Metromysl

Láska neni... říkáš si při pohledu na dva cicmající se páry v metru. V očích maj touhu a tváře jim křiví chtíč. Pořád dokola si říkáš - proč se lidi líbaj, proč se držej za ruku a proč to sou dycky jenom páry a když nejsou, tak je to divný? Proč se žije ve dvojicích a z nich pak vzejdou rodiny, jediná odpověď pro tvůj logicky šrotující mozek je, že je to vlastně hrozně ekonomický. Vždyť bydlet ve více lidech, to je přece obrovská úspora. Víš to, páč si právě v týhle době lámeš hlavu s tím, kam složíš ty svý dva náklaďáky věcí, co si na sbírala za život s tim prvním a co přibyli do sbírky s tím druhým. Lidi sou vlastně jenom sobecký zvířátka. Definitivně uzavíráš diskuzi ve svojí hlavě, když z tý díry po eskalátoru vyjíždíš na denní soumrak. Láska neni. Minimálně neni taková, jako je to, co si za ní romantici představujou.

Ve vzpominkach

Jedu na Foldym dolu z kopce, jako driv, kazde rano, tolikrat... Kolem Hradu. Je to silny a k tomu ke vsemu ten dest. Mokra prijedu domu a abych ten zvyk snad rozbila a zaslapala do zeme, sedim na terase, posloucham dest, tekouci okapem a ze sameho centra mesta si uzivam Prahu. Protoze tohle bys nesnes. Dnes chci dat vale vzpominkam.

Just because I've hurt you, doesn't mean you're hurt.