Když se vám s příchodem nového člověka otevře cesta k sobě

a je v ní takovej bordel, že nevíte, kam dřív skočit.

Než přišel ten den, kdy mi vstoupil můj syn do života, měla jsem pocit, že už to dávno mám. Že existujou drobný skřípění, ale cesta kupředu má jasné obrysy. Jenže když se snažíte vytvořit to nejlepší pro své dítě, zjistíte, že potřebujete stát na vlastních a pevných nohou a mít jasno v tom, jak to celé začalo.

Zjistila jsem, že jsem celý život zapomínala koukat taky trochu nazpátek. Pohled tam může ale hrozně bolet. Když teprve ve svých 28 letech objevujete životní křivdy, je docela složité se s nimi vypořádat, celé to narovnat zpátky. Cítím se tak zraněná a chybí mi pevné objetí. A s tím zraněním mám láskyplně vychovávat své dítě. Jsem už dospělá a jsem v tom sama. Musím najít tu skutečnou upřímnost, kterou jsem snad kdysi mívala. Najednou vím, že je pryč a že už dávno tady hraju něco, co nestojí na pevných základech. Tohle prostě nejsem já ze své podstaty.

Když vám štěstí spadne do klína - teda na hruď

Ta masa masa najednou leží na vašich prsou. Prohlíží si vás a vy zase jí se slzami v očích. Tak dlouho jste na sebe čekali. A teď už tu bude napořád. Koukat nestačí, potřebuje vaše všechno. Nejen péči, trpělivost, mléko. Potřebuje vás celou a v době poporodního vyčerpání spolu bojujete, smiřujete se oba se změnami, které vám život přinesl. Nemůžete si vzít dovolenou, podobně jako při porodu se vám v hlavě ozývá: "To jste si měla rozmyslet před devíti měsíci" Štěstí a zodpovědnost. To je to, co vám porodní asistentky položí na hrudník. Odteď napořád.

Dělat v životě co tě baví

S lidma, který miluješ. I když je máš ještě pod srdcem a další hromadou orgánů. Pod kůží. Smát se a nebát. Díky Michalovi tohle můžu prožívat. Je v tom neuvěřitelným světě celej se mnou. A i když se strachuje za nás za všechny, ví, že za ty chvíle to stojí. Ty chvíle, kdy za úsměv můžeš skrýt všechny strasti světa. Život je cirkus. A někdy potřebuješ jen ten červenej nos k tomu, aby ses odrazila zpátky k nebesům.

Chtěla bych poděkovat Terce, že jsme se tehdy vzájemně přesvědčily, že sportovat trošku jinak by mohla bejt skvělá zábava. Tam někde to začalo. A obrovské díky Cirqueonu a Cirkusu Mlejn, že to nevzdává s lidma, co na základce ani nepřeskočili kozu. Díky za komunitu lidí, která si vzájemně dodává sílu k tomu posouvat se dál a překračovat překážky. Díky za sblížení se s lidmi, které jsem jako malá na podiu obdivovala. Díky za odvahu, kterou se pořád učím.

A která mě neopustí snad ani ve chvíli, kdy přijdeš na svět.

Když trháš kalendář a není to ten adventní

Je to poslední měsíc tohohle břichorostoucího období, kdy nedohlédnu na špičky svých nohou, při vstávání se musím převalit na bok a moje páteř a vnitřnosti začínají pomalu stávkovat. Tohle už ti tahat nebudem, kam si myslíš, že to jídlo máme dát? Do toho mi ty neustále připomínáš, že v tom břiše je něco až neuvěřitelně živého. To proto, že si to já, tvoje máma, pořád nějak nedokážu připustit. Trhám kalendář do toho dne, kdy tě poprvé uvidím, na druhou stranu vím, že tam uvnitř jsi v mnohem větším bezpečí. Bez řečí se s tebou o termínu téhle záležitosti, která musí nastat, dohaduju. Už je ti tam těsno, neboj, brzy už budeš u mě v náručí. Zůstaň tam, vždyť vůbec nevím, jaká budu. Vpravuješ se mi do těla, chceš, aby se o tobě vědělo. Nenápadně se vtíráš do myšlenek a v srdci mi zabíráš místo navždy jen pro sebe. Láska a strach zároveň - tak to je ta opravdová zodpovědnost. Ty se ale neboj, zatím není čeho. Srdcem jsme připraveni. Hlava i tělo, ty jsou mu vždycky v patách.

Advent

První hvězda svítí v našem okně. Zapalujeme první svíčku. Snad naposledy sami. Kopneš, abys nám to připomnělo. Pod jedním srdcem bije druhé. O život v tomhle zmateném světě. Těšíš se?