Vidíte...dokonce jsem našla plakátek na film s názvem onoho autobusu, který má v Praze na svědomí již několik obětí...Dnes jsem byla svědkem totálního kolapsu 174ky, který ovšem podle mě nebyl první ani poslední. S tímto autobusem totiž byly problémy vždycky.
Vydala jsem se tedy dnes na první sborovou zkoušku tohoto školního roku. Ano, spěchala jsem na autobus, kterým bych to těsně stihla. Když jsem přišla na zastávku, někteří lidé už tam čekali a jakoby stále něco netrpělivě vyhlíželi. Stála jsem si pěkně na dešti, v uších nové Maroon 5 s hlavou v oblacích ze všech staveb okolo, z toho, že bych jednou také mohla být jejich tvůrcem... Zahlédla jsem první autobus - směr TESCO Stodůlky...hm, podle řádu měl jet minutu po 174ce. To mě nepřekvapilo, zpoždění 174ky totiž není nic výjimečného. Jak jsem tam tak stála a pomalu se dostala také do toho vyhlížecího stavu, vzpomněla jsem si na prodavačku z obchodu s kořením, která říkala, že ráno na 174ku čekala 1 a půl hodiny. Brzy se objevil další autobus, tentokrát 130ka, která některým z nás vykouzlila na tváři úšklebek beznaděje. Teplo zrovna nebylo a trpělivostí jsem taky dvakrát nepřekypovala, z dlouhé chvíle jsem tedy psala Leoně esemesku, že nám ze Stodůlek trochu vázne spojení a že mě velmi mrzí, že zrovna o úvod do celého roku přijdu. Leona odepsala, že stojí v zácpě na druhé straně trasy, abych si nedělala starost. Já si ale starost trochu dělala, trochu jsem litovala, že jsem už nenastoupila do 130ky a nevydala se jinou cestou. V tom se nám mezi stromy ukázalo další vysoké vozidlo. Když se přiblížilo, musela jsem se dát do smíchu. Opět TESCObus, heh:---) Ostatní spolučekatelé už to taky brali tak nějak s nadhledem a já jedné čekající paní pověděla příhodu o paní z koření. Koulela očima a tajně doufala, že se historie nebude opakovat právě teď. Bylo dávno po dešti, já zjistila, že mi vyteklo do tašky pití, přijíždějící vozidlo mě uvádělo do rozpaků. Byla to další 130ka a většina zastávky bez většího váhání nastoupila. Trhla jsem sebou tam, pak zpátky a pak utrhla nohy z chodníku a nechala osud, ať si s námi pohraje. Přiblížila jsem se tak k zastávce, ze které jezdí autobusy aspoň na Motol, odkud by snad měla jet aspoň 180ka, další možnost byl Vypich a pak trambajka, to jsem ale naštěstí nemusela řešit. Autobus přijel přesně, jak mi vyhovovalo a za křižovatkou jsem mrkla do zadního okénka. No? Copak to tam odbočuje? Harmonička? 174ka? Přivolala jsem to, to, že se to pohnulo. Nečekala jsem, že budu mít to štěstí, že můj autobus bude před ním. Přestoupila jsem tedy do přeplněné 174ky, jejíhož řidiče jsem propichovala monumentálně naštvaným pohledem. Na sboru na naši Stodůleckou výpravu všichni čekali, což bylo velmi milé:---)
Cestou na zpáteční autobus jsme nikam nespěchali, ikdyž jsme doufali, že je dopravní situace v pořádku. Bylo to ale ještě horší. Tentokrát nejela totiž ani 180ka. Opět jsme mírně promrzali, vymysleli jsme za tu dobu spoustu možností jak jinak se dostat domů a tak nás nervozita neohrožovala. Bály jsme se jen toho zákonu schválnosti, kdybychom náhodou zastávku opustili. Nebyla to sice 180ka, která vzápětí přijela (na 174ku už z nás nemyslel nikdo), nicméně svezli jsme se na Vypich, odkud jsme se úprkem stěhovali na zastávku mých oblíbených busů č. 184 a 179. Někteří se od nás odpojili a snad čekali na 174ku nebo co...my jsme to ale riskly. 191ka zrovna ze zastávky odjížděla, což nám stále dávalo naději, že se brzy objeví 179ka. Nezklamala nás. Zasekla se však v křižovatce, když před ním dáma, jedoucí na hlavní, bezostyšně pouštěla všechny auta, jedoucí z vedlejší. Tentokrát jsem se neudržela a nejprve nadávala řidičům, kteří nedali přednost a poté samotné dámičce, kterou jsme propichovaly pohledem všechny. Náš cíl byl ale dobyt a my věděli, že domů dorazíme, neboť tramvaje a metra by snad stávkovat neměly.
Byl to perný den...ale potkalo nás taktrochu štěstí v neštěstí.
