Rusové a ještě k tomu hokejisté...nebo obráceně?

Těžko říct, jestli ti, co s námi sdíleli celý týden ubytovnu, jsou gumy proto, že jsou Rusové, nebo kvůli jejich budoucímu povolání. Mohu potvrdit jen to, že to gumy jsou. Nezávidím kuchařkám, recepčním a uklízečkám, které s nimi v Litomyšli musely přetrpět celý měsíc. Možná proto již během naší návštěvy na jakákoli výchová gesta rezignovali.

Abych popsala celou situaci. Kazdoročně tolik poklidný areál mládežnické ubytovny v Litomyšli nám ihned po příjezdu připomínal spíše zvěřinec. Z protější staré budovy se linuly zvuky jakési připitomnělé diskárny, mezi balkóny jak opice poletoval jakýsi chlapec v modrém, kterému se zřejmě zalíbilo, že se naproti přistěhovala dámská společnost. Všechna hřiště byla zabrána podivnými mladíky (12-16 let bych tipla) s velmi silnými, stále se překřikujícími hlasy. Chvíli jsme je poslouchali, abychom zjistili, jakýmže to jazykem vlastně hovoří. Mnozí vsázeli na němčinu, já však prosazovala názor, že jsou to určitě slované. Jejich národnost nám pomohli rozluštit sbormistři na večeři, když nás všechny s notnou dávkou ironie informovali o "velmi přívětivých bratrech z východu". To jsme je ale prozatím znali jen velmi okrajově. Za mnohé mluvil už fakt, že měli vyhrazený čas na večeři mezi 18tou a půl devátou hodinou (proč tak dlouho? asi aby si nikdo nemohl stěžovat, že tam oxidují:---)

Velmi nás rozhořčilo, že počítače u nás na patře jsou nejen v dezolátním stavu, ale také zakódované a nepřístupné. Proč? Vždyť máme internet v ceně. Jako každoročně byli s námi na ubytovně polští tanečníci, pak ještě nějací atleti. Vedení se domnívalo, že počítače zakódoval kdosi proti rusům. My tedy velmi horlivě uprošovali ostatní nájemníky, zda heslo neznají. Pravda byla, že neznali. Několikrát jsme totiž viděli pár ruských chlapců u nás v klubovně, jak vesele řádí na zakódovaných počítačích. Ikdyž jsme se snažili, dokonce náš sbormistr jednoho rusa chytil při činu, ukázal mu tabulku heslo...ruský guma hokejista ale odpovídal dokola pouze не понимать (asi tam chybí nějaký skloňování, nejsem Rus). Vedení však, nevím jak, protože ruští trenéři byli stejní gumy, jako jejich svěřenci, heslo zjistilo a pozvalo technika, aby dal počítače do kupy (škoda, že jsem to nenafotila, ale počítačům chyběl přední panel, buhví co z toho všecko nevytahali...). Od těch dob jsme si klubovnu zamykali a rusové měli smůlu. Několikrát se tam ještě ukázali a když jim holky jasně naznačovaly, aby vypadly, projevila se opět jejich gumovitost rusko-hokejistická: začli po holkách plivat. Cože? No jo, už je to tak.

Ve frontách na večeři jsme se většinou pokoušeli Rusy naučit, že tam ta fronta není jen tak pro legraci. Několikrát nás brutálně odstrčili, možná si plivli, někteří menší měli trochu problém, ale přesto jsme pro ně byli neviditelní a neslyšitelní. Když jsme pak viděli, že jsme neviditelní i pro jejich trenéry, rezignovali jsme. Správně poznamenal náš sbormistr: "Víte jak se za Sovětského svazu stupňovalo přídavné jmného "dobrý"? Dobrý, lepší, nejlepší, SOVĚTSKÝ. Asi to tak platí v Rusku pořád..."

Jednou jedinkrát se nám podařilo je ponížit a to byla asi nějaká slabá ruská chvilka nebo nevim, jak to mohli dopustit. Malý roztomilý ruský chlapec jde na večeři, jako obvykle předběhne celou frontu, chytne dvě skleničky (proč by chodil dvakrát pro pití, že), jedna mu upadne na zem a roztříští se na tisíc kousků. Co udělá ruský hokejistický chlapeček? Zakope skleničku pod stůl a jde dál. To by tam však nesměl být náš sbormistr, plný elánu a nadšení pro další ruskou akci. Okamžitě chytne dalšího ruského chlapce a ukazuje mu, že by si to jako po sobě měli uklidit. Ruský chlapec si z něj jako tradičně vůbec nic nedělá, klábosí něco o tom, že on to nebyl. Když ho náš Čech stále nechtěl pustit dál, objevil se ruský trenér, korba jako prase:---) K našemu obrovskému překvapení Čecha vyslechne a pro viníka dojde. Ten vyfasuje smetáček a lopatku a zohýbá se před zraky Čechů. Než však zvoláme citoslovce ohromení, Rus svou práci končí a chystá se vrátit vyfasované náčiní. "Pořádně!" křikne Čech neoblomě. Rus se tedy znovu ohýbá a pracuje. Čech se obrací na svou družinu a prohlásí vítězoslavně: "Tady vidíte pokoření ruského národa!" Češi ho tedy obestupují a dívají se na to ponížení shůry: "Konečně na vás taky došlo!"

Ještě jednou jsem se pak setkala s Rusem, který mě překvapil natolik, že jsem ani nemohla promluvit. Šla jsem si pro pití do lahvinky a zároveň se mnou přistupoval k tanku také malý bratr z východu se skleničkou v ruce. Naprosto logicky jsem se mu rozhodla dát přednost (přecijen tu skleničku naplní rychleji). Ukázala jsem na něj tedy gesto přednosti s úklonem. On ale naprosto nepředvídatelně zopakoval to gesto po mně. "Hmmm" zabručela jsem překvapením a pak tu historku vyprávěla ostatním...uvěřil málokdo:---))

Jednoho dne nám svými zavazadly zabrali sál a tak jsme poslední zkoušku museli všichni strávit v neprovzdušněném prostoru klubovny, kam jsme se tak tak vešli. I přes toto rozhořčení jsme byli šťastni, že už opravdu odjíždějí. Ano, opruzovali tam ještě celý den, křičeli při našem táboráku, měli kecy, když jsme kolem nich procházeli na zámek. S povznesením jsme jim odpovídali, aby už tu konečně přestali opruzovat a táhli na východ. Když jsme se vraceli z noční prohlídky, už se pakovali do autobusu a nás všecky napadla ta stejná píseň, co bychom jim mohli zazpívat..."Time to say goodbye" navždy a kéž bychom se už nikdy nesetkali!

Sice jsme bez Rusů prožili jen jedno dopoledne, ale i tak jsme si ho nadmíru užili, juchuchů, nikdo nás neprudí na snídaní, nikdo na dvoře nekřičí, je slyšet i ptáčky zpívat...Děkuji

DPS Carillon a hlouposti, které provádím...

Nezbývá mi, než se k tomu předposlednímu zápisku nějak dovyjádřit. Budu psát bez okolků.

Tak za prvé, píšu to sem a ne na stránky hlavně proto, abych nevylekala ostatní děti, které jsou ještě naprosto čisté a o žádných dohadech nevědí ani slovo. Předpokládám, že Leona zatím nic neřekla právě proto, aby nevzbuzovala paniku. Víte, uvědomila jsem si, že žít v nevědomosti je pohodlňoučké:---) Však to vidíte sami. Zbytečně vznikají problémy, zbytečně se ubližuje lidem, kterým ubližovat nechceme. Bojím se toho dne, kdy před nás Leona předstoupí a vyřkne ortel, kterým nás všecky vrhne do reality, bojím se, že jsem teď zavinila přiblížení onoho okamžiku. Nechci nikomu ubližovat a zvlášť ne tady, na blogu, který má roznášet spíše veselí než problémy. Těžké je zapomenout na to, co se člověk dočetl tady, hloupé je, že se to Leona dověděla právě takhle. Prosím, teď víš, co víme nebo tušíme... tys nás postavila na nohy, dodala nám úsměv do našich pobledlých tváří, dala nám naději na nové ZUŠ... nechtěla jsem Ti ublížit.

DPS Carillon a každoroční přínos smíchu

Díky, skládám poklony všem, kdo se zasloužili o toto soustředění. Bylo to báječné, nezapomenutelné - jak mi jednou tato soustředění budou chybět, na to ani nechci pomýšlet. Víte, smích zvláštní věc...a taky asi hodně důležitá - nejen, že vám přináší pocity štěstí, ale také vám posílí břišní svalstvo:---) Na soustředění jsem si smích vybrala na celý rok dopředu, nebo možná doháněla ten rok uplynulý. Svíjet se v křečích, nemoct se přestat smát...to mi asi chybělo - někdy to bylo trochu na obtíž - například při zpěvu - to není moc příjemná záležitost, zvláště proto, že smích je opravdu nakažlivý:---) To potom ze čtvrtého hlasu zpívají třeba jen tři lidi, protože ti zbylí tři se válejí v křečích na sedadle...marně bloumám, jak se to u té jedné skladby odnaučit:---) Nicméně to nebylo nic zlého - spíše to vše vznikalo úplně sporadicky, z ničehonic, bezdůvodně a nechtěně. Každopádně děkuju za ty výbuchy smíchu, na chvíle, kdy jsem nemohla popadnout dech a bránici jsem měla až v krku:---)

Díky za výběr skladeb, které jsme na soustředění nakousli - vydají za repertoár na celou jednu hodinu a to jsou tam ještě asi dvě, co nám ještě zbývají nazkoušet.

Bohužel jsem na YouTube nenašla jeden z nejoblíbenějších cyklů letošního soustředění - Ilja Hurník: Variace na myší téma. Pro ty, kteří neví, oč jde, trochu nastíním - jedná se o čtyři variace takové jakési jakoby dětské písničky: "Byla jedna myška malá, kocoura se polekala, hop a skok a do díry, mourek práská kní-íry, mourek práská kní-í-íry." Tento popěvek se pak proměňuje, do stylu Johanna Sebastiana BACHa (barokní fuga o prokousnutém měchu varhan), Josepha HAYDNa (klasicistní veselá pidipidipim skladba o Haydnovi, který si chtěl s myškou hrát), do stylu romatického (drama o tom, jak myška skončí místo v pastičce, v kocourově tlamě, PIM PAM) a soudobého (dizonantní harmonie o myšce utíkající před autobusem tu tu tú:---). A jako fakt to zní maximálně hustě, rozhodně doporučuju!



Z dalších oblíbených skladeb jsem vybrala známou Time To Say Goodbye, která je známá hlavně díky interpretaci od Andrea Bocelliho. Rozhodně dobrá a vtipná je Geografická fuga, kterou jsem kdysi slyšela ve sboru Gymnázia Jaroslava Heyrovského. Na ukázku tu mám anglickou interpretaci:---) My to však zpíváme v Němčině a místo Trinidadu máme jako hlavní projev výkřik "Ra-ti-bor" - což prý má být opravdu ona vesnička Ratiboř, ze které pochází náš bývalý fyzikář:---)



Návštěvníci našich koncertů se dále mohou těšit na Beatlsácké Ticket to Ride, nějaké ty Dvoŕákovy moravské dvojzpěvy, unikátní českou premiéru německé mše Drei Marienmotetten, francouzský romantický "Potůček", novou židovskou píseň Ken Bakodesh, veselou rockenrollovou Hej, pane déšť, a tak dále a tak dále...každopádně jsem výběrem skladeb úplně nadšena - konečně...tolik nových věcí. Těšte se!!!

Z čeho mám ale radost největší? Vyhráli sjme s Péťou soutěž v hlavolamech v kategorii dvojic a mohli jsme si vybrat jednu velkou a jednu malou výhru. Péťa si tedy vabrala dřevěnou halmu (čínská dáma, společenská hra) a já zas hmátla s rozblikánými očky po modré umělohmotné věci, o níž jsem tušila, že bude jistě báječná - je to KAZOO - hudební nástroj, s kterým si člověk užije spoustu legrace - tedy alespoň člověk s hravým duchem a nadšením pro hlouposti. Malá ukázka...



Trochu jsem si vzpomněla na YouTube tak omluvte ty videoukázky - jen jsem vám chtěla přiblížit atmosféru soustředění, jež se nesla v duchu pobrukování nových vtipných skladeb, každonočních glutamátových pařbách, výbuších smíchu, atd. Dokonce jsme poprvé za ty roky navštívili Litomyšlské koupaliště - a to dokonce dvakrát. Jeli jsme na tobogánu ve sborovém vláčku 21 lidí, což byl opravdu adrenalin a hlavně kolektivní zábava - rozhodné to dodá člověku pocit, že jsme opravdu skupina skvělých lidí, kteří tak nějak patří k sobě - a to je dobrý vědět:---) Děkuju vám všem, díky moc!



Nedá se bohužel obsáhnout vše - nerada opomínám právě onu noční prohlídku zámku v dobových kostýmech - z které jsem byla nadšená natolik, že se to těžko popisuje slovy - ona vášeň k divadlu - tolik mi přes prázdniny chybí...děkuju za ten skvělý nápad na tu prohlídku jít, ikdyž jsme za ni zaplatili 40 Kč přesto, že měla býti za vstupné dobrovolné, díky za herecké výkony jistě neherců průvodců, kteří mě překvapily natolik, že jsem nechtěla věrit svým očím. Děkuji Dominiku Dvořákovi (jeho představiteli) - zapůsobil na mě natolik, že už jméno tohoto malíře asi nikdy nezapomenu:---) Vtipálci to jsou, ti litomyšlští průvodci - umělci, až se mi tají dech:---)

Snad se k soustředění vrátím ještě jindy - až se ke mně dostanou fotky a videa a já je budu moci publikovat...:---)

DPS Carillon a přetvářka

Nazdárek děvčátka a chlapci:---) Litomyšlské soustředění je za námi a já jsem v Praze, zase o pár zkušeností bohatší. Mám začít zkušenostmi negativními nebo pozitivními? Začnu negativními, abych jako optimista vše nakonec mohla v dobré obrátit.

Poznala jsem, co je to intrikánství a že má, poslední dobou optimistická, představa o jistých lidech je opět jen pouhý klam a omyl. Je mi to líto, všechno je mi tak strašně líto. Ikdyž už v Carillonu nebudu dlouho, nechci, aby proběhly z ničehonic změny, které kvalitu sboru rozhodně ohrozí. Máme novou spolusbormistryni, kterou nám Leonka představila jako slečnu, která jim na soustředění pomůže aby nás na ně nebylo moc. Bohužel zapomněla říct, že se tímto stává i naší spolusbormistryní a musela to tak dohánět později, když se začaly roznášet drby (snad dokonce informace) o tom ostatním. Vy vyvolení rozumíte, těm ostatním vysvětlím jen to, že jsem zklamaná, že k smrti nenávidím přetvářku...copak není lepší říct vše na rovinu? Leonko, kdybyses k tomu náhodou dočetla ty, je mi jasné, že mě třeba začneš nesnášet (jestli už se tak nestalo)...já jenom doufám, že víš, co děláš. Mám tě ráda...a nenávidím přetvářku...začínám v tobě moc často vidět tvář klamavou, tvář nepravou a nevím, čemu věřit. Klameš i sama sebe...

Pavel KOHOUT: Šest a sex

Jak jsem se ke knize dostala? No, asi takhle - sedla jsem si zase jednou v knihovně k regálu s dramaty, kterých v knihovně na Lužinách není mnoho. Oko mi padlo na tento titul od Pavla Kohouta, který mne kdysi zaujal svou zbrusu novou knihou Ten žena a ta muž - dnes už bohužěl vím jen tak na okraj, čeho se titul týkal. Nemění to ovšem nic na tom, že jsem knihu vzala a přečetla.

Jedná se o šest jednoaktovek, patřících do dvou souborů + jedna kuriózní a jistě velmi zajímavá jednoaktovka Sex, která se týká doby, kdy byl Kohout pronásledován režimem, stejně jako jeho přátelé Václav Havel, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Karel Kosík Ludvík Vaculík v době takzvané totální totality.

Tito se rozhodli vyhodit do vzduchu vlak - a o tom to vlastně celé je. Kohout zde naprosto bravurně vystihuje charaktery přátel - už jen to Havlovo známé "rrr" mluví za vše. A pak také jaké měli vztahy s manželkami a s režimem jako takovým. Když se všichni sejdou a zjistí, že skoro nikdo neudělal to, co měl a Kohout, jako organizátor z toho chytá záchvaty vzteku, objeví se na obzoru pluky bratrských armád, kteří je nabádají aby ze své zemljanky vylezli. Počítají do šesti (sex) a pak se ozve výbuch. Tím tato tzv. dramatická amoleta končí:---)

Stálo by za to, promluvit něco také ke dvěma předchozím trilogiím...

ŽIVOT V TICHÉM DOMĚ
- Válka ve třetím poschodí
- Pech pod střechou
- Požár v suterénu

je věnován Janu Nerudovi a ukazuje tehdejší dobu ve třech vcelku absurdních situacích.

VÁLKA je takové jakési vojenské cvičení. Dva náhodně vybraní muži zde fungují jako zástupci dvou států (Česko, Německo) a jsou proti sobě státy poštváni - vždy tomu jednomu řeknou, že je ten druhý chce zabít, okrást, sebrat dům a znásilnit ženu. Němec je už na cestě do česka, kde se zatím odehrává legrační podívaná - Pan Bláha zjistí, že stát vlastní jeho klíče od bytu, s kterými vesele disponuje, v noční košili ho ani nenapadne, že to, co všichni říkají, může být pravda - a nakonec na to doplatí...

PECH pojednává o tom, jak jednoduše může člověka ovlivnit a naprosto zblbnout neodbytný narušitel - Umělec Jiří Pech je pronásledován jakýmsi detektivem, kterého vyslala jistá společnost pro to, že se jim Pech zdá jako jistý zločinec, který buď již něco provedl nebo určitě v budoucnu provede. Když se ozve výstřel, objeví se policisté, kteří Pecha odvedou. U celého případu je přítomna Pechova přítelkyně (nebo spíše žena, které maluje obraz), kvůli které se vlastně do problému dostal - podíval se na ni toiž před dvěma lety příliš vášnivě.

POŽÁR je fraška o tom, jak snadno mohou lidé využít strachu ostatních. Novomanželé si užívají první společné chvíle, když se objeví hasiči s tím, že u nich hoří. Prohledají tedy místnosti až objeví tu správnou. Mezitím se manželů vyptávají jestli tam mají peníze a jiné cennosti a nakonec informují, že je vše na trout. Sepiují pochybný spis o tom, co se stalo, posléze nabízí manželů dodatečnou pojistku tak, aby si manželé mysleli, že ohromně vydělají. Samozřejmě si něco z toho účtují samotní hasiči. Když však hasiči odejdou, manželé zjistí, že jsou zamčeni, místnost je v naprostém pořádku, jen peníze a cennosti chybí. Chvíli se na sebe zlobí, pak se tomu společně zasmějí a pokračují v novomanželských radovánkách:---)

ZE ŽIVOTA SPISOVATELE FERDINANDA VAŇKA
- Atest (komponovaný společně s Havlovým Protestem pod společným názvem TESTY)
- Marast (ve spojení s Landovského Arestem - pracovní název RESTY)
- Safari

trilogie, inspirovaná postavou z Audience Václava Havla - Ferdinandem Vaňkem.

V ATESTU je Ferdinand Vaněk spisovatelem, který žádá atest pro svého pejska, českého chňápka. Díky tomu, že je spisovatel, se ale vše dost komplikuje

V MARASTU je F. Vaněk spisovatel, předvolaný k výslechu kvůli Chartě 77. Střídají se u něho čtyři vyšetřovatelé, kteří mají různé charaktery a také se v průběhu příběhy vcelku mění. Jeden si myslí, že je inspektorem u automobilových zkoušek, druhý si plete Vaňka s Kohoutem a obdivuje ho, jiný ho přesvědčuje o tom, že spal s Olgou Havlovou a ukazuje mu důkaznou fotografii. všichni se ho snaží přesvědčit k tomu, aby prásknul své přátelé - oni by pak vymazali jeho podpis z Charty. Na závěr přichází čtrvtý vyšetřovatel, který vykonává přezkoušení na Vaňkův řidičák. vcelku absurdní...

V SAFARI je F. Vaněk spisovatelem, vyhoštěným z ČR do Německa, kde se stává součástí talkshow s básníkem, herečkou, novinářem, dramatikem a kritikem. Problém je, že ač je hlavním hostem, dostává se ke slovu v podstatě jen když chtějí všichni vědět, jak se dělají ovocné knedlíky. Aktéři by se dali rozdělit na sympatizanty s komunisty a jejich opzici. Možná proto nenechá nikdo z nich domluvit hlavního hosta a spíše se hádají o všem možném.

Zase jsem se dověděla něco málo o komunismu od člověka, který v začátcích režimu s komunisty velmi sympatizoval.