Vole pudle...

Páteční a sobotní nákupy na dovolenou, nedělní večer se Sestrami sBorovými na Vyšehradě (viz foto), pondělní odpoledne s Klubajznami v parku, úterní dopoledne s Hájkovou a architekty, úterní odpoledne s Carillonem. Úterní noc, sama, snažící se zabavit se učením Pozemního stavitelství na čtvrteční zkoušku. Představa prázdnin...

Skládám, ty víš, proč...a nebo obráceně?

Tenhle příspěvek mohl mít dost jiných, naprosto odlišných nadpisů - většinou, když chci něco napsat, celou cestu přemýšlím, jak ten zápis nazvu. Tak třeba dnes mi hlavou prošlo "Báječný zážitek a trocha nostalgie" nebo "Jela jsem za novými zastávkami nebo za naší sbormistryní?" nebo "Smekám..." nebo "Kotas je bůh" atd. Vlastně bylo spoustu lepších názvů, spíš jen tahám nápady a pocity z rukávu. Člověk si stejně vždycky zapamatuje jen ten poslední - ten, co zaslechl v písni a co nejlíp vystihuje zážitky toho dne.

Bylo toho hodně. Vlastně za celou dobu, co jsem tu (na blogu) nebyla, se toho stalo hodně. To ale nemá cenu popisovat neb architekt je sice tvor na první pohled zajímavý, ale jinak je jeho život vlastně hrozná nuda, která nikoho nezajímá.

Konečně odpočinek. Chtěla jsem si dnes dát relax a všecko stihnout až zas zítra, bohužel mě spolužáci popostrčili k aktivitě už dnes, tak ještě musím dodělat pár rysů. No vidíte...zajímá vás to?

Měla jsem na to náladu, dnes jsem opravdu chtěla navštívit autorský koncert They (proto ten nadpis), nálada se během dne měnila v mírně bojovnou a naschválnou a podobně. Když jsem ale zjistila, že je to blízko metra Ládví, nechala jsem nálady plynout dál a těšila se na návštěvu nových stanic metra. Takže, co mě vytáhlo ven, to vlastně pořádně nemohu posoudit.



Na prohlídku tří nových metrostanic jsem si vymezila asi půlhodiny a taktak to vyšlo. Každopádně to stálo za to. Všecky mají něco do sebe, na všech je vidět dost práce a dobrý nápad. Střížkov má ale zvláštní kouzlo a je jednoznačnou jedničkou na trhu pražských metrostanic. Dílo Patrika Kotase (u kterého možná ve čtvrtek absolvuji zkoušku z Nauky o stavbách) je opravdu geniální. Je to přesně ten styl, který mě zajímá a ohromuje. Ten Calatravovský styl naprostého odhalení konstrukce. Je to kostra, na které si můžete prohlídnout, jak je sestavená, co kde jak drží a proč to nespadne. Bez kůže, v celé své kráse vyrůstá z Prosecké louky, jako kostra prehistorické ryby. Kupodivu se zde a také na Proseku objevuje zřejmě moderní trend rozdělených nástupišť. Dle mého názoru to není zrovna praktické, na druhou stranu to opravdu skvěle vypadá na pohled. Ke spojení nástupišť musí totiž být nějaký nadchod, který se stává elementem, na kterém si architekt rád vyhraje. Střížkov je toho opět živým důkazem. Efektní mostek a k tomu, dovoluji si říct, geniální válcové výtahy, které jistě, narozdíl od výtahů ve Strančicích, dobře poslouží potřebnému. Ještě něco k okolí...tahle kostřička sice stojí taktrochu uprostřed pláňky mezi paneláky, je však polovičně zakopaná pod zemí. Metro tedy vůbec nevyjíždí na povrch. Ve výšce okolního terénu se nachází právě onen mostek. Z jedné strany je tedy vstup přímo z terénu na mostek, ze kterého pak jdete dolů, z druhé strany se vstupuje ve výšce nástupiště, vedle stanice je tedy vybudováno několik ramp a schodišť. Plus samozřejmě lavičky, ze kterých můžete tuhle krásu pozorovat. Všecko funguje. Samozřejmě se tohle monstrum (nebo spíš jeho architektonizovaná střecha) na Proseckém sídlišti vyjímá a možná trochu bije do očí (snad tedy pozitivně), myslím si, že Prosek oživuje, než aby jeho vzhled ničil. Já nevím, jestli jste tam někdy byli - ale tam už se to snad ani zničit nedá:---)

více na... http://picasaweb.google.cz/zuz.krmelova/Prosek_metro

Nuda? Nebude... Sešla jsem se totiž s Evíkem, což je člověk, se kterým si, ani nevím proč, vždycky ráda dlouho povídám. Ještě trochu zpět k mé náladě...:---) Bojovná nálada vyústila v bojový plán, který se nakonec neuskutečnil, právě díky Evíkovi, což je člověk čestný a velmi hodný. Já jsem se vlastně přijela podívat na Besharmonii, Thea tam byla v podstatě náhodou:---) Na druhou stranu jsem v Besharmonii potkala lidi, které bych tam ani nečekala, narozdíl od těch, které jsem čekala. Samozřejmě jsem se přijela podívat na Theu, lákalo mě to, chtěla jsem zarelaxovat...jenže relaxovat se pořádně nedá, když máte chuť si užívat a taky trochu hodnotit, obdivovat hudbu. Když máte chuť psát. Tak vás napadaj repliky do deníku vašeho života místo relaxace, místo odproštění se od všeho okolo. Nechtěla jsem ji nijak obtěžovat, vlastně jsem strašně toužila po tom, aby nevěděla, že tam jsem. Abych ji mohla vnímat a poslouchat jen tak, bez ohledu na to, jestli se tvářim hloupě nebo jak se vlastně tvářím. Bez děkovných a oslavných replik, kterých prostě v zásobě moc nemám a nejdou mi do úst podobně jako repliky soustrastní. Já prostě radši mlčím a přemýšlím, jen tak v ústraní, se svými názory, které nikomu neublíží.


Bylo to ohromující, grandiozní, neskutečné. Kde se vzal takový talent, proboha, dcera dvou matfyzáků - pořád to nedovedu pochopit. Obdivuji to, jakým stylem zvládá všechny své zájmy, obdivuji, jak celý svůj život oddává hudbě. Vlastně nevím, co bych měla ještě psát. Opravdu mě dostala. Čekala jsem to, ale až tak? Takový záběr - skládá hudbu pro orchestr, pro různá kvarteta a dueta, pro kapelu, pro sborečky i megasbory...pro divadlo. Všechno většinou tak mile plyne a graduje v závěru, jindy zas útočí hned od začátku svými rytmy a chytlavou melodií. Zaujímá neschopností psaní vlastních textů a užívání různých, jak to říct, slabik, které ve výsledku mimo hudby vytvářejí i rytmický doprovod. Já těmhletěm věcem nerozumím, nerozumím, kde se to v člověku bere. Jsem dokonce toho názoru, že hudby už je tolik, že každá další bude nějakým způsobem podobná té dřívější. A pak se můžou soudit, že někdo někomu ten motiv ukrad - třeba úplně nevědomky:---))
Thea se také, podobně jako Magda Borová, skrývá za své "role" na scéně. Vypadá to, jako by se skrývala za všechen svůj úspěch, za svoji tvorbu. Ani trošku netuším, co je to vlastně za člověka:---) Asi to tak má být a třeba se to změní, kdo ví. Vlastně, proč by měl člověk nějak více znát svého sbormistra? Důležitý je mu důvěřovat a co se týče hudby, má důvěra Thee patří. Začínám se opravdu těšit na soustředění - to bývaly vždy báječné časy - a doufám, že budou i nadále.

Nostalgie - ano, po koncertě chtěl Evík Theu alespoň pozdravit. Tak se stalo a já jen trapně, téměř mlčky postávala u toho, pozorujíc tvář naší sbormistryně. Emoce. Pozvala nás na víno a na to já bohužel docela dost slyším. Ač ještě nemůžu pít, přemluvila jsem Evíka a vstoupili jsme do zákulisí. Jenže jsme tam vůbec nepatřili, všecho bylo takové hrozně trapné, jenže zase jsme nemohli tak hned prchnout. A tak došlo na naše rozmluvy. Thea měla spoustu práce a nechtěli jsme odejít jen tak, bez rozloučení (tedy Evík nechtěl), tak jsme si povídaly velmi dlouho. Nostalgie. U klavíru se sešli Sládkovští (Besharmonie) - několik z nich - a začali si zpívat. Vzpomínky. Kde jsou všichni ti, co v autobuse a po všech akcích zpívali v hloučcích s námi písně jen tak, pro radost, pro radost ze zpívání? Kam se podělo všecko to ideální, co ve sboru bylo? Proč by to mělo odejít s Leonou? Spousta otazníků. Vzpomínky. Nostalgie. Láska ke zpěvu.

Co říci závěrem...je jedna hodina ráno a já jdu chystat poslední rys z Pozemního stavitelství.
Můžu kritizovat někoho, kdo čte moje stránky? Můžu pokládat otazníky nad lidmi, co čtou moje stránky? Můžu si o nich něco domýšlet, něco předpokládat?