Rok 2017

Tak takhle jsem si letošní Vánoce a oslavy příchodu nového roku vážně nepředstavovala, nakonec celej ten čas ležím doma s dětskou chorobou, která se u toho myho dítěte ani neprojevila. Matka odolávala viroze tak dlouho až si ji vyzrala se vším všudy. Tak tu lezim v izolaci od všech mejch milejch spolupřátel. Přečetla jsem během dne knihu během který sem si vlastně uvědomila, že letos poprvé po letech mám opravdu čas dělat to koncoroční bilancování. V posteli s pomazanyma rukama. Tak teda, milý roku 2017, ač jsem pořad stejně ztracena v tom, jakou bych vlastně měla v tomhle světě plnit úlohu, dals mi dost věcí, který mě tak jak tak posouvaj někam dál. Krom tý jediný citelný změny, kterou je moje příjmení to není nic super viditelného, ale po tom je každému prd. Myslím, ze jsem se už docela dobře srovnala s tím, co je to bejt matkou. Moje dítě sebe i mě učí miliardu věcí a já se jen utvrzuju v tom, jaká jsem osoba. Že mám třeba taky spoustu fakt neprijemnejch vlastností, se kterejma se ucime žít. Taky ze je normální, ze clovek má jen omezenou dávku denní síly a je potřeba ji občas někde načerpat. A já jsem vlastně spokojena s tím mým stereotypnim týdenním programem, kterej se dlouhodobě nemění. Jsou to jistoty, který ke svými životu potrebuju. Nabírat ženskou sílu na čtvrteční zkoušce Carillonu, zjistila sem, ze už mi je fakt kolikrát putna, kam se ten kolos sune a kolik minut se ze zkoušky prokeca. Projedu se na kole a nechávám ty věci plynout kolem sebe. Pozorovat výchovný způsoby matek při pravidelném setkání u kytary mě zas utvrzuje v tom, ze ženy matky maj právo svoje deti opecovavat tak, jak to ony samy cítí a potřebují. Respekt patří všem matkám, který to nikdy nevzdaly a nevzdávaj. Cítit sílu pohybu a vlastního těla na pravidelnejch trénincích pozemní akrobacie, důvěřovat nejen sama sobě ale i druhým, nejčastěji se svým mužem Majkem, se kterým tak posilujem naše pouto, i když je to někdy hodně komický;---) S rokem 2017 jsem doplnila možná poslední dilek, kterej mi chyběl - chvilku jenom pro sebe, kdy tři hodiny v kuse kreslím a vypnu úplně nejvíc celej svět kolem sebe. I když je kolem ještě par lidi, tak si vlastně v tomhle kolektivu hrozně vážím toho, ze funguje úplně nekolektivně. Je to asi podobný jako u počítače tvořit průvodní zprávu a mnoho schematek do prvního vlastního (taky teda kolektivního) soutěžního návrhu, což mi taky nakonec tenhle rok ještě nadělil těsně predtim než naše rodina postupně lehla s virozou;---). To mělo teda taky neuvěřitelnou sílu, po tolika letech v akademický a samospravny sféře položit na stůl přes půdorys pauzak a z mixu názorů stavět vysněnou budoucnost. A skoda, ze času bylo tak málo, ze jsme to jako tým taky úplně nedotahli a nějak se nám to na závěr rozbilo, ale stejně to mělo neuvěřitelnej drajv na to, ze si k tomu kazdej jel ten svůj pracovní či rodinnej full-time. Díky za to moji milé Kristýně, která nás k tomu vlastně zlanařila, a pak se odpojila bůhví kam. Každý den prosím z celého srdce ať je v pořádku.

Nic z toho myho krásného stereotypu by nemohlo bejt bez myho úžasného muže, bez mých úžasných rodičů a bezpodmínečně milující druhé maminky, tedy tchyně, chcete-li. Bez těch, kteří v době našich soukromých záležitosti zajišťují program mému úžasnému synovi, kterej vyplňuje zbytek tohohle mýho praštěně aktivního života. 

Vím, ze to, ze teď lezim, má svůj význam, protože mám nesmírně vnímavý tělo, který mě proste nakonec donutí dát si od všech nápadů úplnej pohov. Příště si zkusím ten pohov vyčerpat mimo vánoční svátky, protože ty já rada prožívám v širším kruhu rodinném, což takhle, jaksi, nejde;---((

Bubliny

Někdy má člověk chuť se zavřít do svý vlastní bubliny, odpojit se od všech fejsbuků a chytrejch rad v knihách.
Nesrovnávat, žít, jak nejlíp sama umím, žít, jak to sama cítím. Soustředit se jenom sama na sebe.
V zajetí informací a naoko dokonalejch lidí. Tak se dneska občas cítí kdekdo. A přitom stačí říct sám sobě občas to stejné, co šeptáme dětem, když usnou s rukou v té naší. "Jsi tak krásný!" "Jsi úžasný takový, jaký jsi, neboj se jít dál svou cestou, která je tolik odlišná od všech ostatních." A přeci jsme úžasní jeden i druhý, boží stvoření. "Miluju tě."

Nejsem dokonalá matka

Jen matka, co pociťuje velké společenské nároky na tuhle roli a je v ní čím dál tím nejistější. Možná proto tak často utíkám k jiným rolím, ve kterých mě hodnotí jen moji nadřízení... a kde jde vlastně o hovno.

Mám prostě strach věnovat se tomu nejkrásnějšímu projektu, který před sebou mám. Zlobím se na sebe při každém opakování vzorců z mojí rodiny, zlobím se při každém bouchnutí sazí z neurotického dítka. Pořád v hlavě zní ten hlas, že to, co se děje teď bude mít obrovský vliv na jeho celý život. A proto ze své vlastní nedůvěry bych nejraději darovala svoje dítě někomu, kdo je lepší. Kdo nekřičí, kdo se stará, kdo nadšeně hltá každý jeho pohyb a kdo má víc trpělivosti. Někoho, kdo má víc lásky, kterou děti potřebují.

Internet je plný supermatek, které nenechají dítě plakat ani minutu, neustále ho pozorují a chrání ho před všemi nástrahami světa. Nic nedělají špatně, všechno mají předem nastudované a taky naplánované. Svému dítěti rozumějí a nikdy se nemýlí. Nedávno jsem četla zajímavý výkřik jedné takové matky v reakci na zoufalý dotaz jedné vystresované chudinky. "Tak proč sis to dítě pořizovala, když máš teď problém s tím se mu skutečně věnovat 24 hodin denně, když máš problém ho uspávat atp.?" Nejde o přesnou formulaci, ale chápete co tím myslím. Skoro mám pocit, že tyhle matky přestaly už úplně vnímat svoje city, jen se hluboko usadily v představě, kterou si nastudovaly. Představě té správné matky. Není divu, že se pak mnoho emočně založených a výbušných žen cítí tak, jako teď já.

I když možná moji rodiče zapříčinili tuhle nedůvěru v sebe sama, já jim to odpouštím. Dělali to, co považovali v té době za nejlepší pro mě i své duševní zdraví. Žili taky v nějaké té představě dokonalé matky, jejíž děti se naučí sami usínat, sami se uklidnit a skrývat své emoce. Představy se mění.

Já teď v tom všem ty emoce párkrát vypustím a zkusím jim ve výsledku porozumět. Cesta k sobě je zapeklitá. Ale nikdo jinej to za nás nevyřeší. Neptejme se proto na internetových diskuzích, nepokládejme zoufalé nebo utvrzující dotazy ve facebookových skupinách. Zkusme prostě naslouchat sami sobě (a skrze nás těm našim klonům), zkusme tu důvěru v sebe najít. Nejen jako matky pak budeme vzorem pro další generaci.

A respekt - nejen k dětem, což je teď v módě - prosím hlavně, respektujme se vzájemně. Každý má právo na svou vlastní cestu.

Ekomatka a bezodpadová výzva: závěrečné zúčtování

2. - 16. 12. 14 dnů snahy o zero waste.

Můj muž sice chvílema chyboval, ale jsem vlastně spokojená. Neměla jsem vysoké cíle. A věřím, že pytlík se směsí by vydržel ještě určitě o týden déle (ale vynesli jsme ho dnes s dávkou kostí z vývaru). I když to vypadá, že odpadu není málo, myslím, že v domácnosti s osmiměsíčním miminem je to docela dobré skóre. Nevzdáváme se a budeme pokračovat.

Ve směsi jsou celkem čtyři ač kompostovatelné tak jednorázové pleny (když na noc neukládám já, je jednodušší dát jednorázovku:---). Přibyl balíček od kávy z Černé hory, platíčko od léků, nějaké ty použité separačky, stržené izolepy z balíků a pár účtenek. Plus jsme samostatně vynesli tři kosti a půl hrnku zbytků od masa z vývaru.

 Kojenecká voda leze do odpadu jak čert. V těchto týdnech jsem hodně vařila, tedy to bylo tak lahev na 1,5 dne. Do toho stále přemýšlím o jejím smyslu. Na druhou stranu po několika avantýrách s dejvickou vodou to do roka radši vydržíme.

Plast: celkem 9 lahví od kojenecké vody, přibyla jedna od mléka, obal od těstovin, obal od sýra, plastový výplňový materiál z balíku a menší kousky bublinkové folie.

Přišla nám nějaká ta vánoční pošta. Balíky obsahují zbytečně obrovské množství izolepy. Poctivě strhávám abych očistila použitelné recykláty. S některými částmi si Lojza ještě rád chvíli pohraje. Řekla bych, že je to milovník znovuužívání jakéhokoli odpadu.

Tahle krabice a kvantum smršťovací folie na obalení jednotlivých kousků nábytku je vyhozeno do recyklu zvlášť (popravdě nám to stále stojí za dveřmi;---) Bublikovou folii uschovávám na znovuužití nebo prostý antistress.

Ano, nějaký ten odpad vznikl i tím, že se rozhodl přečíst si nějaké časopisy s recepty.

Papír: Přibyly časopisy, nějaká ta nevyžádaná pošta, krabička od léků, krabička od dárku z večírku, asi dva potištěné papíry, které se nehodily na zabalení Vánočního dárku, pár papírových čajových sáčků.

Ach ty mléčné výrobky! 

Místní pravidelné farmářské trhy na tři měsíce zavírají krám. No tak uvidíme, jak to bude dál. Tam toho odpadu odfiltrováváme nejvíc.

Nutno podotknout, že velký Vánoční úklid jsme odložili - asi na neurčito. Ale po Vánocích na to budem muset vlítnout. Protože za ty nové věci, co nám ježíšek nadělí (i s upozorněním, že vlastně všechno máme), bude muset něco pryč. Prošvihli jsme dobročinný bazár u nás v Dejvicích. Musíme najít něco jiného. A taky navštívit sběrný dvůr, pořád tu jsou věci, co tam potřebují. A velká novinka pro nás - že ve sběrných dvorech prý nově sbírají do speciálních nádob i tukový odpad. Kdybyste si zase někdy lámali hlavu kam s olejem po smažení či fritování.

Ekomatka a bezodpadová výzva: 1. týden - zúčtování

Tak tedy: Po týdnu máme v koších zhruba toto:

- mikuláš nám nadělil taky nějaký ten odpad: například kůžičku od salámu a nerecyklovatelnou slídu z krabičky od baklavy
- chystala se těsta na sobotní pečení cukroví, takže padla velká kostka másla a druhá nová šla do máselnice, tak tam jsou obaly od másla dva
- pár (3) jetejch igeliťáků po mase z mrazáku, počůraném oblečení atp.
- odpad z vysavače
- dvě jednorázové, ale kompostovatelné pleny, jednu než jsme se odvážili použít ty noční a jednu, co synovi zůstala po návštěvě u babičky
- kus takového toho dvojvrtsvého obalu od uzenin, který nešel oddělit (partner se kaje, měl unavený den a úplně zapomněl, že má s sebou spoustu svých vlastních použitelných obalů)
- asi 8 separačních plen z bambusové viskózy - 2 znečištěné, zbytek už překročil počet cyklů v pračce a začaly se právě během výzvy rozpadat:---(

z tříděňáku: 

- mikuláš: plastový obal od salámu, staniol a krabičky od čokolád, krabičku od baklavy, folii na leporelový adventní kalendář
- 4 lahve od kojenecké vody
- sáček od rýžové kaše
- kus časopisu, ze kterého si náš syn udělal hračku
- krabice a sáček od pohankové kaše
- krabička od tvarohu
- víčko od jogurtu

odpad mimo domácnost a podobně:

- došla nám zářivka pod kuchyňskou linkou, tu jsem odevzdala v elektru
- sáček od Croissantu, kterej mi vnutila paní v Ječmínku, páč asi dostala někdy od někoho vyhubováno, ten jsem zahodila do koše na ulici
- zhruba 5-6 kompostovatelných plen, které jsme použili při sobotním pečení cukroví u jedné z babiček
- plastové krabičky od Mléko z farmy, ty ale docela dobře znovupoužíváme na synovy zbytky, teda zbytky z jeho jídla:---) - od té doby, co máme na trzích nového mlíkaře s výrobky ve skle, těch plastových navíc docela ubylo.

Co mě štve nejvíc:

Že na celých farmářských trzích není jediný mlíkař, který by odebíral nazpět použité sklo. Nikde v okolí jsem na nic takového nenarazila. Ale taky nemám čas úplně pátrat. Když jsme na trhu asi před třičtvrtě rokem takového objevili, po dvou týdnech nám oznámil, že se jim to nevyplatí umývat. Ani ten už na trhu není.

PS: Připomínám, že bioodpad nemonitorujem, jelikož se nám ho nepovedlo vynést už dobrých 14 dní:---)