V dalším semestru...

Opět tady, buším rukama o černou zem, v úkrytu svém křičím. Jsem tu a nevěřím jedinému slovu - všechno je tak nějak povrchní, neosobní, proč tady vůbec jsem? Proč se snažím hrát, že se nic neděje, proč chodím s klidnou tváří a nepatrným úsměvem? Jsem člověk. Ztrácím se tu. Brzy mě vše zase semele a mně nezbyde chvilka času. Snad to mě znovu zachrání. Znovu jako před půl rokem...
Systéme, nepodkopávej mi nohy, má schránka je křehká a napětí vysoké - i když, to ti je vlastně úplně fuk.

Stát v pozadí

Měl by člověk zůstat v pozadí a jen v myšlenkách se utápět a nevěřit v lepší dny? Měl by zůstat skryt aby snad nepohrozilo mu nebezpečí? Měl by si zahrávat s člověčinou? Čím dál víc nevěřím, čím dál víc podezírám, čím dál víc zatracuji! Celý systém je špatný! Bojím se každé změny, na vše koukám skrz prsty. Jsem paranoik? Nebo zlomený student? Jsem věrná svým vzpomínkám a svým dřívějším jistotám? Vše se rozplynulo a odplouvá pryč. Rebelství dřímá v mém těle a je od jistých dob zamčeno kdesi uvnitř na zámek, ke kterému nechci hledat klíč. Jsem "dospělá", tak na co rebelství?" Tolik touží vyskočit ta věc, tolik se mi dere do hlavy a buší do spánků jako o život. Když po neúspěchu odchází, nechává slzy v mých očích a šrámy zůstávají. Už jen rok a půl a bude konec? Už nechci riskovat více změn, já změny vlastně nenávidím. To jsem já, odevzdaná, tichá, plná neutichající zloby. A smutku z bezmoci.