Zpoza hlavy hledat úsměv

Ten, který neublíží, neurazí. Který bude omluvou a zároveň povzbuzením. Pro mě osvobozením. Proč pořád mezi kočičími hlavami hledám víru v sama sebe? Proč zrazuji tolik lidí zároveň a kopu proti upřímnosti, to opravdu nevím. A bolí to.

Jak bejt nespokojená

Ublížit člověku, kterýho jste milovali. Bolí to tak dlouho, dokud se ta jizva nezahojí... tak strašně dlouho musíš doufat, že to pomyšlení přebije něco nesmírně jinýho. Něco co chceš. Nejlépe všechno co chceš. Jinak to nezakryješ. Ten šrám tu furt je a ikdyž obdivuješ, že po tom řezu za uchem za týden zbyde jenom sloupnutelnej strup, ikdyž nechápeš tu regeneraci lidskýho těla, šrám na duši ti nezašije, nepofouká, nenamaže nikdo tak, abys ho přestala cítit úplně. Bolí to a on ti to neulehčí; víš, že jizva má dvě strany, že nezarůstá nezávisle, že ji pořád smutek trhá na kusy. Nespravedlnost, nepochopitelnost, slzy uvnitř, smutek. Nemožnost návratu. Nepatřičnost vysvětlení. Neochota porozumění. Jsem vinna, ale kdo není...

Jak mazat chvíle v životě

A vlastně proč. Proč mazat ze života dlouhých osm let báječných chvil. Proč pohřbívat člověka, se kterým jste ty chvíle prožili. Vzpomínky přece z hlavy nesmažeme. Ty roky vzpomínek nosí člověk v srdci. Ty vzpomínky, který jsou nás obou teď postrádají smysl. Každá vyvolaná vzpomínka je zároveň zastesknutím. Druhý z dílů stejného zážitku je ožmoulán, pomačkán, roztrhán na cucky, spálen pod tíhou ohně, který mezi námi vzplál naposledy. Jakobys mi umřel.

Domov

Jsem tu na navsteve, jenom jsem si do kufru a krosny pribalila krapet vic veci nez jindy. Letni dovolena. Jen dolu do prace kazdej den a zpatky. Kazdy rano mi nahlidne vrana ze stromu do pokoje, jestli jsem jeste tady a kdy mi dovolena skonci. Furt nic.

Lámání mysli.

Vždycky, když jedu Zlatnickou dolů k Petrskému náměstí, kolo na nejvyšší převod, drncám po kočičích hlavách a ve zrychlení doufám, že Foldy dokáže vzlétnout. Že budu moct uletět týhle kostrbatý zemi, myšlenkám, co v odhodlání bijou se o stěny srdce a dopadaj na dno, pod tyhle historický dlažby, kde o ně nikdo ani špičatým podpatkem nezavadí. Vztekám se nad tim, že jsem tvrdohlavá, ale nedokážu si svou pravdu obhájit. Vztekám se nad tim, že nejsou lidi obezřetný, že prostě konaj. Na obezřetnost není čas a na chleba ti nevydělá. Vztekám se, protože nedokážu bejt natolik zajímavá, aby mi lidi důvěřovali. Vztekám se, protože v tomhle uspěchanym stroji nedokážu obsadit smysluplný místo. Chci aspoň na chvíli pohlídnout na to všechno z vejšky, mít čas na rozmyšlenou.

Všechno dobrý

Byly to naše poslední společné narozeniny. Tvoje velký kulatiny, moje poslední mladý kůzlatkovský léta. Tehdy jsi mi připravil přesně to překvapení a ikdyž sis vlastně sám plnil svůj sen, bylo to strašně milý pro nás oba. Nikdo by byl nečekal, že to bude taky naše poslední radostné posezení, naše rozloučení se společným životem. Fotila jsem tě s Werichem na fotce a smála se při pohledu na dopravní křižovatku, po které se zrovna lopotně snažil přejet muž na skládacím kole. Bylo nám dobře. Teď je to poprvé, co neřekneš ani "všechno nejlepší" i když "všechno dobrý" by bylo právě to, co by mi s podánim ruky a úsměvem bylo nejlepšim dárkem, cos mi kdy dal.

Metromysl

Láska neni... říkáš si při pohledu na dva cicmající se páry v metru. V očích maj touhu a tváře jim křiví chtíč. Pořád dokola si říkáš - proč se lidi líbaj, proč se držej za ruku a proč to sou dycky jenom páry a když nejsou, tak je to divný? Proč se žije ve dvojicích a z nich pak vzejdou rodiny, jediná odpověď pro tvůj logicky šrotující mozek je, že je to vlastně hrozně ekonomický. Vždyť bydlet ve více lidech, to je přece obrovská úspora. Víš to, páč si právě v týhle době lámeš hlavu s tím, kam složíš ty svý dva náklaďáky věcí, co si na sbírala za život s tim prvním a co přibyli do sbírky s tím druhým. Lidi sou vlastně jenom sobecký zvířátka. Definitivně uzavíráš diskuzi ve svojí hlavě, když z tý díry po eskalátoru vyjíždíš na denní soumrak. Láska neni. Minimálně neni taková, jako je to, co si za ní romantici představujou.

Ve vzpominkach

Jedu na Foldym dolu z kopce, jako driv, kazde rano, tolikrat... Kolem Hradu. Je to silny a k tomu ke vsemu ten dest. Mokra prijedu domu a abych ten zvyk snad rozbila a zaslapala do zeme, sedim na terase, posloucham dest, tekouci okapem a ze sameho centra mesta si uzivam Prahu. Protoze tohle bys nesnes. Dnes chci dat vale vzpominkam.

Just because I've hurt you, doesn't mean you're hurt.

Nejak nevim

Proc tolik zalezi na tom, co chci ja? Chci aby se mi lidi ze zivota neztraceli, nic vic... Nechci nenavist, jen pochopeni. Porad dokola hazim vinu na ostatni a tak to neni,tak proc tomu nikdo nerozumi? Nezaslouzim si. Neorientuju se. A tvarim se neochvejne. Snazim se sama sobe vytvorit v hlave neochvejnou teorii. Ale ta teorie neni o mne. Tak to je spatne. A stejne se dokola vracim k tomu, jak dokazali byt lidi spokojeni driv, kdyz nemeli cas premyslet a jejich cilem bylo jen a jen mit a uzivit rodinu, a vlastne, kdo vi... Kazdopadne vim, ze mi chybite, vy, vy a vy. Chybite mi, pane...a ja jsem porad nedospela.

A svet je ted plnej prazdnejch slov

Prazdnejch vet a vykriku,ktery snad maj nekoho motivovat. Nebo jen delat reklamu na ty hlavy,ze kterejch padaj. Chceme definovat ceskou identitu a pritom se inspirovat a donaset kultury odjinud, chceme tu nasi identitu menit a "vylepsovat"? Jenze my nejsme hmota, kterou uderem dlata promenis. Tak zkus hledat ty pro a proti, najdi ty prilezitosti, kterejma muzes rozvijet ty silny stranky tyhle spolecnosti. Tlakem bez kontextu dojdes akorat tak k rozcileni sama sebe. To neni "Proc tohle tady nejde?" ale jenom proste "O co tihle lidi stojej? A jak to, o co opravdu stojej rozvinout k nejakymu 'posunu'?" A je to hodne o tom, ze nic nema hranice a to, co nema hranice je vlastne neuchopitelny a nebezpecny. Tak co s tim?

"...a svym způsobem vždycky budeš"

 napsala po sebeobviňujících řádcích na druhé straně internetu. "Ta láska nezmizí, jenom se promění."

Proto nepálíš mosty. Nechceš. Nechceš ubližovat, aby se láska nezměnila v nenávist a abys nemusela čekat na to, až se zas promění v nějakou kladnou náklonnost. Podruhé budeš možná chytřejší. "Dneska všichni, díky možnostem snadného úniku, věci neřešej, nechtěj, bere jim to drahocenný čas a myšlenky musej směřovat dál, je to tak jednodušší." Klubajznovskej sraz a život zaseklej v nepěknejch vzpomínkách na ublížení blízkému člověku. Pohled do jeho zad a týlu hlavy, která se nechce ohlédnout. "Promiň. Takhle jsem to přece nechtěla." "Já to přece takhle taky nechtěl." místo pozdravu a rozloučení.

A věděj ty lidi, že ti k**va chyběj?

A měli by? K čemu by to bylo bylo jim a k čemu tobě? Proč prostě vztahy nefungujou zachovaný? Uhlíř se Svěrákem mi do mejch osmnácti zpívali: "Neopouštěj staré známé pro nové!" a dneska když přebíráš, koho pozvat na prezentaci svýho uskupení, přemýšlím víc nad tím: Stál by o to, zřejmě ne, nechci být ta odmítnutá. Měla bych jim snad nějak polopatě vystvětlit, že bych je prostě ráda viděla? Nečekej nikdy překvapení, ono se nekoná, jen jedinkrát, kdy se stalo a tys to nečekala, tehdy jsi o tom neměla ani tucha. Nikoho neprosíš, to ti nesluší, slzu uroníš a nikoho... nikomu to nevadí, adresáti neví proč by vědět měli.

Náhody

Nechápeš lidi, co nevěřej na náhody a co v nich vždycky hledaj znamení. Někdy si vymejšlej, často to nedává smysl. A najednou ti tvůj táta dává do ruky pití, který půl roku zrálo v dubovym sudu a dalších několik měsíců v lahvi čekalo abys ho vypila při příležitosti svojí svatby. Je ti to líto. Ta lahev ti nahradí všechny ty tekutiny, co jsi vyčerpala cestovánim. Jen den na to stojíš v divadle, kde jsi vlastně vůbec nemusela být. V prostoru, kterej patřil vám, protože jenom díky spojení vás dvou jste tam každý poprvé vstoupil. Ten den jste tam zase po těch měsících oba. Jenže teď už každej sám. On sám za sebe a ty ráda, ale vlastně náhodou, jsi tu dnes a s Ním. Takovou náhodou, že křivíš úsměv a zakrýváš oči. Stydíš se, žes to tak chtěla a nedokážeš se zachovat tak, JAK bys chtěla. Bojíš se ublížit. Znovu.

A přece sama sobecky chceš, aby to zase vyřešil za tebe. Zase ne. Sama sobecky chceš ho neztratit z očí. Ztratíš. A pak zas v tobě ten démon bije pěstičkama. To nemůžeš. Nemůžeš vědět, jak neublížit. Nemůžeš vědět, jak žít šťastná úplně a s tou ztrátou.

den, kdy divadlo boli

Zamkneš se na záchode a do oci ti vplynou slzy jako nekolikrat v prubehu dnesniho vecera, v prubehu dnesniho dne. Vedela jsi co prijde, v duchu sis to prala a stejne ses na to nedokazala pripravit. Stejne te to pichlo a busilo ti srdce a cely predstaveni jsi vnimala v souvislosti s tou svou prohrou byt s nekym od vzdycky a byt s nekym na porad. Vsiml si toho alespon jeden z tech dvou, kterych se tyhle smysly mohou dotykat? A je to jako vzdycky, on se neprijde ptat at je to treba proto, ze ma dusi taky plnou slz. Tolik je toho, co mame dohromady, k cemu sme si prisli a cim jsme si prosli. A ja to nevymazu. Tohle srdce nema zmizik, nema mazaci pryz.

Voní to jarem

Jdeš večerní Prahou a voní to jarem. Najednou i natolik běžný pach ti přelítne přes nos a ty se zakřeníš. Jdeš večerní Prahou a znovu popisuješ rodné město a hledáš v něm svoje místo. Kdo by to byl řek, že zrovna vůně je to, co vnímáš jako tolik odlišné. Odlišné od toho, na co sis už stihla zvyknout. Od toho vzdáleného a exotického. A zvykáš si na domov. Znovu. A to jsi byla pryč jen tři týdny.

Na Bali

A tak tu lezim, s nohama zkrizenyma v sustakovym pytli. Jako kazdej den, jen na Jave bylo vetsi teplo tak sustak zustal pod zpocenym telem. Tady je chladneji a je tu vic komaru... Ac jsme tu velkej dest jeste nezazily a udobrujem bohy at to tak zustane. Kazdy vecer posloucham jesterku toke, kazde rano nas budi ptaci a nejvice kohouti... Pomalu nemocnime z toho pocasi, pomalu zacinaj jak sopecnej prach na povrch vybuchovat nase vnitrni stresy, bolesti a zivotni nespokojenosti. Nechci to poslouchat a dal bojuju se svejma nejistotama tam uvnitr sama. Jako driv, pusobim neprustrelne, neochvejne. A cejtim se silnejsi. Mozna tak salim taky sama sebe, kdo vi, co je to, jak ma byt...
Lidi nas pozorujou, jak se tvarime, jak spolu mluvime, co si asi myslime. I tady jsme pro mistni atrakci, atrakci s tucnou penezenkou v ruce... Zatimco my si resime ty nase zmatky v hlave dovezene z kontinentu casoveho presu, oni pul dne vyrabeji obetiny a druhou pulku dne je roznaseji... Nebo shani prostredky k obzive sve rodiny. I tady se casto usmivaji...

Vybuchla

A vsichni uklizej ten sopecnej prach, jako by to bylo neco, co sem nepatri... Voda, jejich vecny pritel tece z hadic, ostrikujic chodniky pred domy a obchody, markyzy nad slusnejsimi restauacemi. A ta voda, co dnes nepada z nebe jako kazdy den se na zemi misi s prachem, je to jakoby na pousti zaprselo.

Cihla plna palena, beton, drevo a bambus

Nic vic k zivotu nepotrebuji. V tomhle ziji a k obzive maji indoneskou prirodu, tu sklizi a ji konzumuji. Ti druzi maji k obzive nas. Z nasich odmen ziji a nas konzumuji. Nic vic k zivotu nepotrebuji.

Ja sama

Kolecko se uzavrelo. Dny nepochopeni a domyslu jsou snad pryc. Byla jsem to zase ja a stanovila jsem si v sobe rovnovahu. Ja sama. Myslenky zas muzou nekam smerovat.

Najednou nechceš bojovat?

A taky nikdy nevíš, co jsi chtěla říct, když je to potřeba říct nahlas. Meleš si svoje příběhy v hlavě a jsi silná. Proč zvenku padaj slzy a klepe se člověk, když vevnitř stojí tvrdá skála plná nasbírané zloby? To, na co se v duchu ptáš, nikdy nahlas nezazní. A tak se to pere a na to důležitý si ne a ne vzpomenout. Blbý načasování zatmění. A ten člověk, s kterym tuhle zlobu sdílíš, on je jedinej a on to uvnitř tebe chrání, protože ví, že to tak chceš. Nenutí tě to říct nahlas a tatam je upřímnost o které jsi ve světě vždycky snila. Najednou nechceš bojovat?

Vzdycky

Vzdycky kdyz projizdim tubusem mezi Rajskou zahradou a Cernym mostem, myslim na tebe a jak by to cely byvalo bylo, kdybychom uz tenkrat vedeli,jak spolu mame bejt. Zdalo se mi o tobe a otevrit oci bylo tak tezky, dnes v noci. Jak bych se nemusela cejtit ted, kdyz bych mela svuj prostor u tebe a tys mi ho chranil. Tady bys me pozadal o ruku, vim to, protoze tehdy to bylo tak specialni, tak originalni, tak strasne zapamatovatelny. Kez bys dnes byl jako v tom snu. Spokojeny.

Spánek

Kniha, kterou jsem dostala k Vánocům. Kniha, co v ní zas hledáš ty kusy sebe. Smyšlenina, kterou srovnáváš se svým reálným životem. A z těch drobností skládáš svůj svět a utvrzuješ se v tom, že tvoje rozhodnutí byla správná a jediná možná. A seš vděčná za to, co ti život přines a jen se bojíš, kdy přijde ta chvíle, kdy se tahle cesta ocitne na stejnym scestí. Kdy uvidíš totéž, jen staršíma očima.

Je bezny

Je bezny, ze spolu lidi, co spolu nechodej, chodej do kina na filmy o sexu, je bezny ze vykladaj lidem kolem sebe jak se maj blbe a pak pres vsecky pomoci a rady se vracej zpatky tam, kde vedej, ze jim zase blbe bude... Prosim, uz me nikdy nezadejte o radu, uz nikdy si nestezujte a hlavne me nikdy nezvete na svatby a oslavy zakladani rodin, protoze se nenechate poucit a tenhle podelanej svet pujde do vetsich sracek nez je... A mne bude lito ze nekdo dalsi bude stejne nestastnej jak vy a mozna vic a tech nestastnejch bude mraky a k cemu to... Zijeme v iluzi a kazdej zvlast se v tom utvrzujem. Verime snum, ktery nezname, protoze sme se tak snad jednou rozhodli. A utvrzujem se v tom, co sme si vysnili a uz nevnimame okoli a verime jen tomu snu. Tenhle svet je asi konecnej, jako zivot kazdyho z nas. A nezbyva nez hrat tuhle hru dal, protoze tuhle fungujici skutecnost nam vymezila metoda, a kdo ji nerespektuje, nema a nemuze mit zadnej smysl. Tak ztracim idealy vztahu, idealy rodiny a idealy zivota obecne. Nejsme ohledupni, nemyslime na ostatni a uz vubec ne dal, za ne. Vys. Vis?