Ženské role

Víte jak, ono to v dnešní době fakt neni lehký. Dneska, když žena může všechno, ale hlavu a srdce má jenom jedny. A když je prostě trochu nerozhodná. Čekám druhé dítě a žiju ve strachu. Ve strachu z toho, jestli jsem dobrá matka a jestli mi něco neuniká. Čím dál tím víc mám pocit, že jsem v roli matky pevnější, že se v ní v sobě prostě trochu víc vyznám. Řídím se pocity a to funguje. Když pak zabředávám do profesního života, aby mi teda neujel vlak, pocity mi práci ztěžujou a já jsem frustrovaná. Potřebuju kontakt s lidma a je mi proti srsti ten virtuální. Nechápu systém telefonování a maily jsou sice bezpečné ale pomalé. A do toho mi někde vzadu hlodá ženská role pečovatelky a tvůrkyně domácnosti. A tohle všechno má žena v hlavě. Já navíc s tvůrčím duchem a potřebou dokonalosti ve všech dimenzích. Jenže dokonalé matky nejsou, dokonalý pořádek a systém se doma s dítětem vytvořit nedá a na dokonalost v architektonické či grafické praxi prostě nezbývá čas. A dokonalost světa kolem se vzdaluje každým dnem. Dá se z toho nějak ven? Jak má člověk poznat svoji cenu, jak má najít ten správný směr, to poslání? Kam směřovat energii? Pomůže diář s přesným časovým vyhrazením? Dokáže mozek okamžitě přepínat? Dokážeme vypnout srdce když je to potřeba? Věřte mi, muži, srdce patřící dětem vypnout nelze. Od narození, skoro bych řekla od početí, se téhle role nezbavíte. Můžeme se učit ji potlačovat? Stojí to za to?

Rok 2017

Tak takhle jsem si letošní Vánoce a oslavy příchodu nového roku vážně nepředstavovala, nakonec celej ten čas ležím doma s dětskou chorobou, která se u toho myho dítěte ani neprojevila. Matka odolávala viroze tak dlouho až si ji vyzrala se vším všudy. Tak tu lezim v izolaci od všech mejch milejch spolupřátel. Přečetla jsem během dne knihu během který sem si vlastně uvědomila, že letos poprvé po letech mám opravdu čas dělat to koncoroční bilancování. V posteli s pomazanyma rukama. Tak teda, milý roku 2017, ač jsem pořad stejně ztracena v tom, jakou bych vlastně měla v tomhle světě plnit úlohu, dals mi dost věcí, který mě tak jak tak posouvaj někam dál. Krom tý jediný citelný změny, kterou je moje příjmení to není nic super viditelného, ale po tom je každému prd. Myslím, ze jsem se už docela dobře srovnala s tím, co je to bejt matkou. Moje dítě sebe i mě učí miliardu věcí a já se jen utvrzuju v tom, jaká jsem osoba. Že mám třeba taky spoustu fakt neprijemnejch vlastností, se kterejma se ucime žít. Taky ze je normální, ze clovek má jen omezenou dávku denní síly a je potřeba ji občas někde načerpat. A já jsem vlastně spokojena s tím mým stereotypnim týdenním programem, kterej se dlouhodobě nemění. Jsou to jistoty, který ke svými životu potrebuju. Nabírat ženskou sílu na čtvrteční zkoušce Carillonu, zjistila sem, ze už mi je fakt kolikrát putna, kam se ten kolos sune a kolik minut se ze zkoušky prokeca. Projedu se na kole a nechávám ty věci plynout kolem sebe. Pozorovat výchovný způsoby matek při pravidelném setkání u kytary mě zas utvrzuje v tom, ze ženy matky maj právo svoje deti opecovavat tak, jak to ony samy cítí a potřebují. Respekt patří všem matkám, který to nikdy nevzdaly a nevzdávaj. Cítit sílu pohybu a vlastního těla na pravidelnejch trénincích pozemní akrobacie, důvěřovat nejen sama sobě ale i druhým, nejčastěji se svým mužem Majkem, se kterým tak posilujem naše pouto, i když je to někdy hodně komický;---) S rokem 2017 jsem doplnila možná poslední dilek, kterej mi chyběl - chvilku jenom pro sebe, kdy tři hodiny v kuse kreslím a vypnu úplně nejvíc celej svět kolem sebe. I když je kolem ještě par lidi, tak si vlastně v tomhle kolektivu hrozně vážím toho, ze funguje úplně nekolektivně. Je to asi podobný jako u počítače tvořit průvodní zprávu a mnoho schematek do prvního vlastního (taky teda kolektivního) soutěžního návrhu, což mi taky nakonec tenhle rok ještě nadělil těsně predtim než naše rodina postupně lehla s virozou;---). To mělo teda taky neuvěřitelnou sílu, po tolika letech v akademický a samospravny sféře položit na stůl přes půdorys pauzak a z mixu názorů stavět vysněnou budoucnost. A skoda, ze času bylo tak málo, ze jsme to jako tým taky úplně nedotahli a nějak se nám to na závěr rozbilo, ale stejně to mělo neuvěřitelnej drajv na to, ze si k tomu kazdej jel ten svůj pracovní či rodinnej full-time. Díky za to moji milé Kristýně, která nás k tomu vlastně zlanařila, a pak se odpojila bůhví kam. Každý den prosím z celého srdce ať je v pořádku.

Nic z toho myho krásného stereotypu by nemohlo bejt bez myho úžasného muže, bez mých úžasných rodičů a bezpodmínečně milující druhé maminky, tedy tchyně, chcete-li. Bez těch, kteří v době našich soukromých záležitosti zajišťují program mému úžasnému synovi, kterej vyplňuje zbytek tohohle mýho praštěně aktivního života. 

Vím, ze to, ze teď lezim, má svůj význam, protože mám nesmírně vnímavý tělo, který mě proste nakonec donutí dát si od všech nápadů úplnej pohov. Příště si zkusím ten pohov vyčerpat mimo vánoční svátky, protože ty já rada prožívám v širším kruhu rodinném, což takhle, jaksi, nejde;---((

Bubliny

Někdy má člověk chuť se zavřít do svý vlastní bubliny, odpojit se od všech fejsbuků a chytrejch rad v knihách.
Nesrovnávat, žít, jak nejlíp sama umím, žít, jak to sama cítím. Soustředit se jenom sama na sebe.
V zajetí informací a naoko dokonalejch lidí. Tak se dneska občas cítí kdekdo. A přitom stačí říct sám sobě občas to stejné, co šeptáme dětem, když usnou s rukou v té naší. "Jsi tak krásný!" "Jsi úžasný takový, jaký jsi, neboj se jít dál svou cestou, která je tolik odlišná od všech ostatních." A přeci jsme úžasní jeden i druhý, boží stvoření. "Miluju tě."

Nejsem dokonalá matka

Jen matka, co pociťuje velké společenské nároky na tuhle roli a je v ní čím dál tím nejistější. Možná proto tak často utíkám k jiným rolím, ve kterých mě hodnotí jen moji nadřízení... a kde jde vlastně o hovno.

Mám prostě strach věnovat se tomu nejkrásnějšímu projektu, který před sebou mám. Zlobím se na sebe při každém opakování vzorců z mojí rodiny, zlobím se při každém bouchnutí sazí z neurotického dítka. Pořád v hlavě zní ten hlas, že to, co se děje teď bude mít obrovský vliv na jeho celý život. A proto ze své vlastní nedůvěry bych nejraději darovala svoje dítě někomu, kdo je lepší. Kdo nekřičí, kdo se stará, kdo nadšeně hltá každý jeho pohyb a kdo má víc trpělivosti. Někoho, kdo má víc lásky, kterou děti potřebují.

Internet je plný supermatek, které nenechají dítě plakat ani minutu, neustále ho pozorují a chrání ho před všemi nástrahami světa. Nic nedělají špatně, všechno mají předem nastudované a taky naplánované. Svému dítěti rozumějí a nikdy se nemýlí. Nedávno jsem četla zajímavý výkřik jedné takové matky v reakci na zoufalý dotaz jedné vystresované chudinky. "Tak proč sis to dítě pořizovala, když máš teď problém s tím se mu skutečně věnovat 24 hodin denně, když máš problém ho uspávat atp.?" Nejde o přesnou formulaci, ale chápete co tím myslím. Skoro mám pocit, že tyhle matky přestaly už úplně vnímat svoje city, jen se hluboko usadily v představě, kterou si nastudovaly. Představě té správné matky. Není divu, že se pak mnoho emočně založených a výbušných žen cítí tak, jako teď já.

I když možná moji rodiče zapříčinili tuhle nedůvěru v sebe sama, já jim to odpouštím. Dělali to, co považovali v té době za nejlepší pro mě i své duševní zdraví. Žili taky v nějaké té představě dokonalé matky, jejíž děti se naučí sami usínat, sami se uklidnit a skrývat své emoce. Představy se mění.

Já teď v tom všem ty emoce párkrát vypustím a zkusím jim ve výsledku porozumět. Cesta k sobě je zapeklitá. Ale nikdo jinej to za nás nevyřeší. Neptejme se proto na internetových diskuzích, nepokládejme zoufalé nebo utvrzující dotazy ve facebookových skupinách. Zkusme prostě naslouchat sami sobě (a skrze nás těm našim klonům), zkusme tu důvěru v sebe najít. Nejen jako matky pak budeme vzorem pro další generaci.

A respekt - nejen k dětem, což je teď v módě - prosím hlavně, respektujme se vzájemně. Každý má právo na svou vlastní cestu.

Ekomatka a bezodpadová výzva: závěrečné zúčtování

2. - 16. 12. 14 dnů snahy o zero waste.

Můj muž sice chvílema chyboval, ale jsem vlastně spokojená. Neměla jsem vysoké cíle. A věřím, že pytlík se směsí by vydržel ještě určitě o týden déle (ale vynesli jsme ho dnes s dávkou kostí z vývaru). I když to vypadá, že odpadu není málo, myslím, že v domácnosti s osmiměsíčním miminem je to docela dobré skóre. Nevzdáváme se a budeme pokračovat.

Ve směsi jsou celkem čtyři ač kompostovatelné tak jednorázové pleny (když na noc neukládám já, je jednodušší dát jednorázovku:---). Přibyl balíček od kávy z Černé hory, platíčko od léků, nějaké ty použité separačky, stržené izolepy z balíků a pár účtenek. Plus jsme samostatně vynesli tři kosti a půl hrnku zbytků od masa z vývaru.

 Kojenecká voda leze do odpadu jak čert. V těchto týdnech jsem hodně vařila, tedy to bylo tak lahev na 1,5 dne. Do toho stále přemýšlím o jejím smyslu. Na druhou stranu po několika avantýrách s dejvickou vodou to do roka radši vydržíme.

Plast: celkem 9 lahví od kojenecké vody, přibyla jedna od mléka, obal od těstovin, obal od sýra, plastový výplňový materiál z balíku a menší kousky bublinkové folie.

Přišla nám nějaká ta vánoční pošta. Balíky obsahují zbytečně obrovské množství izolepy. Poctivě strhávám abych očistila použitelné recykláty. S některými částmi si Lojza ještě rád chvíli pohraje. Řekla bych, že je to milovník znovuužívání jakéhokoli odpadu.

Tahle krabice a kvantum smršťovací folie na obalení jednotlivých kousků nábytku je vyhozeno do recyklu zvlášť (popravdě nám to stále stojí za dveřmi;---) Bublikovou folii uschovávám na znovuužití nebo prostý antistress.

Ano, nějaký ten odpad vznikl i tím, že se rozhodl přečíst si nějaké časopisy s recepty.

Papír: Přibyly časopisy, nějaká ta nevyžádaná pošta, krabička od léků, krabička od dárku z večírku, asi dva potištěné papíry, které se nehodily na zabalení Vánočního dárku, pár papírových čajových sáčků.

Ach ty mléčné výrobky! 

Místní pravidelné farmářské trhy na tři měsíce zavírají krám. No tak uvidíme, jak to bude dál. Tam toho odpadu odfiltrováváme nejvíc.

Nutno podotknout, že velký Vánoční úklid jsme odložili - asi na neurčito. Ale po Vánocích na to budem muset vlítnout. Protože za ty nové věci, co nám ježíšek nadělí (i s upozorněním, že vlastně všechno máme), bude muset něco pryč. Prošvihli jsme dobročinný bazár u nás v Dejvicích. Musíme najít něco jiného. A taky navštívit sběrný dvůr, pořád tu jsou věci, co tam potřebují. A velká novinka pro nás - že ve sběrných dvorech prý nově sbírají do speciálních nádob i tukový odpad. Kdybyste si zase někdy lámali hlavu kam s olejem po smažení či fritování.

Ekomatka a bezodpadová výzva: 1. týden - zúčtování

Tak tedy: Po týdnu máme v koších zhruba toto:

- mikuláš nám nadělil taky nějaký ten odpad: například kůžičku od salámu a nerecyklovatelnou slídu z krabičky od baklavy
- chystala se těsta na sobotní pečení cukroví, takže padla velká kostka másla a druhá nová šla do máselnice, tak tam jsou obaly od másla dva
- pár (3) jetejch igeliťáků po mase z mrazáku, počůraném oblečení atp.
- odpad z vysavače
- dvě jednorázové, ale kompostovatelné pleny, jednu než jsme se odvážili použít ty noční a jednu, co synovi zůstala po návštěvě u babičky
- kus takového toho dvojvrtsvého obalu od uzenin, který nešel oddělit (partner se kaje, měl unavený den a úplně zapomněl, že má s sebou spoustu svých vlastních použitelných obalů)
- asi 8 separačních plen z bambusové viskózy - 2 znečištěné, zbytek už překročil počet cyklů v pračce a začaly se právě během výzvy rozpadat:---(

z tříděňáku: 

- mikuláš: plastový obal od salámu, staniol a krabičky od čokolád, krabičku od baklavy, folii na leporelový adventní kalendář
- 4 lahve od kojenecké vody
- sáček od rýžové kaše
- kus časopisu, ze kterého si náš syn udělal hračku
- krabice a sáček od pohankové kaše
- krabička od tvarohu
- víčko od jogurtu

odpad mimo domácnost a podobně:

- došla nám zářivka pod kuchyňskou linkou, tu jsem odevzdala v elektru
- sáček od Croissantu, kterej mi vnutila paní v Ječmínku, páč asi dostala někdy od někoho vyhubováno, ten jsem zahodila do koše na ulici
- zhruba 5-6 kompostovatelných plen, které jsme použili při sobotním pečení cukroví u jedné z babiček
- plastové krabičky od Mléko z farmy, ty ale docela dobře znovupoužíváme na synovy zbytky, teda zbytky z jeho jídla:---) - od té doby, co máme na trzích nového mlíkaře s výrobky ve skle, těch plastových navíc docela ubylo.

Co mě štve nejvíc:

Že na celých farmářských trzích není jediný mlíkař, který by odebíral nazpět použité sklo. Nikde v okolí jsem na nic takového nenarazila. Ale taky nemám čas úplně pátrat. Když jsme na trhu asi před třičtvrtě rokem takového objevili, po dvou týdnech nám oznámil, že se jim to nevyplatí umývat. Ani ten už na trhu není.

PS: Připomínám, že bioodpad nemonitorujem, jelikož se nám ho nepovedlo vynést už dobrých 14 dní:---)

Ekomatka a bezodpadová výzva: 1. týden

Domácnost bez odpadu, o které sním už asi půl roku. Už týden se to tak nějak snažím zmapovat. Rodina s osmiměsíčním děckem. Jak moc můžeme svůj odpad zminimalizovat?

Minulý pátek jsem vynesla všechny odpadkové koše. Ten na směs, na plast i papír, na hliník. Odnesli jsme i sklo. Velká chyba, stále nám tu kypí kbelík s kompostovatelným odpadem, kaju se, ale tuhle věc jsme prostě nezvládli.

Po týdnu svého partnera udivuji informací o tom, že v našem malém odpadkovém koši na směs není zdaleka ani půlka. Co jsme od dřívějších dob doteď změnili?

1) V rámci výzvy jsme znovuobjevili noční pleny, které se dají vsadit do Pop-in látkových plen. Nepoužívali jsme je, protože často protekly, ale teď, když se náš kluk drobně oplácal, je všechno v cajku. K ránu někdy smrdí na hony daleko, ale spokojeně spinká.

2) Látkové pleny taháme i do prostoru mimo domov, s pytlem na ty použité. Přebalování je trochu náročnější, když není k dispozici přebalovací pult nebo volná podlaha, tak je to fakt výzva:---)

3) Vyprali jsme zhruba po třech nebo čtyřech letech všechny naše látkové kapesníky.

4) Všechny drobné hříchy typu sladkých tyčinek nám jsou v těchto čtrnácti dnech zapovězeny.

5) Na Sustainability day jsme zakoupili báječné bavlněné sáčky, které velmi milujeme.

6) Často s sebou nosíme i kelímek z Letní Letné 2016, abychom se mohli občerstvovat u stánků.

Krátce ještě shrnu v čem pokračujeme:
Nakupovat chodíme nejčastěji pravidelně na sobotní farmářské trhy vybaveni zásobou použitých igelitových sáčků a tašek, dvěma krabičkami na sýry či uzeninu, vejconošem a plátýnkem na chleba. Když nakupujeme jinde, je to dost podobné. Po kapsách prostě pravidelně nosíme alespoň ty igelitky. Když si někdy bereme jídlo s sebou, tak si taky vezmem krabičky. Kompost nosíme do Klubovny. Na praní a mytí nádobí používáme Ecover, který jde v Countrylifu za dobrou cenu doplňovat. Vysavač máme nový bezsáčkový. Jo a takový ty jednorázový dámský potřeby jsem už taky asi po dvou cyklech od porodu zrušila. Na úplný pocit komfortu sice ještě čekám, ale lepší se to.

Náš dnešní nákup na farmářských trzích:

Když se vám s příchodem nového člověka otevře cesta k sobě

a je v ní takovej bordel, že nevíte, kam dřív skočit.

Než přišel ten den, kdy mi vstoupil můj syn do života, měla jsem pocit, že už to dávno mám. Že existujou drobný skřípění, ale cesta kupředu má jasné obrysy. Jenže když se snažíte vytvořit to nejlepší pro své dítě, zjistíte, že potřebujete stát na vlastních a pevných nohou a mít jasno v tom, jak to celé začalo.

Zjistila jsem, že jsem celý život zapomínala koukat taky trochu nazpátek. Pohled tam může ale hrozně bolet. Když teprve ve svých 28 letech objevujete životní křivdy, je docela složité se s nimi vypořádat, celé to narovnat zpátky. Cítím se tak zraněná a chybí mi pevné objetí. A s tím zraněním mám láskyplně vychovávat své dítě. Jsem už dospělá a jsem v tom sama. Musím najít tu skutečnou upřímnost, kterou jsem snad kdysi mívala. Najednou vím, že je pryč a že už dávno tady hraju něco, co nestojí na pevných základech. Tohle prostě nejsem já ze své podstaty.

Když vám štěstí spadne do klína - teda na hruď

Ta masa masa najednou leží na vašich prsou. Prohlíží si vás a vy zase jí se slzami v očích. Tak dlouho jste na sebe čekali. A teď už tu bude napořád. Koukat nestačí, potřebuje vaše všechno. Nejen péči, trpělivost, mléko. Potřebuje vás celou a v době poporodního vyčerpání spolu bojujete, smiřujete se oba se změnami, které vám život přinesl. Nemůžete si vzít dovolenou, podobně jako při porodu se vám v hlavě ozývá: "To jste si měla rozmyslet před devíti měsíci" Štěstí a zodpovědnost. To je to, co vám porodní asistentky položí na hrudník. Odteď napořád.

Dělat v životě co tě baví

S lidma, který miluješ. I když je máš ještě pod srdcem a další hromadou orgánů. Pod kůží. Smát se a nebát. Díky Michalovi tohle můžu prožívat. Je v tom neuvěřitelným světě celej se mnou. A i když se strachuje za nás za všechny, ví, že za ty chvíle to stojí. Ty chvíle, kdy za úsměv můžeš skrýt všechny strasti světa. Život je cirkus. A někdy potřebuješ jen ten červenej nos k tomu, aby ses odrazila zpátky k nebesům.

Chtěla bych poděkovat Terce, že jsme se tehdy vzájemně přesvědčily, že sportovat trošku jinak by mohla bejt skvělá zábava. Tam někde to začalo. A obrovské díky Cirqueonu a Cirkusu Mlejn, že to nevzdává s lidma, co na základce ani nepřeskočili kozu. Díky za komunitu lidí, která si vzájemně dodává sílu k tomu posouvat se dál a překračovat překážky. Díky za sblížení se s lidmi, které jsem jako malá na podiu obdivovala. Díky za odvahu, kterou se pořád učím.

A která mě neopustí snad ani ve chvíli, kdy přijdeš na svět.

Když trháš kalendář a není to ten adventní

Je to poslední měsíc tohohle břichorostoucího období, kdy nedohlédnu na špičky svých nohou, při vstávání se musím převalit na bok a moje páteř a vnitřnosti začínají pomalu stávkovat. Tohle už ti tahat nebudem, kam si myslíš, že to jídlo máme dát? Do toho mi ty neustále připomínáš, že v tom břiše je něco až neuvěřitelně živého. To proto, že si to já, tvoje máma, pořád nějak nedokážu připustit. Trhám kalendář do toho dne, kdy tě poprvé uvidím, na druhou stranu vím, že tam uvnitř jsi v mnohem větším bezpečí. Bez řečí se s tebou o termínu téhle záležitosti, která musí nastat, dohaduju. Už je ti tam těsno, neboj, brzy už budeš u mě v náručí. Zůstaň tam, vždyť vůbec nevím, jaká budu. Vpravuješ se mi do těla, chceš, aby se o tobě vědělo. Nenápadně se vtíráš do myšlenek a v srdci mi zabíráš místo navždy jen pro sebe. Láska a strach zároveň - tak to je ta opravdová zodpovědnost. Ty se ale neboj, zatím není čeho. Srdcem jsme připraveni. Hlava i tělo, ty jsou mu vždycky v patách.

Advent

První hvězda svítí v našem okně. Zapalujeme první svíčku. Snad naposledy sami. Kopneš, abys nám to připomnělo. Pod jedním srdcem bije druhé. O život v tomhle zmateném světě. Těšíš se?

Uprostred noci

Uprostred do noci kdyz se vtira cerna myslenka, vracis se do nejhlubsi sebe a zpovidas nebe, ktere te unasi po skoku z hrany zeme. Bude to den, co te stvori, jak fenixe z popela mrtvych hvezd. Bude to pevna v ruka v tve ruce, co stvori ten den zprostred cernoty smyslenych cest.

zrcadlo

a tak stojíš konečně na zemi
a koukáš do zdi
na ty cesty, co kreslíš mezi cihly
přitom chybí ti zrcadlo.

Zrcadlo doprostřed srdce,
vědět, že je. Tušit kterým směrem
k rozbušení
vyrazit.

Čteš listy padající z nebes,
nevěř a trhej,
rozhlížej se, snad najdeš
si zrcadlo.

Proč není video "Pijte pitnou vodu" ze 25. 5. ani vtipný ani tragikomický

Asi stárnu a morousovatim. Když jsem to video zahlídla na FB poprvé, sám se rozjel obraz a já si pustila o co jde. Neměla jsem čas to moc řešit, řešila sem spíš, kde seženu nějakej kanistr abych nemusela chodit k cisterně s flaškama od minerálky. Neperlivá došla a z perlivý si čaj neuděláte.

Když jsem ale na tohle video narazila později ve sdílených příspěvcích mých přátel, nějak mě to namíchlo. Protože je to prostě jenom video. Video studentů, kteří přijeli v neděli večer s minerálkou v baťůžku a s navařenou svačinou od maminky. Sešli se u cisterny a při pohledu na nápis "Pitná voda" se rozhodli, že si zazpívaj písničku "Pijte pitnou vodu". Vlezli na cisternu a ještě se u toho nahráli aby pobavili svoje kamarády, protože to je fakt hustý, vylézt na auto. (celej tenhle příběh je smyšlenej, založenej pouze na závisti a morouství autorky) Text písně nijak neglosuje nastalou Dejvickou, pro nezasažené spíše tragikomickou, situaci. Naopak, díky alkoholu, který je v písni zavrhován se několik lidí následkům infekce ubránilo. Chtělo to jen trochu tvůrčího vkladu a vtipu a video by ke sdílení a pobavení bylo. Takhle je to pro mě jen využití přistavené cisterny pro individuální veselí.

Pro Dejvičáky to zas tak veselé není. V médiích se mluví o 130ti případech střevních potíží. Skutečně tu najdete titulky "Průjem v Dejvicích" - a to se, prosím, nejedná o Blesk. To pak může působit skutečně více komicky. Bohaté čtvrti Dejvice a Bubeneč proseděli noc na záchodě. Jenže ono to bylo trochu jinak. Matka s dvěma dětmi (ne)spí v dekách v jedné posteli a snaží se ve vlastních křečích utěšovat a pomáhat těm dvěma a zároveň organizovat domácnost, lidé skutečně zažívají bezesné noci, kdy jejich, ač vyčerpané organismy, silně bojují s tím, co se do nich dostalo. Že lidé ze strachu z dehydratace doplňují tekutiny infikovanou vodou. A těch pár z těch 130ti případů, o kterých se mluví, skutečně skončí na kapačkách a jsou v nemocnici doteď. Strach, kterým se ten den plnily dejvické byty a vily, toho bylo nepočítaně.

Jako Fénix vzejít z trosek

Rozebrat se na kusy
a ty kusy tebe,
ty kusy nás, co zbývaj ve mě
hodit jednou provždy do řeky.

Ty kusy nedůvěry,
kusy, co výměnou jsi dal ty mě
za lásku a povznášení,
vymazat z duše.

Okrást, tebe,
zradit a rozdrtit,
najít, co v srdci opatruješ,
jako Fénix vzejít z trosek.

Nikdy jsem neřekla

Nikdy jsem neřekla, že tě nemám ráda a že s tebou nechci sdílet kusy života. Nikdy jsem neřekla: Ztrať se z mýho života. A tys to taky neřek. Tak to konečně řekni, já budu chvíli brečet a pak půjdu dál s tim, že tam je propast, přes kterou na sebe prostě nedohlídnem. Kdysi velká láska změní se v zapomnění. Osm let života bude černou dírou. Tohle chceš? Jakákoli vzpomínka mi teď vhání slzy do očí. Už je to dlouho a já jsem tvrdohlavá. Znáš mě a víš to ikdyž kopeš nesmysly. Držíš mě v šachu a já se snažim pochopit proč. Trsátko Secret Life a první leden. Bilance nahovno. Báře, tý holce bláznivý, na kterou sem nejvíc žárlila, tý si taky vodpustil a chodils s ní na drinky.

Zpoza hlavy hledat úsměv

Ten, který neublíží, neurazí. Který bude omluvou a zároveň povzbuzením. Pro mě osvobozením. Proč pořád mezi kočičími hlavami hledám víru v sama sebe? Proč zrazuji tolik lidí zároveň a kopu proti upřímnosti, to opravdu nevím. A bolí to.

Jak bejt nespokojená

Ublížit člověku, kterýho jste milovali. Bolí to tak dlouho, dokud se ta jizva nezahojí... tak strašně dlouho musíš doufat, že to pomyšlení přebije něco nesmírně jinýho. Něco co chceš. Nejlépe všechno co chceš. Jinak to nezakryješ. Ten šrám tu furt je a ikdyž obdivuješ, že po tom řezu za uchem za týden zbyde jenom sloupnutelnej strup, ikdyž nechápeš tu regeneraci lidskýho těla, šrám na duši ti nezašije, nepofouká, nenamaže nikdo tak, abys ho přestala cítit úplně. Bolí to a on ti to neulehčí; víš, že jizva má dvě strany, že nezarůstá nezávisle, že ji pořád smutek trhá na kusy. Nespravedlnost, nepochopitelnost, slzy uvnitř, smutek. Nemožnost návratu. Nepatřičnost vysvětlení. Neochota porozumění. Jsem vinna, ale kdo není...

Jak mazat chvíle v životě

A vlastně proč. Proč mazat ze života dlouhých osm let báječných chvil. Proč pohřbívat člověka, se kterým jste ty chvíle prožili. Vzpomínky přece z hlavy nesmažeme. Ty roky vzpomínek nosí člověk v srdci. Ty vzpomínky, který jsou nás obou teď postrádají smysl. Každá vyvolaná vzpomínka je zároveň zastesknutím. Druhý z dílů stejného zážitku je ožmoulán, pomačkán, roztrhán na cucky, spálen pod tíhou ohně, který mezi námi vzplál naposledy. Jakobys mi umřel.