Zpoza hlavy hledat úsměv

Ten, který neublíží, neurazí. Který bude omluvou a zároveň povzbuzením. Pro mě osvobozením. Proč pořád mezi kočičími hlavami hledám víru v sama sebe? Proč zrazuji tolik lidí zároveň a kopu proti upřímnosti, to opravdu nevím. A bolí to.

Jak bejt nespokojená

Ublížit člověku, kterýho jste milovali. Bolí to tak dlouho, dokud se ta jizva nezahojí... tak strašně dlouho musíš doufat, že to pomyšlení přebije něco nesmírně jinýho. Něco co chceš. Nejlépe všechno co chceš. Jinak to nezakryješ. Ten šrám tu furt je a ikdyž obdivuješ, že po tom řezu za uchem za týden zbyde jenom sloupnutelnej strup, ikdyž nechápeš tu regeneraci lidskýho těla, šrám na duši ti nezašije, nepofouká, nenamaže nikdo tak, abys ho přestala cítit úplně. Bolí to a on ti to neulehčí; víš, že jizva má dvě strany, že nezarůstá nezávisle, že ji pořád smutek trhá na kusy. Nespravedlnost, nepochopitelnost, slzy uvnitř, smutek. Nemožnost návratu. Nepatřičnost vysvětlení. Neochota porozumění. Jsem vinna, ale kdo není...

Jak mazat chvíle v životě

A vlastně proč. Proč mazat ze života dlouhých osm let báječných chvil. Proč pohřbívat člověka, se kterým jste ty chvíle prožili. Vzpomínky přece z hlavy nesmažeme. Ty roky vzpomínek nosí člověk v srdci. Ty vzpomínky, který jsou nás obou teď postrádají smysl. Každá vyvolaná vzpomínka je zároveň zastesknutím. Druhý z dílů stejného zážitku je ožmoulán, pomačkán, roztrhán na cucky, spálen pod tíhou ohně, který mezi námi vzplál naposledy. Jakobys mi umřel.

Domov

Jsem tu na navsteve, jenom jsem si do kufru a krosny pribalila krapet vic veci nez jindy. Letni dovolena. Jen dolu do prace kazdej den a zpatky. Kazdy rano mi nahlidne vrana ze stromu do pokoje, jestli jsem jeste tady a kdy mi dovolena skonci. Furt nic.

Lámání mysli.

Vždycky, když jedu Zlatnickou dolů k Petrskému náměstí, kolo na nejvyšší převod, drncám po kočičích hlavách a ve zrychlení doufám, že Foldy dokáže vzlétnout. Že budu moct uletět týhle kostrbatý zemi, myšlenkám, co v odhodlání bijou se o stěny srdce a dopadaj na dno, pod tyhle historický dlažby, kde o ně nikdo ani špičatým podpatkem nezavadí. Vztekám se nad tim, že jsem tvrdohlavá, ale nedokážu si svou pravdu obhájit. Vztekám se nad tim, že nejsou lidi obezřetný, že prostě konaj. Na obezřetnost není čas a na chleba ti nevydělá. Vztekám se, protože nedokážu bejt natolik zajímavá, aby mi lidi důvěřovali. Vztekám se, protože v tomhle uspěchanym stroji nedokážu obsadit smysluplný místo. Chci aspoň na chvíli pohlídnout na to všechno z vejšky, mít čas na rozmyšlenou.