Přehoupl se den

...a já jsem za to ráda. Trochu mi zas něco nevyšlo, dost mě to vytočilo a tak jsem si asi 4 hodiny hrála se stránkama sboru abych byla aspoň trochu platná. A samozřejmě si k tomu pustila hudbu, která mi moc pomáhá.
Většina mých spolužáků architektů jsou vyložené OSOBNOSTI, chápete jak to myslím. Prostě si v každém případě stojí za svým a ikdyž nakonec třeba naoko ustoupí, přeci pořád věří ve svou pravdu a nadávají na odpůrce v jejich nepřítomnosti. Ale předně si spoustu věcí dokážou říct narovinu. Taky toho spoustu dokážu. Jen prostě nedokážu být na nikoho zlá, když tak nějak tuším, že by se ho to mohlo dotkout. Navíc když si toho člověka prostě naštvat nechci. Dostkrát jsem se snažila navázat delší kontakt se spolubydlícími (vlastně spolubydlícími mého muže). Dostkrát jsem se snažila překonat jakýsi strach ze setkávání s nimi. Nerada někomu zavazím, tak se většinou zavřu v pokoji a tam prostě jsem jen abych se někomu nepletla pod nohy a pravidelně chodím pozdě do práce abych tu svou minutku neblokovala někomu koupelnu. Spolubydlící jsou báječní lidi, sama nevím, proč z nich mám takový respekt. A když mě něčím naštvou tak to prostě přejdu, jsou to taky jenom lidi, kteří třeba neví, že sem astmatik alergický na plíseň. Všechno jim budiž odpuštěno a s úsměvem jde se dál. Ale oni jsou ekonomové, taky dost sebevědomí lidé, kteří si svůj život nenechají jen tak někým otravovat. A tak opět nastává tradiční souboj dvou žen v domácnosti, z kterých však jedna vždy stáhne uši, vybije si svou zlost sama v sobě a po čase najde opět trochu důvěry.

Opět neodolatelná chuť to tady celé opustit a stavět si zas ten malý bunkřík doma, v bytě, s rodinou, uskutečnit své dávné plány...

Osvobozující divadlo

Rozhodla jsem se, že přestanu řešit věci, kterýma jsem se v poslední době trápila, které mě dostávají nejdřív nahoru a pak prudce dolů. Po dnešním odpoledni, kdy má dušinka opět dostala ránu jsem už toužila jen po divadle V Dlouhé, po divadle samotném. Ano, divadlo je to, co mě drží nad vodou, co mi pomůže zapomenout a do jehož představení se nechám vtáhnout tak, že mi nezabrání nic na světě v užívání si oněch pár okamžiků. Děkuji, jsem ohromě vděčná všem divadelníkům.

Kchung Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy


Hra, dalo by se říci jednoduše, o Číně, o historických chvílích, kdy se na trůně vystřídali hned 4 císaři (2 dynastie). Děj velmi obsáhlý se musel nějak vejít do představení, děj plný množství různých postav museli zahrát herci jednoho divadla. To vše trochu mátlo diváka, ale nakonec bylo vše v pořádku.

V představení se prolínaly dvě roviny - válčení a milostný příběh moudrého Choua a mladičké nevěstky Sian. Tragický příběh bez konce prokládaný vtipnými vsuvkami o herectví. To vše v Čínské scéně s Čínskými kostýmy a Čínským líčením za doprovodu Čínské hudby. Geniální provedení, krásně prožitý příběh s podivuhodným koncem.

Co víc si může člověk přát než večer strávený s herci Divadla V Dlouhé;---)

A návrat do pražské reality, návraty myšlenek, které opět nemají konce. Už nechci a nebudu uvažovat, je mi to líto...lítost - to je to správné slovo...

It's time to stand up,...

...it's time to stand up,
we need respect,
don't come back,

... so we're open,
so we're open,
that's a fact,
not going back

A po dlouhé době se mi daří luštit, co se zpívá v anglicky zpívaných písních. Energický text, který mě dnes správně nakopnul;---)

První ovoce Maxího světa

Bojuju...

To je on...

...mého srdce šampion - nástroj, pro nějž mám slabost, nástroj, který jsem toužila poznat už dávno. A konečně zde v Jetřichovicích na sborovém soustředění s Theou a právě díky ní jsem dostála své přezdívce a měla možnost se jej poprvé dotkout. Poprvé jej držet v náručí, poprvé jej rozezvučet brnknutím, poprvé stlačit struny a vydat toužený tón. Tyto tóny se navždy vryly do BasSusančina srdce, tyto tóny zní neustále její hlavou. Vystoupení s kapelou spolusboristek a možnost poprvé vystoupit s dlouhokrkou kráskou připomnělo BasSusance dětská léta, velké plány, sny a představy. Stále jí zní v uších slova, kterými chce posluchače nadchnout, stále ji napadají písně, které jednou prostě musí zahrát, vrací se do dětských let a sní. Kéž naše Jetřichovická kapela vydrží aspoň pro občasné veselí sboru...

BasSusanka brnká na basu, basuje, basuje, tiše s ní tak laškuje.