Operace Corsica: Den devátý

Ctvrtek, vylet na zapad ostrova. Vstavame trochu drive, abychom stihli, co se da, protoze cesta bude o neco delsi. Cesta je nejen delsi ale take slozitejsi – podle navstevy muzea tyto „curving roads“ vytvoril na Corsice sam velky Napoleon. Ano, pohled na tyto stezicky, obepinajici skaliska, je vetsinou opravdu nadherny. Ale cesta po nich, ze strany na stranu je vcelku neprijemna. Konecne jsme pochopili, proc nam Honza rikal, ze tohle auto neni pro jezdeni vzadu. Honza, zrejme, abychom to meli drive z krku, tyto zatacky opravdu reze – jednu za druhou. Ve zdravi tuto cestu prezijeme a ocitame se v Portu – mestu cervenych kamenu. V planu je zapujceni ctyrmistne lodky. Mezitim, co my se vzpamatovavame z cesty, nasi kolegove zjistuji, ze mala plavidla jsou jiz rozpujcovana. Nezbyva nam nic jineho, nez se prifarit k vetsi skupince na nejaky ten lodni vylet. Vybirame si kratsi vyjizdku, nebot nam krasne zapada do programu. Akorat se stihneme najist v jedne zlute restauraci Romantica s ruzovymi zachodky. Objednavame si menu a ja si vybiram nejake ty morske potvurky...sardinky jako predkrm a lasagne s morskymi plody jako hlavni jidlo. Lukas zustava u salatu a kureciho steaku.

. Honza nepokazi zajezdni tradici a dava si mistni Moules a Martina nejaky ten veliky vegetariansky salat s lilkem:---) Vylet je fajn. Lodka je mala, ale plne obsazena, průvodce mluvi pochopitelne pouze francouzsky.

Klapot fotaku. Cervene skaly se pysni svou neobvyklosti.

Vjizdime do ruznych jeskynek, projizdime ruznymi pruplavy a stale obdivujeme nejen skaly ale take neuveritelne pruzracnou modrou vodu.

Ceskym ignorantum se musi ctyrikrat durazne francouzsky zopakovat, ze tam nahore JE ORLI HNIZDO! Veselé.

Na ceste zpet potkavame skakajici ryby. Mym ocim vsak unikly. Jsme radi, ze mame zas pevnou pudu pod nohama a jdeme na kavu uklidnit sve zaludky.

Bohuzel cas leti a tak se vracime nazpet do Corte, kde nas ceka jeste nejaky ten nakup. More nam je letos odepreno. Zato vsak opet na zpatecni ceste potkavame roztomila domaci prasatka, ktere tady chovaji ve volnem vybehu. Podobne jako kravy se tedy potuluji podel silnic a loudi od zastavujicich lidi dobroty.

Kolegove jeste po navratu vyrazeji na Restoniku, my musime predevsim doplnit zasoby. Po vcelku narocnem dni pak odpocivame na lavicce pred apartmanem pozorujic mesto a mravence, kteri dostali chut na nase „odpadky“.

Vecer si davame vinko a klabosime o blbostech, Ti tri me v jednu chvili mirne namichnou a ja se odmitam se svym milym dale bavit. Kolem 23:00, netopyri delaji venku hlouposti a jakoby nalitavaji do oken, kde clovek zrovna stoji. Vzdy si vsak hlidaji provokujici vzdalenost a 'odrazeji' se v nadokennim prekladu. Ve sve ponekud podrazdene nalade se jejich jednani musim smat. Brzy je vsak jejich skadleni prestava bavit a kamsi se odletaji schovat. Dost bylo dnes zvirectva. Dobrou noc.

Operace Corsica: Den osmý

Streda, spolubydlici vstavaji az vstanou, my cekame, abychom se mohli stat strazci klicu a vyrazit do mesta. Vyrazime na druhou mestskou vyhlidku, tentokrat volne pristupnou a musime priznat, ze je z ni vyhled mnohem zajimavejsi nez z citadely.

Pomalu se projdeme kolem kostelicku a nahlizime do ruznych obchudku. Vracime se domu na obed a pomalu se chystame vyrazit na koupani na Restoniku.

Bohuzel se zdrzime doma tak, ze se nam, jeste nez vyrazime, nejak pred ctvrtou, ozyvaji kolegove, ze uz jsou na ceste. Neudelali si tu turu dvakrat dlouhou, kdyz i nakoupit si stihli. No nevadi, predavame klice a jdeme se osvezit do horskeho potucku.

Po veceri, vyrobene ze zbytku vyrazime na vecerni prochazku spolecne s kolegy. Okouzleni kouzelne pusobicim osvetlenim se pokousime vytvorit podobne kouzelne fotografie.

Bohuzel vsak jsou nase male fotoaparaty nachylne na nizkou svetelnost a chudera zrdcadlovka zustala na apartmanu – no, neda se svitit.

Na ceste nas zaujme take mistni kutilstvi. Vice na fotografiich uvidite sami.

Operace Corsica: Den sedmý

Pondeli, stresem skoro nemohu dospat. Priprava a sraz 8:30 u canyoningoveho stanoviste. Fasujeme sedaky, helmy a neopreny. Cesta autem, drsnejsi tura pesky. Nase boty do vody se pry rozpadnou. Zapiname je tedy do sandalu, ktere jsme nastesti vymenili za pohorky. Nekteri clenove skupiny jdou jen v sandalkach. Start. Soukame se do neoprenu a poslouchame posledni uzitecne rady. Kdyz mame vsichni zkontrolovane postroje, vyrazime do vody. Je opravdu studena a zvykam si na ni asi 3/4 vyletu. Odvazne se vrham do prvnich 'adrenalinovejsich' pocinu. Jim tvari v tvar jsem vsak najednou malickou vyplasenou myskou. Odhodlani prichazi se zpozdenim, ale vysledky jsou uzasne. Lukas me chce zabit. Kolegove jeho hnevu unikaji predni pozici ve skupine. Postupne se vsak i on poddava, ikdyz skokum statecne unika. Ja se vyhybam skokum nad 10m. Pri nich se odhazuje helma napred a pohled dolu je vrazedny. Bohuzel vsak misto nich prichazi napriklad slezani na lane. Pohled dolu je stejny a trapeni je delsi. Ale mam to. Pak si jen uzivam na skluzavkach a Belgicti kolegove se mi nevim proc casto smeji. Nejspis jsou to ale jen velci blazni, nadsenci adrenalinu. Pri pasazi sjizdeni na lane jako jedini vymeni tento zazitek za skluzavku z vysky tak 20m. Potlesk. Posledni pasaz. Skluzavky, lana, zaverecny jump. Kdyz nam reknou, ze je konec, jdu si ho skocit jeste jednou. Uzasny pocit. Jsme mokri, nadseni, nekteri proste radi, ze uz to maji za sebou. Svlekani neoprenu je naramna zabava. Vsecko vracime, loucime se a do Corte odvazime jednoho maleho Belgicana, ktery prebyval.

V Corte prichazi dalsi bocni naraz do kola. Zadne vyrazne prekvapeni. Davame si doma neco k jidlu a s kolegy se potkavame v Muzeu Korsiky. Bez potvrzeni dostavam studentskou slevu a jsem rada, ze zbytecne nepreplacime. Zrovna ted je v muzeu expozice o Napoleonovi, ktera nas, jakozto jedina i anglicky prelozena, vcelku zaujme.

Zbytek jen proletneme a spise obdivujeme samotnou stavbu muzea, vkomponovanou do citadely. Kvuli citadele tu vlastne jsme a v ramci vstupneho stoupame na jeji vrchol. Vyhled na mesto, par podivnych sklepeni a zachodove kabinky. Pusobive.

Zitra vyrazeji kolegove na turu, kterou pro jeji planovanou delku vzdavame, jak jsme drive slibili. Alespon si projdeme mesto.

Operace Corsica: Den šestý

Nedele, opravdu odpocinkovy den. Vstavani 'az vstanem' a vylet na plaz v Alerii, kterou jsme navstivili jiz na pocatku zajezdu. Tentokrat se vydavame na pravou stranu a usazujeme se na predelu mezi dvema plazemi. Lukas se skryva pod slunecnikem a ja vyrazim do vln. Voda je ale velmi kalna, takze pod vodou toho moc nevykoukam. Zvlastni je, ze ale prave tady mi zornym polem proplave vcelku velka rybka. Ale nic vic. Opalovani na plazi. Obed v plazove restauraci, kam jdeme na etapy, a kde nastesti jeden z cisniku umi anglicky. Opalovani a par navstev morske vody.

Cas leti a my zas jedem domu, kam prijizdime chvili po seste. Potrebujeme jeste nakoupit par drobnosti na veceri a pondelni canyoning, ale v nasem oblibenem Casinu uz je davno po zaviracce. Neda nam to a jeste zkousime mensi Spar. Nastesti ma do sedmi otevreno, tak nakoupime vse potrebne. Vecer zkousim varit couscous, nakonec je prekvapive pozivatelny. Prochazka po meste, slivovicka, spanek, aby byla sila na zitrejsi canyoning.

Operace Corsica: Den pátý

Sobota, vylet do nejjiznejsich casti ostrova nas kvuli vzdalenosti nuti k brzkemu vstavani. Nejprve navstevujeme Porto Vecchio, kde pro usporu casu i benzinu stavime na placenem parkovisti. Opet pristavni mesto me tentokrat prekvapuje mnozstvim turistickych obchudku vzhledem k jinak vcelku nezajimave naplni mesta. Krome pristavu s mnozstvim jachet nepotkavame moc mist k zastaveni. Snad jen kostel s mile znejici zvonkohrou, za jejihoz zneni mesto opoustime.

Mirime do mesta Bonifaccio, jehoz krasou Honza zaril uz od rana. A nemylil se ve svych predstavach. Pristav se jiz na prvni pohled vymykal vsem predchozim. Pri krouzeni po meste za ucelem nalezeni parkovaciho mista nas okouzluji predevsim skaliska z bileho piskovce, jehoz vymylanim vznikl tento zaliv. Obyvatele si v nem vybouravaji garaze, sklepy a zasazuji do nej i sve domovy. Na nejvyssi skale se tyci citadela, na kterou pak navazuje cele horni mestecko. V zalivu obdivujeme opet dokonalost jachet. Pote, co trikrat projedeme mesto odshora dolu, nalezame placene parkoviste u pristavu, kde sviti zelene 'VOLNO'. Pred nami stoji jeste dve auta a my ocekavame chvili, kdy prijde cervena. Neprekvapuje nas, ze se zavira zavora tesne pred cumakem nasi Mazdy. Vime, ze nase chvile prijde brzy. Nalezame misto velikostne pro motorku a vyrazime vstric krasam tohoto preplneneho mesta.

Nejdrive se ale radeji nasytime obedem v pristavu. Tentokrat si povestne 'Moules' objednava i Martina a my davame prednost dennimu menu vcetne dezertu. Vsichni jsou nakonec spokojeni i pres neprilis rychlou obsluhu. Proste pristav.

Vyrazime do vyssich poloh. Z vyhlidky na more obdivuje bila skaliska a nevime, kam driv. Vybirame cestu nahoru, protoze jit pak delsi dobu vzhuru by nas opravdu vysililo. Ze dvou moznosti se rozhodujeme pro cestu prirodni, na ktere se vzdalujeme mestu. Vyhledy na nej jsou ale velmi pusobive. Trochu me mrzi, ze predkreslenou trasu neprojdeme celou nebot je opravdu prijemna. Od more fouka vitr a stale je co fotit.

Cestu dolu k mori vynechavame a putujeme na citadelu. V prvni vezi velmi prijemne hraji a zpivaji dva hudebnici a hned vedle nachazime vystavu obrazu jisteho umelce, ktery me predevsim svymi skicami zaujme natolik, ze si kupuji jednu jeho zmensenou kopii. Zbytek mesta skyta velmi male a velmi mile ulicky. Domy jsou vzajemne spojeny opernymi oblouky coz v celku pusobi jako katedralni komplex. Konecne chapu, proc se tyto prostory objevuji na vsech pohlednicich Bonifaccia.

Prochazime par obchudku a postupne schazime zpet do pristavu ruznymi hradnimi chodbickami. V pristavu pak uvazujeme nad zivotem a bohatstvim jachtaru, zatimco si prohlizime jejich skvosty a porovnavame velikost a vybavu.

Na parkovisti se pokousime oblafnout automat, ale vzhledem ke kamerovemu systemu se smutnyma ocima platime 7 euro a mesto opoustime. Chceme jeste videt jednu plaz, Rondinara. Tam po nas chteji dalsi poplatek za parkovani, ktery i pres kratsi navstevu plaze jsme ochotni podstoupit.

Plaz je vcelku cista az na tradicni morske rasy u brehu, voda je ale krasne pruzracna, coz dokazuje mnozstvi snorchlujicich lidi. Hned jsem tedy take zaplouvam pod vodu a zkoumam morske dno. Narazim na neco podivneho, co mi pripomina nejaky potopeny vrak a vcelku me to vyleka. Najednou si uvedomuji, ze nejsem dvakrat blizko brehu, vzpomenu si na segrinu prupovidku o zralocich a mirne panikarim. Jsem v klidu az kdyz se dotykam zeme. Nejspis to byla jen kotva nejake jachty nebo bojky, ale stejne me to vyplasilo. Vsichni zkousime mistni vodu a zase trochu fouka. Jede se domu.