Jako Fénix vzejít z trosek

Rozebrat se na kusy
a ty kusy tebe,
ty kusy nás, co zbývaj ve mě
hodit jednou provždy do řeky.

Ty kusy nedůvěry,
kusy, co výměnou jsi dal ty mě
za lásku a povznášení,
vymazat z duše.

Okrást, tebe,
zradit a rozdrtit,
najít, co v srdci opatruješ,
jako Fénix vzejít z trosek.

Nikdy jsem neřekla

Nikdy jsem neřekla, že tě nemám ráda a že s tebou nechci sdílet kusy života. Nikdy jsem neřekla: Ztrať se z mýho života. A tys to taky neřek. Tak to konečně řekni, já budu chvíli brečet a pak půjdu dál s tim, že tam je propast, přes kterou na sebe prostě nedohlídnem. Kdysi velká láska změní se v zapomnění. Osm let života bude černou dírou. Tohle chceš? Jakákoli vzpomínka mi teď vhání slzy do očí. Už je to dlouho a já jsem tvrdohlavá. Znáš mě a víš to ikdyž kopeš nesmysly. Držíš mě v šachu a já se snažim pochopit proč. Trsátko Secret Life a první leden. Bilance nahovno. Báře, tý holce bláznivý, na kterou sem nejvíc žárlila, tý si taky vodpustil a chodils s ní na drinky.

Zpoza hlavy hledat úsměv

Ten, který neublíží, neurazí. Který bude omluvou a zároveň povzbuzením. Pro mě osvobozením. Proč pořád mezi kočičími hlavami hledám víru v sama sebe? Proč zrazuji tolik lidí zároveň a kopu proti upřímnosti, to opravdu nevím. A bolí to.

Jak bejt nespokojená

Ublížit člověku, kterýho jste milovali. Bolí to tak dlouho, dokud se ta jizva nezahojí... tak strašně dlouho musíš doufat, že to pomyšlení přebije něco nesmírně jinýho. Něco co chceš. Nejlépe všechno co chceš. Jinak to nezakryješ. Ten šrám tu furt je a ikdyž obdivuješ, že po tom řezu za uchem za týden zbyde jenom sloupnutelnej strup, ikdyž nechápeš tu regeneraci lidskýho těla, šrám na duši ti nezašije, nepofouká, nenamaže nikdo tak, abys ho přestala cítit úplně. Bolí to a on ti to neulehčí; víš, že jizva má dvě strany, že nezarůstá nezávisle, že ji pořád smutek trhá na kusy. Nespravedlnost, nepochopitelnost, slzy uvnitř, smutek. Nemožnost návratu. Nepatřičnost vysvětlení. Neochota porozumění. Jsem vinna, ale kdo není...

Jak mazat chvíle v životě

A vlastně proč. Proč mazat ze života dlouhých osm let báječných chvil. Proč pohřbívat člověka, se kterým jste ty chvíle prožili. Vzpomínky přece z hlavy nesmažeme. Ty roky vzpomínek nosí člověk v srdci. Ty vzpomínky, který jsou nás obou teď postrádají smysl. Každá vyvolaná vzpomínka je zároveň zastesknutím. Druhý z dílů stejného zážitku je ožmoulán, pomačkán, roztrhán na cucky, spálen pod tíhou ohně, který mezi námi vzplál naposledy. Jakobys mi umřel.