Lámání mysli.

Vždycky, když jedu Zlatnickou dolů k Petrskému náměstí, kolo na nejvyšší převod, drncám po kočičích hlavách a ve zrychlení doufám, že Foldy dokáže vzlétnout. Že budu moct uletět týhle kostrbatý zemi, myšlenkám, co v odhodlání bijou se o stěny srdce a dopadaj na dno, pod tyhle historický dlažby, kde o ně nikdo ani špičatým podpatkem nezavadí. Vztekám se nad tim, že jsem tvrdohlavá, ale nedokážu si svou pravdu obhájit. Vztekám se nad tim, že nejsou lidi obezřetný, že prostě konaj. Na obezřetnost není čas a na chleba ti nevydělá. Vztekám se, protože nedokážu bejt natolik zajímavá, aby mi lidi důvěřovali. Vztekám se, protože v tomhle uspěchanym stroji nedokážu obsadit smysluplný místo. Chci aspoň na chvíli pohlídnout na to všechno z vejšky, mít čas na rozmyšlenou.

Všechno dobrý

Byly to naše poslední společné narozeniny. Tvoje velký kulatiny, moje poslední mladý kůzlatkovský léta. Tehdy jsi mi připravil přesně to překvapení a ikdyž sis vlastně sám plnil svůj sen, bylo to strašně milý pro nás oba. Nikdo by byl nečekal, že to bude taky naše poslední radostné posezení, naše rozloučení se společným životem. Fotila jsem tě s Werichem na fotce a smála se při pohledu na dopravní křižovatku, po které se zrovna lopotně snažil přejet muž na skládacím kole. Bylo nám dobře. Teď je to poprvé, co neřekneš ani "všechno nejlepší" i když "všechno dobrý" by bylo právě to, co by mi s podánim ruky a úsměvem bylo nejlepšim dárkem, cos mi kdy dal.

Metromysl

Láska neni... říkáš si při pohledu na dva cicmající se páry v metru. V očích maj touhu a tváře jim křiví chtíč. Pořád dokola si říkáš - proč se lidi líbaj, proč se držej za ruku a proč to sou dycky jenom páry a když nejsou, tak je to divný? Proč se žije ve dvojicích a z nich pak vzejdou rodiny, jediná odpověď pro tvůj logicky šrotující mozek je, že je to vlastně hrozně ekonomický. Vždyť bydlet ve více lidech, to je přece obrovská úspora. Víš to, páč si právě v týhle době lámeš hlavu s tím, kam složíš ty svý dva náklaďáky věcí, co si na sbírala za život s tim prvním a co přibyli do sbírky s tím druhým. Lidi sou vlastně jenom sobecký zvířátka. Definitivně uzavíráš diskuzi ve svojí hlavě, když z tý díry po eskalátoru vyjíždíš na denní soumrak. Láska neni. Minimálně neni taková, jako je to, co si za ní romantici představujou.

Ve vzpominkach

Jedu na Foldym dolu z kopce, jako driv, kazde rano, tolikrat... Kolem Hradu. Je to silny a k tomu ke vsemu ten dest. Mokra prijedu domu a abych ten zvyk snad rozbila a zaslapala do zeme, sedim na terase, posloucham dest, tekouci okapem a ze sameho centra mesta si uzivam Prahu. Protoze tohle bys nesnes. Dnes chci dat vale vzpominkam.

Just because I've hurt you, doesn't mean you're hurt.

Nejak nevim

Proc tolik zalezi na tom, co chci ja? Chci aby se mi lidi ze zivota neztraceli, nic vic... Nechci nenavist, jen pochopeni. Porad dokola hazim vinu na ostatni a tak to neni,tak proc tomu nikdo nerozumi? Nezaslouzim si. Neorientuju se. A tvarim se neochvejne. Snazim se sama sobe vytvorit v hlave neochvejnou teorii. Ale ta teorie neni o mne. Tak to je spatne. A stejne se dokola vracim k tomu, jak dokazali byt lidi spokojeni driv, kdyz nemeli cas premyslet a jejich cilem bylo jen a jen mit a uzivit rodinu, a vlastne, kdo vi... Kazdopadne vim, ze mi chybite, vy, vy a vy. Chybite mi, pane...a ja jsem porad nedospela.