Metromysl

Láska neni... říkáš si při pohledu na dva cicmající se páry v metru. V očích maj touhu a tváře jim křiví chtíč. Pořád dokola si říkáš - proč se lidi líbaj, proč se držej za ruku a proč to sou dycky jenom páry a když nejsou, tak je to divný? Proč se žije ve dvojicích a z nich pak vzejdou rodiny, jediná odpověď pro tvůj logicky šrotující mozek je, že je to vlastně hrozně ekonomický. Vždyť bydlet ve více lidech, to je přece obrovská úspora. Víš to, páč si právě v týhle době lámeš hlavu s tím, kam složíš ty svý dva náklaďáky věcí, co si na sbírala za život s tim prvním a co přibyli do sbírky s tím druhým. Lidi sou vlastně jenom sobecký zvířátka. Definitivně uzavíráš diskuzi ve svojí hlavě, když z tý díry po eskalátoru vyjíždíš na denní soumrak. Láska neni. Minimálně neni taková, jako je to, co si za ní romantici představujou.

Ve vzpominkach

Jedu na Foldym dolu z kopce, jako driv, kazde rano, tolikrat... Kolem Hradu. Je to silny a k tomu ke vsemu ten dest. Mokra prijedu domu a abych ten zvyk snad rozbila a zaslapala do zeme, sedim na terase, posloucham dest, tekouci okapem a ze sameho centra mesta si uzivam Prahu. Protoze tohle bys nesnes. Dnes chci dat vale vzpominkam.

Just because I've hurt you, doesn't mean you're hurt.

Nejak nevim

Proc tolik zalezi na tom, co chci ja? Chci aby se mi lidi ze zivota neztraceli, nic vic... Nechci nenavist, jen pochopeni. Porad dokola hazim vinu na ostatni a tak to neni,tak proc tomu nikdo nerozumi? Nezaslouzim si. Neorientuju se. A tvarim se neochvejne. Snazim se sama sobe vytvorit v hlave neochvejnou teorii. Ale ta teorie neni o mne. Tak to je spatne. A stejne se dokola vracim k tomu, jak dokazali byt lidi spokojeni driv, kdyz nemeli cas premyslet a jejich cilem bylo jen a jen mit a uzivit rodinu, a vlastne, kdo vi... Kazdopadne vim, ze mi chybite, vy, vy a vy. Chybite mi, pane...a ja jsem porad nedospela.

A svet je ted plnej prazdnejch slov

Prazdnejch vet a vykriku,ktery snad maj nekoho motivovat. Nebo jen delat reklamu na ty hlavy,ze kterejch padaj. Chceme definovat ceskou identitu a pritom se inspirovat a donaset kultury odjinud, chceme tu nasi identitu menit a "vylepsovat"? Jenze my nejsme hmota, kterou uderem dlata promenis. Tak zkus hledat ty pro a proti, najdi ty prilezitosti, kterejma muzes rozvijet ty silny stranky tyhle spolecnosti. Tlakem bez kontextu dojdes akorat tak k rozcileni sama sebe. To neni "Proc tohle tady nejde?" ale jenom proste "O co tihle lidi stojej? A jak to, o co opravdu stojej rozvinout k nejakymu 'posunu'?" A je to hodne o tom, ze nic nema hranice a to, co nema hranice je vlastne neuchopitelny a nebezpecny. Tak co s tim?

"...a svym způsobem vždycky budeš"

 napsala po sebeobviňujících řádcích na druhé straně internetu. "Ta láska nezmizí, jenom se promění."

Proto nepálíš mosty. Nechceš. Nechceš ubližovat, aby se láska nezměnila v nenávist a abys nemusela čekat na to, až se zas promění v nějakou kladnou náklonnost. Podruhé budeš možná chytřejší. "Dneska všichni, díky možnostem snadného úniku, věci neřešej, nechtěj, bere jim to drahocenný čas a myšlenky musej směřovat dál, je to tak jednodušší." Klubajznovskej sraz a život zaseklej v nepěknejch vzpomínkách na ublížení blízkému člověku. Pohled do jeho zad a týlu hlavy, která se nechce ohlédnout. "Promiň. Takhle jsem to přece nechtěla." "Já to přece takhle taky nechtěl." místo pozdravu a rozloučení.