Jak mazat chvíle v životě

A vlastně proč. Proč mazat ze života dlouhých osm let báječných chvil. Proč pohřbívat člověka, se kterým jste ty chvíle prožili. Vzpomínky přece z hlavy nesmažeme. Ty roky vzpomínek nosí člověk v srdci. Ty vzpomínky, který jsou nás obou teď postrádají smysl. Každá vyvolaná vzpomínka je zároveň zastesknutím. Druhý z dílů stejného zážitku je ožmoulán, pomačkán, roztrhán na cucky, spálen pod tíhou ohně, který mezi námi vzplál naposledy. Jakobys mi umřel.

Domov

Jsem tu na navsteve, jenom jsem si do kufru a krosny pribalila krapet vic veci nez jindy. Letni dovolena. Jen dolu do prace kazdej den a zpatky. Kazdy rano mi nahlidne vrana ze stromu do pokoje, jestli jsem jeste tady a kdy mi dovolena skonci. Furt nic.

Lámání mysli.

Vždycky, když jedu Zlatnickou dolů k Petrskému náměstí, kolo na nejvyšší převod, drncám po kočičích hlavách a ve zrychlení doufám, že Foldy dokáže vzlétnout. Že budu moct uletět týhle kostrbatý zemi, myšlenkám, co v odhodlání bijou se o stěny srdce a dopadaj na dno, pod tyhle historický dlažby, kde o ně nikdo ani špičatým podpatkem nezavadí. Vztekám se nad tim, že jsem tvrdohlavá, ale nedokážu si svou pravdu obhájit. Vztekám se nad tim, že nejsou lidi obezřetný, že prostě konaj. Na obezřetnost není čas a na chleba ti nevydělá. Vztekám se, protože nedokážu bejt natolik zajímavá, aby mi lidi důvěřovali. Vztekám se, protože v tomhle uspěchanym stroji nedokážu obsadit smysluplný místo. Chci aspoň na chvíli pohlídnout na to všechno z vejšky, mít čas na rozmyšlenou.

Všechno dobrý

Byly to naše poslední společné narozeniny. Tvoje velký kulatiny, moje poslední mladý kůzlatkovský léta. Tehdy jsi mi připravil přesně to překvapení a ikdyž sis vlastně sám plnil svůj sen, bylo to strašně milý pro nás oba. Nikdo by byl nečekal, že to bude taky naše poslední radostné posezení, naše rozloučení se společným životem. Fotila jsem tě s Werichem na fotce a smála se při pohledu na dopravní křižovatku, po které se zrovna lopotně snažil přejet muž na skládacím kole. Bylo nám dobře. Teď je to poprvé, co neřekneš ani "všechno nejlepší" i když "všechno dobrý" by bylo právě to, co by mi s podánim ruky a úsměvem bylo nejlepšim dárkem, cos mi kdy dal.

Metromysl

Láska neni... říkáš si při pohledu na dva cicmající se páry v metru. V očích maj touhu a tváře jim křiví chtíč. Pořád dokola si říkáš - proč se lidi líbaj, proč se držej za ruku a proč to sou dycky jenom páry a když nejsou, tak je to divný? Proč se žije ve dvojicích a z nich pak vzejdou rodiny, jediná odpověď pro tvůj logicky šrotující mozek je, že je to vlastně hrozně ekonomický. Vždyť bydlet ve více lidech, to je přece obrovská úspora. Víš to, páč si právě v týhle době lámeš hlavu s tím, kam složíš ty svý dva náklaďáky věcí, co si na sbírala za život s tim prvním a co přibyli do sbírky s tím druhým. Lidi sou vlastně jenom sobecký zvířátka. Definitivně uzavíráš diskuzi ve svojí hlavě, když z tý díry po eskalátoru vyjíždíš na denní soumrak. Láska neni. Minimálně neni taková, jako je to, co si za ní romantici představujou.