Rusové a ještě k tomu hokejisté...nebo obráceně?

Těžko říct, jestli ti, co s námi sdíleli celý týden ubytovnu, jsou gumy proto, že jsou Rusové, nebo kvůli jejich budoucímu povolání. Mohu potvrdit jen to, že to gumy jsou. Nezávidím kuchařkám, recepčním a uklízečkám, které s nimi v Litomyšli musely přetrpět celý měsíc. Možná proto již během naší návštěvy na jakákoli výchová gesta rezignovali.

Abych popsala celou situaci. Kazdoročně tolik poklidný areál mládežnické ubytovny v Litomyšli nám ihned po příjezdu připomínal spíše zvěřinec. Z protější staré budovy se linuly zvuky jakési připitomnělé diskárny, mezi balkóny jak opice poletoval jakýsi chlapec v modrém, kterému se zřejmě zalíbilo, že se naproti přistěhovala dámská společnost. Všechna hřiště byla zabrána podivnými mladíky (12-16 let bych tipla) s velmi silnými, stále se překřikujícími hlasy. Chvíli jsme je poslouchali, abychom zjistili, jakýmže to jazykem vlastně hovoří. Mnozí vsázeli na němčinu, já však prosazovala názor, že jsou to určitě slované. Jejich národnost nám pomohli rozluštit sbormistři na večeři, když nás všechny s notnou dávkou ironie informovali o "velmi přívětivých bratrech z východu". To jsme je ale prozatím znali jen velmi okrajově. Za mnohé mluvil už fakt, že měli vyhrazený čas na večeři mezi 18tou a půl devátou hodinou (proč tak dlouho? asi aby si nikdo nemohl stěžovat, že tam oxidují:---)

Velmi nás rozhořčilo, že počítače u nás na patře jsou nejen v dezolátním stavu, ale také zakódované a nepřístupné. Proč? Vždyť máme internet v ceně. Jako každoročně byli s námi na ubytovně polští tanečníci, pak ještě nějací atleti. Vedení se domnívalo, že počítače zakódoval kdosi proti rusům. My tedy velmi horlivě uprošovali ostatní nájemníky, zda heslo neznají. Pravda byla, že neznali. Několikrát jsme totiž viděli pár ruských chlapců u nás v klubovně, jak vesele řádí na zakódovaných počítačích. Ikdyž jsme se snažili, dokonce náš sbormistr jednoho rusa chytil při činu, ukázal mu tabulku heslo...ruský guma hokejista ale odpovídal dokola pouze не понимать (asi tam chybí nějaký skloňování, nejsem Rus). Vedení však, nevím jak, protože ruští trenéři byli stejní gumy, jako jejich svěřenci, heslo zjistilo a pozvalo technika, aby dal počítače do kupy (škoda, že jsem to nenafotila, ale počítačům chyběl přední panel, buhví co z toho všecko nevytahali...). Od těch dob jsme si klubovnu zamykali a rusové měli smůlu. Několikrát se tam ještě ukázali a když jim holky jasně naznačovaly, aby vypadly, projevila se opět jejich gumovitost rusko-hokejistická: začli po holkách plivat. Cože? No jo, už je to tak.

Ve frontách na večeři jsme se většinou pokoušeli Rusy naučit, že tam ta fronta není jen tak pro legraci. Několikrát nás brutálně odstrčili, možná si plivli, někteří menší měli trochu problém, ale přesto jsme pro ně byli neviditelní a neslyšitelní. Když jsme pak viděli, že jsme neviditelní i pro jejich trenéry, rezignovali jsme. Správně poznamenal náš sbormistr: "Víte jak se za Sovětského svazu stupňovalo přídavné jmného "dobrý"? Dobrý, lepší, nejlepší, SOVĚTSKÝ. Asi to tak platí v Rusku pořád..."

Jednou jedinkrát se nám podařilo je ponížit a to byla asi nějaká slabá ruská chvilka nebo nevim, jak to mohli dopustit. Malý roztomilý ruský chlapec jde na večeři, jako obvykle předběhne celou frontu, chytne dvě skleničky (proč by chodil dvakrát pro pití, že), jedna mu upadne na zem a roztříští se na tisíc kousků. Co udělá ruský hokejistický chlapeček? Zakope skleničku pod stůl a jde dál. To by tam však nesměl být náš sbormistr, plný elánu a nadšení pro další ruskou akci. Okamžitě chytne dalšího ruského chlapce a ukazuje mu, že by si to jako po sobě měli uklidit. Ruský chlapec si z něj jako tradičně vůbec nic nedělá, klábosí něco o tom, že on to nebyl. Když ho náš Čech stále nechtěl pustit dál, objevil se ruský trenér, korba jako prase:---) K našemu obrovskému překvapení Čecha vyslechne a pro viníka dojde. Ten vyfasuje smetáček a lopatku a zohýbá se před zraky Čechů. Než však zvoláme citoslovce ohromení, Rus svou práci končí a chystá se vrátit vyfasované náčiní. "Pořádně!" křikne Čech neoblomě. Rus se tedy znovu ohýbá a pracuje. Čech se obrací na svou družinu a prohlásí vítězoslavně: "Tady vidíte pokoření ruského národa!" Češi ho tedy obestupují a dívají se na to ponížení shůry: "Konečně na vás taky došlo!"

Ještě jednou jsem se pak setkala s Rusem, který mě překvapil natolik, že jsem ani nemohla promluvit. Šla jsem si pro pití do lahvinky a zároveň se mnou přistupoval k tanku také malý bratr z východu se skleničkou v ruce. Naprosto logicky jsem se mu rozhodla dát přednost (přecijen tu skleničku naplní rychleji). Ukázala jsem na něj tedy gesto přednosti s úklonem. On ale naprosto nepředvídatelně zopakoval to gesto po mně. "Hmmm" zabručela jsem překvapením a pak tu historku vyprávěla ostatním...uvěřil málokdo:---))

Jednoho dne nám svými zavazadly zabrali sál a tak jsme poslední zkoušku museli všichni strávit v neprovzdušněném prostoru klubovny, kam jsme se tak tak vešli. I přes toto rozhořčení jsme byli šťastni, že už opravdu odjíždějí. Ano, opruzovali tam ještě celý den, křičeli při našem táboráku, měli kecy, když jsme kolem nich procházeli na zámek. S povznesením jsme jim odpovídali, aby už tu konečně přestali opruzovat a táhli na východ. Když jsme se vraceli z noční prohlídky, už se pakovali do autobusu a nás všecky napadla ta stejná píseň, co bychom jim mohli zazpívat..."Time to say goodbye" navždy a kéž bychom se už nikdy nesetkali!

Sice jsme bez Rusů prožili jen jedno dopoledne, ale i tak jsme si ho nadmíru užili, juchuchů, nikdo nás neprudí na snídaní, nikdo na dvoře nekřičí, je slyšet i ptáčky zpívat...Děkuji

DPS Carillon a hlouposti, které provádím...

Nezbývá mi, než se k tomu předposlednímu zápisku nějak dovyjádřit. Budu psát bez okolků.

Tak za prvé, píšu to sem a ne na stránky hlavně proto, abych nevylekala ostatní děti, které jsou ještě naprosto čisté a o žádných dohadech nevědí ani slovo. Předpokládám, že Leona zatím nic neřekla právě proto, aby nevzbuzovala paniku. Víte, uvědomila jsem si, že žít v nevědomosti je pohodlňoučké:---) Však to vidíte sami. Zbytečně vznikají problémy, zbytečně se ubližuje lidem, kterým ubližovat nechceme. Bojím se toho dne, kdy před nás Leona předstoupí a vyřkne ortel, kterým nás všecky vrhne do reality, bojím se, že jsem teď zavinila přiblížení onoho okamžiku. Nechci nikomu ubližovat a zvlášť ne tady, na blogu, který má roznášet spíše veselí než problémy. Těžké je zapomenout na to, co se člověk dočetl tady, hloupé je, že se to Leona dověděla právě takhle. Prosím, teď víš, co víme nebo tušíme... tys nás postavila na nohy, dodala nám úsměv do našich pobledlých tváří, dala nám naději na nové ZUŠ... nechtěla jsem Ti ublížit.

DPS Carillon a každoroční přínos smíchu

Díky, skládám poklony všem, kdo se zasloužili o toto soustředění. Bylo to báječné, nezapomenutelné - jak mi jednou tato soustředění budou chybět, na to ani nechci pomýšlet. Víte, smích zvláštní věc...a taky asi hodně důležitá - nejen, že vám přináší pocity štěstí, ale také vám posílí břišní svalstvo:---) Na soustředění jsem si smích vybrala na celý rok dopředu, nebo možná doháněla ten rok uplynulý. Svíjet se v křečích, nemoct se přestat smát...to mi asi chybělo - někdy to bylo trochu na obtíž - například při zpěvu - to není moc příjemná záležitost, zvláště proto, že smích je opravdu nakažlivý:---) To potom ze čtvrtého hlasu zpívají třeba jen tři lidi, protože ti zbylí tři se válejí v křečích na sedadle...marně bloumám, jak se to u té jedné skladby odnaučit:---) Nicméně to nebylo nic zlého - spíše to vše vznikalo úplně sporadicky, z ničehonic, bezdůvodně a nechtěně. Každopádně děkuju za ty výbuchy smíchu, na chvíle, kdy jsem nemohla popadnout dech a bránici jsem měla až v krku:---)

Díky za výběr skladeb, které jsme na soustředění nakousli - vydají za repertoár na celou jednu hodinu a to jsou tam ještě asi dvě, co nám ještě zbývají nazkoušet.

Bohužel jsem na YouTube nenašla jeden z nejoblíbenějších cyklů letošního soustředění - Ilja Hurník: Variace na myší téma. Pro ty, kteří neví, oč jde, trochu nastíním - jedná se o čtyři variace takové jakési jakoby dětské písničky: "Byla jedna myška malá, kocoura se polekala, hop a skok a do díry, mourek práská kní-íry, mourek práská kní-í-íry." Tento popěvek se pak proměňuje, do stylu Johanna Sebastiana BACHa (barokní fuga o prokousnutém měchu varhan), Josepha HAYDNa (klasicistní veselá pidipidipim skladba o Haydnovi, který si chtěl s myškou hrát), do stylu romatického (drama o tom, jak myška skončí místo v pastičce, v kocourově tlamě, PIM PAM) a soudobého (dizonantní harmonie o myšce utíkající před autobusem tu tu tú:---). A jako fakt to zní maximálně hustě, rozhodně doporučuju!



Z dalších oblíbených skladeb jsem vybrala známou Time To Say Goodbye, která je známá hlavně díky interpretaci od Andrea Bocelliho. Rozhodně dobrá a vtipná je Geografická fuga, kterou jsem kdysi slyšela ve sboru Gymnázia Jaroslava Heyrovského. Na ukázku tu mám anglickou interpretaci:---) My to však zpíváme v Němčině a místo Trinidadu máme jako hlavní projev výkřik "Ra-ti-bor" - což prý má být opravdu ona vesnička Ratiboř, ze které pochází náš bývalý fyzikář:---)



Návštěvníci našich koncertů se dále mohou těšit na Beatlsácké Ticket to Ride, nějaké ty Dvoŕákovy moravské dvojzpěvy, unikátní českou premiéru německé mše Drei Marienmotetten, francouzský romantický "Potůček", novou židovskou píseň Ken Bakodesh, veselou rockenrollovou Hej, pane déšť, a tak dále a tak dále...každopádně jsem výběrem skladeb úplně nadšena - konečně...tolik nových věcí. Těšte se!!!

Z čeho mám ale radost největší? Vyhráli sjme s Péťou soutěž v hlavolamech v kategorii dvojic a mohli jsme si vybrat jednu velkou a jednu malou výhru. Péťa si tedy vabrala dřevěnou halmu (čínská dáma, společenská hra) a já zas hmátla s rozblikánými očky po modré umělohmotné věci, o níž jsem tušila, že bude jistě báječná - je to KAZOO - hudební nástroj, s kterým si člověk užije spoustu legrace - tedy alespoň člověk s hravým duchem a nadšením pro hlouposti. Malá ukázka...



Trochu jsem si vzpomněla na YouTube tak omluvte ty videoukázky - jen jsem vám chtěla přiblížit atmosféru soustředění, jež se nesla v duchu pobrukování nových vtipných skladeb, každonočních glutamátových pařbách, výbuších smíchu, atd. Dokonce jsme poprvé za ty roky navštívili Litomyšlské koupaliště - a to dokonce dvakrát. Jeli jsme na tobogánu ve sborovém vláčku 21 lidí, což byl opravdu adrenalin a hlavně kolektivní zábava - rozhodné to dodá člověku pocit, že jsme opravdu skupina skvělých lidí, kteří tak nějak patří k sobě - a to je dobrý vědět:---) Děkuju vám všem, díky moc!



Nedá se bohužel obsáhnout vše - nerada opomínám právě onu noční prohlídku zámku v dobových kostýmech - z které jsem byla nadšená natolik, že se to těžko popisuje slovy - ona vášeň k divadlu - tolik mi přes prázdniny chybí...děkuju za ten skvělý nápad na tu prohlídku jít, ikdyž jsme za ni zaplatili 40 Kč přesto, že měla býti za vstupné dobrovolné, díky za herecké výkony jistě neherců průvodců, kteří mě překvapily natolik, že jsem nechtěla věrit svým očím. Děkuji Dominiku Dvořákovi (jeho představiteli) - zapůsobil na mě natolik, že už jméno tohoto malíře asi nikdy nezapomenu:---) Vtipálci to jsou, ti litomyšlští průvodci - umělci, až se mi tají dech:---)

Snad se k soustředění vrátím ještě jindy - až se ke mně dostanou fotky a videa a já je budu moci publikovat...:---)

DPS Carillon a přetvářka

Nazdárek děvčátka a chlapci:---) Litomyšlské soustředění je za námi a já jsem v Praze, zase o pár zkušeností bohatší. Mám začít zkušenostmi negativními nebo pozitivními? Začnu negativními, abych jako optimista vše nakonec mohla v dobré obrátit.

Poznala jsem, co je to intrikánství a že má, poslední dobou optimistická, představa o jistých lidech je opět jen pouhý klam a omyl. Je mi to líto, všechno je mi tak strašně líto. Ikdyž už v Carillonu nebudu dlouho, nechci, aby proběhly z ničehonic změny, které kvalitu sboru rozhodně ohrozí. Máme novou spolusbormistryni, kterou nám Leonka představila jako slečnu, která jim na soustředění pomůže aby nás na ně nebylo moc. Bohužel zapomněla říct, že se tímto stává i naší spolusbormistryní a musela to tak dohánět později, když se začaly roznášet drby (snad dokonce informace) o tom ostatním. Vy vyvolení rozumíte, těm ostatním vysvětlím jen to, že jsem zklamaná, že k smrti nenávidím přetvářku...copak není lepší říct vše na rovinu? Leonko, kdybyses k tomu náhodou dočetla ty, je mi jasné, že mě třeba začneš nesnášet (jestli už se tak nestalo)...já jenom doufám, že víš, co děláš. Mám tě ráda...a nenávidím přetvářku...začínám v tobě moc často vidět tvář klamavou, tvář nepravou a nevím, čemu věřit. Klameš i sama sebe...

Pavel KOHOUT: Šest a sex

Jak jsem se ke knize dostala? No, asi takhle - sedla jsem si zase jednou v knihovně k regálu s dramaty, kterých v knihovně na Lužinách není mnoho. Oko mi padlo na tento titul od Pavla Kohouta, který mne kdysi zaujal svou zbrusu novou knihou Ten žena a ta muž - dnes už bohužěl vím jen tak na okraj, čeho se titul týkal. Nemění to ovšem nic na tom, že jsem knihu vzala a přečetla.

Jedná se o šest jednoaktovek, patřících do dvou souborů + jedna kuriózní a jistě velmi zajímavá jednoaktovka Sex, která se týká doby, kdy byl Kohout pronásledován režimem, stejně jako jeho přátelé Václav Havel, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Karel Kosík Ludvík Vaculík v době takzvané totální totality.

Tito se rozhodli vyhodit do vzduchu vlak - a o tom to vlastně celé je. Kohout zde naprosto bravurně vystihuje charaktery přátel - už jen to Havlovo známé "rrr" mluví za vše. A pak také jaké měli vztahy s manželkami a s režimem jako takovým. Když se všichni sejdou a zjistí, že skoro nikdo neudělal to, co měl a Kohout, jako organizátor z toho chytá záchvaty vzteku, objeví se na obzoru pluky bratrských armád, kteří je nabádají aby ze své zemljanky vylezli. Počítají do šesti (sex) a pak se ozve výbuch. Tím tato tzv. dramatická amoleta končí:---)

Stálo by za to, promluvit něco také ke dvěma předchozím trilogiím...

ŽIVOT V TICHÉM DOMĚ
- Válka ve třetím poschodí
- Pech pod střechou
- Požár v suterénu

je věnován Janu Nerudovi a ukazuje tehdejší dobu ve třech vcelku absurdních situacích.

VÁLKA je takové jakési vojenské cvičení. Dva náhodně vybraní muži zde fungují jako zástupci dvou států (Česko, Německo) a jsou proti sobě státy poštváni - vždy tomu jednomu řeknou, že je ten druhý chce zabít, okrást, sebrat dům a znásilnit ženu. Němec je už na cestě do česka, kde se zatím odehrává legrační podívaná - Pan Bláha zjistí, že stát vlastní jeho klíče od bytu, s kterými vesele disponuje, v noční košili ho ani nenapadne, že to, co všichni říkají, může být pravda - a nakonec na to doplatí...

PECH pojednává o tom, jak jednoduše může člověka ovlivnit a naprosto zblbnout neodbytný narušitel - Umělec Jiří Pech je pronásledován jakýmsi detektivem, kterého vyslala jistá společnost pro to, že se jim Pech zdá jako jistý zločinec, který buď již něco provedl nebo určitě v budoucnu provede. Když se ozve výstřel, objeví se policisté, kteří Pecha odvedou. U celého případu je přítomna Pechova přítelkyně (nebo spíše žena, které maluje obraz), kvůli které se vlastně do problému dostal - podíval se na ni toiž před dvěma lety příliš vášnivě.

POŽÁR je fraška o tom, jak snadno mohou lidé využít strachu ostatních. Novomanželé si užívají první společné chvíle, když se objeví hasiči s tím, že u nich hoří. Prohledají tedy místnosti až objeví tu správnou. Mezitím se manželů vyptávají jestli tam mají peníze a jiné cennosti a nakonec informují, že je vše na trout. Sepiují pochybný spis o tom, co se stalo, posléze nabízí manželů dodatečnou pojistku tak, aby si manželé mysleli, že ohromně vydělají. Samozřejmě si něco z toho účtují samotní hasiči. Když však hasiči odejdou, manželé zjistí, že jsou zamčeni, místnost je v naprostém pořádku, jen peníze a cennosti chybí. Chvíli se na sebe zlobí, pak se tomu společně zasmějí a pokračují v novomanželských radovánkách:---)

ZE ŽIVOTA SPISOVATELE FERDINANDA VAŇKA
- Atest (komponovaný společně s Havlovým Protestem pod společným názvem TESTY)
- Marast (ve spojení s Landovského Arestem - pracovní název RESTY)
- Safari

trilogie, inspirovaná postavou z Audience Václava Havla - Ferdinandem Vaňkem.

V ATESTU je Ferdinand Vaněk spisovatelem, který žádá atest pro svého pejska, českého chňápka. Díky tomu, že je spisovatel, se ale vše dost komplikuje

V MARASTU je F. Vaněk spisovatel, předvolaný k výslechu kvůli Chartě 77. Střídají se u něho čtyři vyšetřovatelé, kteří mají různé charaktery a také se v průběhu příběhy vcelku mění. Jeden si myslí, že je inspektorem u automobilových zkoušek, druhý si plete Vaňka s Kohoutem a obdivuje ho, jiný ho přesvědčuje o tom, že spal s Olgou Havlovou a ukazuje mu důkaznou fotografii. všichni se ho snaží přesvědčit k tomu, aby prásknul své přátelé - oni by pak vymazali jeho podpis z Charty. Na závěr přichází čtrvtý vyšetřovatel, který vykonává přezkoušení na Vaňkův řidičák. vcelku absurdní...

V SAFARI je F. Vaněk spisovatelem, vyhoštěným z ČR do Německa, kde se stává součástí talkshow s básníkem, herečkou, novinářem, dramatikem a kritikem. Problém je, že ač je hlavním hostem, dostává se ke slovu v podstatě jen když chtějí všichni vědět, jak se dělají ovocné knedlíky. Aktéři by se dali rozdělit na sympatizanty s komunisty a jejich opzici. Možná proto nenechá nikdo z nich domluvit hlavního hosta a spíše se hádají o všem možném.

Zase jsem se dověděla něco málo o komunismu od člověka, který v začátcích režimu s komunisty velmi sympatizoval.

Dotazník od Kájušky?

tak jako co...spíš jsem se těšila na pojednání o našem třídenním výletu, ale co se dá dělat - dotazníky byly, jsou a budou a nikdo jejich šíření nezabrání:))

Jména tří lidí, kteří ti jsou nejbližší >

nejbližších lidí je hodně, to každopádně, vyjmenovat tři je těžký, dejme tomu, že 1) rodiče, 2)sourozenci, 3) přátelé a můj muž :---)

Jména tří lidí, které bys raděj neznal/a >

Láďu Morávka, Lukáše Hejnu a vůbec skoro celou bývalou 8.C...ti mi ublížili asi nejvíc...i tak to nebylo moc:---) jo a taky Johanku Pešinovou...

Znáš někoho, kdo by byl za tebe schopen zemřít? >

možná můj muž a asi taky moji rodiče...jenomže to člověk nikdy nemůže vědět...

Znáš někoho, za koho bys zemřel/a ty? >

za svýho muže, za ségru, za bráchu a za rodiče...a taky za vlast a za kvalitní umění:---))))

Je hezčí být milován nebo milovat? >

hezčí...lehčí asi milovat...protože být milován a nemoct to oplatit je hrozně složitý, útrpný...když víte, jak tomu člověku ubližujete...

Je horší být nenáviděn nebo nenávidět? >
horší je nenávidět, protože o cizí nenávisti nemusíte ani vědět:---))

Máš raděj romantický filmy nebo horory? >

ROMANŤIK (Kája možná pochopí:---))

Máš raděj klidnou hudbu nebo hudbu, která "žije"? >

hudbu mám ráda skoro kteroukoli...záleží na náladě

Máš raděj černou nebo bílou barvu? >

černá není barva

Máš raděj vícebarevné věci nebo věci jen jedné barvy? >

vícebarevný, když jsou dobře komponovaný:---))

Jsi optimista nebo pesimista? >

spíš pesimista - ale skrytej optimista - vždycky potají věřim, že to bude lepší

Jsi extrovert nebo introvert? >

já si dycky myslela, že introvert - páč nedokážu s lidma moc komunikovat a nikdy se mi nestalo, že bych jen tak oslovila cizího člověka a hrozně nerada s cizíma lidma mluvim a něco zařizuju. Jenomže na druhou stranu...kterej introvert by psal takovýhle hlouposti celýmu světu? Když se ale zamyslim, tak tady vlastně moc z mýho nitra neni...těžko říct - možná se tím extroovertem snažim nějak stát, jenže v skrytu duše taková nejsem...možná - tak mi pomožte...

Umíš říct, co si myslíš každému? >
někdy je lepší pravdu neříkat - život je pak rozhodně jednodušší - svým nejbližším ale říkám pravdu snad vždycky...těm důvěřuju a oni zase mně

Takže o výletu jindy?

SIMPSONOVI ve filmu

Simpsonovi jsou díky mému muži součástí mého každodenního života. Tudíž jsme samozřejmě neváhali (pravda, dost dlouho na to jaksi nebyl čas:---) a na Simpsny do kina zašli. A jako je to fakt lahůdka, všechno je to tak skvěle dokonalý, co se týče té animace - prostě v danejch situacích tak báječně nakreslený... ono když vidíte pak ty titulky, tak na tom pracovalo toooliko lidí... skvělá prácička!

Co se příběhu týče, byly tam samozřejmě slabší nesimpsnovské chvilky, ale celé to bylo uděláno ve stylu opravdového velkofilmu - a trochu to taky velkofilmy paroduje. Víc snad nemusím prozrazovat, kdo viděl, ví, kdo neviděl, měl by zajít:---) Ikdyž znám pár lidí, kterým se to třeba nelíbilo - asi těžko říct.

A taky... byl to asi první film, co jsem viděla, u jehož titulků lidé z kina neodcházeli, dokonce se nerosvěcelo a masová většina netrpělivě čekala na dodatky mezi titulky, kterých jsme se samozřejmě dočkali - a teprve až zazněla typická závěrečná znělka, všichni věděli, že je konec:---)


Budu tady vůbec někdy něco opravdu kritiziovat?

Věděli jste, že...

kýchnutí může dosáhnout rychlosti až 160 km/h?

Bodies

Potřebuje tohle komentář? Ano, myslím, že si ho to rozhodně zaslouží. Navštívila jsem tuto výstavu ze zvědavosti, hlavně proto, že se tady objevil někdo, který tam jít na stopro chtěl a já jsem toho tedy využila a působila jako doprovod. Je pravda, že jsem se trochu bála, aby se mi z exponátů neudělalo zle, a i na plakátech nás upozorňovali, že vstupujeme na vlastní nebezpečí a odpovědnost. Vstoupila jsem tedy, do té doby s představou, že tam bude prostě pár živejch-mrtvejch konzervovanejch lidí a tím to hasne. Naštěstí mě ale vcelku příjemně překvapili. Samozřejmě, že člověk o výstavě slyší ze všech televizí a rádií právě to nejkurióznější a nejskandálnější a přitom asi málokdo diváka informoval, o čem vlastně celá výstava je.

Je to v podstatě exkurze lidským tělem s uvedením a interpretací několika vážných i méně vážných nemocí. Snaží se člověka poučit, aby věděl, co všechno jeho tělo obsahuje, jak to do sebe pěkně zapadá a jak by to vypadalo, kdyby něco přestalo fungovat tak, jak má. Ano, všecko jsou to exponáty z opravdových lidských těl a několik z nich je tam tedy vážně sestaveno do původního stavu, ale myslím, že to není ta nejhlavnějsí věc, co zde člověk uvidí. Najdete zde určitě spoustu věcí, která člověka ohromí, zaujme. Například lidské tělo sestavené pouze z krevních cév - samozřejmě naložené v jakémsi roztoku. Každopádně nad tím žasne, myslím, opravdu každý.

Důležitým poučením pro lidi jsou určitě opravdové exponáty nemocných liských orgánů. Velmi pěkná byla instalace, kde byly plíce zdravé a plíce nemocné (rakovina, z důvodu kouření) a mezi nimi byla průhledná urna a nad ní tabule: "Zahoďte své cigarety a přestaňte kouřit už zde, na výstavě!" A nějaké tam opravdu byly:---) Najdeme zde samozřejmě také cyrhózu jater, a různé další nemoci, způsobené kouřením a pitím alkoholu a pak samozřejmě i nemoci, způsobené špatným životním stylem a nebo prostě dané geneticky. Každopádně člověka hned napadne, jak ožehavé a vrtkavé je lidské zdraví a že je opravdu potřeba se o něj starat, zvláště když už je věda tak daleko, že se spoustě nemocem dá v ranném stadiu zabránit. Výstava je tedy rozdělena tematicky, podle orgánových soustav, vrcholí soustavou rozmnožovací a embryonálním vývojem člověka. Opět z opravdových, kdysi živých exponátů, nad čímž se člověk určitě pozastaví - co to bylo za děti? Proč jsou tady? Kdo to dovolil? Vědí to jejich rodiče? Týden po týdnu (nebo po dvou) vývoj člověka, to znamená 20 - 30 nedovyvinutých dětí, jedno již zcela vyvinuté. Zajímavé, ale každopádně záhadné a k zamyšlení.

Je jisté, ze tato výstava vyvolává spoustu vášnivých diskuzí, opovržení, překvapení, každý na ni má svůj taktrochu ustálený názor. Ráda bych ale znala člověka, který si výstavou prošel a svůj dosud negativní názor nezměnil. Samozřejmě, i já musím uznat, že tato výstava skýtá mnohá tajemství, která by možná stálo za to odhalit, ale nikdo to neudělá. Na druhou stranu je to ale rozhodně vec, která alespoň lidi přitáhne, aby se konečně dověděli jak jejich organismus funguje. Jeden doktor, který se na výstavě vyskytoval jako pomocník při případných otázkách, dokonce vykládal o tom, že se ho často lidé ptají: "A kde mám ty druhý játra?" A opravdu, spousta lidí vzdělání v oblasti svého těla nemá, což je škoda. A ti pak jdou na Bodies jen proto, že jsou tam živí-mrtví Číňani, a odchází se spoustou nových užitečných informací.

Těžké je posoudit otázku peněz. V dnešní době se vydělává snad na všem a výjimkou nejsou ani Bodies. Vstupenka stojí 350 Kč pro dospělé, 275 pro studenty, což rozhodně není málo. A když na konci vidíte, že prodávají trička, hrnečky, ponožky s logem této výstavy, je vám jasné, že peníze hýbou světem...bez pochyby.

Jinak jak hledám obrázky do thohoto příspěvku, zjišťuji, že výstava se v každém městě tour mění, a musím říct, že ta Pražská je jen takovým lehkým odvarem toho, co ještě mají tvůrci v zásobě. Posuďte sami...

Tak co? Už jste se rozhodli, zda darujete své tělo?

Which Celebrities Do You Recognize?

Testík, co jsem našla u Katchenky, fakt legrační, spoustu jmen jsem viděla poprvé v životě a taky to podle toho vypadá:---) Ale některý ty hvězdy jsou fakt za mlada vtipný a rozpoznatelný:---))

40%The Movie Quiz

FilmCritic.com - Movie Reviews

Picasaweb...

Nedá se nic dělat, z nudy jsem si pořídila Picasu a celý den si s ní hraju. Vlastně je to všechno proto, abych mohla publikovat fotky na Picasaweb, který jsem si zařídila současně s mejlem, iGoogle a Blogspotem. Funguje to bezvadně, jen mi to trošku brzdí náš bezdůvodně pomalý internetík. Ale je to legrace, konečně takhle vidět všecky ty fotky pohromadě a pohodlně vybírat ty nejpěknější, které si pak nechám vyvolat. Prostě B-O-Ž-Í!!!

A pro všechny lidi ze třídy jsem sestavila takové malé album, které jaksi připomíná maturtní časy:---) Tak do toho!!! Chvalte a opěvujte mou maličkost:---)))

Jak jsem potkal(a) mimy

S pantomimou se znám již skoro rok a zažívám s ní spoustu dobrodružství. První setkání proběhlo loni v rámci festivalu Mimraj, kdy jsem se úplnou náhodou (tak bylo to zadarmo, že jo:---) ocitla uprostřed dvorany Klementina a strávila tam celé odpoledne až do večera. Nejprve jsem se seznámila s klaunem na vertikálním laně, poté s pantomimickou, skoro spíše s akrobatickou skupinou a nenechala jsem si ujít ani závěrečnou mimsession. Večerem provázel známý klaun a mim Boris Hybner, který postupně na jeviště uváděl mimy vystudované i mimy ve vývoji. Předvedli nám spoustu rozličným scének. Od sucharských kousků postaršího pána přes skvělé etudky japonské nebo pilotské až po úžasné černé a bílé mimy. Zaujala mne především dvě děvčata, černé mimky, které se věnovaly kucháním dítěte a pak samozřejmě báječný bílý mim Radim Vizváry. Na toho čekám pokaždé, když se na pantomimu jdu podívat. Zahlédla jsem ho na plakátu v Divadle Rubín, jenomže jsem trubka a vždycky jsem to nějak prošvihla.

Nicméně další větší setkání s pantomimou, když pominu televizní vystoupení, byla nedávná návštěva divadla V Celetné, kde jsem shlédla představení Veselé skoky – Na Hlavu! Ač to mělo od klasické pantomimy celkem odstup, byla to věc pohybově a rytmicky naprosto úžasná. A navíc to mělo příběh, který každý snadno pochopil. Možná to nebyl tak úplně příběh, spíše různé vtipné situace, týkajících se několika předem představených lidí. Mimo jiné jsme tam mohli vidět nymfomanku, workoholika, který by se rád věnoval tanci, zálesáka, vášnivou fotografku a podobně. Takže si asi dokážete představit, jaká to musela být legrace.

Prozatím poslední vystoupení, které jsem shlédla bylo představení Samizdat od skupiny RestArt v Malém Nosticově divadle. A opět jsem se tak mohla vrátit k mým oblíbeným mimům. Tentokrát to bylo duo černých mimů, které předvádělo různé etudky, které vyvrcholily samotným Samizdatem. V přestávkách mezi etudami vystupoval kytarista a zpěvák skupiny Lajka (mimochodem také učitel Zsv Na Vítězné pláni:---). Měl celkem vtipné průpovídky týkající se obou mimů a pak také jeho tvorby. Domnívám se, že hlavním tématem byli ale přeci jen mimové. V jejich kouscích se střídal smutek s veselím pořád dokola. Potkali jsme tam téma přátelství, smrti, života, růžových brýlí, téma lásky, … Některé z etudek končily opravdu nečekaně smutně, ale tak to asi u černých mimů bývá. I poslední delší příběh Samizdat začínal velmi vesele přátelstvím dvou žáků v lavici a vyváděním hloupostí. Ovšem poté co prošli přátelé obdobím komunismu, jeden zradil druhého a nakonec ho zastřelil. Jako starý děda na lavičce pak vzpomíná a lituje, ale nic nejde vrátit zpět, drazí, nezapomínejte!

Květa LEGÁTOVÁ: Pro každého nebe

Knížečka naprosto pohodová a legrační, obsahuje 8 kratičkých divadelních her, nejčastěji rozhlasových, většinou tak pro dvě osoby. Jsou to dramata dosti fantaskní, málokdy tam naleznete něco reálistického.

Připomenu například drama o člověku v raketě, který ztroskotá na jakési podivné planetě, kde se setkává s několika za sebou jdoucími mezibytostmi, které na něm vykonávají výzkum. Už tam měli "člověka" (ve skutečnosti šimpanze) dříve a tak srovnávají, podstrojují mu a podobně. Když mezibytost "zklame", vypaří se a přijde další. Poslední mezibytostí je muž, který s hlavním hrdinou dokonce odletí v jeho raketě a vytvoří mu brzy iluzi Země, na které přistanou, zrovna v místě, kde se odehrává válka a on si nakonec uvědomi, ikdyž to nechce přiznat, že Země není zdaleka tak krásná planeta, jak o ní všude vypráví.

Vtipný je taky příběh "Pro každého nebe", který je o člověku, jenž zemře a dostává se do nebe. Setkává se se svým andělem, který mu dává na výběr - nebe, nebo peklo. Kam by člověk chtěl, samozřejmě, že do nebe, ikdyž ví, že ho pořád bude prováze ten anděl, který mu vůbec není sympatický (v pekle by ho provázet nemohl). Diví se, jaktože je jeho kolega v pekle, jak si to vůbec mohl vybrat. Brzy však pozná. Anděl o něm ví vše a také mu všechny jeho hříchy pěkně postupně připomene. Muž je však sebevědomý a nenechá si to líbit. Pořád se snaží připomínat spíše skutky dobré a také se snaží spojit s Bohem, Hospodinem, Pánem...anděl mu vysvětluje, že Bůh je všudypřítomný, neviditelný, že ho poslouchá, ale nemůže odpovídat. Člověku však dochází trpělivost a tak anděla umlčuje a pořád arogantně hovoří k Bohu. Pak najednou "bum" a anděl je pryč.

Ta kniha mě zaujala, je to opravdu pohodové čtení, které nikoho neurazí, je psáno vtipným stylem, který vyrovnává charakter příběhu, neboť na konci každého zjistíte, že je to vlastně smutné a také dost poučné. No, zkuste sami:---)

Je mi smutno...

Nevim čim to je. Ne, neni to tím, že jsem večer byla na oslavě narozenin svého spolužáka. Vážně ty lidi vidim hrozně ráda, nadruhou stranu se mi po nich opravdu nijak extrémně nestýská. Teda aspoň po většině lidí. Nechci tím nikoho urazit, prostě mě ta třída prudila dost let na to, abych ji teď začala šíleně milovat. Nezlobte se na mě, vždycky jsem byla tak trochu mimo a nikdy nepatřila do nějaké té partičky lidí, která se pak stejně trochu pomíchala s jinou skupinkou; snažila jsem se žít tak nějak mezi všema, abych se nemusela s někym nebavit a takový ty další věci. Já doufám, že jste si tohohle prostě všimli, tak se nezlobte, že to píšu takhle znovu. Mám vás všecky moc ráda, jsem ráda, že vás znám. Achjo, tohle je hrozně těžký. Tak asi radši spíš doufám, že si to nepřečtete:---)

Hlavně je to tim, že jsem zas viděla film s ohromně dojemným koncem a taky jsem se jakoby mimoděk dověděla, že by jako měl náš fyzikář (teda bývalý) s učením končit. Ikdyž jsem dělala jakoby nic, pořád tomu nemůžu uvěřit. On, věčně zapálený do učitelství,... že by ho to vážně přestalo bavit? To přece nejde! Ač si z fyziky nepamatuji příliš velké detaily a nikdy jsem se nedověděla co je to Hallův jev:---), pořád je pravdou, že fyzika byla jeden z mála předmětů, na jehož hodiny jsem se vždycky taktrochu těšila. Nevim, jak to ten náš jelwík dělal, ale byla to rozhodně zajímavá legrace, občas taky trochu hra, pokud to tedy nebylo zrovna první hodinu v pondělí nebo odpolední hodiny kterýkoli den:---) Musím zjistit, jak je to s ním opravdu...

Jakubovice...

Zase něco ze života. Oslava Postřelmůveckých bláznů byla opravdu skvělá. A kdo někdy zažil nějakou akci s Postřelmůvkem, pak asi ví, o čem to všecko bylo a jak to dopadlo. Ukázkou je i obrázek v úvodu. Někteří spali ve stanech, někteří pod širákem, no a někdo si holt ustlal na betóně:---) Ale přijeli výborní lidi, vyzkoušeli jsme náš nový stan (dokonce nakonec i ve třech lidech) a bylo pěkné počasí, dobře jsme se najedli, dosti popili a pak se domů vrátili:---) Až přijede bratr, nabloguju vám tady svou obrazovou reportáž, protože já a jeho foťák jsme bezvadná dvojka. Taky jsem zjistila, že mám fakt strašně děravou paměť, zvlášt když se trochu napiju a ani to nemusí být moc. Darovali jsme vlastničkám bezva dárky a ty z nich měly velkou radost. Takže jsme měli radost taky, pche:---))
Třeba o tom přístě s těmi fotkami napíšu víc, těd spíš jen tak plácám. Bez keců ale můžu říct: "Díky za skvělý víkend!!!"

Nikdo není dokonalý:---))

62%How Addicted to Blogging Are You?

Los Angeles Singles from Mingle²

Vzhůru pod stan!:---)

Vlastně jedu zase směr Postřelmůvek, tentokrát do Jakubovic na oslavu narozenin mých dvou vlastniček. Su na to vcelku zvědavá, doufám, že se nám nic nestane a že se vrátíme celí a v dobré náladě. Jojo, těšim se, tam je vždycky legrace. Co psát víc? Prostě odjíždim, rozumíte? Dva dny mě tu zase neuvidíte! No není to báječné?:---))

Příručka pro plesové výbory

Ahoj, zdraví vás členka Plesového výboru pro rok 2007 na Gymnáziu Nad Kavalírkou. Je mi velkou záhadou, jak jsem se vlastně do takového spolku dostala a jak jsem tam mohla vydržet. To bylo tak…loni mi jedna nečlenka řekla, že členové mají samé výhody a že po plese jdou na slavnostní večeři a tak vůbec. Řekla jsem si tedy, že se tam vetřu. Ovšem teď…teď vám doporučuji si to pořádně rozmyslet! Je to opravdu práce, zvlášť pokud se v tomto spolku setkáte s lidmi, kteří vám pořád práci komplikují a vnáší do party samé další problémy. Třeba se pořád urážejí, když náhodou není po jejich. Doporučuji se před jejich urážením obrnit, jinak najednou zjistíte, že ples vůbec není podle vašich, ale spíše podle jejich představ. Předem vysílám, že jestli si myslíte, že váš ples si pořádně užijete, tak se ohromně mýlíte. Pro vás, pokud jste opravdu zodpovědní je to úplná noční můra. Pokud se zhulíte a celý ples budete mimo, tak to bude pro vás jistě ten nejúžasnější ples na světě. Ostatně jako kterýkoli jiný, kde se ocitnete v tomto stavu. Já to nezkoušela, jiní ano:---)
A teď přichází pár opravdu důležitých rad pro vás, kdo se rozhodnete riziko býti v PV podstoupit.

1. Nikdy nedělejte ples v Lucerně – vím, že na naší škole je to trochu problém, když vám dají vybrat z několika míst a pak udají podmínku, že tam musí být taková a taková kapacita, kterou splňuje pouze Lucerna.
a. Je nejdražší z nabízených možností – navíc vám cenu při závěrečném vyúčtování sakramentsky natáhne:---)
b. Je v havarijním stavu a nesplňuje zdaleka všechny podmínky bezpečnosti a hygieny
c. Během deseti minut se ve spodnějších patrech nedá pořádně dýchat a brzy jste obklopeni mlhou kouře, který jistě nepochází z míst, kde se smí kouřit.
d. Jsou tam hrozně nepříjemní organizátoři, bohužel někdy na dost nepatřičných místech, když si vzpomenu, kolik se nám tam toho ztratilo.
e. Nepovolí vám tam odpalovat mechanické konfety a řeknou vám to až těsně před jejich užitím
f. Z balkonů vidí pouze ti šťastní, kteří sedí těsně u zábradlí
g. Pití dostáváte s vysokou podzemní přirážkou a za vlastní donesený alkohol zaplatíte pokutu 10 000 Kč
Vřele doporučuji například kongresové centrum, které sice není příliš historicky vábné a slavnostní, ale balkony mají vyřešeny opravdu pěkně, parket není o moc menší než v Lucerně, co jsem slyšela, nikdy nebyl problém že by se něco ztratilo. Pití je tam ve snesitelné cenové míře, bohužel je tam barů trochu málo a tak se setkáte dost často s velkými frontami. Není vůbec problém s kapacitou, lidé se rozprostřou po balkonech a po místech mimo hlavní sál. Dávejte si akorát pozor na zvukaře, někdy není v horních patrech vůbec nic slyšet, ale myslím, že když na to upozorníte zvukaře, určitě bude vše v pořádku.
Myslím, že tahle prostora má opravdu víc pro než proti!

2. Při nástupu maturantů klidně nechte písničku hrát minutu, dvě do tmy – nestane se vám, že by pak některý z maturantů nestihl na nástup dorazit!

3. Tombola je dobrá věc, ale zajistěte si na ni raději víc lidí než méně, neboť práce je s ní opravdu dost. Doporučuji udělat tombolu ve stylu vytáhneš si a víš, zda máš výhru či ne. Z nevýherních losů pak losujte hlavní ceny (5-7). Cenu losů určete pro lidi přijatelnou (10-20Kč), aby se losy vyprodali a nedošlo k trapnému vyhlašování výherců hlavních cen. Taky vám zůstane spoustu cen, které musíte po plese zase někam přesunout a to je další zbytečná práce navíc. Lákejte lidi ke koupi losů, vždyť jsou to vaše peníze!:---)

4. Pozvěte na ples hodně lidí, kteří se navzájem znají – rozhodně na ně nebudete mít moc času!!!

5. Na afterparty si raději připlaťte. Když se vám nechce cálovat prostor a přistoupíte raději na vratnou zálohu, alespoň si zajistěte placeného a kvalitního DJe, který bude hrát alespoň trochu to, co snáší nejvíc lidí z ročníku.

tak vzhůru do plesání...

Předmaturitní čas

Chtěla bych tady něco publikovat... něco, z čehož měl před nedávnem vzniknout poslední časopis naší gymnaziální třídy. Jenže jelikož všichni byli megamoc zaneprázdněni maturitou, nikdo nechtěl spolupracovat. Tak tu se tu postupně objeví úryvky a články, které jsem sesmolila především za účelem pobavení studentů.

>Předmaturitní čas<

Začíná předmaturitní čas, mnozí už ve svých diářích odpočítávají poslední dny nebo se spíše modlí, aby počet dnů spíš přibýval než ubýval. Dnes je to přesně 47 dnů do pondělí, slavnostního zahájení maturity 8. C Gymnázia Nad Kavalírkou. Když od toho odečteme 9 dní svatého týdne, dostaneme neuvěřitelných 38 (měsíc a 8) dnů, co se budeme ještě snažit něco nasosat ve škole. Když bychom šli ještě dál, vyšlo by nám třeba, že máme již jen 5 víkendů + 2, které jsou součástí svatého týdne. A navíc – přesně za týden se píše maturitní písemná práce z českého jazyka:---)

Tyto statistiky by měly vyvolat alespoň malou vlnu nervozity, jenže zatím si stále většina z nás každé odpoledne řekne: „Zítra konečně začnu.“ Další den znovu a pak zas a tak to jde pořád dokola. Na řadu přichází profesoři, kteří nám stále opakují notoricky známé: „Učte se, učte se, učte se!“ nebo se v nás snaží probudit maturanta čtením různých výhružných článků z novin. Některé napadl o něco zákeřnější plán – napsat si jen tak z ničeho nic písemku (tenhle postup je nadmíru vypečený a mám pocit, že vážně funguje:---).

Nezbývá než dodat, že jsme asi natvrdlí – například já mám ze 7mi zmíněných víkendů volné asi 3, maturitní otázku nemám zpracovanou ani jednu, zabývám se hloupými, rádoby vtipnými články, a přesvědčuji se o tom, že: „U matematiky jsou tabulky, u češtiny čítanka, u angličtiny slovník a u deskriptivy Válek:---) – 4ky to prostě jistí.“