CorelDraw:---)

Artlantis R 2...konečně!

Konečně se mi podařilo obdržet a zprovoznit svou již skoro rok starou výhru. Program Artlantis R, který jsem vyhrála při loňské Beanii za vcelku originální převlek. Pravda, tehdy byla radost o dost větší než teď. Je sice béječná věc, že vlastním plnou legální verzi tohoto softwaru, nicméně nestojí tolik peněz, co mi kdosi na podiu sliboval a být součástí i Artlantis Studio, byla bych ještě o něco šťastnější.

Ale je to tady, konečně si můžu hrát a bez vodoznaku studentské verze renderovat svoje budoucí "velké projekty". To mi připomíná, že byl dnes první den školy, který mě totálně vyčerpal jak lidmi v ní, tak náplní a předzvěstí dalšího krutého roku. Nechce se mi o tom moc mluvit, moje spolužačka má v určité věci ohromnou pravdu, že uniknout ze společného ateliéru našeho kruhu byl velmi zajímavý nápad (však jsem o něm uvažovala jako první). Navíc náplň tohoto semestru, bytové stavby, není zrovna mým šálkem čaje, tento okruh velmi omezuje možnosti a já jakobych najednou ztratila chuť do architektury. Snad je to jen všemi těmi novými dojmy po krásných dlouhých prázdninách, snad je to jen podzimním okolím, podzimním vzduchem, událostmi posledních dnů.

Nevím jak se k určitým věcem postavit, mám strach, chci utéct někam pryč a nemuset řešit věci, které mě nepříjemně překvapí. Život je boj, je to klišé, ale je to tak...

Jediné, přes co můžu hledět do budoucnosti, jedna z mála věcí, na kterou se v poslední době těším, ač mě může opět zklamat každou chvílí, je sbor. Hloupé nadšení, šílená to věc...

Zima je tu

Však to taky ráno poznáte. Vzduch vonící jinak než jindy, vzduch s jasným nádechem zimy, lidi schovaní ve velkých bundách, ruce v kapsách nebo elegantních kožených rukavicích, nebe zatažené bílými mraky. Všemu chybí už jen pár centimetrů sněhu a břečka na vyšlapaných místech, kterou rozrýváte špičkou boty, zimní boty, pokud možno, nepromokavé.
Přehoupl se další den, den, který začal pokračováním dne před ním trochu zmateně, po setkání s architekty v ateliéru Karla Fořtla se naštěstí stal dnem podle gusta spokojeného architekta. Nic není stoprocentní, ale to je tak vždycky.
Dopoledne s architekty, odpoledne strávené úklidem svých myšlenek, večer s valnou částí Carillonu na kultuře, noc s věrnými Bártovkami a jejich přáteli a jejich přáteli v koktejbaru. Úklid myšlenek proběhl vcelku spořádaně, samozřejmě nechyběla správná muzika. Ze začátku v krátké době dvakrát přehraná Tajemná krajina od They mi dovolí navázat na kulturní večer, kdy jsme byly podpořit They vokální skupinu Jezinky.

"Zuzko, tohle mi neříkej, já to pak beru vážně!"

Děkuji za krásný večer s překouzelně magickými šansony v podání naprosto geniální herečkozpěvačky They (v tuto ranní hodinu mě nenapadá nic, co by to vystihlo přesně). Zase jsem se ocitla v situaci, kdy jsem naprosto nechápala, oč jde, kdo je to ten člověk na pódiu, zda je to ona Thea, kterou znám tak, jak ji znám (však víte) a nebo profesionální šansoniérka s pevným hlasem a jasným tónem a zabarvením v něm, s neskutečně přesnou mimikou, vyjadřující danou situaci. Převážně lidový repertoár v podání Jezinek byl zazpíván tak energicky a věrohodně (rozumějte, že to není jen takové hýbání se do větru a řvaní jedna přes druhou), jak se mi mockrát nepoštěstilo vidět a slyšet. Uctivá poklona, starý brachu...
Mimochodem, zpěvu v Tajemné krajině jsem se opravdu nemohla ubránit, tato píseň mně v poslední době dost pomáhá, když není všechno jak má být, je to taková moje čokoláda na stres:---) Pokud tuto píseň neznáte, rozhodně si ji poslechněte třeba na stránkách http://www.techtlemechtle.cz/, určitě vás minimálně pohladí na dušičce.

Mám trochu strach z toho, co přijde brzy po tomto zážitku, po tomto nadšení, po této oddanosti. Obvykle pak totiž přichází šok, něco nepředvídatelného, něco, co mě zas vykolejí. Prosím, ať to aspoň tentokrát neskončí takhle...

Jelikož se po koncertě všichni zvedli, místo aby zůstali a bavili se dál, musela jsem je následovat. Domů jsem ale nechtěla, nechala jsem se tedy přemluvit Jitkou a po přemluvení Evíka jsme vyrazily někam na nikdonevěděljakou párty nikdonevěděljakýchvšech lidí do jednoho koktejlbaru. A já poprvé poznala opravdový koktejlbar a opravdu velký kýbl koktejlu s mnoha brčky pro mnoho lidí. A v opojení po upití ze dvou takovýchto kýblů jsem se vracela domů trambajkou se soustředěním, abych neusnula, s touhou psát, a pak taky spát a tak jsem pár zastávek prospala a jsem tady a píšu...kraviny, že;---)

Přehoupl se den

...a já jsem za to ráda. Trochu mi zas něco nevyšlo, dost mě to vytočilo a tak jsem si asi 4 hodiny hrála se stránkama sboru abych byla aspoň trochu platná. A samozřejmě si k tomu pustila hudbu, která mi moc pomáhá.
Většina mých spolužáků architektů jsou vyložené OSOBNOSTI, chápete jak to myslím. Prostě si v každém případě stojí za svým a ikdyž nakonec třeba naoko ustoupí, přeci pořád věří ve svou pravdu a nadávají na odpůrce v jejich nepřítomnosti. Ale předně si spoustu věcí dokážou říct narovinu. Taky toho spoustu dokážu. Jen prostě nedokážu být na nikoho zlá, když tak nějak tuším, že by se ho to mohlo dotkout. Navíc když si toho člověka prostě naštvat nechci. Dostkrát jsem se snažila navázat delší kontakt se spolubydlícími (vlastně spolubydlícími mého muže). Dostkrát jsem se snažila překonat jakýsi strach ze setkávání s nimi. Nerada někomu zavazím, tak se většinou zavřu v pokoji a tam prostě jsem jen abych se někomu nepletla pod nohy a pravidelně chodím pozdě do práce abych tu svou minutku neblokovala někomu koupelnu. Spolubydlící jsou báječní lidi, sama nevím, proč z nich mám takový respekt. A když mě něčím naštvou tak to prostě přejdu, jsou to taky jenom lidi, kteří třeba neví, že sem astmatik alergický na plíseň. Všechno jim budiž odpuštěno a s úsměvem jde se dál. Ale oni jsou ekonomové, taky dost sebevědomí lidé, kteří si svůj život nenechají jen tak někým otravovat. A tak opět nastává tradiční souboj dvou žen v domácnosti, z kterých však jedna vždy stáhne uši, vybije si svou zlost sama v sobě a po čase najde opět trochu důvěry.

Opět neodolatelná chuť to tady celé opustit a stavět si zas ten malý bunkřík doma, v bytě, s rodinou, uskutečnit své dávné plány...

Osvobozující divadlo

Rozhodla jsem se, že přestanu řešit věci, kterýma jsem se v poslední době trápila, které mě dostávají nejdřív nahoru a pak prudce dolů. Po dnešním odpoledni, kdy má dušinka opět dostala ránu jsem už toužila jen po divadle V Dlouhé, po divadle samotném. Ano, divadlo je to, co mě drží nad vodou, co mi pomůže zapomenout a do jehož představení se nechám vtáhnout tak, že mi nezabrání nic na světě v užívání si oněch pár okamžiků. Děkuji, jsem ohromě vděčná všem divadelníkům.

Kchung Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy


Hra, dalo by se říci jednoduše, o Číně, o historických chvílích, kdy se na trůně vystřídali hned 4 císaři (2 dynastie). Děj velmi obsáhlý se musel nějak vejít do představení, děj plný množství různých postav museli zahrát herci jednoho divadla. To vše trochu mátlo diváka, ale nakonec bylo vše v pořádku.

V představení se prolínaly dvě roviny - válčení a milostný příběh moudrého Choua a mladičké nevěstky Sian. Tragický příběh bez konce prokládaný vtipnými vsuvkami o herectví. To vše v Čínské scéně s Čínskými kostýmy a Čínským líčením za doprovodu Čínské hudby. Geniální provedení, krásně prožitý příběh s podivuhodným koncem.

Co víc si může člověk přát než večer strávený s herci Divadla V Dlouhé;---)

A návrat do pražské reality, návraty myšlenek, které opět nemají konce. Už nechci a nebudu uvažovat, je mi to líto...lítost - to je to správné slovo...

It's time to stand up,...

...it's time to stand up,
we need respect,
don't come back,

... so we're open,
so we're open,
that's a fact,
not going back

A po dlouhé době se mi daří luštit, co se zpívá v anglicky zpívaných písních. Energický text, který mě dnes správně nakopnul;---)

První ovoce Maxího světa

Bojuju...

To je on...

...mého srdce šampion - nástroj, pro nějž mám slabost, nástroj, který jsem toužila poznat už dávno. A konečně zde v Jetřichovicích na sborovém soustředění s Theou a právě díky ní jsem dostála své přezdívce a měla možnost se jej poprvé dotkout. Poprvé jej držet v náručí, poprvé jej rozezvučet brnknutím, poprvé stlačit struny a vydat toužený tón. Tyto tóny se navždy vryly do BasSusančina srdce, tyto tóny zní neustále její hlavou. Vystoupení s kapelou spolusboristek a možnost poprvé vystoupit s dlouhokrkou kráskou připomnělo BasSusance dětská léta, velké plány, sny a představy. Stále jí zní v uších slova, kterými chce posluchače nadchnout, stále ji napadají písně, které jednou prostě musí zahrát, vrací se do dětských let a sní. Kéž naše Jetřichovická kapela vydrží aspoň pro občasné veselí sboru...

BasSusanka brnká na basu, basuje, basuje, tiše s ní tak laškuje.