Jsem vysokoškolák!!!

Kdyby Vás to náhodou zajímalo, tak v pondělí jsem byla na zápisu na nejbáječnější vysokou školu všech dob. Samozřejmé si dělám legraci...Fakulta Architektury Českého Vysokého Učení Technického. Tento zápis byl ohromně legrační, nadmíru vtipný a neskutečně komický. Začátek měl být v devět hodin ráno. Když jsme před touto hodinou dorazili, báječná paní Nosková ze studijního nás uvítala slovy, že začneme asi tak za půl hodiny, neboť se někde opozdily papíry, které nám má rozdat. Půl hodiny tedy plácala, s prominutím, co jí napadlo, protože jí nic jiného nezbývalo. Navíc učebna M1 FA u Delvity je fakt legrační místnost. Je vcelku velká (aby se tam těch 100-150 lidí vešlo) a okna má do rušné ulice. Paní Nosková také nemluví příliš pronikavým hlasem, pokud zrovna někomu nenadává. Takže když projelo auto, viděli jsme pouze pohyby jejích rtů a doprovodným zvukem se stal zvuk projíždějící káry.

O půl hodiny později tedy dorazily nejen papíry, ale také další dvě pomocné paní. Vytvořila se fronta, jako na maso. Vyčkávali jsme tedy v sedě a čekali, co přijde. Když se na nás dostala řada, zakoupili jsme si studijní program za padesát korun českých, dostali spoustu formulářů a také INDEX. Brzy se hodné paní ujali vysvětlování, jak se co má vyplnit. Byly to informace do "matriky", Imatrikulační slib, jakýsi podivný dotazník, nějaká ta potvrzení o studiu (která stejně platí až od prvního devátý:) a na závér přišlo to nejhorší - INDEX. První stránka dobrý, ale proč sakra předepisujeme předměty tři roky dopředu? Nastala tedy taková nepsaná soutěž, kdo bude první hotov a udělá ve svém indexu nejméně chyb. Byla jsem sice mezi posledními, ale zato velmi překvapená, že jsem někde něco nezvorala. Alespoň se domnívám.

Druhá várka novovysokoškoláků měla přjít na 11:15 - kdy většina z nás vyplňovala zhruba druhý ročník. Vcelku se tedy ještě načekali a to ani netušili, co je čeká:---)

...stejně nechápu, proč byl ten zápis tak brzy, když například studentskou kartu si stejně budeme moct zařídit až v září...

Branislav Nušić: Třináct lásek, čtrnáctá smrt

Málem bych zapomněla napsat o skvělé knize, kterou jsem nedávno přečetla. Byla to autobiografie srbského spisovatele a tedy zvláště dramatika Branislava Nušiće. Někteří z vás určitě nezapomenou na jeho báječnou Paní ministrovou, která byla k viděni letos v Disku.

Tento spisovatel si udělal tak trochu legraci z klasických autobiografií a nevěnoval se v knize například vůbec svojí tvorbě. Vlastně se k ní ani nedostal, neboť jeho životopis končil svatbou. Sám říká, že po svatbě už se snad ani nedá hovořit o životě, proto tuto část neuvádí. Každopádně je to kniha velmi čtivá a všem jí doporučuji, protože Nušić je prostě komik každým coulem. Nejprve povídá o svém neklidném dětství, následně o životě, stráveným ve škole a na závěr o třinácti svých láskách.

Velmi vtipně vypráví o svých učitelích, kteří se snažili být co nejnázornější a tak, když je například učil pan učitel čísla, docela dobře žákům dovedl vysvětlit, kolik je 1, 2, 3, ...9. Ale co s tou zatracenou nulou? Jak si měli žáci představit nulu jako nic? Proto jim povídá: "To máte jako se ženou. Ta je také celý źivot nic, dokud si nevezme třeba pana ministra. Až teprve potom je z ní něco, paní ministrová. Tak s nulou je to stejné. Sama o sobě nic neznamená, ale když stojí vedle nějakého jiného čísla, pak teprv je to taky něco. A takhle to bylo se vším, například s vesmírem a otáčením planet kolem své osy, obíháním planet okolo Slunce, obíhání měsíců oklo planet. To si zase vypůjčil tři žáky a ti to předváděli názorně ve třídě. Chudák Měsíc:---)

Ještě bych něco málo řekla o jeho láskách, z kterých byla zdaleka nejvtipnější ta dvanáctá. A tou byla žena Nušićova kamaráda. Vždy, když k němu chodil na návštěvy, jeho žena byla k němu velmi milá a pozorná a také to byla krasavice a tak ke vzniku lásky došlo vcelku rychle. Brzy mu kamarád povídá: "Tobě se líbí moje žena, že?" "Tak já ti k ní pomůžu, když ty pomůžeš mně!" Nušić nechápavé kouká. "Jsme v rozvodovém řízení a já bych potřeboval nějaký důkaz, chápeš? Půjdeš za mojí ženou když náhodou odjedu někam pryč a začneš ji svádět. No a já se tam objevím, když ti podlehne, rozumíš? A pak tě povalím na zem a trochu tě jako zbiju." Nušić tedy přišel za ženou, když právě jeho kamarád jako odjel na služební cestu. Ta mu ale povídá: "Jistě jste si všiml, že to mezi námi s manželem není moc růžové, jsme v rozvodovém řízení a já bych potřebovala důkaz, že jsem jako vzorná žena. Za dveřmi budou čekat dva svědci, vy mě začnete svádět, já vás odmítnu, vy nepřestanete, tak vás uhodím, začnu volat o pomoc, přibéhnou ti dva a dají vám pár facek, rozumíte?" Nušić šel zklamané domů a tam do toho doupěte už se nikdy nevrátil. Jednou je pak potkal, jak jdou do sebe zamilovaně zavěšeni a s nimi nějaký mladý hezký pán. "Chudák.."

Tak tohle by bylo pár vtipných kousků Nušićovy knihy, která opravdu stojí za přečtení. Ani není moc dlouhá, takže kdybyste se k ní dostali, určitě neváhejte:---) Je pravda, že se o tomto autorovi ve škole asi moc nedozvíte, ale právě proto na něj takto upozorňuji.

Karlovy Vary, Prosté věci a 100°C

Tímto zdravím Karlovy Vary a všecky lidi, co byli v Karlových Varech na výletě v době festivalu:---) Bylo to pěkné, to každopádně, je pravda, že se vyskytly problémy, ale i tak jsme měli občas celkem štěstí. Například v tom, že jsme potkali ve Vodafonehotelu (mládežnická ubytovna, vcelku zachovalá:---) bratrova spolužáka Jirku (tímto ho zdravím a hluboce se mu klaním). Ten byl v Karlových Varech na festivalu pracovně tudíž mi hned nabídl, že nás protáhne na nějaký film. Zakoupit lístky bylo nemožné, tak nám nezbývalo, než jeho nabídky využít. První den jsme ho ve smluvenou hodinu a minutu na daném místě nenašli, dalšího rána, kdy mí dva spolubydlící ne a ne vstát z postele, jsem se rezhodla, že zkusím štéstí a znovu se Jirkovi ozvu. "Od 10:40 začínám v Puppu, tam by to mělo jít, šéf je tam v pohodě." Zajásala jsem a brzy se mi podařilo vzbudit ty dva spáče. Vzali jsme Karlovy Vary úprkem, ve špatném počasí, ale s vidinou, že přecijen neodjedeme bez filmu. Vyplatilo se. Protáhli jsme se dovnitř a slušně pozdravili Jirku. "Dobrýý deen!" Viděli jsme film Prosté věci, který ve výsledku vyhrál nejvíce cen z celého festivalu.


Film byl v podstatě odrazem Ruské společnosti, opravdu skvělé, je o jednom doktorovi, vlastné anesteziologovi, který bydlí s manželkou v malém bytě, má dceru, která uteče z domova za svým chlapcem. Hlavní hrdina má problém s penězi a také má nějakou tu milenku. Když mu ale manželka řekne, že je těhotná svůj život úplně přehodnotí. Snaží se vydělat víc peněz a tak se začíná starat o staříka (kdysi slavného herce), který je těžce nemocný, ikdyž se to nezdá. Ten mu nabídne slavný obraz (který je však nepodepsaný a tak nikdo jeho cenu neuznává) za to, že ho navždy uspí. Ač není jasné, jestli to anesteziolog udělá, obraz dostane od staŕíka darem. Brzy najde svoji dceru, za kterou se v zoufalství neopatrně rozběhne a srazí ho auto. Dcera s přítelem ho vezme k sobě do bytu a dcera se svěřuje svému otci, že čeká miminko. Rodina se díky událostem dáva zase dohromady. Film končí úsměvnou scénou, kdy se ptá hlavní hrdina svého zetě "Kdepak jsou ti naši tučnáci?" "Támhle jdou..." Následuje záběr na těhotnou matku s těhotnou dcerou:---) Fakt legrační, smutné, inspirativní a zřejmě taky fakt dobré, mně se to teda líbilo... takže jeśtě jednou hluboká poklona, pane Jiří:---)


Ten den se nám také povedlo dostat na koncert 100°C do Propaganda Music Clubu. Vstup tam byl zdarma na všechny akreditace. Bohužel jsme žádnou takovou věc neměli, pokud nepočítám akreditaci ze Zlomvazu:---) "Kolik je vstup, když nemáme akreditaci?" "Sto korun na osobu" "Tak to asi půjdem" povídá Proxík. Pán si ale uvědomil, že by se mu spíše vyplatilo, kdybychom zaplatili alespoň něco. Nabídl nám tedy slevu, a to takovou, že já bych šla jako zadarmo. Tak jsem se na chlapce tak smutně a zároveň s nadějí podívala a šli jsme dovnitř. Vážně hrozně legrační klub vytvořený v prvním patře jakéhosi postaršího domu, v sále s historickým stropem a dvěma vtipnými sochami nahého muže a ženy. Také tam měli nejlevnější a zároveň nejlepší pivo v celých Karlových Varech. A koncert byl skvělý. Ono se to těžko popisuje, ti, kdo je někdy viděli na živo, tak mi určitě rozumí. Je v tom hrozně energie, vytvářejí úplně suprovou atmosféru a to všecko dokážou i na tak malém podiu, jaké bylo zde. Vřele doporučuji, pokud si chcete zapařit, zaskákat a zakřičet...100°C je jasná volba. Navíc jsem tam získala, ó, jak vychytralá a pohotová fanynka...TRSÁTKO...skvělé, fialové...:---))))))) Skláním se před vámi, mí drazí...


Dlužno říci, že skvělý byl i další doprovodný prgram, například Pódium plné energie ČEZ (kde mimojiné hrála například báječná Lenka Dusilová), ze kterého jsme si každý odnasli 5 spořivých zářivek, a pak se mi povedlo získat také propisku a báječnou majinkou žárovku jako přívěšek.---) Všude se také rozdávalo spoustu energetických nápojů, v jednom stánku jste se mohli vyfotiti s maxipsem Fíkem...no prostě spousta legrace. Hvězdným jídlem festivalu se staly báječné halušky a také nějaké ty grilované dobrůtky, hranolky a krokety...co dodat:---)

Karlovy Vary se vážně vydařily, myslím si, že bylo pořád víc plusů než těch mínusů, ať si říká kdo chce co chce...

Jedu do VARŮůůů!

Pravda je, že asi nejedu na filmový festival, spíš se jen podívat na dva dny do jiného města...taková dovolená. Ano, původně jsem měla v plánu zajít na nějaký ten kvalitní filmík, ale podle všeho mi to nebude dopřáno.

Klobouk dolů před Zlomvazem a dalšími podobnými menšími festiválky. Když se festival rozroste do větších a ohromných rozměrů, jde to všecko do kytek. Alespoň pro mě, člověka skromného, co nemá rád fronty a tlačenice, není nijak odrzlý někde předbíhat...a vůbec - film je strašně populární věc. Přitom je to věc, která je pořád stejná, nikdy se tam nepřihodí nic zvláštního, jelikož kdyby se tam náhodou něco zvláštního přihodilo, tak se to vystřihne a natočí znovu. Takové divadlo, to je o něčem jiném - tam si herci opravdu musí pamatovat text a přehrát to i několikrát za sebou a vždycky je to naostro...a nesnažte se mi namluvit, že v divadle neexistují žádné speciální efekty...a co celá scéna? Promakaná věc, světla, hudba a spoustu dalších věcí. To musí být také promyšleno - tak co? Divadlo nebo film?

Na rybu se musí čekat...RYBA,to je ŽIVOT!

Dámy a pánové, chlapci, dívky i malé děti, právě jsem se vrátila z baječného festivalu ZLOMVAZ a jsem strašně unavená a asi taky nepříjemná na lidi, na který být nepříjemná nechci...tak promiň, trumpetko... Jsem plná zažitků a konečně můžu potvrdit že všechny ty komplikace nakonec opravdu stály za to. Viděli jsme spoustu opravdu kvalitních představení, které vyvrcholily včerejším nočním výstupem Matiji Solceho, neskutečného loutkoherce, který je pro loutky a různé hry s nimi...prostě předurčený. Jeho vlastnoručně vyrobeným loutkám vdechuje život každým tězkoříc zda promyšleným, nebo prostě jen přirozeným, pohybem a všechno je tak zřejmé...a příběhy, které vytváří nejsou o ničem, jsou legrační a smysluplné. Vždycky se vytasí s nějakou bombou! Děkuji, Mati!

Ano, další věc, kterou bych chtěla tady probrat je dnešní příběh fotbalového zápasu a vůbec všeho, co se dělo okolo. Už dříve mě zaujala Eva Kratochvílová svým hereckým výkonem bláznivé Šimony ve hře Království a nejen v této hře. Zaujala mě i na festivalu, když jsme ji včera potkali společně s Magdou Frydrychovou na Radhošti, když se nás ptala, kde jsou borůvky:---) Nechci to nijak říkat "nahlas", pravda je, že mi přišla jiná, jiná než ostatní herci z DAMU a vždycky mi přišla do divadla šíleně zapálená a její projevy štěstí z takových maličkostí, že prostě jen přijdete na představení... Asi proto si zaslouží pár slov v tomto rádobyblogu. Dnes jsme ji potkali v Horní Bečvě, kde se hrálo velké fotbalové utkání. My šli z obchodu a ona proti nám, samotinká a s tím její samozřejmým úsměvem nás pozdravila. Já si uvědomila, že jsem se jí chtěla na něco zeptat a tak jsem neváhala. "Prosímtě, můžu se zeptat, v jakém divadle teď hraješ?" "No, já nemám angažmá..." Jako jediná z celého ročníku ho nemá. Jakto? nechtěla jsem se jí na to vyptávat. Každopádně mi jí bylo líto,...ale ona něco najde, musí, protože podle mého názoru si to fakt zaslouží. Prý jestli studujeme DAMU...a pak se mi strašně omlouvala, že si mě nepamatuje, jak jsme s ní mluvili na Mílově koncertě:---) Bože, a proč by měla? Tohle je tak strašně hodná holka...jiná než ostatní, než ostatní herci z absolventskýho ročníku. Já vím, že tohle tězko bude číst vedoucí nějakého divadla...ale kdyby přece, neváhejte s angažmá pro tuhle slečnu, rozhodně za to bude vděčná jako nikdo jiný...a navíc je vážně dobrá...a oddaná divadlu...nebo se tak alespoň tváří.

Fotbalový zápas? Vlastné to byla aji vcelku legrace. Kulhavý Míla (pro změnu se zranil v Paní ministrové) tento zápas vtipně komentoval a rozhodně tomu dodával šťávu. Vyhlášení různých soutěží se ujal Nikolaj Penev s Matijou Solcem, takže o další zábavu bylo opět postaráno, to je samozřejmé. A vláček domů jel rychle a divadelníci se také rychle opili:---) Sice se zpožděním, ale přeci...jsem zde abych vás obohacovala o hlouposti, které stejně nikdo nečte:---)