Srážka s počítačem...

Ano, spolužáci mě vyburcovali k aktivitě v oblasti AutoCADu a já pomalu zjišťuji, jak moc je pravdy na tom, že si architekti rádi na počítač zvykají a z nedostatku času tedy odkládají tužky, pravítka a kružítka. Například já díky CADu našla ve svém rysu dost a dost chyb - například v číslech, což je docela podstatné, že:---)) Baví mě to - jenže mám stejně pocit, že bych se měla zabývat něčím jiným - jenže je toho mraky - co dělat dřív?

Myslíte si, že...

...může člověku zkreslovat pohled na svět to, skrz co se na něj dívá?

Víte, už asi pět dní mají mé oči svět "zarámovaný" žlutou obroučkou nových okulárů. Ač se to nezdá, zevnitř jsou opravdu celé žluté. Možná se teď dívám na svět mnohem optimističtěji, možná díky nim se zatím příliš netrápím tím, že školu absolutně nestíhám. Také se třeba na lidi okolo sebe dívám jinak než jindy... Jsou zázračné - jsou moje:---))

Díky za zdravé jádro...

Za zdravé jádro našeho kruhu, které se konečně po čase sešlo... Opět spousta legrace a nekonečný večer, jako správní architekti plný kvalitního vína:---)) A i když někteří platili menší částky než ostatní, nakonec se to myslím vydařlo - 9 lidí, 4 závěreční...jen mě mrzí, že tu nemám foťák - tak jen fotka z mobilu:---) Nechci toho moc psát, páč bych to pak po sobě nemusela ani rozluštit. Každopádně to, co nás v tomto semestru čeká jsme zapili myslím dostatečně...tak snad to nějak vyjde;---)

2 Vzpomínky

Zdravím Vás, přátelé a povím vám něco o čtvrtku, kdy jsem se konečně rozhoupala navštívit své známé v dílně, kde jsem o letních prázdninách krátký čas pracovala.

Trochu se strachem a čokoládou v batohu jsem zaklepala na prosklené dveře a pokusila se otevřít kliku, která vůbec nevypadá jako klika. Vyšle jsem ze cviku a tak mi tedy otevřel pan Chaloupka a já s rozzářenou tváří pozdravila a pozdravila celou dílnu, zašla za druhým šéfem podniku, že tentokrát po něm opravdu žádné sklo nechci. Přišla jsem jen po novém roce pozdravit mé milé. A tentokrát také konečně zastihla hlavního šéfa, pana Coufala, který sice zrovna něco zařizoval ale rád mi chvíli věnoval. Tak jsem vytáhla z batohu megačokoládu, ve které jsou 4 čokolády:---), jako Vánoční dárek, který jim předávám na konci února. A ani jsem nečekala, jakou jim tím udělám radost. Pan Coufal si pochvaloval, že to se jim tady nikdy nestalo, že většinou brigádníci když opustí dílnu, už se v ní nikdy neukážou a už vůbec, že by jim někdy někdo něco přinesl. Také mi byla představena slečna, díky které jsem zjistila, že jsem opravdu nebyla v dílně unikátní, jen v době, kdy jsem tam pracovala se ona zrovna léčila, tak jsme se nikdy neviděli:---) S panem Coufalem jsme probrali, co všechno už vím od jeho sestry, tak jsme se vlastně v závěru neměli o čem bavit. Ale jeho vtípky ho jen tak nepustí. Stejně jako druhého vedoucího nikdy nepustí politické debaty:---) Jak říkám, zavzpomínala jsem na staré časy a s každým pohovořila tak, jak tehdy. S panem Chaloupkou zas něco o škole a taky o tom, na čem tam zrovna dělal a s Frederikem jsem se zakecala tak, že jsme tam zůstali nakonec v dílně sami a já díky němu přišla pozdě na sbor. Ale Frederik je geniální. Hodně se vyzná v umění, čte Reflex a rád si o tom všem povídá. Jestli to nevíte, je to Francouz, který sice mluví česky, ale ne nijak plnyule, takže hovor s nim je rozhodně zajímavá záležitost:---) Bylo to báječné a už mám domluvenou práci na příští prázdniny. Opravdu na ty časy v dílně moc ráda vzpomínám, na ty diskuze, na ty vtípky a tak...

(http://www.vitraz.cz/)


2. moje vzpomínka se týká tohoto sborového týdne. Na zkouškách nás bylo velmi málo, tak Leona vytáhla staré vypalovačky a jen jsme si tak zpívali. Ve čtvrtek dokonce přišel Alan (náš klavírista) takže to bylo jak na koncertě. Fakt pěkně jsme si zazpívali a zavzpomínali na staré časy s Pechym, celou cestu k autobusu jsme pak zpívali ty písně, co ani Leona nezná... Čas strávený ve sboru rozhodně nebyl zbytečný a já mám díky němu spoustu zážitků a až mě překvapilo, kolik písní si vlastně pamatuju...děkuji

(http://www.dps-carillon.com/)

Velmi Krásný Večer...

Náš včerejší večer se nesl ve znamení kvalitní hudby, strávený navíc se spoustou báječných přátel. Velmi krátké vlny - tak to je ona kapela, kvůli které jsme se vydali do Divadla V Dlouhé, kde křtili své první oficiální CéDé Vysněné.

Všechno začalo báječným setkáním s nic netušící Evou Kratochvílovou, kterou jsem nadšeně pozdravila ještě před divadlem a trochu jí tak vyvedla z míry:---) Pak jsme pokecali s Pepou Königem a jeho slečnou, které dovezlo do Prahy první třídou samotné PENDOLINO. Postupně dorazili i ostatní a my se mohli vydat do divadelní kavárny. Tam jsme se cítili jako v nějaké VIP společnosti, všude samí známí lidé - herci z Disku, herci z Divadla V Dlouhé, další herci, Alice Nellis atd. Potkala jsem tam dokonce Zuzku z paralelky z gymplu, která se tam dostala docela náhodou, se sestrou přes kamarádku - na konci odcházela s CDčkem, takže všechno fungovalo:---) Proběhlo také opětovné setkání s Evou Kratochvílovou, kdy jsem jí všechno opět polopatě vysvětlila a pobavili jsme se o jejím divadelním působení a tak. Měla v ruce jakési černé desky, ale nechtěla prozradit k čemu jsou. Brzy však došlo i na noty v nich, které zapěl "předskokan" Sestry sBorovy - vokální skupina s obsazením mužských i ženských hlasů, vedená Magdalenou Borovou - a byl to báječný předskokan, jejich projev byl úžasný, krásný, zvučný a energický a já pochopila, že Evička není v muzikálu omylem:---)





Zapěli pár chytlavých písní a přišla ona chvíle - na jeviště natoupila skupina Velmi krátké vlny, opět s trochou ostychu a vtipnými Mílovými výstupy. Diváci se bavili, očividně byli prostě správní lidé na správném místě. Křest opět provázela nervozita frontmana a kdyby si Alice Nellis (jedna z komtrů) sama neřekla o slovo, tak se snad ani nekřtilo. Její přání bylo jasné, milé až skoro roztomilé. Všichni jsme si slíbili, že si na CDčku najdeme jednu nejoblíbenější píseň a tu pak pustíme 30ti lidem. Pak by měl být osud CD Vysněné jasný... Věřím, že svůj slib dodržím.



Málem bych zapomněla, na koncertě také proběhla premiéra klipu "Smetánka lékařská", poprvé bude klip v televizi na Óčku v neděli mezi pátou a šestou, kdy poběží reportáž z koncertu, rozhovory a tak. Tak se nezapomeňte dívat!

Po tom všem jako by se klukům ulevilo a začali si koncert opravdu užívat - tak i my diváci. Škoda jen, že písní zas tolik nemají a chtěli nechat nějaké věci lidem jako překvápko na tom CD. A možná taky se těšili na raut:---) Ano, to bylo to poslední překvapení večera - raut a slivovice - oslava toho placatého kolečka, které bylo křtěno. Lidé, co to nestihli před koncertem nebo si nechtěli koupit CD vůbec, samozřejmě nakoupili a pak využili situace, a tak trumpetistova fixka kolovala od diváka k divákovi, od hudebníka k hudebníkovi. Bylo to opravdu pěkné a doteď mě mrzí, že jsem si vlastně nekoupila vlastní CD.



Náš kamrád architekt dělal dojem na hudebníky i krásné herečky z Disku, já si vzpomněla na Evičku, která musela zase někam spěchat, ale která na mě zase zapůsobila a rozsvítila srdce svým nadšením. Ano, a opět se potvrdilo, že slivovice spojuje lidi, tak jsem se dostala do hovoru s hudebníky i já. Uctivá poklona za to vše, co jste pro nás, diváky, za ten večer udělali, uctivá poklona za to, že jste mě neposlali do háje v mé euforické náladě. Spolusboristku Jitku, o které jsem ještě nemluvila, jsem samozřejmě vzala s sebou a i do té slivovice ji nakonec pozounista dotlačil. Jituš, děkuji, žes přišla. Všichni se ale pomalu vytráceli a mě čas ubíhal tak rychle, konečně jsem se dala do hovoru i s Magdou Borovou, která ve mě vždy budila obrovský respekt, teď už se jí snad nemusím tolik bát:---) Jsou to zlatí lidé, tihle skromní nerci, tihle skromní hudebníci a jiní umělci.

A divadlo ke mě zas natahovalo ručky; já najdu způsob, jak ho udolat, najdu způsob, jak se k němu dostat oklikou. Všechno uteklo tak rychle a najednou se divadlo zavíralo a my, ač zvaní na bar vedle, jsme museli jít. V doprovodu bláznivého architekta jsem byla naštvaná, že je všechno pryč, že ten večer skončil, moje euforie skončila a změnila se ve smutek z toho, že jsem byla vytržena z toho kolotoče. Snad bych měla být tolerantnější, kdo ví, naučit se odcházet, zachovat si chladnou hlavu, hlavu vzhůru...Evičko, proč jsi zmizela? Úsměv tvůj a úsměv rozjuchaného pozounisty mě provázely celou cestu. A vzpomínka na tanec se svým chlapcem, kterému jsem se zapomněla odvděčit...


Všecko má svůj konec...






velmi nás mrzí, že jsme nevzali na tuto akci foťák, bylo by to boží, použité fotografie jsou tedy z dílny Ivy Marešové, ze stránek VKV (www.velmikratkevlny.cz), tímto se omlouvám, za jejich použití zde...