Odlévání

Před odléváním formy (pankáč:):


Po odlití a odsekání z formy a několika kosmetických úpravách:

Bar na pláži

Nemám na nic čas, sním o blbostech a nedělám, co bych měla...je to život...;---)

Dnes jsem si...

...čekáte na to? Ne, kam se všichni poděli? Nebo vás neuchvátila moje lebka?

Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu na koncertě TechMech uvědomila, že jsem ráda s hudbou.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu s brekem uvědomila, jak ráda bych hudbu chytila a stala se její součástí.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu zavzpomínala na časy svých dávných snů.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu uvědomila, proč si toho zřejmě z prvního koncertu TechMech moc nepamatuju.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu a pozorováním prstokladu baskytaristy uvědomila, že hraní na baskytaru je krásná, vůbec ne jednoduchá věc.
Dnes jsem si v slzavém záchvatu smíchu opět zatoužila po tom dlouhokrkém nástroji.
Dnes, uchvácena hudbou, s lidmi uchvácenými hudbou, jsem se zase od srdce zasmála, zas si do zásoby užila tolik veselých chvil, zatoužila po hudbě, Thea mi zas nasadila malého broučka do hlavy, hudba je to, po čem jsem vždycky toužila a nikdy ji nedovedla uchopit. Hudba je to, co mi Thea posílá do roztřepaných rukou... a zase mi proklouzne mezi prsty?

Dnes jsem si v nekonečném ubrečeném záchvatu smíchu se slzami v očích uvědomila, že ...

Finální lebkounek:---)

Žlutá oblá krychlička sama v davu

Finále před dokončením zubů

Neztrácím naději

Myslela jsem, že bych se mohla dát fotku z pátečních narozenin našeho šéfa, dneska jsem si řekla, že to je asi zbytečné a nechci si někoho naštvat. Asi bych si nikoho nenaštvala, neboť nadpis měl být: "David Marek, ten hodný a nespolehlivý ze dvou našich šéfů" ;---) Je to divadelník, úžasný umělec, geniální scénograf. A má moc práce;---) Mimochodem, pracuje hlavně pro Městská divadla pražská, ..., a hlavně pro Divadlo V Dlouhé. David Marek, to je on. Jo, a taky navrhuje interiéry do mekáčů, ha;---) Chci poděkovat za tu práci tam, za to, že se tam můžu jednou za týden objevit a užít si ten den s lidmi, kteří jsou hrozně chytří a dospělí a rozumní a tak. Jsem nakonec ráda především za to, že to je pátek - převlečená sobota, den, kdy lidi v práci už občas ztraćí svoji důstojnost, kdy se blíží mému věku zase o dost víc. Pátky vedle Haliny...děkuju, děkuju mnohokrát!;---)

Ikdyž mě tělo momentálně přestává fyzicky poslouchat a já občas začínám mít strach o to, co se mnou je, v lepších chvilkách si řeknu: Nemoci vstříc, bolesti vstříc, nenechám si kecat do života:---) A tak je to asi se vším. Neztrácím naději.

A nakonec proč ne...dort nikomu neuškodí;---)

Modelování II.

V průběhu podzimu tvořit lebku...jak optimistické...

Včerejší první hodina modelování

Zase něco, co rozhání nudná šedá mračna nad naším ústavem...

Přišel na mě podzim

Všecko se mi pod rukama rozpádá, mám zvláštní myšlenkové pochody, asi se se mnou něco stalo, protože se všecko okolo mě mění. Brzy dojdu do stadia, kdy i lidem, které nechci ztratit, řeknu, co si myslím, ať mě klidně nechájí být, zatím jsem rádoby rozumná, vypočítavá a tak hloupě splachovací. Každé ráno vyjde nový den, přijde čistý nepopsaný list. Známí mí, co pro vás jsem?

A nakonec jedno ponaučení... Nikdy nespoléhejte na to, že vám PÁR bude dělat společnost!

Ztráty a nálezy II.

Asi je to osud.

Těsně než jsem dnes vyrazila na minifestival v Galerii Butovice, kde vystupovala mimojiné kapela Techtle Mechtle, jsem se dozvěděla, že Velmi Krátké Vlny podivným způsobem končí nebo se minimálně rozpadají na minimálně dva kusy - Milana a ostatní. Ať je to tak, či tak, dost mě to šoklo, vlastně docela hodně, opravdu jsem se těšila na koncert 18.10. v XT3, spoustu lidí je toužilo vidět a teď, tak najednou...ikdyž se to tak nějak dalo čekat vzhledem k časové vytíženosti některých členů.


Asi je to osud, že právě když vyrážím na svou první návštěvu kapely Techtle Mechtle, kde frontmankou je naše sbormistryně Thea, se dozvím o rozpadu kapely, kde byl frontmanem náš známý postřelmůvečák Milan. Magické.

Techtle Mechtle náhradou za VKV? Vycpávka místa po nich? Tohle mě napadalo při poslechu a sledování They a její kapely. Je to příjemná náplast;---) A ač to byl dnes koncert v jistě omezených a zvláštních podmínkách, hraný jen pro pár vyvolených (i přesto, že se to krásně rozléhalo v celém obchodním centru), pro mě byl moc důležitý, příjemný, geniální, hluboce se mě dotýkající. Chápu, že Thea od toho mohla čekat víc, rozumím Honzově připomínce, že to byla zbytečná ztráta času, že tam lidi nenaberou. Trochu problém dnešní doby - nutnost uspět, rozhodit své sítě. Jsem asi trochu naivní, nechci to měnit. Minimálně mně Techtle Mechtle ohromně pozvedli náladu, minimálně další dva lidi oslovili. Asi je to málo - co víc dodat.

A uvidíme se možná 31.10. v Rubínu, v místě, kde proběhl snad první pražský koncert VKV - tam se uskuteční snad konečně má první návštěva opravdového koncertu TM.

Ztráty a nálezy

Ano, během mého hledání jsem narazila nejen na, na můj vkus, velmi hloupé zápisky mých dřívějších blogů, ale také na mé básně, povídky, na neodolatelnou touhu psát. Tohle je jedna z nich, nesplněný sen...

Jaké je Tvé poslání?

V jednom zrádně překrásném městě žila dcera jednoho pána, absolventa FELu na ČVUT. Už od prvních let dávala světu vědět, že existuje a že nic neponechá náhodě. Když poznala první počítač a hrála první hry v ZX Spectru, věděla, že je to přístroj, který bude v budoucnosti věcí naprosto nezbytnou. I když v tak nízkém věku jen bezhlavě pařila hry více, či méně barevné, tušila, že to není vše, a že je stále co objevovat. A to nejen v počítačovém světě, ale zároveň též v tom reálném (ano, naskytla-li se někomu otázka, co to vůbec reálný svět je, je namístě, ovšem my tuto úvahu ponecháme stranou). S každou koupí nového a lepšího počítače se dostávala na stále vyšší životní úroveň! Byla dítětem, co dokázalo každého šokovat...ať už svou inteligencí, nešikovností, nebo fantazií! Skoro se zdála být neskutečná, ale takovou, jakou si ona myslela, že je, ji nikdo nebral. Když na gymnáziu nabrala jako úplně nový předmět informatiku, nastal naprostý zlom jejího života a ona se začala bezhlavě rozvíjet. Rostl její zájem o určité věci a s ním též upadal zájem o věci ostatní! Na internetu si vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém byla přesně taková, jakou si vždy myslela, že je! Splnil se jí sen! Netoví přátelé najednou jako by jí rozuměli! Jenže jí to časem přestávalo stačit! Člověk, a ona obzvlášť se prostě potřebovala neustále rozvíjet. A opět - cosi roste a cosi upadá! Jak se zvyšovala její netová moc, byla v reálném životě rozhozenější, zranitelnější a jako by zapomenutá.City, co tu prožívala byly neobyčejné a ona je nedokázala ovládnout. Nikdo ji nikdy nemiloval a proto už nevěřila ani ve svou lásku vlastní! Počítač jí stále otvíral nepřeberné množství nových světů a ona v nich sama hledala a objevovala nové informace...zoufala si všude, kde jen to šlo, falešným přátelům v opravdovém světě svěřovala svá nejtajnější přání, své myšlenky. Věděla, že asi nikdy nedají žádný smysl, přesto ale přicházely samy, naprosto nezvány a nevolány a ona se jim samozřejmě nemohla ubránit. Užíraly ji a proto se naučila ovládat slova a vždy, když byla možnost, je všechny vypsala z hlavy pryč! Ani nedoufala, že by z jejích prací mohl být někdo potěšen, ale ona je četla ráda, víc po nikom nechtěla. Každý den se sama sebe ptala: "Jaké je mé poslání?" V cosi věřila, ale nikdy se jí nepovedlo tu víru popsat...bylo to něco mezi vírou v osud, vírou v lidské city, ale také nezapomenutelnou vírou v v lidské zrady a hry...moc kladného v lidech neobjevovala. Ale stejně, svět jakoby ji denně pobízel k činům, jako by jí dával šanci! Nechápala jeho dotazy, snažila se je nevnímat, jenže tak, jako myšlenky, i okolní svět jí neustále visel v hlavě. Cítila, jakoby se dlaněmi dotýkal jejího nahého těla, jako by ji hladil a utěšoval! Bolelo to, nerozuměla, možná jen rozumět nechtěla! Den jí splýval s nocí a sny jí nedávaly na vybranou! Kdesi v parku zasadila mladý topol, i když věděla, že ten kus přírody dříve, či později zanikne, zasadila jej a každý den si s ním chodila povídat, ano, přestala psát, všechno bylo ukryto v nitru toho stromu. Jednou si z něj utrhla zelený lísteček a dlouze ho sevřela v dlani. Když dlaň znovu otevřela, lístek byl pryč a ona jen cítila, jak se její tělo sesouvá k zemi. Probudila se zimou až, když už byla okolo úplná tma a ona se tedy vrátila domů. Sotva sedla k počítači, zavřely se jí oči a její hlava spadla přímo na klávesnici. Neviděla nic...jen černou tmu, do které ona vnášela svýma očima světlo. Bylo ticho, jen její vlastní slova putovala temnotou a stále jakoby ozvěnou znělo: "Jaké je Tvé poslání?" S odbitím půlnoci všechno zmizelo, ona vstala, vypnula přístroj a šla si lehnout. Ráno si to vše přemítala...až nalezla ten důvod! Všechno jí najednou docvaklo a ona porozuměla. Šla ven, ke svému stromku, kde si sedla a beze slova se na něj jen celý den dívala, večer se zvedla, šla k počítači a začala psát...jen psala a nikdo ji nemohl zastavit. Byl to jen prostý text, bez nadpisů, bez formátování. Když se dostala na stranu 269, napsala vykřičník, dokument uzavřela a rozeslala různě po internetu. Byla to kniha o světě, životě, lidech a přírodě a lidi jí dali název Nekonečná hra. Nikdo ji nikdy oficiálně nevydal, ale lidé, co ji četli, ji četli s láskou...začali číst jako lidé, skončili jako lidé. Ovšem jako lidé, co si života váží...samotná spisovatelka dále psala už jen pro lidi, co to vyžadovali a pak zvláště pro ty, které ze srdce nejhlouběji milovala! Jim věnovala každý svůj laciný veršík, jim v povídkám svěřovala svá nejtajnější přání!

Pátrání

...po reportáži z koncertu Techte Mechtle z února 2003, poslední stopa po záznamu z, podle všeho, prvního koncertu Techtlí se nachází na jednom z mých webů, kde je připravena stránka na její publikaci. V koutku jsem dokonce nalezla, že první její podoba byla psaná v ruce. Marně spoléhám, že jsem ji někdy přepsala i do compu. Mám pocit, že jsem ten cár papíru půjčovala Baně, prosím, prosím, vrať se mi, je to pro mě hrozně důležité!!!

CorelDraw:---)

Artlantis R 2...konečně!

Konečně se mi podařilo obdržet a zprovoznit svou již skoro rok starou výhru. Program Artlantis R, který jsem vyhrála při loňské Beanii za vcelku originální převlek. Pravda, tehdy byla radost o dost větší než teď. Je sice béječná věc, že vlastním plnou legální verzi tohoto softwaru, nicméně nestojí tolik peněz, co mi kdosi na podiu sliboval a být součástí i Artlantis Studio, byla bych ještě o něco šťastnější.

Ale je to tady, konečně si můžu hrát a bez vodoznaku studentské verze renderovat svoje budoucí "velké projekty". To mi připomíná, že byl dnes první den školy, který mě totálně vyčerpal jak lidmi v ní, tak náplní a předzvěstí dalšího krutého roku. Nechce se mi o tom moc mluvit, moje spolužačka má v určité věci ohromnou pravdu, že uniknout ze společného ateliéru našeho kruhu byl velmi zajímavý nápad (však jsem o něm uvažovala jako první). Navíc náplň tohoto semestru, bytové stavby, není zrovna mým šálkem čaje, tento okruh velmi omezuje možnosti a já jakobych najednou ztratila chuť do architektury. Snad je to jen všemi těmi novými dojmy po krásných dlouhých prázdninách, snad je to jen podzimním okolím, podzimním vzduchem, událostmi posledních dnů.

Nevím jak se k určitým věcem postavit, mám strach, chci utéct někam pryč a nemuset řešit věci, které mě nepříjemně překvapí. Život je boj, je to klišé, ale je to tak...

Jediné, přes co můžu hledět do budoucnosti, jedna z mála věcí, na kterou se v poslední době těším, ač mě může opět zklamat každou chvílí, je sbor. Hloupé nadšení, šílená to věc...

Zima je tu

Však to taky ráno poznáte. Vzduch vonící jinak než jindy, vzduch s jasným nádechem zimy, lidi schovaní ve velkých bundách, ruce v kapsách nebo elegantních kožených rukavicích, nebe zatažené bílými mraky. Všemu chybí už jen pár centimetrů sněhu a břečka na vyšlapaných místech, kterou rozrýváte špičkou boty, zimní boty, pokud možno, nepromokavé.
Přehoupl se další den, den, který začal pokračováním dne před ním trochu zmateně, po setkání s architekty v ateliéru Karla Fořtla se naštěstí stal dnem podle gusta spokojeného architekta. Nic není stoprocentní, ale to je tak vždycky.
Dopoledne s architekty, odpoledne strávené úklidem svých myšlenek, večer s valnou částí Carillonu na kultuře, noc s věrnými Bártovkami a jejich přáteli a jejich přáteli v koktejbaru. Úklid myšlenek proběhl vcelku spořádaně, samozřejmě nechyběla správná muzika. Ze začátku v krátké době dvakrát přehraná Tajemná krajina od They mi dovolí navázat na kulturní večer, kdy jsme byly podpořit They vokální skupinu Jezinky.

"Zuzko, tohle mi neříkej, já to pak beru vážně!"

Děkuji za krásný večer s překouzelně magickými šansony v podání naprosto geniální herečkozpěvačky They (v tuto ranní hodinu mě nenapadá nic, co by to vystihlo přesně). Zase jsem se ocitla v situaci, kdy jsem naprosto nechápala, oč jde, kdo je to ten člověk na pódiu, zda je to ona Thea, kterou znám tak, jak ji znám (však víte) a nebo profesionální šansoniérka s pevným hlasem a jasným tónem a zabarvením v něm, s neskutečně přesnou mimikou, vyjadřující danou situaci. Převážně lidový repertoár v podání Jezinek byl zazpíván tak energicky a věrohodně (rozumějte, že to není jen takové hýbání se do větru a řvaní jedna přes druhou), jak se mi mockrát nepoštěstilo vidět a slyšet. Uctivá poklona, starý brachu...
Mimochodem, zpěvu v Tajemné krajině jsem se opravdu nemohla ubránit, tato píseň mně v poslední době dost pomáhá, když není všechno jak má být, je to taková moje čokoláda na stres:---) Pokud tuto píseň neznáte, rozhodně si ji poslechněte třeba na stránkách http://www.techtlemechtle.cz/, určitě vás minimálně pohladí na dušičce.

Mám trochu strach z toho, co přijde brzy po tomto zážitku, po tomto nadšení, po této oddanosti. Obvykle pak totiž přichází šok, něco nepředvídatelného, něco, co mě zas vykolejí. Prosím, ať to aspoň tentokrát neskončí takhle...

Jelikož se po koncertě všichni zvedli, místo aby zůstali a bavili se dál, musela jsem je následovat. Domů jsem ale nechtěla, nechala jsem se tedy přemluvit Jitkou a po přemluvení Evíka jsme vyrazily někam na nikdonevěděljakou párty nikdonevěděljakýchvšech lidí do jednoho koktejlbaru. A já poprvé poznala opravdový koktejlbar a opravdu velký kýbl koktejlu s mnoha brčky pro mnoho lidí. A v opojení po upití ze dvou takovýchto kýblů jsem se vracela domů trambajkou se soustředěním, abych neusnula, s touhou psát, a pak taky spát a tak jsem pár zastávek prospala a jsem tady a píšu...kraviny, že;---)

Přehoupl se den

...a já jsem za to ráda. Trochu mi zas něco nevyšlo, dost mě to vytočilo a tak jsem si asi 4 hodiny hrála se stránkama sboru abych byla aspoň trochu platná. A samozřejmě si k tomu pustila hudbu, která mi moc pomáhá.
Většina mých spolužáků architektů jsou vyložené OSOBNOSTI, chápete jak to myslím. Prostě si v každém případě stojí za svým a ikdyž nakonec třeba naoko ustoupí, přeci pořád věří ve svou pravdu a nadávají na odpůrce v jejich nepřítomnosti. Ale předně si spoustu věcí dokážou říct narovinu. Taky toho spoustu dokážu. Jen prostě nedokážu být na nikoho zlá, když tak nějak tuším, že by se ho to mohlo dotkout. Navíc když si toho člověka prostě naštvat nechci. Dostkrát jsem se snažila navázat delší kontakt se spolubydlícími (vlastně spolubydlícími mého muže). Dostkrát jsem se snažila překonat jakýsi strach ze setkávání s nimi. Nerada někomu zavazím, tak se většinou zavřu v pokoji a tam prostě jsem jen abych se někomu nepletla pod nohy a pravidelně chodím pozdě do práce abych tu svou minutku neblokovala někomu koupelnu. Spolubydlící jsou báječní lidi, sama nevím, proč z nich mám takový respekt. A když mě něčím naštvou tak to prostě přejdu, jsou to taky jenom lidi, kteří třeba neví, že sem astmatik alergický na plíseň. Všechno jim budiž odpuštěno a s úsměvem jde se dál. Ale oni jsou ekonomové, taky dost sebevědomí lidé, kteří si svůj život nenechají jen tak někým otravovat. A tak opět nastává tradiční souboj dvou žen v domácnosti, z kterých však jedna vždy stáhne uši, vybije si svou zlost sama v sobě a po čase najde opět trochu důvěry.

Opět neodolatelná chuť to tady celé opustit a stavět si zas ten malý bunkřík doma, v bytě, s rodinou, uskutečnit své dávné plány...

Osvobozující divadlo

Rozhodla jsem se, že přestanu řešit věci, kterýma jsem se v poslední době trápila, které mě dostávají nejdřív nahoru a pak prudce dolů. Po dnešním odpoledni, kdy má dušinka opět dostala ránu jsem už toužila jen po divadle V Dlouhé, po divadle samotném. Ano, divadlo je to, co mě drží nad vodou, co mi pomůže zapomenout a do jehož představení se nechám vtáhnout tak, že mi nezabrání nic na světě v užívání si oněch pár okamžiků. Děkuji, jsem ohromě vděčná všem divadelníkům.

Kchung Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy


Hra, dalo by se říci jednoduše, o Číně, o historických chvílích, kdy se na trůně vystřídali hned 4 císaři (2 dynastie). Děj velmi obsáhlý se musel nějak vejít do představení, děj plný množství různých postav museli zahrát herci jednoho divadla. To vše trochu mátlo diváka, ale nakonec bylo vše v pořádku.

V představení se prolínaly dvě roviny - válčení a milostný příběh moudrého Choua a mladičké nevěstky Sian. Tragický příběh bez konce prokládaný vtipnými vsuvkami o herectví. To vše v Čínské scéně s Čínskými kostýmy a Čínským líčením za doprovodu Čínské hudby. Geniální provedení, krásně prožitý příběh s podivuhodným koncem.

Co víc si může člověk přát než večer strávený s herci Divadla V Dlouhé;---)

A návrat do pražské reality, návraty myšlenek, které opět nemají konce. Už nechci a nebudu uvažovat, je mi to líto...lítost - to je to správné slovo...

It's time to stand up,...

...it's time to stand up,
we need respect,
don't come back,

... so we're open,
so we're open,
that's a fact,
not going back

A po dlouhé době se mi daří luštit, co se zpívá v anglicky zpívaných písních. Energický text, který mě dnes správně nakopnul;---)

První ovoce Maxího světa

Bojuju...

To je on...

...mého srdce šampion - nástroj, pro nějž mám slabost, nástroj, který jsem toužila poznat už dávno. A konečně zde v Jetřichovicích na sborovém soustředění s Theou a právě díky ní jsem dostála své přezdívce a měla možnost se jej poprvé dotkout. Poprvé jej držet v náručí, poprvé jej rozezvučet brnknutím, poprvé stlačit struny a vydat toužený tón. Tyto tóny se navždy vryly do BasSusančina srdce, tyto tóny zní neustále její hlavou. Vystoupení s kapelou spolusboristek a možnost poprvé vystoupit s dlouhokrkou kráskou připomnělo BasSusance dětská léta, velké plány, sny a představy. Stále jí zní v uších slova, kterými chce posluchače nadchnout, stále ji napadají písně, které jednou prostě musí zahrát, vrací se do dětských let a sní. Kéž naše Jetřichovická kapela vydrží aspoň pro občasné veselí sboru...

BasSusanka brnká na basu, basuje, basuje, tiše s ní tak laškuje.

Pán času, tyranie okamžiku

Včera jsem se konečně odhodlala a na blind navštívila Divadelní loď Bratří Formanů, loď Tajemství, na které přes léto působí divadlo Aqualung, divadlo plné nadějných, povětšinou mladých herců.

Jelikož loď během představení plula, byla cena vyšší než obvykle, na druhou stranu je to dost netradiční tak proč to nevyzkoušet. Vzhledem ke chladnějším letním večerům byly k zapůjčení deky (ne však jako na Shakespearovských slavnostech, kdy podle toho, kolik jste zaplatili nebo jak jste slavní dostanete příslušný počet izolačních prostředků)...prostě kdo přišel, dostal co chtěl.

Loď je to parádní, samozřejmě zastřešená, ale aby byla projížďka aspoň trochu zajímavá, samozřejmě zde nechybějí průzory do stran. V podpalubí občerstvení, které je možné vzít si na představení, hlediště sestavené z terasovitě umístěných stolů s lavicemi, na každém stole Mladá fronta DNES:---) Co víc si člověk může přát.

Ještě asi kvalitní představení. Pána času jsem si vybrala hlavně díky hereckému obsazení a pěkným obrázkům na propagaci. Bohužel se toto představení hraje v několika hereckých alternacích. Dychtivě jsem vyhlížela, kdy se na jevišti objeví známí herci z Disku a vždy když přišla role pro ně stavěná, smutnila jsem, že tam nejsou. Když už byly všechny tři role vyčerpány, tak jsem si řekla: Naše věčná smůla. Naštěstí pak v půli představení vešel do hry červený Raker, jehož hlas byl naprosto jasně identifikovatelný. Don Juan, Strýko Vasa - Jan Konečný.
N divadle však nejde jen o herce. Pán času je hra podle komiksu, což je podle mě vždy trochu tvrdý oříšek. Časté opakování několika scén a vtípků se zdálo být trochu nudnější, orientace v příběhu taky nebyla úplně nejjednoduší. Asi by to chtělo nejdřív komiks přečíst, pak by bylo vše jasnější. Nicméně dojem tohle představení zanechá. Nejsem tak úplně nadšená z příběhu, který mi v určitých chvílích trochu unikal, zato mě však nadchlo jeho ztvárnění - báječné komiksové masky, jednoduché kulisy, které umožňují snadnou změnu scény, a pak jednoznačně typicky komiksově působící rvačky. Seděla jsem s otevřenou pusou a zírala, co to tam ti lidi vyvádí. Jsou to herci, samozřejmě, ale stejně mi přišlo naprosto neuvěřitelné sladění pohybů útočníka a napadeného. Že si nikdy doopravdy nenabili. Samozřejmě nechyběly zvukové efekty, které nahrazovaly tradiční komiksové bubliny. Byla jsem unešena. Navíc pohybující se loď a mihající se břeh Vltavy a mosty, pod kterými projížděla, jen podtrhovaly atmosféru představení.

Po představení následoval koncert - saxofon, kytara a perkuse - jazzová jam-session, moc milá hudba k rozjímání. Škoda, že tou dobou už loď kotvila a my si tolik neužili plavbu.

Pán času, tyranie okamžiku - hra o neúprosnosti ubíhajícího času...

Jak můžeš bejt tak krutá?

...copak nemáš kouska citu v těle? (úryvek z písně z Pelíšků).

pocit zrady, strach... Pořád jsem věřila, že je to zlý sen, stále taktrochu doufám, že je to nedorozumění. Opět mě zklamal člověk, kterému jsem věřila? Nemohla jsem usnout, slzy se koulely po tvářích, nedostatek dechu. Všechno je pryč, všechny úsměvy, všechny hudební nástroje, všechno, čemu jsem věřila... Prosím, ať to není pravda...

A positive state of minds is going to bring the desired result

Psaníčko v pečivu jakoby mi opět připomnělo soustředění... A já se tak snažím na svět se usmívat. Děkuji za ty chvíle se zrcátkem v ruce - snad mi to taky něco přinese:---)

Sborové soustředění Carillonu

Strach, předcházející této akci nebyl úplně neodůvodněný, věděla jsem, že to bude něco úplně jiného, připomněla se mi charakteristika znamení, které prý velmi nerado změny. Pocit strachu, sebezapírání, musím se držet, nesmím kazit pocity ostatních, nesmím překážet, musím vydržet. Aspoň týden. Setkávám se s věcmi, které dalekosáhle odmítám, jsem nucena do činností a póz, které mi nejsou vlastní. Potěšení z pochval sbormistryně, nenávist při zle podané připomínce. Rozpaky. Večerní programy, podivné soutěžení, emoce. Závist? Kupodivu snad ani ne. Jen smutek, že "sláva" trvá tak krátce. Dotyk dlouhokrkého hudebního nástroje, jeho ohromující síla, touha ještě si brnknout. Výlety do okolí, většinou bez jednoznačného cíle, soutěž o prvenství, pocit méněcennosti při nedostatku dechu na konci pelotonu. Každodenní posezení u kafe, probouzející důvěru. Nové informace, přiblížení. Nejdražší jediné odpoledne "blbnutí" a vzpomínka na dřívější časy a konečně stmelování sboru. Sbormistryně tou dobou spí, volnost. Láska ke zpěvu, k hudbě.

Dnes pod tlakem pocitů blížícího se konce, pod tlakem nervozity. Z toho všeho pak pocit naprosté bezcennosti a nýmandství. Jakobych si celý život namlouvala, že "umím" zpívat. Při každé písni mě to znovu napadá, náhla změna nacvičeného výrazu, touha zmizet. Zklamání sama sebou, smutek, který přichází náhle. Oheň, do kterého se dá tupě zírat, zamyšlení, pochybnosti. Proč? Opět touha po neviditelnosti. Odreagovávací procházka. Touha být zase zpět, nepřijít o poslední večer s nimi zde. Strach z They. Rychlý konec.

Teď sama na pokoji, jen já a hudba, jen já a moje pocity, přemýšlení bez východiska, bez konce.

Fotoreport z prázdnin

---------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------