Blog friends a tak dále...

Rozhodla jsem se popátrat, kteří moji známí mají nějaký blogíček:---) Kupodivu jsem zjistila, že blog teď má už skoro úplně každý:---) Což je jistě legrační, ale také velmi zajímavé. Napíšu vám (teda asi jen katchi, keshiqovi a ségře) něco o těch lidech, co v mých FRIENDS najdete:---)

-> Adi
Tak to je mladší sestra Kájuš, moje spolusboristka z prvního hlasu. Nikdy nezapomenu na její ostýchavost při prvním soustředění. Každopádně na jejím blogu najdete spoustu zážitků z jejího života, nějakou tu básničku nebo také recenzi k filmu. Ale spíš ten život:---)

-> Ailyn
Kdysi tvořila tu moji net-komunitu, kdy jsme si vzájemně navstěvovaly weby a tvořily blendy a tak. Teď už je taky celkem velká:---))), hodně se věnuje literatuře a historii.

-> Alík
Moje spolužačka, budoucí architektka nebo dizajnérka, která svůj blog příliš neaktualizuje, ale najdete tam spoustu foteček, chvalozpěvy na své spolužáky a podobně.

-> Anežka
Opět spolusboristka, kamarádka Ádi. Zde zas najdete spoustu obrázků, dokonce tam je teď aktuálně jedno vtipný video kdy Anežka paroduje Billy Talent a vypadá to fakt mazaně:---) Jinak opět spoustu zážitků ze života.

-> Bana a Bjetka
Bana je má bývalá spolusboristka a Bjetka je její ségra. Teď už blog okupuje v podstatě jen Bjetka, která ho využivá hlavně k prezentaci svého fotografického umění, taky tam je báječné povídání o několika nejslavnějších jazzmanech, ale stojí za to zahrábnout i dál a přečíst si vtipná vyprávění Bany, která neznají meze. Fakt se u nich zasmějete:---)

-> Hughhh
Bývalý člen té kdysi netové komunity, človíček hodně zažraný do muziky, filmů, zábavy a taky žen:---) Své čtenáře často oslovuje "Milé děti" a podobně, vypráví zážitky ze života, kritizuje filmy, najdete tam užitečné věci jako titulky k filmům, trailery, smajlíky, a taky fotky ženských celebrit:---) Je to internetový mág, který se stará o spoustu kvalitních stránek, stačí je nahlédnout.

-> Katchenka
alias nyla, moje internetová sestřička, která je o pouhých pět dnů mladší než já, je z Rožnova, je to fakt ďábel, ujeťák do bot, triček a vůbec všeho oblečení. No a taky do internetových "surveyů", takže pokud se chcete dovědět něco o ní, má toho na blogu spostu. A taky se opičí dizajnem po mně:---)

-> Keshiq
Můj bývalý spolužák, jehož styl psaní je rozhodně zajímací a legrační, až mě někdy napadá, jestli je tenhle člověk vůbec normální. Před posledním rokem na gymplu si nechal připsat jedno jméno navíc a to jako ani pořádně nevysvětlil proč, nejspíš proto, aby nám všem nadělal problémy:---)

-> Kájuš
Ségra Ádi, spolusboristka, která se věnuje hlavně psaní a plní si tak svůj velký sen (aspoň teda doufám, že to je její sen). Každopádně se jí to vážně daří, píše často na svůj blog povídky, které rozhodně mají hlavu a patu, jsou roztomilé, jemné, líbivé - prostě si něco zkuste přečíst a uvidíte. Kájo, rozhodně ti držim pěsti, hlavně to nvzdávej, seš talentík:---)

-> Lucinka
Členka oné komunity, která je prostě blogový nadšenec a já jí opravdu závidím tu výdrž. A taky je to blázen do hudby, pořád navštěvuje nějaké koncerty, paří, fotí, dělá prostě všecko proto aby si mohla užívat života. A taky chodila na jakýsi německý nebo rakouský gympl, tak se na blogu dost často objeví i německá slovíčka:---) Kdysi jsme si psali psaníčka, která jsme nechávaly ve sborové zkušebně, kde ona občas měla nějakou školní hodinu. Radost vzpomínat:---)

-> Lukasso
Můj bývalý spolukreslící, o rok starší budoucí architekt, který s námi příští rok bude pěkně opakovat deskriptívu:---) Kdysi byly na tomto webu vtipné články, mapující studium architekta, brzy ho nahradily jen jakési fotografie, teď jsem zjistila, že už tam není vůbec nic. Není to škoda?

-> Marta
Spolusboristka, která má ve sboru dvojče, pěkně zpívá (ikdyž někdy až zbytečně hrubě a nahlas:---) a hraje na příčku, teď se taky bude učit na violoncello. Na blogu jsou její zážitky ze života, vyzdvihuje tam své přátele a tak vůbec, no:---)

-> Míša
Spolusboristka, velmi zajímavý človíček. Taky me vcelku zaujala svým stylem psaní, rozhodně má pestrý život plný dobrodružství, o kterých se prostě psát musí, pro pobavení ostatních.

-> Radek
Radek je vášnivý fotograf a taky to na těchto stránkách poznáte. Rozhodně je o co stát, a pokud byste měli zájem něco nafotit, určite vám pomůže, je to šikula:---)

-> Tomek
Spolukreslíř, budoucí spolužák a architekt, s kterým jsem strávila bájećný předmaturitní čas, kdy on mi vyprávěl o knihách a já jemu o číslech a kuželosečkách, bodech a přímkách a různých promítáních. Díky:---)

Bez komentáře...

Takhle se pracuje...

Tak jsme zase byli po delší době na chatičce, tentokrát v daleko větší sestavě já, ségra, bratr, jeho slečna a její bratr (na fotce se mnou:---) a pak taky přijel na den můj chlapec, prostě nás tam bylo dost a dost. A taky jsme se hned dali do práce, jak se dalo. Samozřejmě jsme zabavovali (hlavne zabavovalY) Katce děti, ale došlo i na práci těžší: převézt veeelikou hromadu štěrku do předpřipravených míst. Honza (manžel Katky, tvořitel jejich báječné zahrady) z nás měl vcelku radost, alespoň to teda říkal a nám zas pod tíhou lopat a koleček rostly svalíky:---) Také jsme přišli na to, že kolečka nejsou dobrá jen na vození těžších věcí, ale že mají také výborný anatomický tvar na relaxaci:---) Každopádně jako velitel našeho pracantského tria jsem tentokrát určila taxu o 10 korun vyšší, tudíž jsem si poprvé za tyto prázdniny opravdu něco vydělala. Už mi nikdo nemůže nic říct:---))

Wladyslaw SZPILMAN: Pianista

Tak tu máme další kousek. Tuto knihu jsem zahlédla v knihovně mezi vrácenými a jen jsem si řekla: "To je asi to, podle čeho byl udělanej ten film, co všichni říkají, že je skvělý..." Ale vůbec jsem netušila, o čem ta kniha nebo film jsou.

Pianista je autobiografie pianisty Spilmana, což byl polský Žid, který žil ve Varšavě spolu s rodinou až do dob druhé světové války. Takže je to kniha o holocaustu. A takových knih je spousta, že? Přeci se však vyjímá proto, že je psána opravdu autobiograficky, člověkem, který to všechno zažil, jakoby zázrakem vždy unikl svému osudu, ztratil celou svou rodinu, pomáhal Židům v odboji, pak z ghetta unikl a skrýval se v hladu po rozbitých domech. Celou tu dobu, co čtete, nevěříte vlastním očím, že se něco takového mohlo stát, že ten člověk vždy uposlechl svůj instinkt, díky kterému si vždy zachránil život. A že mu na sklonku smrti vyhladověním seslal Bůh anděla v podobě německého důstojníka, který se za svůj národ styděl a Židům pomáhal. Staral se tedy o Szpilmana a pak zahynul v sovětském vězeňském táboře, protože ho považovali za lháře, když jim vyprávěl svůj opravdový příběh. Kniha je doplněna důstojníkovým deníkem a pak také doslovem Wolfa Biermanna, který se osudy Szpilmana později zabýval. Což jsou rozhodně přílohy zajímavé. Když se můžete na vlastní oči přesvědčit, že všichni Němci nebyli teroristi.

Já vám o té knize víc vyprávět nebudu. Já sama jsem nikdy neměla ráda dějepis a téma holocaustu jsme probírali tolikrát, že když jsem knihu začla číst, říkala jsem si: "Holocaust...tak to jsem tedy zvědavá, co "novýho" se zase dozvím." Pak jsem se do knihy ale vcelku začetla, občas mi z toho všeho běhal mráz po zádech, a jak říkám - nevěřila jsem, že se nějaký takovýhle příběh mohl opravdu udát. Je to jako z dobře vymyšleného filmu. Právě tato realita prostě překvapuje. Jako by určití lidé byli opravdu shůry jaksi chráněni. Ikdyž to bylo pro Szpilmana potupné, vždy ho překvapila ta zvířecí touha přežít a bojovat dál. A to je dobře - jinak bychom tady tuhle báječnou knihu nikdy neměli...

Ne Petřín, ale PetřinY

Dobrý den vám všem, mí drazí. Teď jsem zase po kratší době doma, rozumějte u rodičů. Když nebydlím a nespím u rodičů, pravděpodobně se nacházím v bytě u mého chlapce na Petřinách. Petřiny jsou vážně pěkná čtvrť, dopravní spojení je tam taky vcelku v pořádku a tak se mi tam líbí. Jediné mínus toto bydlení zatím má - nebydlíme totiž ve zbrusu nové a mému oku velmi líbivé bytovce jako je na obrázku - a tak se někdo tam nahoře rozhodl, že náš dům nechá spravit, tedy vlastně "jen" zateplit. Vy, kdo jste to někdy zažili, tak mi dáte za pravdu, že je to záležitost vleklá a velmi nepříjemná. První jakási takási záležitost, která se nás majinko dotýkala, byla, když se nám začli promenádovat dělníci u okna:---) Mají totiž takové ty zdvižné rampy na lanech a dost často projíždějí okolo nás nebo se tu i na chvíli zastaví a něco provádějí. Vždycky když tam přijedou, jsem z toho trochu nesvá:---) Je to však úplné nic a skoro ani to, oproti tomu, co začlo asi po měsíci rozjetých prací. Začali totiž dělat takové rýhy do vnějších stěn. A to jako vrtačkou. A teď si to představte - normálně v neděli ráno pěkně v klidu spinkáte a najednou vás probudí zvuk vrtačky přímo u vaší hlavy - a když k tomu chcete něco dodat, tak buď musíte počkat na přestávku, nebo dost markantě zvýšit hlas. A takhle to bylo skoro každý den - začli vždycky v sedm, v osm ráno a pak celé dopoledne, přes poledne...a do kdy to už nevím - tak dlouho jsem to prostě nevydržela:---) Chudáci lidi, co nepracujou a jsou většinu času v "klidném" domově. To by mě zajímalo, jestli utíkají někam pryč a nebo že by byli tak odolní? Jednou se mi v tom hluku povedlo dokonce usnout - dosud tomu nemůžu uvěřit...

No tak takhle si tedy bydlíme:---) Teď už jsme obloženi polystyreny, čekáme, co bude dál, pozorujeme projíždějící dělníky, padající kusy a kuličky polystyrenu, když otevřeme okno, brzy máme nasněženo i v pokoji - a pořád je co uklízet. Tak schválně - jak dlouho to potrvá???

Ludvík Vaculík: Morčata

Dobrý den, zdravím tímto budoucího architekta Tomáše Novotného, kterýž mi o této knize kdysi tak krásně vyprávěl:---)

Morčata je kniha opravdu zvláštní a zajímavá, vystupuje v ní hlavní hrdina, bankéř, který na popud svého kolegy Karáska koupí dětem pod stromeček morče, bílého albínka. A celá rodina žije následně jen z morčat. Jsou tu tedy dvě linie knihy, jedna se odehrává v bance, kde se řeší jakýsi záhadný oběh kradených peněz, když je strážníci odcizují bankéřům při odchodu z práce. Druhou linií je život s morčetem, brzy s morčaty dvěma, pak zase s jedním, dvěma, pak dokonce s třemi a nakonec opět s dvěma. Karásek vždy říkal, že brzy sám hrdina bankéř pozná význam morčat v jeho životě. A taky ho brzy našel a dělal s morčaty různé pokusy. Zkoušel, jestli umí plavat a jak dlouho, týral je na spuštěném gramofonu, nakonec dokonce třetí morče nechá sežrat kočkou - to vše je jakýmsi odrazem jeho života v bance, z kterého tak trochu blázní. Samozřejmě si vše zaznamenává a k tomu také věci, co se dějí v bance. Nakonec však na tuto zvědavost sám doplatí. A jeho rodina na něj doma čeká, po radostném porodu Albínky, kdy jsou zase všichni pohromadě a šťastni. Tím kniha končí - bankéř v domě inženýra Maeströma, na kterého útočí jakýsí cizí muž a proti tomu spokojená rodinka, kde jen manželka začíná mít o bankéře strach. Nic víc, nic míň.

Je zajímavé, s jakou samozřejmostí je vše psáno. Vaculík jako by se ani nestyděl za to, co s morčaty dělá, jen, když dojde na nejhorší, začne psát ve třetí osobě - což je vskutku legrační:---) Jen škoda toho smutného konce, kde bankéř objeví to, co celý život hledal - ale je s ním konec. Jenže taková už občas literatura je. Každopádně opět doporučuji přečíst. Není to zas tak drastické, jak se zdá, spíše je to občas trochu zamotané a spoustu věcí zůstává čtenáři otevřeno bez konečného vysvětlení.

Hloupoučké žblepty

Zdravím všechny - ty, co můj blog občas čtou i ty, co to nedělají. Včera jsem se vrátila z Postřelmůvka, kde byla opět báječná pohodička, jenomže jsme to majinko nevychytali, protože příští týden jsou v Chromči pivní slavnosti, což je akce nadmíru zajímavá a hlavně legrační. No a týden na to slaví mé vlastničky (rozumějte dcery tatínkového bratrance:---) narozeniny - 20 a 22. Já bych jela na obojí, jelikož jsem naprostý plejtvák času a peněz. Ale obojí je tak lákavé. Tedy Chromeč lákavá kvůli legraci a taky se tam můj chlapec může konečně po dlouhé době vidět s přáteli, kteří tam tento víkend nebyli. No, a ty narozeniny - asi jednoduše proto, že jsem jim svou účast přislíbila a protože to bude určitě báječná švanda:---) Tak nevim, no...

Jinak se tam nějak úspěšně flákám, jestli jsem to již neříkala. Je to trestné, nehledat o prázdninách práci a užívat si volna po svém? Když jsou to poslední pořádné prázdniny v životě a pak už jen praxe praxe praxe, pokud teda na FA zůstanu,v což upřímně doufám.

Postřelmůvek

Tak se tam zas jedu podívat. Do té zakleté vesničky, které je zdánlivě mrtvé, ale pořád se tam něco děje:---) Těžko říct, asi jsem ráda, že tam jezdím jen občas. Chtěla jsem najít na netu nějakou pěknou fotečku a vždycky jich na webu měli dost, dokud jim webovky nezačli dělat obce.cz - teď tam není vůbec nic. Což je minimálně smutné. Asi nebudu psát, proč tam jezdím tak ráda, to by bylo pořád dokola. Ve zkratce - mám tam většinu příbuzných, je odtud můj chlapec a je tam hezky:---)) Co jsem ale chtěla podotknout je to, že se mi povedlo sbalit se do malého pidibaťůžku, což se stalo snad poprvé v historii, co tam jezdím. Takže tleskejte, jásejte, jsem prostě dobrá:---) A tímto zápisek ukončím, abych své sestře dokázala, že umím psát také krátké zápisky. Nebudu tu plkat o ničem, o výletě do Postřelmůvka vám povykládám spíš až přijedu a budu mít více času. Tak zatim se tu mějte a smějte:---)

To je zase hodin...

Tak jsem teď byla dva dny na chatě, podívat se na dvojčátka, jak zase vyrostla a tak. Je tam hezky, to kazdopádně, a člověk má radost, že pomůže Katce, mamince těch dvou koumáků, a že tam není celý den sama a tak. A zároveň si může člověk pohrát s báječnejma dětičkama, pohladit je po heboučkých tvářičkách a dělat na ně přihlouplé ksichty jen proto aby se smáli:---) Takže moc děkuji za ty báječné chvíle:---) Zatím ještě nelezou po čtyřech, ale přijde to brzy, jsou to totiž šikulkové a koumáci, jak už jsem psala. To teprv bude mela a bude jich všude plno. Nojo...pěkné děti to jsou - ale práce je s nimi taky pěkná, jako myslim pekelná. Když si takový dítě totiž něco umane, tak s nim nic nehne. No a pak i ty pravidelný věci, jako jídlo, přebalování, koupání - a to všecko nadvakrát. Proto jsem ráda, když můžu Katce aspoň na chvíli s něčím pomoci - protože to vážně není žádná legrace!

Mimochodem...posledně jsem tu psala o té vose, že? No...tak nejen že je fuč, ale ještě na mě ta mrcha seslala kletbu. Chtěla jsem se včera većer pustit do inventury těch knih, co máme na půdě. Jenomže když jsem na té půdě spala, dost tam k ránu poletovaly vosy a od té doby jsem se tam radši neukázala. Párkrát tam byl táta věšet bylinky a podával zprávy, že je to v pohode, že tam jsou dvě majinký hnízdečka, že to budou pravděpodobně nějaké samotářky. Hm...trochu se nám rozmnožily, samotářky. Sotva vlezu navrch, slyším potiché tlumené bzučení. "Tady není něco v pořádku!" A abych se přesvědčila, stačilo vylézt na balkon a podívat se, jestli tam něco dovnitř lítá - lítá! jedna za druhou...br, to mě to zas naštvalo. A knihy byly dost daleko na to, abyh se k nim odvážila. Přitáhla jsem si jen jednu bedýnku, ve které však byly zase jiné knihy, než mám ve své databázi...ale aspoň je tam připíšu:---)

No a doteď jsem stahovala a testovala nějaký hry na mobilu:---) To mě tak občas popadne taková mánie - dá se toho na netu sehnat už vcelku dost a rozhodně to nejsou žádné šmejdy. A před chvílí dorazil bratr z Turecka. Přivezl si minipiďišíšu, ale aspoň k ní má tabák a uhlíčky. Ale nedovedu si představit, jak někdo z tohohle pidižvíčka něco tahá:---) To je taková spíš osobní šíša, řekla bych - do přírody mezi patrou lidí, nevim, nevim:---) Ale je legrační, to zase jo. Ale já mám větší, hehe:---P Taky dovez takový hrozně sladký žužu - turecký mlsík - cukrová bomba:---) A zas mám nový náramky s Alláhovým okem - jak mi kdysi namluvil jeden pán, co s námi byl v Jilemnici na horách - ještě s Benzenem, chjochjo...kde jsou ty časy...

Zítra, tedy vlastně už dnes, jedu zase po delší době do Postřelmůvka, pozdravit příbuzné a trochu se poveselit - ono to teda vypadá, že se jako veselim pořád, ale nenechte se mýlit, já su slušné děvče, když se veselim tak s mírou, a taky se občas stane, že nemám na veselení štěstí, čas, nebo náladu:---)

...kdyby vám přišlo, že tenhle zápis nedává smysl, tak je to zřejmě proto, že už je dost hodin a že tu taky mezitím občas něco prohodím s bratrem - když už je tady. Tak dobrou noc;---)

Oslava 20tin mé spolužačky...

Již podle nadpisu můžete rozpoznat, že se zřejmě budu rozepisovat o oslavě 20tin mé spolužačky. Není to spolužačka ledajaká - studuje se mnou již od první třídy - prvních pět let jsme studovali ve vedlejších třídách, následovně spolu ve třídě na gymnáziu a teď se obě chystáme na FA ČVUT. Na život a na smrt!:---) Tímto Tě zdravím Zuzi a doufám, že mě právě neproklínáš. Oslava to byla opravdu báječná - možná zvlášt proto, že tam bylo pozvána spousta spolužáků z gymnplu z kterými jsem tudíž mohla pokecat. Také se mi dostala do uší ta skvělá informace, že je opravdu celá třída na vysoké, což je věc minimálně báječná a a hodná oslavy. Jelikož však musím hlídat doma sestru, rozhodla jsem se odejít velmi brzy. K tomuto návrhu se také připojilo několik spolužáků, kteří den předtím řádili na "dvd-večírku" u Terky a příliš se nevyspali. Než se začalo schylovat k odchodu, měli jsme intimní rozhovor ve třech se Zuzkou a Terkou:---) A mě napadlo, že by bylo krajně neslušné nepozvat Zuzku na panáka. A když potom pronesla tu větu: "To je divný, já slavím a jsem stále střízlivá!!!" - nemohla jsem se s tímto problémem nesvěřit i ostatním. Tak doufám, že to Zuzík ustál:---) A taky že si to pořádně užila - jako myslim v dobrym, že:---) Měla jsem dobrou náladu, tak jsem plácala občas trochu hlouposti a možná taky silácký řeči, každopádně doufám, že spolu se Zuzkou dostudujem to, co chcem a pak třeba založíme společný ateliér a tak:---) Uvidíme jakou cestou se vydáme:---)

Když jsem přišla domů, mluvila na mě sestra - což mi bylo dost podezřelý - tak se ptám, kdy jako přišla, když mi slibovala, že do osmi bude doma - prý o půl desáté (já přišla o půl jedenácté) a to mě teda dožralo - ale aspoň že se přiznala:---)

A pak jsme tady s jedním spolužákem vedli po netu rozhovor, který má opravdu hodnotu a dokazuje to, že jsme snad opravdu za těch osm let gymnázia dospěli:---) Původně jsem sem tu čás rozhovoru chtěla vlípnout, ale pak mě napadlo, že jsou to možná trochu intimní věci a já prostě nechci věci nějako tako zakřiknout, že. Každopádně díky, že jste se mnou těch osm let byli, dost jsem se toho naučila, co se týče jednání s lidma, prožila jsem taky spoustu legrace a tak se vám všem ještě jednou klaním. Na druhou stranu jsem fakt ráda, že už to skončilo - že mě teď nikdo nenutní se s vámi vídat, že už je to čistě jakási citová záležitost. Je možná trochu sobecký říkat, že mi vyhovuje, že si mohu vybírat s kým chci být a prohodit pár slov. Že nemusím každý den zírat na ty samý otrávený lidi. Vždycky vás vidím vlastně spokojený a to je příjemný. Tak se nezlobte za tohle, co tu píšu. Jsem to prostě jenom já - obyčejnej člověk jako vy všichni:---) nebo ne? I tak myslim že na nikoho z vás nezapomenu, to každopádně:---))

mimochodem tu teď taktrochu týrám vosu, která se sem bůhvíjak dostala - a já tento bdavý hmyz, zvlášť pokud jde o vosy, opravdu krajně nenávidím. Ta mrcha vlezla mezi talíře ve vitríně a pak se jaksi nemohla dostat ven - tak sem ty talíře tak trochu obalila do dvou igelitek, kdyby se jí náhodou podařilo vylézt. Protože spim v obýváku, opravdu nerada bych byla probuzena jejím bzukotem u mého ucha - tak doufám, že tam chcípne! Promiň vosičko, pro mě jsi jen ohavný a neužitečný hmyz, který má jediný cíl - otravovat lidem život;---(

Každá kniha má duši...

Je po půlnoci a já nemůžu usnout...Může za to několik činitelů - tak za prvé tu není můj muž:---) a pak přemýšlím o hloupostech - asi před hodinkou mě napadla teze, že každá kniha má duši - hned jsem si asociovala svého kamaráda Tomáše, který mi před maturitou vždy tak pěkně vypravoval o různých knížkách - následovala asociace s naší češtinářkou - a to je kapitola sama o sobě, která mi teď pořád visí v hlavě a já nemůžu přestat myslet na nic jiného. Vždycky jsem ji před spolužákama hrozně chránila - jelikož je to profesorka mladá, s kterou jsem si před tím, než jsme ji dostali na čestinu dokonce tykala, ovšem dnes už na to nemám jaksi ani moc pomyšlení. Kdysi jsem ji bránila, že její výklady jsou skvělý, že to všechno kazí jen naši hluční spolužáci. Chlapci ji od prvního vysvědčení nenáviděli, jelikož všechny holky měly jako zázrakem minimálně o stupeň lepší známku než oni:---). Konečně dnes jsem si uvědomila, že, ač už většina spolužaček přehodnotila svůj názor a Johanku uznává, jsem se toho o knihách nedověděla tolik, kolik bych snad chtěla. Ano, sice jsem u spousty děl věděla, oč v nich běží, nikdy mi však nedala poznat právě tu duši - prostě vždy jen pověděla o čem to jako je, že je to jako třeba vtipný, nebo že to vtipný není, a to bylo tak všechno. Copak nebyl čas na to si o tom povyprávět víc? Trochu se v těch knihách vyžit - vždyť je literatura báječná věc! Nebo určitě alespoň něco z celé té "literatury". To vážně nebyl čas? Je to hloupost, a pokud to čte někdo ze třídy, jistě se mnou nebude souhlasit. Jenom tuhle paní chci konečně soudit jako profesorku a ne jako kamarádku.

Tohle všecko jsem si vlastně uvědomila až dnes, po těch pár věcech (knihách a dramatech), o kterých jsem tady psala - taky jsem vlastně moc nepopisovala duši knih ale spíš příběh, který vůbec není to nejdůležitější - důležité je to za tím. Tak proberme se, děti!:---)

Jenže nejen o tom jsem chtěla mluvit - protože díky celé té estrádě na střední škole jsem přišla o "kamarádku" a teď jí tady prostě "pomlouvám" jenom proto, že není třeba perfektní a úplně spravedlivá profesorka. Trápí mě to, protože jsem byla zlá na člověka, který mi byl dřív blízký...jenže to se prostě stává, že jo?

Stejně všecko to zní jen jako klišé - jako třeba to, že mám poslední dobou takovou jakousi úctu ke knihám - abyste rozuměli, předevčírem jsem při vynášení odpadků uviděla v popelnici tři knihy - byla to jakási encyklopedie o přírodě, pak příručka o Kick-boxu a Kocour Mikeš. Nejsem žádný bufeťák a doufám, že mě tak ani nebudete nazývat, když vám řeknu, že jsem ty knihy vzala a odnesla do našeho, i tak zaplněného, domova. Protože to prostě nešlo - měla jsem z těch vyhozených knih takový "šok", že jsem úplně zapomněla na takový jeden rituálek, který byl zrovna nasnadě:* Takže lidičky, pokud nebudete mít doma místo na některé bichličky, nevyhazujte je takhle bezohledně do kontejnerů - existují přeci takové ty organizace pro ochranu knih jako například knihovny, že? Ať můžou sloužit dát, když už dosloužily vám. Děkuju

Možná taky tahle příhoda mě pŕivedla k tomu, že jsem dnes (teda vlastně včera) konečně dopsala databázi knih, které máme na chatě - což jsou knihy velmi staré a vzácné a najdou se v nich opravdové skvosty - například různé sborníky z dob komunismu, ale také téměř kompletní sbírka Kaplického, nebo Raise...prostě báječná podívaná - a ve středu tam zajedu a dám se do rovnání - ani nevíte, jak ráda dělám ve věcech pořádek - ikdyž v tom mnohdy udělám ještě větší bordel...:---)

Tennesse WILLIAMS: Léto a dým

Abych nezapomněla...tohle je kniha, kterou jsem přečetla už dřív, ale teprve teď nastal ten čas se o ní zmínit. Tennessee Williams je pro mě opravdový mistr světa dramatu, o tom žádná. Když jsem byla mladší, četla jsem jeho povídky, ale dnes říkám na rovinu, není to pro slabé povahy a i když se k nim náhodou dostanete, neodsuzujte Tennesseeho jen podle nich. Každý vidí jen to extravagantní, jen to nechutné...no dobře, nebudu to rozvádět dál, každopádně Tennessee je mistr ve vyobrazovaní lidské psychiky. Věnuje se nejčastěji ženám, které se taktrochu odlišují od společnosti. Ať už to byly některé vyšinuté stařenky v jeho povídkách, mrzáček Lauraze Skleněného zvěřince, nebo právě Alma, dcera pastora a nemocné, vyšinuté matky, hrdinka dramatu Léto a dým.


Léto a dým začíná prologem, kdy si malá Alma hraje s kamarádem Johnem, synem lékaře. Oba tedy mají nějaké to své určení. John se však kariéře lékaře vcelku vyhýbá nebo se alespoň snaží. Alma se dává na dráhu panenské zpěvačky. Má slabé srdce a tak velmi často upadá do mdlob a vůbec - jeví se jako velmi slabá. Zdá se, že jediné, co ji drží při životě je láska k Johnovi, kterého v úvodu první části dramatu opět potkává. Ač jakéhosi přítele má, stále prahne po Johnovi. Setkávají se zde v kontrastu dva jasné protiklady - tělesně založený John, který, jakoby byl tak zahleděný do fyzična, jaksi zapomíná na to, že existuje také jakési nehmotno - proti němu Alma, jež se mu snaží vysvětlit, že na jeho mapě lidského těla schází duše - nejdůležitější součást života.

John tedy nadále chodí za jinými ženami a Alma sedí u okna a čeká, až ho zase uvidí, čeká až se jí ozve a někam ji vezme ve svém báječném fáru. Samozřejmě že si spolu také občas někam vyjdou, ale vždy to končí jakýmsi střetem zájmů. Brzy se Alma dovídá od upovídaných sousedek, že John není takový, jak si ho vysnila, že se oddává jakýmsi orgiím až ji donutí k tomu, že zavolá Johnymu otci, aby se přijet na to dopuštění podívat. John se již dlouho ukazuje s dámou Rosou Gonzalesovou, mají se brát a odjet s sebou nékam pryč. Její otec je ale vcelku ožrala a zrovna když je v domě, vrátí se Johnův otec a zjišťuje co se děje. Otec Rosy se slovy že může všecko a vždy mohl co si zamanul vytahuje bouchačku a postřelí nebohého Johnova otce právě když se chystal Gonzalesovi vyhodit z domu. Johnovi se rázem mění život. Těsně po aktu je samozřejmě na Almu zlý a nechce postřeleného ani vidět. Vybíjí si zlost na Almě, sděluje jí, že za všecko může ona a že její život nebude stát vůbec za nic, dokud bude věřit té své duši. Alma s dobrým srdcem pomáhá Johnovi překonat těžké chvíle. John dokončuje otcův projekt a vrací se do města oslavován davy.

Na scénu brzy přichází Nellie, mladičká, kdysi Almina žačka na hodinách zpěvu. Kdysi zbožňovala Almu, skoro by se dalo říct, že ji milovala...dokud se nesetkala s Johnem. Ano, budou se brát... A John konečně poznává, že měla Alma celou tu dobu pravdu - že duše existuje. "Vyhrála jsi" sděluje Almě jakoby omámen a jakoby si ani nevšímal, že jí tím ubližuje. Něžně ji objímá a zakrývá její slzy před vcházející Nellie. A pak zas objímá Nellie tak pevně, aby neviděla zničenou ocházející Almu.

A věci se obracejí naruby. Alma najednou jakoby ztrácí ostych a flirtuje s prvním mužem, kterého potká. Zve ho do podniků, které dřívě s Johnem striktně odmítala. Začíná žít svůj nový život.

...fakt, kdo jste nečetl Tennesseeho, a i vy, co jste ho četli...rozhodně na tohohle chlapíka nezapomínejte...

Garcia Lorca: Úžasná ševcová

Opět jsem se dostala k báječné knize, tedy vlastně dramatu - Úžasná ševcová od Federica Garcia Lorcy. Mám poslední dobou na knihy opravdu štěstí. Toto byla taková příjemná oddychovka, příběh trochu psychologicky založený, z vesnického prostředí.

V dramatu vystupuje překvapivě ševcová, 18tiletá krasavice, která si z neznámých důvodů vzala důvěřivého padesátiletého ševce. V manželství získává jasnou převahu a manžela si tak trochu zotročí. Je namyšlená a panovačná, věčne posedává u okna a koketuje s mladými pěknými muži. Švec se může ostudou propadnout a brzy od ženy uteče. Ta si to nejdřív nedovede připustit a stále ho volá k večeři. Za chvíli přijde sousedovic chlapec, který ševcové poví, jak se věci mají a jak se jí celá vesnice vysmívá. V druhém dějství už má ševcová hospodu, ve které obsluhuje mladé muže a také staršího starostu, kteří prahnou po její lásce (vlastně asi spíše po těle). Ona je však věrná svému manželovi a vypadá to tak, že ho opravdu miluje, že jí chybí a že je samotná nějaká prázdnější. Útěchu nalézá u sousedovic chlapce, který jediný je s ní, má ji rád a vždy ji sděluje, co se o ní zase povídá. Brzy přijde do vesnice loutkář a hraje představení právě v oné hospodě. Představení v podstatě úplně o ševcové a jejím muži, kterého svým chováním vyhnala. Ševcová si to vše uvědomuje a s loutkářem se brzy sblíží. On také utekl od ženy a teď by jí chtěl odpustit, nalézt ji a být s ní zase jako dřív. Není tedy daleko k přiznání, že právě on, loutkář, je vlastně její ztracený muž. A vše se vrací zase na začátek, zase do starých kolejí, kdy si žena nahlas na muže stěžuje, nadává mu, ale přitom vykřikuje, že už jsou zase v chalupě dva. Prostě vcelku legrační...lidi se prostě nemění, ale dá se věřit, že i tak ty dva opravdu poutala láska...jinak by se k sobě nevrátili. Jako by i ševci po celou tu dobu scházelo ženino sekýrování:---)

protiklady se prostě přitahují...nebo ne?

Promoce, loď a setkání se spolužáky...

Dnešní den byl opravdu veselý, to se musí nechat. Ráno v jedenáct měl můj chlapec promoci v báječné Betlémské kapli, ve které se konají vlastně všechny důležité akce ČVUT (třeba moje imatrikulace:---). Byla to dojemná záležitost, všechny ty proslovy, sliby, poděkování - je to vážně opravdovej a vážnej obřad, tohleto "pasování na inženýry". Co této vážnosti chybělo byly snad už jen taláry a čepičky studentů (nebo spíše novopečených nestudentů), jinak byl v talárech celý profesorský sbor a pak taky děkan a rektor (dnes to byl tedy prorektor), oba mají svého ochranáře se žezlem, rektor má ochranáře se žezlem se lvíčkem, na které se slibuje akademický slib...vážně hrozná legrace. A přitom všem hraje hudba na varhanách, ze které už člověku ke konci obřadu zvoní v uších. Je pěkné to zažít, to každopádně <3

Samozřejmě po promoci následoval vydatný oběd a večer pořádná pařba. Ač jsme to příliš nestíhali, rozhodli jsme se vyrazit na parník radia Hey! (jinak taky Tyrš), na které dnes vystupovala kapela Angels a jako hlavní hvězda sám velký Richard Tesařík. Čistě náhodou se tam vtírla také nesuperstar Míša Nosková, tak toho hned využili (nebo ona využila:---) a občas jí dali do ruky mikrofon. Richard Tesařík byl hrozně legrační, skvěle pařil a slušně to rozjížděl. Škoda jen, že byla taková zima a těm mým ostatním třem statečným...hlavně tomu jednomu...se nechtělo jít tančit, abychom se zahřáli. Ale co se dá dělat...i tak, prohlídli jsme si Prahu z lodi, vyslechli pěknou hudbu a NEZMRZLI!:---)

Cesta domů rozhodně neztratila na dobrodružnosti. Nejdřív jsme se vydali do mekdonaldu, z Palackého náměstí přes most na Anděl. To remcání, jak je to daleko jsem brala samozřejmě s nadhledem a nenechala jsem se, jako vůdkyně čety znervóznit. Před mekáčem viděli mí tři stateční něco, co jsem snad ráda, že jsem nemusela vidět já. V mekáči jsem se potkala se dvěma spolužačkami, který si tam odskočili na dvojitévé cé. A ony že jsou zrovna na tahu a že s sebou mají ještě dva spolužáky, od kterých se odpojili, jelikož ti ožralci dostali fakt skvělej nápad jít se vymočit ke stromku. Teď možná chápete, co viděli mí tři stateční...
Darmo mluvit...V metru jsem pak potkala spolužáka z áčka Jindru, který nebyl opilý, z čehož jsem měla opravdovou radost. Jel na letiště překvapit svojí přítelkyni (mimochodem taky spolužačka z áčka) s kyticí růží a také transparenetm, který jsem tedy bohužel neměla možnost shlédnout. Každopádně mě tahleta věc, tenhleten nápad fakt nadchnul, aź jsem si chvíli přála být v Martině kůži. Tak doufám, že z toho měla alespoň radost a že se přílet vydařil. Romantici ještě precijen nevymřeli:)

Měla bych jít spát, zítra ráno kolem půl deváte probudí moje dva ze tří statečných (jeden už bude v tu dobu v práci) zvuk zbíječky a vrtačky. A já potřebuju vrátit klíče...a o tom vrtání vám povím třeba zas někdy jindy...:---) Tak dobrou...

Jsem vysokoškolák!!!

Kdyby Vás to náhodou zajímalo, tak v pondělí jsem byla na zápisu na nejbáječnější vysokou školu všech dob. Samozřejmé si dělám legraci...Fakulta Architektury Českého Vysokého Učení Technického. Tento zápis byl ohromně legrační, nadmíru vtipný a neskutečně komický. Začátek měl být v devět hodin ráno. Když jsme před touto hodinou dorazili, báječná paní Nosková ze studijního nás uvítala slovy, že začneme asi tak za půl hodiny, neboť se někde opozdily papíry, které nám má rozdat. Půl hodiny tedy plácala, s prominutím, co jí napadlo, protože jí nic jiného nezbývalo. Navíc učebna M1 FA u Delvity je fakt legrační místnost. Je vcelku velká (aby se tam těch 100-150 lidí vešlo) a okna má do rušné ulice. Paní Nosková také nemluví příliš pronikavým hlasem, pokud zrovna někomu nenadává. Takže když projelo auto, viděli jsme pouze pohyby jejích rtů a doprovodným zvukem se stal zvuk projíždějící káry.

O půl hodiny později tedy dorazily nejen papíry, ale také další dvě pomocné paní. Vytvořila se fronta, jako na maso. Vyčkávali jsme tedy v sedě a čekali, co přijde. Když se na nás dostala řada, zakoupili jsme si studijní program za padesát korun českých, dostali spoustu formulářů a také INDEX. Brzy se hodné paní ujali vysvětlování, jak se co má vyplnit. Byly to informace do "matriky", Imatrikulační slib, jakýsi podivný dotazník, nějaká ta potvrzení o studiu (která stejně platí až od prvního devátý:) a na závér přišlo to nejhorší - INDEX. První stránka dobrý, ale proč sakra předepisujeme předměty tři roky dopředu? Nastala tedy taková nepsaná soutěž, kdo bude první hotov a udělá ve svém indexu nejméně chyb. Byla jsem sice mezi posledními, ale zato velmi překvapená, že jsem někde něco nezvorala. Alespoň se domnívám.

Druhá várka novovysokoškoláků měla přjít na 11:15 - kdy většina z nás vyplňovala zhruba druhý ročník. Vcelku se tedy ještě načekali a to ani netušili, co je čeká:---)

...stejně nechápu, proč byl ten zápis tak brzy, když například studentskou kartu si stejně budeme moct zařídit až v září...

Branislav Nušić: Třináct lásek, čtrnáctá smrt

Málem bych zapomněla napsat o skvělé knize, kterou jsem nedávno přečetla. Byla to autobiografie srbského spisovatele a tedy zvláště dramatika Branislava Nušiće. Někteří z vás určitě nezapomenou na jeho báječnou Paní ministrovou, která byla k viděni letos v Disku.

Tento spisovatel si udělal tak trochu legraci z klasických autobiografií a nevěnoval se v knize například vůbec svojí tvorbě. Vlastně se k ní ani nedostal, neboť jeho životopis končil svatbou. Sám říká, že po svatbě už se snad ani nedá hovořit o životě, proto tuto část neuvádí. Každopádně je to kniha velmi čtivá a všem jí doporučuji, protože Nušić je prostě komik každým coulem. Nejprve povídá o svém neklidném dětství, následně o životě, stráveným ve škole a na závěr o třinácti svých láskách.

Velmi vtipně vypráví o svých učitelích, kteří se snažili být co nejnázornější a tak, když je například učil pan učitel čísla, docela dobře žákům dovedl vysvětlit, kolik je 1, 2, 3, ...9. Ale co s tou zatracenou nulou? Jak si měli žáci představit nulu jako nic? Proto jim povídá: "To máte jako se ženou. Ta je také celý źivot nic, dokud si nevezme třeba pana ministra. Až teprve potom je z ní něco, paní ministrová. Tak s nulou je to stejné. Sama o sobě nic neznamená, ale když stojí vedle nějakého jiného čísla, pak teprv je to taky něco. A takhle to bylo se vším, například s vesmírem a otáčením planet kolem své osy, obíháním planet okolo Slunce, obíhání měsíců oklo planet. To si zase vypůjčil tři žáky a ti to předváděli názorně ve třídě. Chudák Měsíc:---)

Ještě bych něco málo řekla o jeho láskách, z kterých byla zdaleka nejvtipnější ta dvanáctá. A tou byla žena Nušićova kamaráda. Vždy, když k němu chodil na návštěvy, jeho žena byla k němu velmi milá a pozorná a také to byla krasavice a tak ke vzniku lásky došlo vcelku rychle. Brzy mu kamarád povídá: "Tobě se líbí moje žena, že?" "Tak já ti k ní pomůžu, když ty pomůžeš mně!" Nušić nechápavé kouká. "Jsme v rozvodovém řízení a já bych potřeboval nějaký důkaz, chápeš? Půjdeš za mojí ženou když náhodou odjedu někam pryč a začneš ji svádět. No a já se tam objevím, když ti podlehne, rozumíš? A pak tě povalím na zem a trochu tě jako zbiju." Nušić tedy přišel za ženou, když právě jeho kamarád jako odjel na služební cestu. Ta mu ale povídá: "Jistě jste si všiml, že to mezi námi s manželem není moc růžové, jsme v rozvodovém řízení a já bych potřebovala důkaz, že jsem jako vzorná žena. Za dveřmi budou čekat dva svědci, vy mě začnete svádět, já vás odmítnu, vy nepřestanete, tak vás uhodím, začnu volat o pomoc, přibéhnou ti dva a dají vám pár facek, rozumíte?" Nušić šel zklamané domů a tam do toho doupěte už se nikdy nevrátil. Jednou je pak potkal, jak jdou do sebe zamilovaně zavěšeni a s nimi nějaký mladý hezký pán. "Chudák.."

Tak tohle by bylo pár vtipných kousků Nušićovy knihy, která opravdu stojí za přečtení. Ani není moc dlouhá, takže kdybyste se k ní dostali, určitě neváhejte:---) Je pravda, že se o tomto autorovi ve škole asi moc nedozvíte, ale právě proto na něj takto upozorňuji.

Karlovy Vary, Prosté věci a 100°C

Tímto zdravím Karlovy Vary a všecky lidi, co byli v Karlových Varech na výletě v době festivalu:---) Bylo to pěkné, to každopádně, je pravda, že se vyskytly problémy, ale i tak jsme měli občas celkem štěstí. Například v tom, že jsme potkali ve Vodafonehotelu (mládežnická ubytovna, vcelku zachovalá:---) bratrova spolužáka Jirku (tímto ho zdravím a hluboce se mu klaním). Ten byl v Karlových Varech na festivalu pracovně tudíž mi hned nabídl, že nás protáhne na nějaký film. Zakoupit lístky bylo nemožné, tak nám nezbývalo, než jeho nabídky využít. První den jsme ho ve smluvenou hodinu a minutu na daném místě nenašli, dalšího rána, kdy mí dva spolubydlící ne a ne vstát z postele, jsem se rezhodla, že zkusím štéstí a znovu se Jirkovi ozvu. "Od 10:40 začínám v Puppu, tam by to mělo jít, šéf je tam v pohodě." Zajásala jsem a brzy se mi podařilo vzbudit ty dva spáče. Vzali jsme Karlovy Vary úprkem, ve špatném počasí, ale s vidinou, že přecijen neodjedeme bez filmu. Vyplatilo se. Protáhli jsme se dovnitř a slušně pozdravili Jirku. "Dobrýý deen!" Viděli jsme film Prosté věci, který ve výsledku vyhrál nejvíce cen z celého festivalu.


Film byl v podstatě odrazem Ruské společnosti, opravdu skvělé, je o jednom doktorovi, vlastné anesteziologovi, který bydlí s manželkou v malém bytě, má dceru, která uteče z domova za svým chlapcem. Hlavní hrdina má problém s penězi a také má nějakou tu milenku. Když mu ale manželka řekne, že je těhotná svůj život úplně přehodnotí. Snaží se vydělat víc peněz a tak se začíná starat o staříka (kdysi slavného herce), který je těžce nemocný, ikdyž se to nezdá. Ten mu nabídne slavný obraz (který je však nepodepsaný a tak nikdo jeho cenu neuznává) za to, že ho navždy uspí. Ač není jasné, jestli to anesteziolog udělá, obraz dostane od staŕíka darem. Brzy najde svoji dceru, za kterou se v zoufalství neopatrně rozběhne a srazí ho auto. Dcera s přítelem ho vezme k sobě do bytu a dcera se svěřuje svému otci, že čeká miminko. Rodina se díky událostem dáva zase dohromady. Film končí úsměvnou scénou, kdy se ptá hlavní hrdina svého zetě "Kdepak jsou ti naši tučnáci?" "Támhle jdou..." Následuje záběr na těhotnou matku s těhotnou dcerou:---) Fakt legrační, smutné, inspirativní a zřejmě taky fakt dobré, mně se to teda líbilo... takže jeśtě jednou hluboká poklona, pane Jiří:---)


Ten den se nám také povedlo dostat na koncert 100°C do Propaganda Music Clubu. Vstup tam byl zdarma na všechny akreditace. Bohužel jsme žádnou takovou věc neměli, pokud nepočítám akreditaci ze Zlomvazu:---) "Kolik je vstup, když nemáme akreditaci?" "Sto korun na osobu" "Tak to asi půjdem" povídá Proxík. Pán si ale uvědomil, že by se mu spíše vyplatilo, kdybychom zaplatili alespoň něco. Nabídl nám tedy slevu, a to takovou, že já bych šla jako zadarmo. Tak jsem se na chlapce tak smutně a zároveň s nadějí podívala a šli jsme dovnitř. Vážně hrozně legrační klub vytvořený v prvním patře jakéhosi postaršího domu, v sále s historickým stropem a dvěma vtipnými sochami nahého muže a ženy. Také tam měli nejlevnější a zároveň nejlepší pivo v celých Karlových Varech. A koncert byl skvělý. Ono se to těžko popisuje, ti, kdo je někdy viděli na živo, tak mi určitě rozumí. Je v tom hrozně energie, vytvářejí úplně suprovou atmosféru a to všecko dokážou i na tak malém podiu, jaké bylo zde. Vřele doporučuji, pokud si chcete zapařit, zaskákat a zakřičet...100°C je jasná volba. Navíc jsem tam získala, ó, jak vychytralá a pohotová fanynka...TRSÁTKO...skvělé, fialové...:---))))))) Skláním se před vámi, mí drazí...


Dlužno říci, že skvělý byl i další doprovodný prgram, například Pódium plné energie ČEZ (kde mimojiné hrála například báječná Lenka Dusilová), ze kterého jsme si každý odnasli 5 spořivých zářivek, a pak se mi povedlo získat také propisku a báječnou majinkou žárovku jako přívěšek.---) Všude se také rozdávalo spoustu energetických nápojů, v jednom stánku jste se mohli vyfotiti s maxipsem Fíkem...no prostě spousta legrace. Hvězdným jídlem festivalu se staly báječné halušky a také nějaké ty grilované dobrůtky, hranolky a krokety...co dodat:---)

Karlovy Vary se vážně vydařily, myslím si, že bylo pořád víc plusů než těch mínusů, ať si říká kdo chce co chce...

Jedu do VARŮůůů!

Pravda je, že asi nejedu na filmový festival, spíš se jen podívat na dva dny do jiného města...taková dovolená. Ano, původně jsem měla v plánu zajít na nějaký ten kvalitní filmík, ale podle všeho mi to nebude dopřáno.

Klobouk dolů před Zlomvazem a dalšími podobnými menšími festiválky. Když se festival rozroste do větších a ohromných rozměrů, jde to všecko do kytek. Alespoň pro mě, člověka skromného, co nemá rád fronty a tlačenice, není nijak odrzlý někde předbíhat...a vůbec - film je strašně populární věc. Přitom je to věc, která je pořád stejná, nikdy se tam nepřihodí nic zvláštního, jelikož kdyby se tam náhodou něco zvláštního přihodilo, tak se to vystřihne a natočí znovu. Takové divadlo, to je o něčem jiném - tam si herci opravdu musí pamatovat text a přehrát to i několikrát za sebou a vždycky je to naostro...a nesnažte se mi namluvit, že v divadle neexistují žádné speciální efekty...a co celá scéna? Promakaná věc, světla, hudba a spoustu dalších věcí. To musí být také promyšleno - tak co? Divadlo nebo film?

Na rybu se musí čekat...RYBA,to je ŽIVOT!

Dámy a pánové, chlapci, dívky i malé děti, právě jsem se vrátila z baječného festivalu ZLOMVAZ a jsem strašně unavená a asi taky nepříjemná na lidi, na který být nepříjemná nechci...tak promiň, trumpetko... Jsem plná zažitků a konečně můžu potvrdit že všechny ty komplikace nakonec opravdu stály za to. Viděli jsme spoustu opravdu kvalitních představení, které vyvrcholily včerejším nočním výstupem Matiji Solceho, neskutečného loutkoherce, který je pro loutky a různé hry s nimi...prostě předurčený. Jeho vlastnoručně vyrobeným loutkám vdechuje život každým tězkoříc zda promyšleným, nebo prostě jen přirozeným, pohybem a všechno je tak zřejmé...a příběhy, které vytváří nejsou o ničem, jsou legrační a smysluplné. Vždycky se vytasí s nějakou bombou! Děkuji, Mati!

Ano, další věc, kterou bych chtěla tady probrat je dnešní příběh fotbalového zápasu a vůbec všeho, co se dělo okolo. Už dříve mě zaujala Eva Kratochvílová svým hereckým výkonem bláznivé Šimony ve hře Království a nejen v této hře. Zaujala mě i na festivalu, když jsme ji včera potkali společně s Magdou Frydrychovou na Radhošti, když se nás ptala, kde jsou borůvky:---) Nechci to nijak říkat "nahlas", pravda je, že mi přišla jiná, jiná než ostatní herci z DAMU a vždycky mi přišla do divadla šíleně zapálená a její projevy štěstí z takových maličkostí, že prostě jen přijdete na představení... Asi proto si zaslouží pár slov v tomto rádobyblogu. Dnes jsme ji potkali v Horní Bečvě, kde se hrálo velké fotbalové utkání. My šli z obchodu a ona proti nám, samotinká a s tím její samozřejmým úsměvem nás pozdravila. Já si uvědomila, že jsem se jí chtěla na něco zeptat a tak jsem neváhala. "Prosímtě, můžu se zeptat, v jakém divadle teď hraješ?" "No, já nemám angažmá..." Jako jediná z celého ročníku ho nemá. Jakto? nechtěla jsem se jí na to vyptávat. Každopádně mi jí bylo líto,...ale ona něco najde, musí, protože podle mého názoru si to fakt zaslouží. Prý jestli studujeme DAMU...a pak se mi strašně omlouvala, že si mě nepamatuje, jak jsme s ní mluvili na Mílově koncertě:---) Bože, a proč by měla? Tohle je tak strašně hodná holka...jiná než ostatní, než ostatní herci z absolventskýho ročníku. Já vím, že tohle tězko bude číst vedoucí nějakého divadla...ale kdyby přece, neváhejte s angažmá pro tuhle slečnu, rozhodně za to bude vděčná jako nikdo jiný...a navíc je vážně dobrá...a oddaná divadlu...nebo se tak alespoň tváří.

Fotbalový zápas? Vlastné to byla aji vcelku legrace. Kulhavý Míla (pro změnu se zranil v Paní ministrové) tento zápas vtipně komentoval a rozhodně tomu dodával šťávu. Vyhlášení různých soutěží se ujal Nikolaj Penev s Matijou Solcem, takže o další zábavu bylo opět postaráno, to je samozřejmé. A vláček domů jel rychle a divadelníci se také rychle opili:---) Sice se zpožděním, ale přeci...jsem zde abych vás obohacovala o hlouposti, které stejně nikdo nečte:---)