J. Štětina: Století zázraků

Arménie...příběh nejen dvou lidí plný lásky a neutuchající víry. Spojení dvou(čirou náhodou:---) herců tak silnou vazbou, že ani zemětřesení a ztroskotání na dvou stranách zbořeného objektu jim nedovolilo přestat myslet jeden na druhého a věřit.

Tohle představení se mě znovu (a naposledy) dotklo a kolikrát jsem měla slzy v očích. Milan König a Majda Borová, v podstatě také tvůrci celého představení jsou prostě geniální. Jak to dokázali? Je to asi nejlepší stvárnění dramatického příběhu, co jsem kdy viděla. Jak poutavě a s vervou prokládají smutné okamžiky v troskách vtipnými vzpomínkami ze života spolu. Jak ve dvou lidech dokáží ztvárnit nejen i všechny další potřebné role (mluvení Lidie s generálem v obsazení Majda a nikdo apod.) ale také duši celé Arménie. Naví jejich zpěv dodává hře čistotu a všichni jen koukají s otevřenými ústy na bezchybnou souhru jejich hlasů.

Ano, teď když je po derniéře, můžu vám přiblížit celý příběh včetně konce. Celé představení se odehrává v Arménii, zemi "zotročeného" národa, zemi s častými katastrofami v podobě zemětřesení. A právě toto zemětřesení rozdělí na dlouhé dny herce Lidii a Artašese (Artaxerxes:---). On šel tři minuty před katastrofou do sklepa pro brambory, ona šla dvě minuty před zemětřesením nakoupit. Artašes zůstal pod troskami ale Lidie si snadnou spočítala, že musí být naživu - jinak na světě neexistuje žádná spravedlnost. Artašes ve sklepě (což byl vlastně atomový kryt) nevěděl, že šla Lidie nakoupit. Snadno si tedy spočítal, že když je zavalen kusy betonu z předchozího patra, musely i ostatní patra skončit podobně. Lidie nevzdávala boj o záchranu Artašese, začaly hluboké mrazy, techniky bylo v zemi málo a lidí, hledajících své známé bylo nekonečně mnoho. Lidie věděla, že je Artašes naživu ale nikdo jí nevěřil. Vydala se do Moskvy a s obrovskou obětí, díky své kráse dostala do Gjumri ruského generála a také spoustu techniky. Času ubývalo, Artašes v podzemí slábl, už nebyl schopný ani vymačkat šťávu z brambor na příjem tekutin. Chtěl zemřít, a to hned, ale umíral pomalu a v mdlobách, ... Vojáci se snažili, seč mohli, ale sutin bylo mnoho. Přes to se jim nakonec podařilo provrtat se až ke kóji, kde vyčerpaný Art čekal na příchod milosrdné smrti. Nepřišla smrt, přišla Mistrova Markétka. Zázraky se dějí.

Dotáhla jsem na tuto derniéru 17 lidí a myslím, že zasáhla všechny. Bohužel to uteklo strašně rychle, ta hodina mi přišla jako čtvrthodina, a tak vůbec. Prostě jsou dobří a já se těším na jejich další představení, ztvárněné s podobným citem pro divadlo jako Století zázraků.

Deskriptivní přestávka...

Ano, odmlčela jsem se ale již brzy se zase vrátím, již ve středu napíšu písemku z deskriptívy a pak už mi bude asi tak na dva dny všechno jedno. Pěkně se to kupí, chtěla jsem vám toho tolik vyprávět - Mužské záležitosti, Bratři Karamazovi, moje sny o bytu Tennesseeho Williamse...snad se k tomu ještě někdy dostanu, držte pěsti, budu potřebovat ohromnou dávku štěstí:---)

Blogged with the Flock Browser

Klubajzničky

Blogged with the Flock Browser

Olověný dušan

Srážka s novou sbormistryní

Tak se dnes na nás přišla podívat nová sbormistryně, která byla nakonec vybrána panem ředitelem, a která byla dnes námi i Leonou viděna prvně. Samozřejmě už jsme o ní ale něco věděli (ať žije google:---). Mimo to, že si nás celou zkoušku se zaujetím prohlížela:---), tak si s námi dokonce při nevelkém počtu zazpívala a na konci jsme dostali prostor na otázky...hm:---)



Abych se ale dostala k JÁDRU PUDLA... tato slečna se objevila nedávno na našich stránkách jako podivná neznámá Thea, vyzvídající nějaké informace o sboru. Samozřejmě mne tím hned zaujala, protože jako jediná na naše stránky napsala. Nebyla jsem si ale jistá o koho jde, taky to mohl být ředitelův zvěd a podobně. Odepsala jsem jí tedy na stránky a nedlouho na to se odhodlala napsat také mejl, s kým že máme tu čest. Bystřejší z nás si ji mezitím vygooglili, takže co je zač bylo zřejmé dřív, než se podivná Thea dostala k odpovědi. Má opravdu hodně zájmů okolo a z toho mám právě strach. Proto jsem pořád tak trochu skeptická. Prostě srovnávám s Leonou a tak stejně tak, jako Leona měla málo času, Thea podle svých koníčků...kdo ví. Já sbormistrovství nerozumím a taky v tomhle sboru už asi dlouho nebudu, každopádně mi Carillon prostě ukradený není. Myslím si, že sbormistr by měl sborem trošku žít a ne si jen něco jako zoušet nebo tak. Je škoda, že to začíná takhle zvláštně, ten vztah s novou sbormistryní. Prostě Leona ve čtvrtek odejde a hned tak se tam neukáže a s námi bude člověk, o kterém nikdo neví, jak se chová, nikdo neví jaký je a tak. Nechci Theu nijak pomlouvat, srážet nebo něco takovýho, jen už jsem se po zkušenostech naučila lidi nejdřív prověřovat, než se nechat unášet prvními dojmy. Zatím působí velmi mile, uvidíme, co bude dál



- vkládáme ve vás velké naděje, drahá Theo...

Petr Kolečko: Láska vole

aneb SRÁŽKA S PUDLEM:---)

Konečně se nám povedlo rezervovat lístky do Disku na představení KČD, speciálně pak na hry od Petra Kolečka, o kterých už kolují celé legendy. A mají proč. Například toto představení - není to sice žádná klasická hra (taky, proč by psali noví tvůrci kopie něčeho ze starých časů), ale rozhodně to má spád, hra vtáhne diváka do děje, nenechá ho vydechnout, čas jako by v tu chvíli neexistoval. Aspoň to tak působilo na mě.

Takže k jádru pudla - je to o dvou kapelách - punkerské seskupení s bubenicí a metrosexuální týpci v bílých přiléhavých oblečcích. Mají společnou smlouvu, a tak tyhle naprosto odlišné skupiny musí mít koncerty společně - většina hry se tak odehrává v backstagi. Klíčovou postavou celého příběhu je však bílý pudl, který skrývá důležité tajemství. Ale to neprozradím:---) Jen řeknu, že ho hraje Vojta Dyk, na kterého všichni víme jaký mám názor:---) Ale celé divadlo nad ním teklo:---)

Herci se také tradičně předvedli tak jak to umí - věřila jsem jim každé slovo, každé gesto, každej obličej - ikdyž je tato hra trochu zvláštní a spoustu věcí je tam dost nerealistických:---) Nezklamaly tradiční hvězdy - Pavla Beretová v roli bubenice, Tomáš Dianiška v roli podivínského punkového frontmana, Lukáš Příkazský v roli metrosexuálního vegana, Jana Pidrmanová v roli jeho špatně skončící přítelkyně a zároveň sestry bubenice a koneckonců také Vojta Dyk v roli pudla s velkym:---)

Scéna je složená z polepených bas od piva, které tvoří variabilní stěnu s možností vytvoření okének na změnu prostředí. A kostýmy? Kostýmy zavšemluvící, vševyjadřující. Za zmínku ale opět stojí pudl, jehož "kostým nekostým" prostě musíte vidět.

Opravdu pokud můžete, sežeňte si na to lístek a zajděte - uvidíte, kam se vyvíjí divadlo, že hry nejsou pořád stejné a ikdyž jsou jiné, snadno mohou konkurovat starým bestsellerům typu Don Juan nebo Sluha dvou pánů. Tlesk tlesk pro Petra Kolečka, tlesk tlesk pro herce KČD.

Na závěr si neodpustím poznámku, že lidi, co říkají, že letošní ročník KČD o ničem, by nejdřív měli vidět nějakou hru. Dotýká se mě to...