě ohromuje svou krásou tohle městečko sta věží. Stačí se projít po Karlově mostě, když už je pryč turistická špička a odevšad na vás dýchá ta atmosféra, ten pocit krásy všude okolo sebe, člověk nestíhá otáčet hlavu po všech těch věcech, které už tolikrát viděl. Normláně by se asi staly stereotypem, jenže Praha má asi zvláštní moc, tak mi vždy svými kousky vykouzlí úsměv na tváři a já můžu být, mezi nervozitou z každodenních davů, hrdá na to, že žiji zde, v koutě ohromné koncentrace krásných děl. Děkuji...

@---( Punky )---@

Mám dnes šťastný den, nejlepší z blažeýých...

2008-04-09T11:49:00.002+02:00

..osud mi půjčil zrak, aby vás rosvítiil trochu, aby mi osvítiil i ten nejhlubší kout...obraz je věčný a zbytek je jen stíín, a chvíle stojí, ať mít jí smím...(Obraz Doriana Graye)

Po včerejšku, kdy jsem se, ani nevím proč, ocitla tak trochu na dně, se mi dnes zatím zadařilo vše, co šlo - zubař, občanka, kadeřnice... Všechno jde jako po másle. Navíc jsem k ránu stvořila své deskriptivní dílko s názvem "Milenci v poli" - jen pohleďte:---)

Myšlenek bylo pro tento zápisek opravdu hodně, ráda bych tedy alespoň některé z nich reprodukovala.

Pohled z Petřinského (Petřiny) kopce ve mně každý den vyvolává dojem, že paneláky jsou v podstatě vojáci, bojující proti sobě, těžko odhadnout, kdo s kým a proti komu. V dnešní době tyto zašedlé obrněné roboty barví do různćh veselých odstínů, nejčastěji do pastelových barev, tady v našem okolí vede rozhodně losová a jí podobné barvičky. V poslední době se však stává, že panelové sídliště působí opravdu jako vojska, která jen někdo probarvil rozmanitými barvami. Z nudné šedi tak vzniká veselá, ale jinak charakter neměnící podívaná. Tak co s tím?

Zjistila jsem, že každý svůj život zakládá na naprostých odlišnostech. Může to být touha po nejlepších výsedcích, nebo touha po penězích, touha po kráse atd. Můj život stojí na lásce - k rodině, k mému muži, k divadlu, k architektuře, k hudbě - a jen věrnost mi razí cestu dál a dál.

A každý má svůj sen. Můj sen je odedneška proletět se v opravdové helikoptéře s tím aerodynamickým tvarem a velkou těžkou vrtulí:---) Nenašla jsem nikde přesně onen typ, jen něco přibližného (ta moje má protáhlejší čumák a tvarovaná skla), dnes jsem ji viděla na heliportu n Větrníku, krásnou, černo-žlutou...:---)

Teď zas pádím na matiku, achjo, achjo, áchjo...

Knihovna - jedno velké faux pas

2008-04-04T17:04:00.002+02:00

Blogged with the Flock Browser

Neuvěřitelně neuvěritelné...

2008-04-03T19:17:00.003+02:00

... a nebo naprosto očekávané?:---)) Po dlouhých nákupech bot - s úspěšným koncem (děkuji Zuzko a Péťo za trpělivost) jsem se konečně našla čas na to, zajít na sbor abych konečně také prožila zkoušku s Theou. Cestou mě napadlo, že by bylo vážně legrační, kdyby znala Milana (Königa) :---)) Tak jsem o přestávce ukázala svou "Ženu a život" holkám a Thea též nakoukla. Pak se zeptala: "A jak ty znáš Majdu Borovou?" No není to legrační? Ona s Majdou vyrůstala a s Milanem se potkává na výuce zpěvu. A mě už to ani nepřekvapilo... svět je prostě malý - od Techtle Mechtle k Milanovi - co mě ještě čeká?:---)

Thea ve mě vyvolavá zvláštní pocit, je to něco úplně jiného než s Leonou - pořád se nás ptá, jak nám co vyhovuje, co neumíme a tak. Když mluví ke sboru, dívá se každému zpříma do očí, což způsobuje určitý pocit důvěry. Asi mě má za blázna, nebyla jsem dnes ve své kůži, ale zapůsobila na mě. Najednou nemám strach vůbec nic říct, vlastně mám nutkání některé věci, co mě trápí, sdělit. Bohužel jsem tak asi ublížila Martě, což vůbec nebyl můj záměr, jen jsem měla nějaký pocit, pak jsem to najednou měla na jazyku a bylo:---/

Mrzí mě, že v Carillonu vlastně přesluhuji, že už tam nemám co dělat, že budu muset třeba brzy odejít. Mám ráda zpěv, mám ráda sborový zpěv, ale NEMÁM RÁDA ZMĚNY. Nemám ráda, když něco končí;---(

Dáma s kaméliemi

2008-04-03T00:35:00.004+02:00

Poslední březnový termín jsme využili především proto, že bylo celý březen 50%ní vstupné, což s při cenách vstupenek v TaFantastice velmi vyplatí. Urvali jsme tedy jedny z posledních míst v poslední řadě na balkoně a mohli jsme se nechat oslňovat dalším Pavlíčkovým muzikálem.

Byla jsem ve velkém očekávání, po Obrazu Doriana Graye a také po prolistování programu. Tento muzikál se zdál opravdu na první pohled dost netradiční. Ztvárněno na motivy stejnojmenného románu A. Dumase ml., přeneseno do současnosti. Z mladého právníka Armanda Duvala se stal Adam Barant (Miloslav König), zpěvák rockové kapely (která je zároveň živou kapelou na jevišti), z kurtizány Markéty pak zpívající hvězda (Bára Basiková), podporovaná svým milencem, vlivným a vysoko postaveným Baronem (Kamil Střihavka). Příběh je plný nesobecké a opravdové lásky Adama k Markétě, která nakonec neodolá a vzdává se své kariéry. S její nemocí žijí oba na soukromém místě v přírodě. Když už řekne Markéta Adamovi své ano, objeví se jeho otec, který nemůže přenést přes srdce Adamův odchod z advokátní kanceláře. Tato návštěva převrátí celý příběh naruby a ten pak končí tragicky. Není třeba říkat vše doslova, buď ten příběh znáte a nebo si prostě zajděte do TaFa:---)

Další důvod, proč jsme na muzikál šli, je samozřejmě obsazení hlavní postavy Adama Milanem Königem (v alternaci s Vojtou Dykem (hvězdou ze seriálu:---)) a nejen to, konečně se v Praze také objevila Eva Kratochvílová - ano, přesně ta herečka, z které nadšení pro divadlo sálá v každém gestu. Mám pro ni slabost, no:---) Hraje zde roli bez alternace, roli Markétiné kamarádky a začínající zpěvačky, která se vdá za kytaristu z Adamovy kapely a vlastně nahradí v kapele samotného Adama, když ten zmizí za Markétou. Je to taková bláznivá postava - jak šitá pro Evičku:---)) ... a taky si v muzikálu neodpustí zahrát na své božské violoncello:---)

Důležitou roli hrají tři chlapicí (želváci), kteří nejen že hrají Adamovy kamarády, v podstatě také provázejí celým příběhem svými božskými pohyby, v kterých se občas přidají i ostatní herci, což je docela zajímavý úkaz dokazující bezesporu kvalitu herců a hereček.

Dostala mě síla celého příběhu, párkrát mi i slzička ukápla:---), opět mě ohromily výkony herců (zpěváků). Třeba Milanovi podle mě tahle role opravdu seděla a představa Vojty ve stejné roli plachého mladíka nás přivedla k jistotě, že by celý muzikál jistě úplně změnil výraz, což by mohlo být docela zajímavé srovnání (jenže nemám tolik peněz, žejo:---). Milan tedy nezklamal a byl opět okouzlující, dechberoucí, způsobující svým hlasem běhání mrazu po zádech...:---) On se v muzikálu asi neztratí (a asi nejen tam), z Evičky jsem byla zase celá vedle jen co se objevila na pódiu, byla jsem tak šťastná, že ji zase vidím na prknech, co znamenají svět. Je báječně trhlá, je báječně zapálená a roli bláznivé fanynky hraje opravdu vtipně a přesvědčivě. A výkony ostatních herců - ty už všichni znají - PA-RÁ-DA!:---)

Dáma s kaméliemi se dost podstatně liší od Obrazu Doriana Graye, je to úplně jiný styl podání, úplně jiné zpracování. K Dorianovi mám ale pořád o dost bližší vztah - možná kvůli té báječné scéně "za obrazem", možná kvůli efektům, jistě ale také kvůli hudbě, která je také dost odlišná od Dámy, působící neustále, i po 150ém přehrátí:---)

Nesmím zapomenout na to, co vlastně přišlo po představení. Evička kamsi ZASE ve spěchu vezla své cello, jenže já ji musela pozdravit. A tak jsme si v rychlosti řekly pár slov a ona neopomněla opět podcenit své kvality:---) Milana jsem potkala, když jsem se vracela zpět ke stolu a hned jsem mu řekla, že je tu můj muž se mnou. A on přisedl k nám. Víte, nakonec jsme s ním, oním hlavním HERCEM celého muzikálu:---)))))))) skončili na večeři U chlupatého ducha. (Muzikál začínal ve 14:00). Kluci si pěkně pokecali, já se pěkně najedla a šupky dupky do pelíšku:---))

---POOOSTŘELMŮŮŮŮVEK--- (mimochodem v dubnové Ženě a život najdete rozhovor s Milanem, a nejen to:---)

J. Štětina: Století zázraků

2008-03-21T02:32:00.002+01:00

Arménie...příběh nejen dvou lidí plný lásky a neutuchající víry. Spojení dvou(čirou náhodou:---) herců tak silnou vazbou, že ani zemětřesení a ztroskotání na dvou stranách zbořeného objektu jim nedovolilo přestat myslet jeden na druhého a věřit.

Tohle představení se mě znovu (a naposledy) dotklo a kolikrát jsem měla slzy v očích. Milan König a Majda Borová, v podstatě také tvůrci celého představení jsou prostě geniální. Jak to dokázali? Je to asi nejlepší stvárnění dramatického příběhu, co jsem kdy viděla. Jak poutavě a s vervou prokládají smutné okamžiky v troskách vtipnými vzpomínkami ze života spolu. Jak ve dvou lidech dokáží ztvárnit nejen i všechny další potřebné role (mluvení Lidie s generálem v obsazení Majda a nikdo apod.) ale také duši celé Arménie. Naví jejich zpěv dodává hře čistotu a všichni jen koukají s otevřenými ústy na bezchybnou souhru jejich hlasů.

Ano, teď když je po derniéře, můžu vám přiblížit celý příběh včetně konce. Celé představení se odehrává v Arménii, zemi "zotročeného" národa, zemi s častými katastrofami v podobě zemětřesení. A právě toto zemětřesení rozdělí na dlouhé dny herce Lidii a Artašese (Artaxerxes:---). On šel tři minuty před katastrofou do sklepa pro brambory, ona šla dvě minuty před zemětřesením nakoupit. Artašes zůstal pod troskami ale Lidie si snadnou spočítala, že musí být naživu - jinak na světě neexistuje žádná spravedlnost. Artašes ve sklepě (což byl vlastně atomový kryt) nevěděl, že šla Lidie nakoupit. Snadno si tedy spočítal, že když je zavalen kusy betonu z předchozího patra, musely i ostatní patra skončit podobně. Lidie nevzdávala boj o záchranu Artašese, začaly hluboké mrazy, techniky bylo v zemi málo a lidí, hledajících své známé bylo nekonečně mnoho. Lidie věděla, že je Artašes naživu ale nikdo jí nevěřil. Vydala se do Moskvy a s obrovskou obětí, díky své kráse dostala do Gjumri ruského generála a také spoustu techniky. Času ubývalo, Artašes v podzemí slábl, už nebyl schopný ani vymačkat šťávu z brambor na příjem tekutin. Chtěl zemřít, a to hned, ale umíral pomalu a v mdlobách, ... Vojáci se snažili, seč mohli, ale sutin bylo mnoho. Přes to se jim nakonec podařilo provrtat se až ke kóji, kde vyčerpaný Art čekal na příchod milosrdné smrti. Nepřišla smrt, přišla Mistrova Markétka. Zázraky se dějí.

Dotáhla jsem na tuto derniéru 17 lidí a myslím, že zasáhla všechny. Bohužel to uteklo strašně rychle, ta hodina mi přišla jako čtvrthodina, a tak vůbec. Prostě jsou dobří a já se těším na jejich další představení, ztvárněné s podobným citem pro divadlo jako Století zázraků.

Deskriptivní přestávka...

2008-03-18T00:21:00.002+01:00

Ano, odmlčela jsem se ale již brzy se zase vrátím, již ve středu napíšu písemku z deskriptívy a pak už mi bude asi tak na dva dny všechno jedno. Pěkně se to kupí, chtěla jsem vám toho tolik vyprávět - Mužské záležitosti, Bratři Karamazovi, moje sny o bytu Tennesseeho Williamse...snad se k tomu ještě někdy dostanu, držte pěsti, budu potřebovat ohromnou dávku štěstí:---)

Blogged with the Flock Browser

Klubajzničky

2008-03-15T09:47:00.001+01:00

Blogged with the Flock Browser

Olověný dušan

2008-03-13T07:54:00.001+01:00

Srážka s novou sbormistryní

2008-03-06T18:54:00.003+01:00

Tak se dnes na nás přišla podívat nová sbormistryně, která byla nakonec vybrána panem ředitelem, a která byla dnes námi i Leonou viděna prvně. Samozřejmě už jsme o ní ale něco věděli (ať žije google:---). Mimo to, že si nás celou zkoušku se zaujetím prohlížela:---), tak si s námi dokonce při nevelkém počtu zazpívala a na konci jsme dostali prostor na otázky...hm:---)

Abych se ale dostala k JÁDRU PUDLA... tato slečna se objevila nedávno na našich stránkách jako podivná neznámá Thea, vyzvídající nějaké informace o sboru. Samozřejmě mne tím hned zaujala, protože jako jediná na naše stránky napsala. Nebyla jsem si ale jistá o koho jde, taky to mohl být ředitelův zvěd a podobně. Odepsala jsem jí tedy na stránky a nedlouho na to se odhodlala napsat také mejl, s kým že máme tu čest. Bystřejší z nás si ji mezitím vygooglili, takže co je zač bylo zřejmé dřív, než se podivná Thea dostala k odpovědi. Má opravdu hodně zájmů okolo a z toho mám právě strach. Proto jsem pořád tak trochu skeptická. Prostě srovnávám s Leonou a tak stejně tak, jako Leona měla málo času, Thea podle svých koníčků...kdo ví. Já sbormistrovství nerozumím a taky v tomhle sboru už asi dlouho nebudu, každopádně mi Carillon prostě ukradený není. Myslím si, že sbormistr by měl sborem trošku žít a ne si jen něco jako zoušet nebo tak. Je škoda, že to začíná takhle zvláštně, ten vztah s novou sbormistryní. Prostě Leona ve čtvrtek odejde a hned tak se tam neukáže a s námi bude člověk, o kterém nikdo neví, jak se chová, nikdo neví jaký je a tak. Nechci Theu nijak pomlouvat, srážet nebo něco takovýho, jen už jsem se po zkušenostech naučila lidi nejdřív prověřovat, než se nechat unášet prvními dojmy. Zatím působí velmi mile, uvidíme, co bude dál

- vkládáme ve vás velké naděje, drahá Theo...

Petr Kolečko: Láska vole

2008-03-06T17:15:00.002+01:00

aneb SRÁŽKA S PUDLEM:---)

Konečně se nám povedlo rezervovat lístky do Disku na představení KČD, speciálně pak na hry od Petra Kolečka, o kterých už kolují celé legendy. A mají proč. Například toto představení - není to sice žádná klasická hra (taky, proč by psali noví tvůrci kopie něčeho ze starých časů), ale rozhodně to má spád, hra vtáhne diváka do děje, nenechá ho vydechnout, čas jako by v tu chvíli neexistoval. Aspoň to tak působilo na mě.

Takže k jádru pudla - je to o dvou kapelách - punkerské seskupení s bubenicí a metrosexuální týpci v bílých přiléhavých oblečcích. Mají společnou smlouvu, a tak tyhle naprosto odlišné skupiny musí mít koncerty společně - většina hry se tak odehrává v backstagi. Klíčovou postavou celého příběhu je však bílý pudl, který skrývá důležité tajemství. Ale to neprozradím:---) Jen řeknu, že ho hraje Vojta Dyk, na kterého všichni víme jaký mám názor:---) Ale celé divadlo nad ním teklo:---)

Herci se také tradičně předvedli tak jak to umí - věřila jsem jim každé slovo, každé gesto, každej obličej - ikdyž je tato hra trochu zvláštní a spoustu věcí je tam dost nerealistických:---) Nezklamaly tradiční hvězdy - Pavla Beretová v roli bubenice, Tomáš Dianiška v roli podivínského punkového frontmana, Lukáš Příkazský v roli metrosexuálního vegana, Jana Pidrmanová v roli jeho špatně skončící přítelkyně a zároveň sestry bubenice a koneckonců také Vojta Dyk v roli pudla s velkym:---)

Scéna je složená z polepených bas od piva, které tvoří variabilní stěnu s možností vytvoření okének na změnu prostředí. A kostýmy? Kostýmy zavšemluvící, vševyjadřující. Za zmínku ale opět stojí pudl, jehož "kostým nekostým" prostě musíte vidět.

Opravdu pokud můžete, sežeňte si na to lístek a zajděte - uvidíte, kam se vyvíjí divadlo, že hry nejsou pořád stejné a ikdyž jsou jiné, snadno mohou konkurovat starým bestsellerům typu Don Juan nebo Sluha dvou pánů. Tlesk tlesk pro Petra Kolečka, tlesk tlesk pro herce KČD.

Na závěr si neodpustím poznámku, že lidi, co říkají, že letošní ročník KČD o ničem, by nejdřív měli vidět nějakou hru. Dotýká se mě to...

Srážka s počítačem...

2008-02-27T21:04:00.000+01:00

Ano, spolužáci mě vyburcovali k aktivitě v oblasti AutoCADu a já pomalu zjišťuji, jak moc je pravdy na tom, že si architekti rádi na počítač zvykají a z nedostatku času tedy odkládají tužky, pravítka a kružítka. Například já díky CADu našla ve svém rysu dost a dost chyb - například v číslech, což je docela podstatné, že:---)) Baví mě to - jenže mám stejně pocit, že bych se měla zabývat něčím jiným - jenže je toho mraky - co dělat dřív?

Myslíte si, že...

2008-02-26T23:43:00.000+01:00

...může člověku zkreslovat pohled na svět to, skrz co se na něj dívá?

Víte, už asi pět dní mají mé oči svět "zarámovaný" žlutou obroučkou nových okulárů. Ač se to nezdá, zevnitř jsou opravdu celé žluté. Možná se teď dívám na svět mnohem optimističtěji, možná díky nim se zatím příliš netrápím tím, že školu absolutně nestíhám. Také se třeba na lidi okolo sebe dívám jinak než jindy... Jsou zázračné - jsou moje:---))

Díky za zdravé jádro...

2008-02-26T01:22:00.000+01:00

Za zdravé jádro našeho kruhu, které se konečně po čase sešlo... Opět spousta legrace a nekonečný večer, jako správní architekti plný kvalitního vína:---)) A i když někteří platili menší částky než ostatní, nakonec se to myslím vydařlo - 9 lidí, 4 závěreční...jen mě mrzí, že tu nemám foťák - tak jen fotka z mobilu:---) Nechci toho moc psát, páč bych to pak po sobě nemusela ani rozluštit. Každopádně to, co nás v tomto semestru čeká jsme zapili myslím dostatečně...tak snad to nějak vyjde;---)

2 Vzpomínky

2008-02-23T09:27:00.003+01:00

Zdravím Vás, přátelé a povím vám něco o čtvrtku, kdy jsem se konečně rozhoupala navštívit své známé v dílně, kde jsem o letních prázdninách krátký čas pracovala.

Trochu se strachem a čokoládou v batohu jsem zaklepala na prosklené dveře a pokusila se otevřít kliku, která vůbec nevypadá jako klika. Vyšle jsem ze cviku a tak mi tedy otevřel pan Chaloupka a já s rozzářenou tváří pozdravila a pozdravila celou dílnu, zašla za druhým šéfem podniku, že tentokrát po něm opravdu žádné sklo nechci. Přišla jsem jen po novém roce pozdravit mé milé. A tentokrát také konečně zastihla hlavního šéfa, pana Coufala, který sice zrovna něco zařizoval ale rád mi chvíli věnoval. Tak jsem vytáhla z batohu megačokoládu, ve které jsou 4 čokolády:---), jako Vánoční dárek, který jim předávám na konci února. A ani jsem nečekala, jakou jim tím udělám radost. Pan Coufal si pochvaloval, že to se jim tady nikdy nestalo, že většinou brigádníci když opustí dílnu, už se v ní nikdy neukážou a už vůbec, že by jim někdy někdo něco přinesl. Také mi byla představena slečna, díky které jsem zjistila, že jsem opravdu nebyla v dílně unikátní, jen v době, kdy jsem tam pracovala se ona zrovna léčila, tak jsme se nikdy neviděli:---) S panem Coufalem jsme probrali, co všechno už vím od jeho sestry, tak jsme se vlastně v závěru neměli o čem bavit. Ale jeho vtípky ho jen tak nepustí. Stejně jako druhého vedoucího nikdy nepustí politické debaty:---) Jak říkám, zavzpomínala jsem na staré časy a s každým pohovořila tak, jak tehdy. S panem Chaloupkou zas něco o škole a taky o tom, na čem tam zrovna dělal a s Frederikem jsem se zakecala tak, že jsme tam zůstali nakonec v dílně sami a já díky němu přišla pozdě na sbor. Ale Frederik je geniální. Hodně se vyzná v umění, čte Reflex a rád si o tom všem povídá. Jestli to nevíte, je to Francouz, který sice mluví česky, ale ne nijak plnyule, takže hovor s nim je rozhodně zajímavá záležitost:---) Bylo to báječné a už mám domluvenou práci na příští prázdniny. Opravdu na ty časy v dílně moc ráda vzpomínám, na ty diskuze, na ty vtípky a tak...

(http://www.vitraz.cz/)

2. moje vzpomínka se týká tohoto sborového týdne. Na zkouškách nás bylo velmi málo, tak Leona vytáhla staré vypalovačky a jen jsme si tak zpívali. Ve čtvrtek dokonce přišel Alan (náš klavírista) takže to bylo jak na koncertě. Fakt pěkně jsme si zazpívali a zavzpomínali na staré časy s Pechym, celou cestu k autobusu jsme pak zpívali ty písně, co ani Leona nezná... Čas strávený ve sboru rozhodně nebyl zbytečný a já mám díky němu spoustu zážitků a až mě překvapilo, kolik písní si vlastně pamatuju...děkuji

(http://www.dps-carillon.com/)

Velmi Krásný Večer...

2008-02-18T19:08:00.006+01:00

Náš včerejší večer se nesl ve znamení kvalitní hudby, strávený navíc se spoustou báječných přátel. Velmi krátké vlny - tak to je ona kapela, kvůli které jsme se vydali do Divadla V Dlouhé, kde křtili své první oficiální CéDé Vysněné.

Všechno začalo báječným setkáním s nic netušící Evou Kratochvílovou, kterou jsem nadšeně pozdravila ještě před divadlem a trochu jí tak vyvedla z míry:---) Pak jsme pokecali s Pepou Königem a jeho slečnou, které dovezlo do Prahy první třídou samotné PENDOLINO. Postupně dorazili i ostatní a my se mohli vydat do divadelní kavárny. Tam jsme se cítili jako v nějaké VIP společnosti, všude samí známí lidé - herci z Disku, herci z Divadla V Dlouhé, další herci, Alice Nellis atd. Potkala jsem tam dokonce Zuzku z paralelky z gymplu, která se tam dostala docela náhodou, se sestrou přes kamarádku - na konci odcházela s CDčkem, takže všechno fungovalo:---) Proběhlo také opětovné setkání s Evou Kratochvílovou, kdy jsem jí všechno opět polopatě vysvětlila a pobavili jsme se o jejím divadelním působení a tak. Měla v ruce jakési černé desky, ale nechtěla prozradit k čemu jsou. Brzy však došlo i na noty v nich, které zapěl "předskokan" Sestry sBorovy - vokální skupina s obsazením mužských i ženských hlasů, vedená Magdalenou Borovou - a byl to báječný předskokan, jejich projev byl úžasný, krásný, zvučný a energický a já pochopila, že Evička není v muzikálu omylem:---)

Zapěli pár chytlavých písní a přišla ona chvíle - na jeviště natoupila skupina Velmi krátké vlny, opět s trochou ostychu a vtipnými Mílovými výstupy. Diváci se bavili, očividně byli prostě správní lidé na správném místě. Křest opět provázela nervozita frontmana a kdyby si Alice Nellis (jedna z komtrů) sama neřekla o slovo, tak se snad ani nekřtilo. Její přání bylo jasné, milé až skoro roztomilé. Všichni jsme si slíbili, že si na CDčku najdeme jednu nejoblíbenější píseň a tu pak pustíme 30ti lidem. Pak by měl být osud CD Vysněné jasný... Věřím, že svůj slib dodržím.

Málem bych zapomněla, na koncertě také proběhla premiéra klipu "Smetánka lékařská", poprvé bude klip v televizi na Óčku v neděli mezi pátou a šestou, kdy poběží reportáž z koncertu, rozhovory a tak. Tak se nezapomeňte dívat!

Po tom všem jako by se klukům ulevilo a začali si koncert opravdu užívat - tak i my diváci. Škoda jen, že písní zas tolik nemají a chtěli nechat nějaké věci lidem jako překvápko na tom CD. A možná taky se těšili na raut:---) Ano, to bylo to poslední překvapení večera - raut a slivovice - oslava toho placatého kolečka, které bylo křtěno. Lidé, co to nestihli před koncertem nebo si nechtěli koupit CD vůbec, samozřejmě nakoupili a pak využili situace, a tak trumpetistova fixka kolovala od diváka k divákovi, od hudebníka k hudebníkovi. Bylo to opravdu pěkné a doteď mě mrzí, že jsem si vlastně nekoupila vlastní CD.

Náš kamrád architekt dělal dojem na hudebníky i krásné herečky z Disku, já si vzpomněla na Evičku, která musela zase někam spěchat, ale která na mě zase zapůsobila a rozsvítila srdce svým nadšením. Ano, a opět se potvrdilo, že slivovice spojuje lidi, tak jsem se dostala do hovoru s hudebníky i já. Uctivá poklona za to vše, co jste pro nás, diváky, za ten večer udělali, uctivá poklona za to, že jste mě neposlali do háje v mé euforické náladě. Spolusboristku Jitku, o které jsem ještě nemluvila, jsem samozřejmě vzala s sebou a i do té slivovice ji nakonec pozounista dotlačil. Jituš, děkuji, žes přišla. Všichni se ale pomalu vytráceli a mě čas ubíhal tak rychle, konečně jsem se dala do hovoru i s Magdou Borovou, která ve mě vždy budila obrovský respekt, teď už se jí snad nemusím tolik bát:---) Jsou to zlatí lidé, tihle skromní nerci, tihle skromní hudebníci a jiní umělci.

A divadlo ke mě zas natahovalo ručky; já najdu způsob, jak ho udolat, najdu způsob, jak se k němu dostat oklikou. Všechno uteklo tak rychle a najednou se divadlo zavíralo a my, ač zvaní na bar vedle, jsme museli jít. V doprovodu bláznivého architekta jsem byla naštvaná, že je všechno pryč, že ten večer skončil, moje euforie skončila a změnila se ve smutek z toho, že jsem byla vytržena z toho kolotoče. Snad bych měla být tolerantnější, kdo ví, naučit se odcházet, zachovat si chladnou hlavu, hlavu vzhůru...Evičko, proč jsi zmizela? Úsměv tvůj a úsměv rozjuchaného pozounisty mě provázely celou cestu. A vzpomínka na tanec se svým chlapcem, kterému jsem se zapomněla odvděčit...

Všecko má svůj konec...

velmi nás mrzí, že jsme nevzali na tuto akci foťák, bylo by to boží, použité fotografie jsou tedy z dílny Ivy Marešové, ze stránek VKV (www.velmikratkevlny.cz), tímto se omlouvám, za jejich použití zde...

Ahoj Valentýne...

2008-02-14T22:36:00.003+01:00

Všímám si lidské krásy čím dál tím víc. Ráda koukám lidem do očí a pozoruji jejich obličeje. Dnes jsem obvzláště potkávala lidi elegantně oblečené, nalíčené, učesané... až večer mi to došlo: Vždyť je Valentýn!!!

Na sboru nás bylo 13 (mimochodem, jsme DÍVČÍ sbor:---)). Nelitovala jsem, že jsem mezi ty věrné přišla - přišel se na nás totiž podívat další sbormistr, tentokrát i s ředitelem a nějakou paní, co tam vede nějakej kroužek. A on nás měl za úkol chvíli dirigovat. Byl to podivný mladík, rozhodně méně charizmatický než ten úterní. Podivný, legrační, zvláštní, zřejmě měl hrát roli, že mu už sbor patří, nebo si to snad myslel? Jiný způsob výuky nás trochu vyváděl z míry, jeho způsoby nás občas rozesmívaly...podle čeho vlastně ředitel toho sbormistra vybírá? Myslel si, že je to super? Smál se s námi proto, že se mu sbormistr líbil nebo nelíbil? O co tady vlastně jde? Leona se schovával za knížkou, vrhala na nás podivné pohledy vždy, když řekl onen pán nějakou suveréní a vtipnou věc, v jedné chvíli utekla někam pryč a pak se zase schovávala, naše počínání snad nechtěla ani vidět.

Večer všude ti za ruce se držící zamilovaní, chlapci s červenými taštičkami v ruce - radost pohledět! Takhle, prosím, vypadá Valentýn u nás. Nechtěla bych žít v Americe, kde má tenhle rádobysvátek kořeny...:---))

Štěstí dam (musical radikal)

2008-02-14T13:15:00.007+01:00

podle románu Emila Zoly...

Tak jsem navštívila veřejnou generálku tohoto představení, uváděného Divadlem Disk, konkrétně Katedrou činoherního divadla. Už jsem letošní absolventský ročník několikrát viděla, proto jsem tušila, že i tento kousek bude stát za to. Nespetla jsem se... Už na první pohled to vypadalo báječně. Scéna, upravená po delší straně divadla s využitím balkonků bez zábradlí otevřených do foyer dala tušit, že tento muzikál bude opravdu velkolepý. K tomu přišla dokonce živá muzika a dva herci (procházející celým příběhem) nás ještě před hrou bavili svou pěknou "improvizací". Když to všechno začalo, tak jsem začínala všechno to počínání nechápat:---) Opravdu, vypadalo to skvěle, úplně jako ty muzikály za které zaplatíte kvantum peněz. Bezvadný oblečky, všechny pohyby prakticky dokonale zvládnuté, souhra sboru "prodavaček", to všechno do živé hudby, fantazie. Herci měli samozřejmě na obličeji připevněné mikrofonky, někdy je měli vyplé, někdy zaplé. Proto také poklona patří zvukaři, který to všecko šéfoval a aranžoval. Ano, zpěv, snad nejdůležitější část muzikálu - SUPER, je to až neuvěřitelné, jaký mají talent, protože jim to vcelku dosti ladilo, falešných míst bylo opravdu poskrovnu:---)

A co herci? No, byli super. Hlavní herečku Janu Pidrmanovou jsem tedy viděla poprvé, ale její krása, šarm a libý hlásek splnily co měly. Hlavní mužskou roli hrál, ó náš veliký Vojta Dyk, kterého tedy já moc nemusím, ale věřím, že lidi, zvláště pak ženy, z něj musely být uchvácené. Že umí zpívat, víme už dávno, že má dost podobný hlas Milanovi Königovi víme také, má charakteristické obličejové grimasy, podobné klaunovi, ale to už mu asi nikdy nevezme. V jednu chvíli jsem měla pocit, jako by snad měl slzy v očích...asi je to správný herec, který rozhodně zaujme. Tomáš Dianiška, ikdyž nemá úplně čistý hlasový projev je náš oblíbenec, kvůli obsazení v Paní ministrové, i tady nezklamal, hrál opět hlavní zápornou roli, jako v Ledovém hrotu a byl prostě skvělý:---) Nesmím opomenout dva průvodce celým příběhem (Lukáš Příkazký a Radovan Klučka), kteří zazářili především svým tanečním sólem, ve které hrál malý a hubený Lukáš ženu. Při tomto tanci oba zpívali, a ani během kotrmelce se neodmlčeli - takže klobouk dolů!:---) Chtěla bych zmínit také Pavlu Beretovou, která hrála jednu ze sboru prodavaček. Tahle slečna však, na sebe strhne pozornost i kdyby hrála nejmenší myšičku celého představení. Vzpomínám na okamžik, kdy Vojta Dyk zas něco srdceryvného zpíval uprostřed jeviště, sbor prodavaček stál zkamenělý na straně podia a Pavla se dívala takovým způsoben, že jsem od ní prostě nemohla odtrhnou oči. Ta má, myslím, opravdový dar od Boha, na tuhletu profesi. Asi jako posledního uvedu produkčního Jana Friče v roli japonské služebné, která jakoby do příběhu vůbec nepatřila, ale rozhodně pobavila, zvláště svým projevem a také podivným oblečkem. Jan Frič měl totiž na sobě dlouhé fialové šaty, které měly vzadu volný pruh, zakrýtý jen šněrováním - a on pod tím byl nahý:---)) Rozhodně zaujmul:---))

A příběh? Jedná se o příběh módního obchodu Štěstí dam, do kterého přijde mladá Denisa a chce zde pracovat. Je však jiná než ostatní - skromná a tichá, ještě panna. Hlavnímu šéfovi se zamlouvá, podružnému také, ale jinak - myslí si o ní, že je neschopná a chce ji jen pozvat "na čaj". Tak postupně vzniká konflikt mezi oběma šéfy, který vrcholí v okamžiku, kdy každý otevírá vlastní hypermarket. No, je to Emil Zola, proto příběh končí opravdu zvláštním happyendem, který ale na druhou stranu asi vystihuje realitu tohotu světa, což je trochu smutné. Víc neprozradím, jinak byste nebyli překvapeni!:---)

Opravdu, muzikál za 50 Kč pro studenty - a je to OPRAVDOVÝ muzikál! Přijďte do Disku, vážně:---)

Úspěšný krok do roku 2008

2008-02-12T20:35:00.000+01:00

Mrzí mě, že jsem se na tak dlouhou dobu odmlčela, přineslo to však své ovoce, na což jsem sice velmi hrdá, ale nebudu se o tom moc zmiňovat, jelikož by to nearchitekty zřejmě odradilo...taky by mě zajímalo, jestli sem vůbec někdo zabloudí...prosím ozvěte se, je-li to možné:---)

Mám dnes šťastný den, nejlepší z blažený-ých... a odplatou za to jest mi potkání se s mnoha podivnými lidmi. Nejprve, zřejmě opilý chlap s flaškou ruce, kterého rozčílila paní, na moment parkující na kusu chodníku, poté mladík, čtoucí Houser a přitom blábolící (řvoucí) nějaké nesmysly, závěrem chlápek, který stál u tramvajového pásu, každou chvíli na prstech počítal a já čekala, kdy skočí pod auto. Napadá mě, jestli jsou to lidé nešťastní, kteří se jen snaží "přetvořit" svět, nebo jestli jen prostě nedegenerujeme... Každopádně je mi v těchto situacích ouzko a líto oněch lidí i lidí s nimi v neveselém kontaktu.

"To je ta vila...ta Müllerova..." "Co je na ní tak zvláštního?" Seděla jsem za dvojicí důchodců a jejich rozhovor mi vykouzlil na zamyšlené tváři úsměv. Mít trochu odhodlání a sebedůvěry, snad bych s nimi o tom i promluvila, jenže co nadělám. Zvláštní je hlavně uvnitř, drazí. Přes to přeze všecko mě udivilo to, že o takové moderní a známé věci, jako je Müllerovka vědí i starouškové... je to zřejmě důkaz toho, že ani starší lidé nepřestávají vnímat svět kolem sebe, nepřestávají žít ve stále se měnící společnosti - uctivá poklona, paní a pane z tramvaje!

nikdy nechci vyrůst v architekta kritika, když to vidím okolo sebe...prostě se mi to nelíbí, nechci chodit a říkat co všecko je špatně a kdo všechno je namyšlený idiot. Chci vnímat krásu našeho světa, vidět i v lidech věci tak krásné... Těžko říct, někdy můžebýt kritika snad oprávněná, ale i přesto nesmí býti bezohedná, neměla by brát ohledy na city okolí. Když bych třeba znala člověka, který žije v nějakém tom "zámečku s věžičkama a balustrádama a velkou kamennou zdí", asi bych na návštěvě u něj nemohla jenom říct, jak to tam maj blbě udělaný a že to všecko zvenku je jen hnus a kýč, pokrývající naprosto nedomyšlené vnitřní prostory. Trochu citu, mladý pane...

nikdy Leoně neodpustím její nefér jednání vůči sboru, nikdy jí neodpustím neférové a výbušné reakce vůči mně...nikdy neodpustím sboru jeho jednání vůči Jitce, obzvláště těm několika neznámým, co s Jitkou jednali podobně nefér jako Leona s námi (o nás bez nás) -přitom Jitka v tom byla nevinně. Co z toho všeho vyplývá... Na zkoušky sboru chodím už jen s čisté lásky ke zpěvu a spolusboristkám a nadešel čas, kdy si nás noví (úplně shora vybraní, resp. přemluvení) sbormistři chodí okukovat. Dnes u nás byl zvláštní dlouhovlasý pán, trochu indián trochu Kypřan...:---)))) a přístě přijde další. Zvířátka v zoologické zahradě

Šťastné a veselé Vánoce!!!

2007-12-24T16:34:00.000+01:00

A když zradím, všechno vrátím...neproste! neproste!

2007-12-21T02:44:00.000+01:00

nevinnou touhu zlou a snahu najít lék, na bázeň malíře, který se prázdna lek...
Obraz Doriana Graye, na jehož plakátu nikdy nebyl Míla napsán a najednou Vojta Dyk je u Dámy s Kaméliemi ve všech spotech a upoutávkách...jako "alternátor"...jaký je mezi Mílou Königem a Vojtou Dykem rozdíl? Vojta má v TaFa bratrance....tak možná proto.

Každopádně jsem se dnes chtěla rozepsat o něčem úplně jiném. Končí rok, já mám dva zápočty, přes Vánoce mám tři rysy z deskriptivy, pár rozborů na architektonickou kompozici, proslunění na nauku o stavbách, dvě věci na modelovací a zobrazovací techniky a seminárku z dějin architektury. K tomu všemu to všecko svázat do portfolií no a prostě... budou to pěkné Vánoce.´

Dnes jsme měli tedy sraz u příležitosti ukončení roku na FA a následně také vstupu do Shengenu:---) Ač nás tam bylo pouhých devět, zase jsme se báječně pobavili a já jsem za tenhle kolektiv fakt vděčná. Dokonce jsme se dokázali bavit i o jiných věcech než o škole a to se cení (protože architekti nemaj na nic jiného, než na svou práci, čas:---)) A jak dlouho jsme to táhli bylo také obdivuhodné (vzhledem k tolika probdělým nocím kvůli pracím na FA. Jenže nic není nekonečné, tak nás před druhou odlifdrtovali pryč, stejně jak z té první. Ale fakt se mi to vsecko libilo. Tak doufám, že jsem je přiliš nezatěžovala svými hloupými řečmi a že mne nebudou pomlouvat:---))) Cesta domů nám také náramně vyšla (navíc jsme se pěkně prošli) a já se dostala dom opravdu během těch 35 minut, paráda!

Zítra mě čeká slučák se základkou, tak doufám, že tam nebudu nakonec sama:---))

Naprosto nelogické...

2007-11-08T01:16:00.000+01:00

...eskalátory v novém nákupním centru Palladium (možná je tam jen jedno L, ale co na tom)...mají tam takové kratší schody občas a u nich eskalátor. Nic zvláštního, že? Ale proč jede směrem dolů, to opravdu nechápu:---) Jinak jsem tam dnes (teda vlastně včera) byla poprvé a je to tam fakt úplně mega moc obrovské. Naštěstí jsem vyhmátla dobu, kdy je většina lidí v práci nebo ve škole a tak jsem se tam dokonce neprodírala davy (na což jsem opravdu alergická). Jindy, věřím, to pojme lidí spousty, jen bych tam v tu dobu nechtěla být. Ani jsem si to tam nestihla pořádně prohlédnout, navštívila jsem jen knihkupectví a Alberta (který jim jistě svou malostí ušetřil dost místa:---) a pádila dom. Jaký vy máte názor na toto obchodní centrum? Vevnitř se alespoň mně teda dost líbí, jen je to myslím dost problematické na orientaci, jelikož to má dost pater a mezonitových obchodů, takže snadno ztratíte přehled o tom, kde vlastně jste:---) Jsem ráda, že se tam dá vstupovat rovnou z metra, alespoň se nemusím dívat na tu rádobyhistorickoumoderněbarvněztvárněnou fasádu, která mi byla trnem v oku vždy, když jsem kolem této podivné budovy procházela. Je to opravdu hnus, mohu-li to tak říci...ovšem někomu se to líbit může, to je fakt:---))

Chřipka je sviňa a rozplývající se Requiem

2007-11-01T11:01:00.000+01:00

Budu zpívat i kdybych vůbec nemohla mluvit, budu zpívat do posledního dechu, vážně, nic mě nezastaví...a stejně, jaká je to smůla, že zrovna já, zrovna týden před koncerty chytím od svého bratra něco tak zrůdného, jako je chřipka? A přitom mi na tom tolik záleželo...so ein Pech! A snažím se, snažím se seč mohu všemi možnými čajíčky, šátky, bonbóny, prášky...a každý den jako by mi bylo skoro hůř - přesto věřím, že se vše v dobré obrátí:---)

Takže vás všecky zvu:
2.11.2007 - 18:00 - Mozartovo Requiem při mši za všechny věrné zemřelé - Chrám matky boží před Týnem (s orchestrem a bude to fakt masakr:---)

3.11.2007 - 18:00 - Koncert DPS Carillon Praha, SPS Cordia Telč a Foerstrovo komorní pěvecké sdružení - Modlitebna církve československé husitské, Farského 3, Praha 7 (vstupné dobrovolné:---)

Nazdar banáni!:---)

2007-10-26T15:31:00.000+02:00

Ozývám se po delší době neboť mne zaměstnávaly školní projekty a já neměla chvíli klidu. Teď jsem v Postřelmůvku, všecky věci na pondělí jsem alespoň z větší části vyrobila v týdnu a sem jsem si nevzala vůbec ale vůbec nic, ani jediné pravítko, kdyby se mne náhodou zmocnila touha pracovat:---) Víte, chtěla jsem si odfrknout. Nerada to říkám, ale zatím mě ta práce do školy vlastně dost baví, což je dost podivné. Možná je to proto, že ještě nedošlo na samotné učení, s čímž mám vždycky trošku problém:---) Blíží se první test z filosofie (za 14 dnů), tak uvidíme, co bude. A potom přijde první deskriptivní test a to bude propadák...bojim bojim:---) Takže tak...snad zas někdy budu mít chvíli času a povyprávět vám víc o mých nových zážitcích...

...třeba o OS Windows Vista nebo o novém Fujíkovi:---))

FA ČVUT sraz 4. kruhu

2007-10-15T21:19:00.000+02:00

ze kterého jsem musela odejít dříve kvůli svátku své sestry a kvůli tomu, že jsem se chtěla pobavit s rodiči, kteří už stejně spí, achjo:---))

Každopádně tato akce byla naprosto výborná a jistě velmi přínosná, neboť jsem poznala spoustu "nových" lidí, s kterými už přes 14 dnů navštěvuji FA. Poznala jsem lidi velmi sympatické, milé, méně či více komunikativní...a zase si začínám zvykat, začínám je mít ráda. Je to něco vcelku jiného než na gymplu, když se lidé povětšinou zajímají o dost podobné věci. Dokonce jsem zde našla i lidi nadšené pro divadlo, což je jistě báječné, na druhou stranu už nejsem ta jediná, podivná, co hltá každý divadelní kus...vlastně těžko říct. Jsou to scénografové - tedy jeden scénografuje v Litoměřicích, druhá dělala zkoušky na DAMU a umění obecně je pravděpodobně její velkou láskou. Ale divadlo, divadlo...proč na něj najednou nemáme čas? Škola nás pomalu ale jistě nahání do svých sítí, zaměstnává nás jak jen to jde...už přicházejí ty časy, kdy pro nás tak trochu přestává existovat čas:---) Jsem ráda, že jsme si alespoň dnes našli chvilku na sebe, neboť přátelé, nebo určitě známí jsou základem šťastného studia.

myslím, že motto: MUSÍME SI POMÁHAT nás vystihuje zcela přesně, aneb VŠICHNI DOHROMADY UDĚLÁME MOC!!!

Když se večer hájem vracím...

2007-10-10T23:37:00.000+02:00

...od stolu plného rýsovacích potřeb, uvědomuji si, jak mne ono rýsování vážně trochu uklidňuje, vlastně jsem poprvé použila něco jako je rýsování jako takový uklidňovací prostředek před pravidelnou roztržkou s mým otcem. Jistě, že jsem chvíli měla chuť ta pravítka a křivítka spíše rozlámat, nakonec jsem ale se zaťatými pěstmi vydržela a chopila se opět rýsovacího nářadí. Nejkrásnější bylo, že mi to v té době vcelku šlo, za sebou jsem již měla zapeklitý příklad se zapeklitým pětiúhelníkem, a teď jsem jen hloupla s elipsami a podobnými zjevy. Bylo to hezké a milé a hlavně vcelku uklidňující, ač jsem při tom musela poslouchat rozhovor dvou rodinných mužů při sledování basketbalu a jejich bezohlednost mne opět doháněla k šílenství. A občas jsem si vzpomněla na další věci, třeba proč nejsem na Strahov open air, když bych se tam měla mnohem lépe, nemusela bych řešit žádné problémy a jakoby bych si povídala se svými novými spolužáky, kteří mě ovšem zajímají zřejmě jen velmi málo, narozdíl od jiných. Nevím proč, poznávání nových lidí mě hrozně obtěžuje, nedokážu se začít bavit s člověkem jen proto, abych se s ním bavila nebo proto abych si prostě našla nové kamarády. Proto jsem asi zalezla k deskriptivě, tedy snad proto, abych si dokázala, že mám o to studium primární zájem.

aby řeč nestála...toto je jedna z finálních verzí mého loga na předmět ZAN (Základy architektonického navrhování), s kterým mi dnes pomohl báječný architekt Janíček, kterémuž tímto moc děkuji:---)

AŤ ŽIJE ARCHITEKTURA...láska má jediná...když pominu divadlo a mého chlapce samozřejmě:---))

Architekt v doslovnem prekladu znamená tesař

2007-10-04T08:47:00.000+02:00

Mám za sebou prozatím tři dny studia a začíná se to na mě pěkně valit. Z celkem 11ti předmětů mám přibližně na 9 z nich každý týden nějaký nový úkol. Rozumějte rýsování, skicování, vymýšlení, sečteno, podtrženo záhul kam se podíváš. Ráda bych zde sdělila pocity z kaźdého předmětu zvlášť, ale bojím se, že by to bylo trochu nudnější, zvlášť pro lidi, které architektura moc nezajímá, ale pokud budete hodně chtít, tak to tady sepíšu.

Musím říct, že přes ten zával úkoly mi ty předměty přijdou opravdu zajímavé a mám pocit, jakobych se ve studiu architektury příliš nespletla, neboť většina toho, co nového se dozvídám se architektury týká a k něčemu mi bude a to jsem si vlastně vždycky přála.

Máte pocit, že moje nadšení brzy vyprchá? Možná, možná už příští týden, kdy po nás budou chtít výsledky domácí práce, možná už dnes po cvičení z deskriptivní geometrie, ale já se budu snažit si své nadšení pěstovat, neboť architektura je věc opravdu krásná, okouzlující, prostě báječná...

...pokračování příště (BasSusanka se moc zasnila)

Výpis z minulého života

2007-10-01T18:22:00.000+02:00

Pro ženu narozenou : 13.5. 1988
Narodila jste se v roce 1325 jako žena někde na území současného povodí řeky Yukon, kde jste pracovala jako vojenský velitel, vládce nebo voják. Byla jste ostýchavé, nesmělé a klidné stvoření. Měla jste v sobě ukryty tvůrčí vlohy, čekající na osvobození. Někdy Vás okolí považovalo za podivíny.

Její poslání v tomto životě : Existuje neviditelné spojení mezi materiální a duchovní sférou. Vaším úkolem je hledat, nacházet a využít toto spojení.

http://www.oslikuv.net/minulezivoty/main.php

Bídná nálada po dobrodružném a taky trochu bídném víkendu...

2007-09-30T22:05:00.000+02:00

Bylo to báječné být zase po delší době v Postřelmůvku, být tam s našima, obcházet příbuzné a večer zajít do hospůdky pozdravit svého muže a pokecat s místní omladinou. Chystali se další den do sklípku, postarší karosou kamsi pod Brno blízko Lednice a já dosud vlastně nevím, jak dopadli. Poslední zmínka o nich přišla kolem desáté večer odněkud v blízkosti Brna, kde se jim porouchal autobus...drama s nejasným koncem:---)

My se mezitím celý den věnovali trochu jiným věcem. Chtěla jsem si zajet nakoupit do Šumperka nějaké ty boty a zase jsem si přivezla akorát nový kalhoty a pár krabiček z bazaru, není to ironie?

Jako neřidič jsemsi mohla i k obědu v Postřelmově dát něco ostřejšího a ač ostatní nad velkými porcemi funěli a někteří dokonce neodolali si víc než půlku nechat zabalit, já si v klidu pochutnávala a pak mi bylo teda taky trochu těžko, ale svou misi jsem splnila, rozumíte?:---)

Tatínek se hned potom jel projet v krásném červeném Sharánkovi, což je autíčko opravdu velmi libové a moc pohodlné a tiché...prostě VolksVagen:---)

Po krátkém odpočinku se přiblížil večer, čas našeho odjezdu, tak jsme ještě u strejdy lupli pár panáčků a už se muselo jet, to aby ráno zas prý nebyly mlhy. Ikdyž jsem celou cestu prakticky spala a moc aut v tu dobu ani nejelo, vždycky když jsem se probrala, byla jsem hrozně nervózní a měla jsem zlé tušení, že by se jako mohlo něco stát. Možná to byl náš příjezd domů, seznámení se s novými hmyzími obyvateli, kteří se stihli za tu chvíli u nás doma pěkně zabydlet a dnešní vystěhovávání těchto tvorů, které už jsem po delší době nemohla vydržet a bylo toho na mě všeho trochu moc a bylo mě to všechno tak hrozně líto a teď čekám na svého muže v náladě taktrochu pod psa z toho všeho, co bylo, určitě ještě bude, co nového přijde, s čím se v blízkých dnech budu muset potýkat a tak...

Krásná představa studií na FA zase trochu vyprchala, ikdyž mám vážně pocit, že se těším, až konečně projdu turniketem na svou kartu a strávím první den ve věžáku, patřícímu FaStu, že tři cvičení v kuse bude paráda a já se snad dozvím něco nového, co by mě třeba i konečně zajímalo...pomalu s rostoucí únavou tako představa prostě vyprchá, nedá se nic dělat, snad jen dopsat tenhle příspěvek a jít spát, abych byla ready steady GO!!!

Já a moje drahá "práce"

2007-09-25T21:56:00.000+02:00

Dlouhý pátek

2007-09-24T20:20:00.000+02:00

Zdravím své neozývající se čtenáře a ozývám se opět po kratší době strávené ve velmi okouzlující práci. Ani v pátek tomu nebylo jinak - od rána na Anežce (rozumějte v Klášteře svaté Anežky) osazování menších plátů, čištění skel, lezení po lešení:---), utahování šroubků, uklízení, spousta legrace, vážně:---) Moc se mi tam líbí a to už tam půjdu jen třikrát. Jsou tam hrozně zajímaví lidi, je to zase něco trochu jiného než lidi ve škole, na sboru a tak. Díky za to, že jsem si tam mohla užít aspoň těch 14 dnů, bylo a je to báječné. Někdy se o nich zmíním víc, aby řeč nestála.

Skončila jsem v pátek v práci o něco dřív, abych stihla odpolední program na Gymnáziu Nad Kavalírkou - festival školních kapel. Legrační byla cesta plná nostalgických vzpomínek na středoškolní rána. A pak výstup z tramvaje a vzpomínka na cestu kolem Lékárny, kde jsem párkrát potkala Mílu Königa. V klidu tedy kráčím k přechodu, za kterým pohazuje svými vlasy jakýsi mladý pán. A brzy už kynu, vesele mávám, neboť je to taková náhoda, s kterými já se často nesetkávám. Takže kdybyste někdo chtěl vidět Obraz Doriana Graye v hlavní roli s Miloslavem Königem, tak máte možnost 20.10. ve 14:00 a 17.11. Je to nádhera, rozhodně doporučuji:---)

Nahoře na kopci jsem se potom setkala s některými členy dávného Benzenu, s některými profesory a pak také s těmi kýženými kapelkami. První hráli Colorhats a já zavzpomínala na časy dávno minulé, když jsme byly ještě s Klubajznama parta a pařily jsme na jejich koncertech a vyváděly hlouposti. Bohužel Klubky z různých důvodů nemohly dorazit a tak jsem vzpomínala, poslouchala a pobrukovala si v klídku téměř v leže v amfiteátru. Užívala jsem si i možnost mluvit během písní, což je sice neslušné, ale tady se to tak nebere:---) Druzí se objevili na scéně P.L.F., což je kapela benzeňáka Michala a jeho bratra a je to báječné oddechovka v mnohém ovlivněna Mňágou a hlavně Žďorpem. Příjemně obohacovali přestávky mezi písněmi vtipnými bezprostředními hláškami, na rozdíl od Kolorhetíků:---) Nedá se svítit.
Někdy během Colorhatího vystoupení (ve kterém mi velmi chyběl ploužáček Nikdo není doknalý, nebo jak se to jmenuje:---) se objevil mezi diváky podivný kudrnatý chlapec. Obě jsme s Luckou zbystřily a já říkám: "To je Hynek!!!" Jak dlouho jsem ho neviděla a on je pořád stejně malý, stejně kudrnatý, stejně free...prostě Hynek. Zanedlouho si všiml i on mě, což potvrzovalo to, že to Hynek je a já za ním tedy přišla hodit řeč. Aby bylo tedy jasno, Hynek je dávný organizátor akcí Děsíru, který již dnes značně znečinněl, neboť se prý plně ponořil do studia. Jak se na naší akci obejvil? Ano, byl součástí poslední kapelky. Zajímavé je, že ze všech těchto kapel mi byly vždy nejblíže bubeníci - Matěj, který mě na akci pozval, benzeňák Michal a ó náš slavný Hynek - sláva jim všem!:---)) Nicméně, zpět k poslední kapelce. Byli jsme v ohromném očekávání, jelikož to byla jediná kapela, kterou jsme opravdu neznali. A tak jsme ji poznali. Obvykle flegmaticky vypadající dlouhovlasý, kudrnatý kdysi spolužák basák si rozpustil vlasy, takže mu rázem zmizela hlava pod bujnou kšticí, kytarista to pěkně ohulil až se škola třásla v základech a pak přišel výstup zpěváka, který nás všechny dokonale odzbrojil:---) Nasadil naprosto bláznivý výraz, bláznivě vytřeštil oči, otevřel pusu a velmi bouřlivě zapěl, také občas chodil, tedy spíše poskakoval a cukal sebou, jako zdrogovaný. Byla to tedy kapelka rozhodně diametrálně odlišná od předchozích, lidé z okolních domů vylézali z paneláků a nevěřícně kroutili hlavami a většina publika se svíjela v křečich, neboť i texty byly zdařile peprné a my nevěřili vlastním uším a očím. škoda jen, že housličky, na které jsem se tolik těšila zůstaly skryté za řvoucí elektrickou kytarou, vážně škoda. Ani jsem se nestihla s Hynkem rozloučit, jak jsem byla okouzlena, vlastně jsem hned po skončení spěchala na třídní sraz, aby bylo jasno:---)

Na třídní sraz jsem přišla o hodinu později, což mi bylo ihned zapsáno do třídnice, pozdravila se s třídním a přisedla na druhou stranu stolu. Nebyla jsem jediná, kdo přišel pozdě, což bylo vlastně milé. Promluvila jsem s pár lidmi a vyslechla si několik vtipných historek. Třeba o tom, jak Hruškovi primáni drželi za nás u našeho tabla minutu ticha - až mě to málem rozbrečelo, dámy a pánové, tak dojemné to bylo. Abych nezahálela, dal jsem si pivo a drahoučký pálivý nakládaný hermelín, který jsem musela zapít pivem dalším:---) Brzy nás opět třídní překvapil jeho obvyklou specialitkou k jídlu. Objednal si smažená ančovičky, což byla pro nás taktrochu atrakce. Malé rybičky s očičkama, okořeněné a osmažené, a jaká to byla bašta, děkuji za novou zkušenost:---) No, a dlouho netrvalo a přišly tequily, což je už taktrochu tradiční třídní pití. Naštěstí jsem měla málo peněz, tak jsem si dala jen dvě a pomalu usrkávala pivo, abych ještě mohla chvíli zůstat a pokecat s lidmi, s kterými na to ještě nedošlo. Chvíli jsem se zasekla v rozhovoru s třídnim o vztazích při vysoké škole, do kterého se zapojila také Anča, která mi výjimečně dávala za pravdu. Jenže to byla diskuze bez konce, do které někteří účastníci zabředli až moc, proto jsem neváhala a přesunula se ke stolku, kde seděl Vašek, Pepa a Honza. Vašek měl za sebou již první týden školy a tak zase vyprávěl vtipné čerstvé zážitky z vysokoškolského studia, kterým pochopitelně přidával na peprnosti zvláště Václavův nezapomenutelný přednes:---) Jenže já už prostě musela domů (původní plán byl zajet ještě na Vinohradské vinobraní, jenže už bylo pozdě). Vsichni už byli značně nakalení a tak se se mnou loučili, jako bychom se snad už nikdy neměli vidět. Nevím, co psát, bylo to hezké setkání, po cestě jsem pak taky trochu uvažovala, co po mě vlastně chceš, Vláďo, abych sem psala? Jo, bylo to supr, díky za TOTO skvělé setkání. Ráda jsem vás zase (ikdyž ne) všechny viděla, snad to nebylo nadlouho poslední setkání, přeci, ne? Přijdou těžké chvíle na vysoké, co bude dál?

Speciální poděkování patří Ondřejovi za odvoz až domů jeho báječným vytuněným autíčkem...to se někdo má:---)))

Monty Pythonův létající kabaret, divadlo Rokoko

2007-09-18T22:28:00.000+02:00

Režie: Petr Svojtka

Překlad: Petr Palouš

Dramaturg: Jiří Janků

Scéna: Marie Rašková

Kostýmy: Kateřina Hájková

Hrají: Hynek Čermák, Vasil Fridrich, Jiří Hána, Radim Kalvoda, Barbora Poláková, Roman Štabrňák

Z ničehonic jsem seděla v sále divadla Rokoko, bohužel tedy ne se svým mužem, protože mi odjel do Němec, ale i tak jsem v očekávání jako omráčená čekala na divadlo, zase po delší době. Úsměv na tváři nám všem vykouzlil Vasil Fridrich úvodní historkou z divadla, jejíž humor předpovídal to, co se bude dít dál. Představení bylo rozděleno do mnoha sketchů, které spojovalo máloco, jediným spojujícím faktorem byl inspektor Fox, který hlídal kvalitu vtipu a písknul vždy, když padlo sprosté slovo, nebo příběh ztrácel pointu - takže vlastně skoro pořád:---) Všichni, kdo znají Monty Pythona asi pochopí.

Bylo fakt legrační vidět těchto šest herců v mnoha různých rolích. Sganarell (Roman Štabrňák) a paní ministrová (Bára Poláková) z Disku dokonce velmi často měnili i své pohlaví (rozumějte v roli). Byla jsem šťastňoučká, že je zase vidím, že vnímám jejich typické pohyby a grify, dokonce mi opět vehnali do očí slzy, přátelé...nevím proč, prostě mi přirostli k srdci. Takže o nich žádná...maximální spokojenost, nezklamali, to rozhodně ne. Kdo se mi mimo nich líbil opravdu hodně byl Jiří Hána, který byl se svou švihlou chůzí nepřehlédnutelný. Nevím, kde ji piloval, ale bylo to tak báječné a neskutečné...učil se to snad před obrazovkou při sledování Monty Pythonů? Nedokážu to pochopit. Jeden jeho sketch však skončil jakýmsi přeřekem nebo co, my jsme z toho moc neměli, ale on i jeho spoluherec byli nuceni scénku předčasně ukončit:---) Také byl velmi charizmatický a vůbec...dost výrazný. Prokládání scének legračními animacemi jen doplňovalo Pythonovskou atmosféru. Trailery na filmy "Na větrné hůrce signalizačními praporky" a "Julius Caesar světelnou signalizací" nenechali, myslím, nikoho klidným. A do toho pythonovská hudba s tradičním závěrečným "Always look on a bright side of love" v českém volném překladu.

obrana proti ovoci

Děkuji, děkuji, mohutné ovace patří ode mě vám, kteří mě pobavili, ač nejsem přiznivcem Pythnovských filmů.

Poštovská tombola...

2007-09-17T20:55:00.000+02:00

Přišly mi (tedy na moje jméno, které je shodné s tím mamčiným) dnes tři doporučené zásilky. Hned po práci jsem se tedy vydala na poštu, neboť byl nejvyšší čas. Před poštou spousta lidí, uvnitř ještě víc. A u mého okénka zrovna jen jediný človíček...problém byl ale v tom, že u ostatních okýnek byl stav úplně stejný. Až potom jsem si všimla červených čísílek všude nad nimi a také strojku s mnoha tlačítky. Víte, já tyhlety strojky nemám příliš v lásce, protože nikdy moc nevím, které tlačítko zmáčknout. Chvíli jsem tedy bloumala a odhodlávala se až jsem nakonec zvolila správné tlačítko výdej oznámených zásilek. Vylezl mi lístek 158 a já hned věděla, že se domů jen tak rychle nevrátím. A všude okolo lidé s lístečky, někteří si jich vzali dokonce několik naráz a pak jako při tombole čekali až přijde jejich čas. To jsem sice příliš nepochopila, nicméně jsem stála (protože celá velká lavice byla obsazená čekajícími), čekala a poslouchala tlachající nervózní dámy, stále si na něco stěžující. Musela jsem se pousmát nad tím rozčilením některých přítomných, vážně, je to až překvapující, co takováto "modernizace" udělá s běžnými návštěvníky pošty.

Nový systém by mi byl však mnohem sympatičtější, kdyby byl alespoň k něčemu dobrý - kdyby alespoň přestal v určitou dobu vydávat čísla - ulehčilo by to život hned několika lidem najednou. Nejvíc asi poštovské paní, která vždy v šest hodin zamkne vchodové dveře a vypouští lidi pouze ven - minimálně by nemusela poslouchat stížnosti pozdě příchozích a mohla by si pěkně sedět někde v kanceláři a věnovat se nějaké bohulibější činnosti. Dále by to určitě ukrátilo pracovní dobu poštovským paním za přepážkami, kdyby automat dokázal odhadnout dobu, za jakou se jedno číslo odbaví a přestal vydávat čísla již před šestou...tak aby se pracovní proces moc přes šestou neprotáhl. Bohužel by to ale asi dost naštvalo věčně nespokojené občany, navštěvující poštovskou organizaci. Už je to tak...lidé jsou poslední dobou hrozně nespokojení, nervózní, někdy taky dost bezohlední a tak...

doba je asi zlá....

Dotazníček

2007-09-12T15:43:00.000+02:00

Dotazníček od Káji, který je velmi sáhodlouhý, doufám, že to zvládnu:---)

1. Jméno: Zuzka

2. Vaše nálada?: Vcelku unuzující, asi proto jsem se odhodlala k tak dlouhému dotazníčku...

3. Kolik je hodin?: 15:46

4. Narozeniny: jednou za rok

5. Jméno tvých rodičů: Zuzana a Josef

6. V kolika letech tě měli rodiče: Tátovi bylo 31, pokud dobře počítám a mamce asi o 6 let míň...stydím se, nevím přesně ty léééta:---)

7. Kolik měříš: asi 172 cm

8. Tvoje číslo boty: 39-40

9. Styl oblečení: To je různý, co najdu ve skříni a nějak tto kombinuju, teď objevuju trochu starší styl...nedbám na módu, spíš co se mi líbí, v čem se sama sobě líbim:---)

OBLÍBENÉ

10. Barvy: zelená, hnědá, oranžová

11. Filmy: Forest Gump, Krotitelé duchů, Tajnosti

12. Seriály: Simpsonovi, Futurama, Ulice:---))

13. Telenovely: tu vidim občas jen u babičky, když není úniku:---)

14. Hudební interpreti: nedám dopustit na českou mjúzik, třeba Mňága a Žďorp, Tatabojs, Kryštof, 100°C, Dan Bárta, Eggnoise, J.A.R., Divokej Bill, Vypsaná fiXa, -123 minut, Velmi krátké vlny, Jarek Nohavica, Radůza, Temperameto:---) a pak takový ty různý vtipný skáčkový a rádobyskáčkový kapelky,... a ze zahraničních mě teď hodně berou noví Maroon 5, Linkin Park, Redhoti, ...je toho fakt spoustu, těžko vzpomínat...

15. Typ bot: teď mám dvoje tenisky, jedny, který protýkaj fakt hodně a druhý, který protýkaj trochu míň. A ty první sou teda úplně hustý, akorát už sou fakt dost onošený. Hrozně nerada se svých bot vzdávám, no...

16. Písničky: třeba Pampeliška od VKV, jednoduchoučká melodie, která v určitém provedení vyvolává mírné běhání po zádech, pak určitě Little Girl Blue od Niny Simon, která v jednom filmu zase dohání k slzám. Pak mám ráda spoustu písní, co zpíváme se sborem a některé písně z divadla...třeba Ťapákovci, Autobahn, nebo mystické "Odevzdávám se ti, všechno ti dávám..." z Království...lásky moje:---)

17. Herci: Asi všichni z absolventského ročníku 06/07 na DAMU v Disku...jmenovitě Jan Konečný, Roman Štabrňák, Miloslav König, mystický loutkař Matija Solce, pak Jakub Prachař, a další, které si nepamatuji jmény... jinak mám ráda třeba Miroslava Táborského, Davida Matáska, ...nemám paměť na jména, takže víc si asi nevzpomenu:---))

18. Herečky: nápodobně...Bára Poláková, Eva Kratochvílová, Izabela Kapiasová a ty dvě, co hrali v donu Juanovi vazouny:---)...a velmi mně okouzlila loutkařka Mirka Venclová. Mimo hereček z Disku mám ráda třeba Zuzku Slavíkovou nebo Kláru Pollertovou-Trojanovou

19. TV postava: Večerníček

20. Kytka: Růžička, slaměnka, fialka, ...

21. Politická strana: ČSSD

22. Číslo: 13, 7

23. Roční období: léto, zima

24. Počasí: slunečné

25. Pití: čajíček, kafíčko, pívo, slivovička...:---)

26. Jídlo: krupicová kaše, rýžový nákyp, buchtičky s krémem, ale také dobré masíčko

VOLBY:

27. Matika-čeština: Matika

28. Techno-Tekkno: je všechno, že?

29. Růžová-černá: růžová...když je pěkná:---)

30. Moře-hory: móóže

31. Kočka-pes: pes...nejlepší přítel člověka, že?

32. Velkoměsto-vesnice: vesnice...rozhodně...tam se vám nestane, že se ocitnete uprostřed někam spěchajícího davu...mám ráda klid:---)

33. Cola-Pepsi: Coca-Cola

34. Láska-přátelství: i v přátelství je kus lásky, ne?:---)

35. Čokoláda-želé: čokoláda - nejlépe hořká

36. Jeden nejlepší kamarád-více dobrých přátel: více nejlepších přátel

37. Televize-počítač: počítač § jinak bych tu teď asi neseděla

38. Activia-Yoplait: Activia

39. Pastelky-fixy: pastelky - akvarelky

40. Horory-komedie: komedie

41. Kreslení-čtení: kreslení, když je co

42. Pop-metal: Kvalitní popík

43. Lide.cz nebo Xchat: ani jedno

44. Afrika-Asie: Asie...hedvábí...uajíí

OTÁZKY

45. Jaký hudební styl je vám nejblíž?: nejblíž...to je fakt těžký, asi takovej ten poprock, ale mám fakt ráda i jazzík, funky, jazzrock a skáčko...a taky někdy punk:---)

46. Kterou písničku by jste zvolili jako českou hymnu? Pampelišku:---) Ne, dělám si legraci...naše hymna je supr

47. Záleží vám na názoru ostatních? Někdy, někdy až moc

48. Nosíte náramky a řetízky? celkem jo...už jsem si zvykla...akorát se s tim dost blbě kreslí a rýsuje:---)

49. Spíte s plyšákem? jj, s pejskem od mého muže, je už fakt takovej dost jetej, ale stejně ho mám nejradši:---)

50. Který film vás rozbrečí? Tajnosti...bezesporu

51. Věříš české policii? někdy, když je vidim, tak snad ani ne...aleobecně jsem radši, když jsou na blízku

52. Úchylky? divadlo...ale třeba mě to přejde...teď, když se Disk rozprch a ostatní divadla stojí dost peněz:---)

53. Závislosti: jsem závislá na divadlu:---) pak taky na zpěvu a kreslení a blízkých lidech

54. Umíte tančit? Něco málo jsem se v dvojích tanečních naučila, ale jsem hroznej nervák se špatnou pamětí a nedostatečným instinktem...tak mi to s některými lidmi nejde:---)

55. V kolika letech byla vaše 1. pusa? asi v 7mi...v první nebo v druhé třídě - nějaký spolužák z legrace

56. Umíte hrát na nějaký nástroj? na nervy:---)

57. Věříte v magii? ne úplně

58. Věříte v osud? někdy jo, spíš věřím v možnost volby...předurčené jsou cestičky a záleží jen na nás, kterou se na křižovatkách vydáme...

59. Spoléháte na náhody? jo, hodně...a taky na štěstí...to spolu asi souvisí:---)

60. Jak dlouho vydržel váš nejdelší vztah? Zatím stále drží...již přes tři bájčné roky

61. Kdyby jste mohli být někdo jiný, kdo by to byl? Eva Kratochvílová anebo Tomáš Novotný:---))

62. Čeho se bojíte? Lidí

63. Máte rádi adrenalin? zdravý adrnalin ano...rozhodně bych ale nikdy nevlezla na ty šílené atrakce na Matějský, který navíc stojí hrozně peněz

64. Věříte na posmrtný život? taktrochu

65. Věříte v Boha? taktrochu - v takového svého

66. Chtěli by jste žít v jiné době? ano, chtěla bych konečně pochopit, jak někdo mohl vytvořit takové skvosty, jakými jsou gotické katedrály...to je pro mě naprosto nepředstavitelné

67. Zakládáte si na vzhledu? Ne, to nejde:---)

68. Riskovali by jste život? Určitě jo

69. Jste pomstychtiví? Občas hrrrozně moc:---)

70. Jste teď zamilovaní? Naprosto <3>

71. Byli jste někdy na táboře? na takovém tom klasickém dlouhém ne...jezdívala jsem na tábory cykloturistické:---)

72. Vaše největší lež? lež? jo, na jednu si vzpomínám, ale jinak jsem v tom fakt špatná, jednou jsem jako malá lhala, že byla na obědě hrozná fronta a proto jsem přišla domů pozdě...ve skutečnosti jsem šla domů s klukama a hráli jsme si s petardama nebo něco tak:---)

73. Kdo je váš nejlepší kamarád? Anetka

74. Baví vás škola? No doufám, že teď bude...aspoň něco

75. Co jste kdy komu záviděli? Tak to nevim, někdy jsem záviděla lidem jejich výbornou paměť na data a vůbec...teorii

76. Řídíte se módou? Právěže vůbec, nosím to, co se mi líbí

77. Jaký používáte parfém? Různý takový ty od Avonu nebo Oriflamu, co dostávám pod stromeček:---)

78. Jakou značku jídla preferujete? Značku jídla? jako co?8-O

79. Co vás dokáže rozhodit? Můj muž:---)

80. Co chcete v životě dokázat? Vrátit architektuře tradiční vitráž:---))))

81. Jste puntičkáři? ani ne a to je asi špatný, zvlášť teď u té deskriptívy

82. Plánujete dopředu? Spíš jen tak sním:---)

83. Jste "citlivky" nebo "drsňáci"? Citlivka s ďáblem v těle:---)

84. Dokázali byste strávit celý život s jedním člověkem? Přála bych si to...

85. Jak jste na tom s inteligencí? já myslím, že dobře, aspoň doufám, nikdo si zatím nestěžoval

86. Máte rádi děti? A jak...

87. Koho ze slavných nenávidíte? Nenávidím? Ježišmarja.. to je těžko říct, když je vlastně neznáme. Třeba mi moc nevyhovuje takový David Kraus, když zpívá nebo tak...ale jinak je prej fakt super člověk - tak se to prostě říct nedá...

88. Pochybujete o ostatních? Jak to jako myslíte pochybujete? Jo, na některých lidech mi něco nesedí, některým bych ráda poradila...ano, dá se říct, že o některých lidech pochybuji. Ale nepochybuji o lidech, že to lidé jsou:---)

89. Měli jste někdy depresi? depresi asi úplně ne...ale depku často.

BUDOUCNOST

90. Moje vysněná dovolená by byla: Fosterův Londýn

91. Můj největší sen je... být úspěšný architekt se šťastnou rodinou

92. Můj vysněný partner by měl být.... můj muž

93. Moje ideální rande by bylo…bylo, je a bude...to sou mi otázky:---)

94. Kdybych si měl/a na opuštěný ostrov vzít jednu jedinou věc, byl/a/o by to…trumpetka

95. ….a jednoho člověka?.... trumpetku

96. Děti plánuju ... plánuju...až dostuduju

97. Vaše nálada teď? rozpolcená, jelikož tady nemám klid a ztrácim dost času...na druhou stranu brzy bude konec...

98. Kolik je hodin? 17:41...ale já mezitím uklízela a tak...

99. Co půjdete dělat až dopíšete tento dotazník? Půjdu si lehnout a možná si dám taky něco na zub

100. Na co myslíte? Na můj skvělej rozvrh, na mého muže, na to, jak to bude všecko těžký...taky na to, že mám skoliózu a že brzy půjdu do práce, kde si snad něco málo vydělám...

Výzva: Vrátím architektuře tradiční vitráž

2007-09-12T11:03:00.000+02:00

Byla jsem dnes navštívit dílnu na restaurování a také tvoření těchto skvostů, abych v ní později snad nastoupila na nějaké ty otrocké prácičky. V čem měl pan Coufal pravdu je, že v dnešní architektuře už vitráž prakticky vymizela (samozřejmě až na malé výjimky, které asi uchvátila tato práce stejně, jako mě). Proto pokud někdy architekturu vystuduji a budu mít tu možnost, budu se snažit vitráž použít tam, kde by se hodila a nikdo už na ni nemyslel. Využiji ji tak, aby okouzlovala návštěvníky protoru tak, jako okouzluje návštěvníky kostelů. Tak vzhůru do práce!!!

www.vitraz.cz

Francis Scott FITZGERALD: Něžná je noc

2007-09-10T12:43:00.000+02:00

Na můj styl trochu profláknutější titul, že??:---)

Francis Scott Fitzgerald na mě z knihovny povykoval už dlouho, tak jsem se konečně rozhodla mu věnovat kousek svého času. Škoda jen, že nepíše kratší díla, protože toho času zas tak kousek nebylo...spíš vcelku kus:---)

Něžná je noc je dílko vcelku roztomilé, romantické a okouzlující, také poněkud mystické. V hlavní roli se objevuje doktor Dick Diver s rozhledem v oblasti psychopatologických jevů. Shodou okolností se zamiluje do jedné mladičké schizofrenní pacientky Nicole. Nicole je z vyšších kruhů a Dick je pro ni obrovským psychickým přínosem. Žijí spokojený život na břehu Ameriky, dokud se na jejich pláži neobjeví mladičká herečka Rosemary, kterou společnost Diverů a spol přijme mezi sebe. Dick Rosemary okouzluje svým šarmem a brzy se do něj po uši zamiluje. Dick však nemůže ublížit Nicole, tak se snaží proti vznikající lásce k Rosemary bojovat. Hlavně aby se Nicole nic nedověděla. Rosemary brzy jejich životy opouští a točí filmy v Evropě. Vztah Nicole a Dicka se začíná velmi rapidně měnit poté, co se stěhují do jakéhosi sanatoria, zřejmě v Evropě. Dick jakoby ztrácel eleganci a trpělivost s nemocnou Nicole. Jakoby ho celého již vysála. Měl ji rád, ale docházely mu síly. Po návštěvě Říma, kdy nadobro skoncoval vztah s Rosemary a dostal se do pěkné šlamastiky už neví jak dál. Přátelé ho opouští pro jeho slabost k alkoholu, ve kterém hledá rozhřešení. Všechno se obrací proti němu a i když je Nicole Dickovi vděčná za svou sílu, odchází za Tommym Barbanem, s kterým je jakoby šťastná. Stále zůstává v kontaktu s Dickem, který ale pomalu a pochybně mizí do úplného prázdna.

Toto je asi hlavní dějová linie, všecko okolo je však neméně důležité, například vztahy v americké společnosti, vztahy a chování ve vyšších kruzích...důležitost finanční stránky věci...to, jak se lidé z vyšších kruhů mohou změnit...myslím, že je to nadmíru zajímavé, rozhodně doporučuji nějakého Fitgeralda přečíst - jen to chce asi trochu trpělivosti:---) Ale když má člověk čas...žádný problém...

PID...Spolehlivá a bezpečná doprava?

2007-09-06T23:11:00.000+02:00

Vidíte...dokonce jsem našla plakátek na film s názvem onoho autobusu, který má v Praze na svědomí již několik obětí...

Dnes jsem byla svědkem totálního kolapsu 174ky, který ovšem podle mě nebyl první ani poslední. S tímto autobusem totiž byly problémy vždycky.

Vydala jsem se tedy dnes na první sborovou zkoušku tohoto školního roku. Ano, spěchala jsem na autobus, kterým bych to těsně stihla. Když jsem přišla na zastávku, někteří lidé už tam čekali a jakoby stále něco netrpělivě vyhlíželi. Stála jsem si pěkně na dešti, v uších nové Maroon 5 s hlavou v oblacích ze všech staveb okolo, z toho, že bych jednou také mohla být jejich tvůrcem... Zahlédla jsem první autobus - směr TESCO Stodůlky...hm, podle řádu měl jet minutu po 174ce. To mě nepřekvapilo, zpoždění 174ky totiž není nic výjimečného. Jak jsem tam tak stála a pomalu se dostala také do toho vyhlížecího stavu, vzpomněla jsem si na prodavačku z obchodu s kořením, která říkala, že ráno na 174ku čekala 1 a půl hodiny. Brzy se objevil další autobus, tentokrát 130ka, která některým z nás vykouzlila na tváři úšklebek beznaděje. Teplo zrovna nebylo a trpělivostí jsem taky dvakrát nepřekypovala, z dlouhé chvíle jsem tedy psala Leoně esemesku, že nám ze Stodůlek trochu vázne spojení a že mě velmi mrzí, že zrovna o úvod do celého roku přijdu. Leona odepsala, že stojí v zácpě na druhé straně trasy, abych si nedělala starost. Já si ale starost trochu dělala, trochu jsem litovala, že jsem už nenastoupila do 130ky a nevydala se jinou cestou. V tom se nám mezi stromy ukázalo další vysoké vozidlo. Když se přiblížilo, musela jsem se dát do smíchu. Opět TESCObus, heh:---) Ostatní spolučekatelé už to taky brali tak nějak s nadhledem a já jedné čekající paní pověděla příhodu o paní z koření. Koulela očima a tajně doufala, že se historie nebude opakovat právě teď. Bylo dávno po dešti, já zjistila, že mi vyteklo do tašky pití, přijíždějící vozidlo mě uvádělo do rozpaků. Byla to další 130ka a většina zastávky bez většího váhání nastoupila. Trhla jsem sebou tam, pak zpátky a pak utrhla nohy z chodníku a nechala osud, ať si s námi pohraje. Přiblížila jsem se tak k zastávce, ze které jezdí autobusy aspoň na Motol, odkud by snad měla jet aspoň 180ka, další možnost byl Vypich a pak trambajka, to jsem ale naštěstí nemusela řešit. Autobus přijel přesně, jak mi vyhovovalo a za křižovatkou jsem mrkla do zadního okénka. No? Copak to tam odbočuje? Harmonička? 174ka? Přivolala jsem to, to, že se to pohnulo. Nečekala jsem, že budu mít to štěstí, že můj autobus bude před ním. Přestoupila jsem tedy do přeplněné 174ky, jejíhož řidiče jsem propichovala monumentálně naštvaným pohledem. Na sboru na naši Stodůleckou výpravu všichni čekali, což bylo velmi milé:---)

Cestou na zpáteční autobus jsme nikam nespěchali, ikdyž jsme doufali, že je dopravní situace v pořádku. Bylo to ale ještě horší. Tentokrát nejela totiž ani 180ka. Opět jsme mírně promrzali, vymysleli jsme za tu dobu spoustu možností jak jinak se dostat domů a tak nás nervozita neohrožovala. Bály jsme se jen toho zákonu schválnosti, kdybychom náhodou zastávku opustili. Nebyla to sice 180ka, která vzápětí přijela (na 174ku už z nás nemyslel nikdo), nicméně svezli jsme se na Vypich, odkud jsme se úprkem stěhovali na zastávku mých oblíbených busů č. 184 a 179. Někteří se od nás odpojili a snad čekali na 174ku nebo co...my jsme to ale riskly. 191ka zrovna ze zastávky odjížděla, což nám stále dávalo naději, že se brzy objeví 179ka. Nezklamala nás. Zasekla se však v křižovatce, když před ním dáma, jedoucí na hlavní, bezostyšně pouštěla všechny auta, jedoucí z vedlejší. Tentokrát jsem se neudržela a nejprve nadávala řidičům, kteří nedali přednost a poté samotné dámičce, kterou jsme propichovaly pohledem všechny. Náš cíl byl ale dobyt a my věděli, že domů dorazíme, neboť tramvaje a metra by snad stávkovat neměly.

Byl to perný den...ale potkalo nás taktrochu štěstí v neštěstí.

Letní Shakespearovské slavnosti - nazapomeňte si spacák a pláštěnku...

2007-09-06T10:47:00.001+02:00

5.9.2007 - William SHAKESPEARE: Othello

Včera se k nám náhodou dostali lístky na Othella, součást Letních Shakespearovských slavností na Pražském hradě. Samozřejmě, že jsem neváhala a na Hrad se svým partnerem vyrazila, neboť divadlo je to, co mi přes prázdniny dost chybělo...navíc Shakespeare v prostředí Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Byla jsem na to zvědavá, nikdy jsem totiž LSS nenavštívila.

Náladu nám trochu pokazil fakt, že venku nebylo nijak zvlášť teploučko a my zrovna neměli po ruce žádné příliš teplé oblečky. Na Hradě jsme jako třetí cenová třída obdrželi jednu deku pro dva, abychom na těch železných sedátkách úplně nezmrzli. Nápad vzít si s sebou pláštěnku také nebyl úplně od věci, když se při prvním gongu začal snášet na podium i diváky lehký podzimní deštík. Lidé s deštníky nakonec ostrouhali a museli si jít koupit pláštěnku, se kterou na začátku představení aspoň pěkně zašustili abychom my, póvl třetí třída neslyšeli z úvodu jediné slovo.

Než se hra rozjela a déšt ustal, chvíli to trvalo, pak bylo ale vše zase úžasné, divadelní, vesele tragické,...divadlo mě hřálo i v pravidelných studených závanech větru, blaženost, mí milí, blaženost je sledovat divadlo:---)

Překlad: Martin Hilský
Režie a úprava: Petr Kracik
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Hudba: Jiří Cerha

Othello: Michal Dlouhý
Desdemona: Lucie Vondráčková
Jago: Oldřich Navrátil
Brabantio: Ladislav Frej
Cassio: Jan Teplý
Roderigo: Ondřej Kavan
Emílie: Zuzana Slavíková
Graziano: Rudolf Jelínek
Montano: Robert Jašków
Dože: René Přibil
Lodovico: Ivo Kubečka
Vojáci: Stano Slovák, Radek Valenta, Viktor Limr,Pavel Doucek, Stanislav Lehký, Martin Sitta,Otto Rošetzký, Marcel Rošetzký

Asistent režie: Martin Novotný
Mediální servis a PR: Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Prostředí je tam skvělé, obohacené spoustou schodišť a ochozů, osvětlovači, ač věčně skryti v teple také odvedli skvělou práci, o hudbě ani nemluvě, pravidelňe se opakující motiv nám dal vzpomenout na Dona Juana z Disku...ale to je zase něco jiného. Příběh Othella asi většina lidí tak nějak zná, je to tragédie jak má být, s velmi tragickým závěrem, smrtí hlavních postav hry. Herci hru obohatili i o vtipné okamžiky, které činí tragédii lépe stravitelnou. Michal Dlouhý v roli Othella, nabarvený načerno se zářícíma očima a červenými rty občas své pobláznění trochu přehrával, až se celé publikum jeho skřekům spíše smálo, než aby je prožívalo s ním:---) Výborný byl samozřejmě Oldřich Navrátil v roli Jaga, což je v podstatě ústřední role, celé hry - na něm o všechno stojí a Navrátilovo podání je báječné, jeho změny mimiky v přetvářce a po ní...člověk snadno pochopí oč jde. Lucka Vondráčková byla křehká jako vždy a role Desdemony jí sedí jako ulitá:---) Zuzana Slavíková, jako žena od rány byla báječná, věřila jsem jí každé slovo. Kdo mě ale potěšil nejvíce byl bezesporu Ondřej Kavan, kterého jsem viděla v Divadle Pod Palmovkou v Bouři. Má obličej mima, vážně, on by se nemusel vůbec hýbat, jemu by na celé představení stačila jen mimika obličeje...a pak možná par slov s šaškovským přízvukem:---) Jan Teplý, další známý z Bouře mě trochu zklamal jeho nevýrazným chrčivým hlasem, který mu dosti ubíral na šarmu...co naplat:---) Ono tam vlastně herců z Divadla Pod Palmovkou bylo spousta - asi hlavně proto, že i režisér Petr Kracik působí v tomto divadle. Nezbývá než dodat, že přestávka na ohřátí půlhodiny před koncem se vcelku šikla a představení nabralo rychlý spád, který nenechal diváka spát (ono taky v té zimě:---)).

Děkuji za možnost tam být, děkuji divadlu, že je...

bez komentáře...

2007-09-05T14:41:00.000+02:00

Česká Rocková Liga v Olšanech

2007-09-05T14:40:00.000+02:00

O víkendu jsem navštívila akci v Olšanech, na kterou jsme díky Michalovi od Pilsnera měli lístky zdarma. Jinak bychom tam totiž ani asi nešli - vstupné bylo v předprodeji 150Kč; na místě 230Kč - a to se zároveň odehrávali v Hanušovicích dny pivovaru. Lidí tam tedy bylo málo, což nám vcelku vyhovovalo. Poštovní spořitelna připravila nějaké ty atrakce, za jejichž vyzkoušení se pak vyhrávaly ceny. Z domova posilněni šampaňským jsme neváhali s jejich návštěvou. Někteří z nás tesli to vtipné kolečko, na které je na všech akcích vždy ohromná fronta, někteří šli do SUMA, které mělo poněkud upravená pravidla (místo aby se lidi snažili vytlačit protivníka z kruhu, šlo pouze o to, druhého ve třech kolech nejvíckrát shodit:---). V této soutěži jsme se s Renčou nakonec dohodli na remíze 1:1, neboť v těch oblečcích je vcelku vedro a my už tam šaškovaly dost dlouho. Nakonec se kluci odhodlali i na koloběžky, třikrát objet areál byl pro ně ale nadlidský úkol:---)) Výhodou byl poté fotbálek zadarmo, který stál trochu z kopce a v noci se musel přenášet na světlo...i tak jsme si s ním užili dost legrace:---)

Jo, a taky byl v noci potom moc krásný ohňostroj...na to, že to bylo v Olšanech...fakt paráda...dokonce za doprovodu hudby, rozumíte?:---)

Ano, jistěze hlavním programem bylo finále v soutěži rockových (spíše nu-metalových) kapel, ale nás spíše braly dárky od Poštovní spořitelny a jejich iontové nápoje, které jsme vesele doplňovali "tajnou přísadou" abychom se z nich úplně nepřesladili. Pak jsme vesele pařili na Fourth Face a následně jen opojeně seděli na lavičce a poslouchali Arakain, který nás velmi nepříjemně překvapil. Tak jsme se sebrali a s našimi úlovky odjeli pryč.

Jsem oficiálním studentem FA ČVUT

2007-09-04T20:23:00.000+02:00

Rusové a ještě k tomu hokejisté...nebo obráceně?

2007-08-30T17:12:00.000+02:00

Těžko říct, jestli ti, co s námi sdíleli celý týden ubytovnu, jsou gumy proto, že jsou Rusové, nebo kvůli jejich budoucímu povolání. Mohu potvrdit jen to, že to gumy jsou. Nezávidím kuchařkám, recepčním a uklízečkám, které s nimi v Litomyšli musely přetrpět celý měsíc. Možná proto již během naší návštěvy na jakákoli výchová gesta rezignovali.

Abych popsala celou situaci. Kazdoročně tolik poklidný areál mládežnické ubytovny v Litomyšli nám ihned po příjezdu připomínal spíše zvěřinec. Z protější staré budovy se linuly zvuky jakési připitomnělé diskárny, mezi balkóny jak opice poletoval jakýsi chlapec v modrém, kterému se zřejmě zalíbilo, že se naproti přistěhovala dámská společnost. Všechna hřiště byla zabrána podivnými mladíky (12-16 let bych tipla) s velmi silnými, stále se překřikujícími hlasy. Chvíli jsme je poslouchali, abychom zjistili, jakýmže to jazykem vlastně hovoří. Mnozí vsázeli na němčinu, já však prosazovala názor, že jsou to určitě slované. Jejich národnost nám pomohli rozluštit sbormistři na večeři, když nás všechny s notnou dávkou ironie informovali o "velmi přívětivých bratrech z východu". To jsme je ale prozatím znali jen velmi okrajově. Za mnohé mluvil už fakt, že měli vyhrazený čas na večeři mezi 18tou a půl devátou hodinou (proč tak dlouho? asi aby si nikdo nemohl stěžovat, že tam oxidují:---)

Velmi nás rozhořčilo, že počítače u nás na patře jsou nejen v dezolátním stavu, ale také zakódované a nepřístupné. Proč? Vždyť máme internet v ceně. Jako každoročně byli s námi na ubytovně polští tanečníci, pak ještě nějací atleti. Vedení se domnívalo, že počítače zakódoval kdosi proti rusům. My tedy velmi horlivě uprošovali ostatní nájemníky, zda heslo neznají. Pravda byla, že neznali. Několikrát jsme totiž viděli pár ruských chlapců u nás v klubovně, jak vesele řádí na zakódovaných počítačích. Ikdyž jsme se snažili, dokonce náš sbormistr jednoho rusa chytil při činu, ukázal mu tabulku heslo...ruský guma hokejista ale odpovídal dokola pouze не понимать (asi tam chybí nějaký skloňování, nejsem Rus). Vedení však, nevím jak, protože ruští trenéři byli stejní gumy, jako jejich svěřenci, heslo zjistilo a pozvalo technika, aby dal počítače do kupy (škoda, že jsem to nenafotila, ale počítačům chyběl přední panel, buhví co z toho všecko nevytahali...). Od těch dob jsme si klubovnu zamykali a rusové měli smůlu. Několikrát se tam ještě ukázali a když jim holky jasně naznačovaly, aby vypadly, projevila se opět jejich gumovitost rusko-hokejistická: začli po holkách plivat. Cože? No jo, už je to tak.

Ve frontách na večeři jsme se většinou pokoušeli Rusy naučit, že tam ta fronta není jen tak pro legraci. Několikrát nás brutálně odstrčili, možná si plivli, někteří menší měli trochu problém, ale přesto jsme pro ně byli neviditelní a neslyšitelní. Když jsme pak viděli, že jsme neviditelní i pro jejich trenéry, rezignovali jsme. Správně poznamenal náš sbormistr: "Víte jak se za Sovětského svazu stupňovalo přídavné jmného "dobrý"? Dobrý, lepší, nejlepší, SOVĚTSKÝ. Asi to tak platí v Rusku pořád..."

Jednou jedinkrát se nám podařilo je ponížit a to byla asi nějaká slabá ruská chvilka nebo nevim, jak to mohli dopustit. Malý roztomilý ruský chlapec jde na večeři, jako obvykle předběhne celou frontu, chytne dvě skleničky (proč by chodil dvakrát pro pití, že), jedna mu upadne na zem a roztříští se na tisíc kousků. Co udělá ruský hokejistický chlapeček? Zakope skleničku pod stůl a jde dál. To by tam však nesměl být náš sbormistr, plný elánu a nadšení pro další ruskou akci. Okamžitě chytne dalšího ruského chlapce a ukazuje mu, že by si to jako po sobě měli uklidit. Ruský chlapec si z něj jako tradičně vůbec nic nedělá, klábosí něco o tom, že on to nebyl. Když ho náš Čech stále nechtěl pustit dál, objevil se ruský trenér, korba jako prase:---) K našemu obrovskému překvapení Čecha vyslechne a pro viníka dojde. Ten vyfasuje smetáček a lopatku a zohýbá se před zraky Čechů. Než však zvoláme citoslovce ohromení, Rus svou práci končí a chystá se vrátit vyfasované náčiní. "Pořádně!" křikne Čech neoblomě. Rus se tedy znovu ohýbá a pracuje. Čech se obrací na svou družinu a prohlásí vítězoslavně: "Tady vidíte pokoření ruského národa!" Češi ho tedy obestupují a dívají se na to ponížení shůry: "Konečně na vás taky došlo!"

Ještě jednou jsem se pak setkala s Rusem, který mě překvapil natolik, že jsem ani nemohla promluvit. Šla jsem si pro pití do lahvinky a zároveň se mnou přistupoval k tanku také malý bratr z východu se skleničkou v ruce. Naprosto logicky jsem se mu rozhodla dát přednost (přecijen tu skleničku naplní rychleji). Ukázala jsem na něj tedy gesto přednosti s úklonem. On ale naprosto nepředvídatelně zopakoval to gesto po mně. "Hmmm" zabručela jsem překvapením a pak tu historku vyprávěla ostatním...uvěřil málokdo:---))

Jednoho dne nám svými zavazadly zabrali sál a tak jsme poslední zkoušku museli všichni strávit v neprovzdušněném prostoru klubovny, kam jsme se tak tak vešli. I přes toto rozhořčení jsme byli šťastni, že už opravdu odjíždějí. Ano, opruzovali tam ještě celý den, křičeli při našem táboráku, měli kecy, když jsme kolem nich procházeli na zámek. S povznesením jsme jim odpovídali, aby už tu konečně přestali opruzovat a táhli na východ. Když jsme se vraceli z noční prohlídky, už se pakovali do autobusu a nás všecky napadla ta stejná píseň, co bychom jim mohli zazpívat..."Time to say goodbye" navždy a kéž bychom se už nikdy nesetkali!

Sice jsme bez Rusů prožili jen jedno dopoledne, ale i tak jsme si ho nadmíru užili, juchuchů, nikdo nás neprudí na snídaní, nikdo na dvoře nekřičí, je slyšet i ptáčky zpívat...Děkuji