Šťastné a veselé Vánoce!!!

A když zradím, všechno vrátím...neproste! neproste!

nevinnou touhu zlou a snahu najít lék, na bázeň malíře, který se prázdna lek...
Obraz Doriana Graye, na jehož plakátu nikdy nebyl Míla napsán a najednou Vojta Dyk je u Dámy s Kaméliemi ve všech spotech a upoutávkách...jako "alternátor"...jaký je mezi Mílou Königem a Vojtou Dykem rozdíl? Vojta má v TaFa bratrance....tak možná proto.

Každopádně jsem se dnes chtěla rozepsat o něčem úplně jiném. Končí rok, já mám dva zápočty, přes Vánoce mám tři rysy z deskriptivy, pár rozborů na architektonickou kompozici, proslunění na nauku o stavbách, dvě věci na modelovací a zobrazovací techniky a seminárku z dějin architektury. K tomu všemu to všecko svázat do portfolií no a prostě... budou to pěkné Vánoce.´

Dnes jsme měli tedy sraz u příležitosti ukončení roku na FA a následně také vstupu do Shengenu:---) Ač nás tam bylo pouhých devět, zase jsme se báječně pobavili a já jsem za tenhle kolektiv fakt vděčná. Dokonce jsme se dokázali bavit i o jiných věcech než o škole a to se cení (protože architekti nemaj na nic jiného, než na svou práci, čas:---)) A jak dlouho jsme to táhli bylo také obdivuhodné (vzhledem k tolika probdělým nocím kvůli pracím na FA. Jenže nic není nekonečné, tak nás před druhou odlifdrtovali pryč, stejně jak z té první. Ale fakt se mi to vsecko libilo. Tak doufám, že jsem je přiliš nezatěžovala svými hloupými řečmi a že mne nebudou pomlouvat:---))) Cesta domů nám také náramně vyšla (navíc jsme se pěkně prošli) a já se dostala dom opravdu během těch 35 minut, paráda!

Zítra mě čeká slučák se základkou, tak doufám, že tam nebudu nakonec sama:---))

Naprosto nelogické...

...eskalátory v novém nákupním centru Palladium (možná je tam jen jedno L, ale co na tom)...mají tam takové kratší schody občas a u nich eskalátor. Nic zvláštního, že? Ale proč jede směrem dolů, to opravdu nechápu:---) Jinak jsem tam dnes (teda vlastně včera) byla poprvé a je to tam fakt úplně mega moc obrovské. Naštěstí jsem vyhmátla dobu, kdy je většina lidí v práci nebo ve škole a tak jsem se tam dokonce neprodírala davy (na což jsem opravdu alergická). Jindy, věřím, to pojme lidí spousty, jen bych tam v tu dobu nechtěla být. Ani jsem si to tam nestihla pořádně prohlédnout, navštívila jsem jen knihkupectví a Alberta (který jim jistě svou malostí ušetřil dost místa:---) a pádila dom. Jaký vy máte názor na toto obchodní centrum? Vevnitř se alespoň mně teda dost líbí, jen je to myslím dost problematické na orientaci, jelikož to má dost pater a mezonitových obchodů, takže snadno ztratíte přehled o tom, kde vlastně jste:---) Jsem ráda, že se tam dá vstupovat rovnou z metra, alespoň se nemusím dívat na tu rádobyhistorickoumoderněbarvněztvárněnou fasádu, která mi byla trnem v oku vždy, když jsem kolem této podivné budovy procházela. Je to opravdu hnus, mohu-li to tak říci...ovšem někomu se to líbit může, to je fakt:---))

Chřipka je sviňa a rozplývající se Requiem

Budu zpívat i kdybych vůbec nemohla mluvit, budu zpívat do posledního dechu, vážně, nic mě nezastaví...a stejně, jaká je to smůla, že zrovna já, zrovna týden před koncerty chytím od svého bratra něco tak zrůdného, jako je chřipka? A přitom mi na tom tolik záleželo...so ein Pech! A snažím se, snažím se seč mohu všemi možnými čajíčky, šátky, bonbóny, prášky...a každý den jako by mi bylo skoro hůř - přesto věřím, že se vše v dobré obrátí:---)

Takže vás všecky zvu:
2.11.2007 - 18:00 - Mozartovo Requiem při mši za všechny věrné zemřelé - Chrám matky boží před Týnem (s orchestrem a bude to fakt masakr:---)

3.11.2007 - 18:00 - Koncert DPS Carillon Praha, SPS Cordia Telč a Foerstrovo komorní pěvecké sdružení - Modlitebna církve československé husitské, Farského 3, Praha 7 (vstupné dobrovolné:---)

Nazdar banáni!:---)

Ozývám se po delší době neboť mne zaměstnávaly školní projekty a já neměla chvíli klidu. Teď jsem v Postřelmůvku, všecky věci na pondělí jsem alespoň z větší části vyrobila v týdnu a sem jsem si nevzala vůbec ale vůbec nic, ani jediné pravítko, kdyby se mne náhodou zmocnila touha pracovat:---) Víte, chtěla jsem si odfrknout. Nerada to říkám, ale zatím mě ta práce do školy vlastně dost baví, což je dost podivné. Možná je to proto, že ještě nedošlo na samotné učení, s čímž mám vždycky trošku problém:---) Blíží se první test z filosofie (za 14 dnů), tak uvidíme, co bude. A potom přijde první deskriptivní test a to bude propadák...bojim bojim:---) Takže tak...snad zas někdy budu mít chvíli času a povyprávět vám víc o mých nových zážitcích...

...třeba o OS Windows Vista nebo o novém Fujíkovi:---))

FA ČVUT sraz 4. kruhu

ze kterého jsem musela odejít dříve kvůli svátku své sestry a kvůli tomu, že jsem se chtěla pobavit s rodiči, kteří už stejně spí, achjo:---))

Každopádně tato akce byla naprosto výborná a jistě velmi přínosná, neboť jsem poznala spoustu "nových" lidí, s kterými už přes 14 dnů navštěvuji FA. Poznala jsem lidi velmi sympatické, milé, méně či více komunikativní...a zase si začínám zvykat, začínám je mít ráda. Je to něco vcelku jiného než na gymplu, když se lidé povětšinou zajímají o dost podobné věci. Dokonce jsem zde našla i lidi nadšené pro divadlo, což je jistě báječné, na druhou stranu už nejsem ta jediná, podivná, co hltá každý divadelní kus...vlastně těžko říct. Jsou to scénografové - tedy jeden scénografuje v Litoměřicích, druhá dělala zkoušky na DAMU a umění obecně je pravděpodobně její velkou láskou. Ale divadlo, divadlo...proč na něj najednou nemáme čas? Škola nás pomalu ale jistě nahání do svých sítí, zaměstnává nás jak jen to jde...už přicházejí ty časy, kdy pro nás tak trochu přestává existovat čas:---) Jsem ráda, že jsme si alespoň dnes našli chvilku na sebe, neboť přátelé, nebo určitě známí jsou základem šťastného studia.

myslím, že motto: MUSÍME SI POMÁHAT nás vystihuje zcela přesně, aneb VŠICHNI DOHROMADY UDĚLÁME MOC!!!

Když se večer hájem vracím...

...od stolu plného rýsovacích potřeb, uvědomuji si, jak mne ono rýsování vážně trochu uklidňuje, vlastně jsem poprvé použila něco jako je rýsování jako takový uklidňovací prostředek před pravidelnou roztržkou s mým otcem. Jistě, že jsem chvíli měla chuť ta pravítka a křivítka spíše rozlámat, nakonec jsem ale se zaťatými pěstmi vydržela a chopila se opět rýsovacího nářadí. Nejkrásnější bylo, že mi to v té době vcelku šlo, za sebou jsem již měla zapeklitý příklad se zapeklitým pětiúhelníkem, a teď jsem jen hloupla s elipsami a podobnými zjevy. Bylo to hezké a milé a hlavně vcelku uklidňující, ač jsem při tom musela poslouchat rozhovor dvou rodinných mužů při sledování basketbalu a jejich bezohlednost mne opět doháněla k šílenství. A občas jsem si vzpomněla na další věci, třeba proč nejsem na Strahov open air, když bych se tam měla mnohem lépe, nemusela bych řešit žádné problémy a jakoby bych si povídala se svými novými spolužáky, kteří mě ovšem zajímají zřejmě jen velmi málo, narozdíl od jiných. Nevím proč, poznávání nových lidí mě hrozně obtěžuje, nedokážu se začít bavit s člověkem jen proto, abych se s ním bavila nebo proto abych si prostě našla nové kamarády. Proto jsem asi zalezla k deskriptivě, tedy snad proto, abych si dokázala, že mám o to studium primární zájem.

aby řeč nestála...toto je jedna z finálních verzí mého loga na předmět ZAN (Základy architektonického navrhování), s kterým mi dnes pomohl báječný architekt Janíček, kterémuž tímto moc děkuji:---)

AŤ ŽIJE ARCHITEKTURA...láska má jediná...když pominu divadlo a mého chlapce samozřejmě:---))

Architekt v doslovnem prekladu znamená tesař

Mám za sebou prozatím tři dny studia a začíná se to na mě pěkně valit. Z celkem 11ti předmětů mám přibližně na 9 z nich každý týden nějaký nový úkol. Rozumějte rýsování, skicování, vymýšlení, sečteno, podtrženo záhul kam se podíváš. Ráda bych zde sdělila pocity z kaźdého předmětu zvlášť, ale bojím se, že by to bylo trochu nudnější, zvlášť pro lidi, které architektura moc nezajímá, ale pokud budete hodně chtít, tak to tady sepíšu.

Musím říct, že přes ten zával úkoly mi ty předměty přijdou opravdu zajímavé a mám pocit, jakobych se ve studiu architektury příliš nespletla, neboť většina toho, co nového se dozvídám se architektury týká a k něčemu mi bude a to jsem si vlastně vždycky přála.

Máte pocit, že moje nadšení brzy vyprchá? Možná, možná už příští týden, kdy po nás budou chtít výsledky domácí práce, možná už dnes po cvičení z deskriptivní geometrie, ale já se budu snažit si své nadšení pěstovat, neboť architektura je věc opravdu krásná, okouzlující, prostě báječná...

...pokračování příště (BasSusanka se moc zasnila)

Výpis z minulého života

Pro ženu narozenou : 13.5. 1988
Narodila jste se v roce 1325 jako žena někde na území současného povodí řeky Yukon, kde jste pracovala jako vojenský velitel, vládce nebo voják. Byla jste ostýchavé, nesmělé a klidné stvoření. Měla jste v sobě ukryty tvůrčí vlohy, čekající na osvobození. Někdy Vás okolí považovalo za podivíny.

Její poslání v tomto životě : Existuje neviditelné spojení mezi materiální a duchovní sférou. Vaším úkolem je hledat, nacházet a využít toto spojení.

http://www.oslikuv.net/minulezivoty/main.php

Bídná nálada po dobrodružném a taky trochu bídném víkendu...

Bylo to báječné být zase po delší době v Postřelmůvku, být tam s našima, obcházet příbuzné a večer zajít do hospůdky pozdravit svého muže a pokecat s místní omladinou. Chystali se další den do sklípku, postarší karosou kamsi pod Brno blízko Lednice a já dosud vlastně nevím, jak dopadli. Poslední zmínka o nich přišla kolem desáté večer odněkud v blízkosti Brna, kde se jim porouchal autobus...drama s nejasným koncem:---)

My se mezitím celý den věnovali trochu jiným věcem. Chtěla jsem si zajet nakoupit do Šumperka nějaké ty boty a zase jsem si přivezla akorát nový kalhoty a pár krabiček z bazaru, není to ironie?

Jako neřidič jsemsi mohla i k obědu v Postřelmově dát něco ostřejšího a ač ostatní nad velkými porcemi funěli a někteří dokonce neodolali si víc než půlku nechat zabalit, já si v klidu pochutnávala a pak mi bylo teda taky trochu těžko, ale svou misi jsem splnila, rozumíte?:---)

Tatínek se hned potom jel projet v krásném červeném Sharánkovi, což je autíčko opravdu velmi libové a moc pohodlné a tiché...prostě VolksVagen:---)

Po krátkém odpočinku se přiblížil večer, čas našeho odjezdu, tak jsme ještě u strejdy lupli pár panáčků a už se muselo jet, to aby ráno zas prý nebyly mlhy. Ikdyž jsem celou cestu prakticky spala a moc aut v tu dobu ani nejelo, vždycky když jsem se probrala, byla jsem hrozně nervózní a měla jsem zlé tušení, že by se jako mohlo něco stát. Možná to byl náš příjezd domů, seznámení se s novými hmyzími obyvateli, kteří se stihli za tu chvíli u nás doma pěkně zabydlet a dnešní vystěhovávání těchto tvorů, které už jsem po delší době nemohla vydržet a bylo toho na mě všeho trochu moc a bylo mě to všechno tak hrozně líto a teď čekám na svého muže v náladě taktrochu pod psa z toho všeho, co bylo, určitě ještě bude, co nového přijde, s čím se v blízkých dnech budu muset potýkat a tak...

Krásná představa studií na FA zase trochu vyprchala, ikdyž mám vážně pocit, že se těším, až konečně projdu turniketem na svou kartu a strávím první den ve věžáku, patřícímu FaStu, že tři cvičení v kuse bude paráda a já se snad dozvím něco nového, co by mě třeba i konečně zajímalo...pomalu s rostoucí únavou tako představa prostě vyprchá, nedá se nic dělat, snad jen dopsat tenhle příspěvek a jít spát, abych byla ready steady GO!!!

Já a moje drahá "práce"

Dlouhý pátek

Zdravím své neozývající se čtenáře a ozývám se opět po kratší době strávené ve velmi okouzlující práci. Ani v pátek tomu nebylo jinak - od rána na Anežce (rozumějte v Klášteře svaté Anežky) osazování menších plátů, čištění skel, lezení po lešení:---), utahování šroubků, uklízení, spousta legrace, vážně:---) Moc se mi tam líbí a to už tam půjdu jen třikrát. Jsou tam hrozně zajímaví lidi, je to zase něco trochu jiného než lidi ve škole, na sboru a tak. Díky za to, že jsem si tam mohla užít aspoň těch 14 dnů, bylo a je to báječné. Někdy se o nich zmíním víc, aby řeč nestála.

Skončila jsem v pátek v práci o něco dřív, abych stihla odpolední program na Gymnáziu Nad Kavalírkou - festival školních kapel. Legrační byla cesta plná nostalgických vzpomínek na středoškolní rána. A pak výstup z tramvaje a vzpomínka na cestu kolem Lékárny, kde jsem párkrát potkala Mílu Königa. V klidu tedy kráčím k přechodu, za kterým pohazuje svými vlasy jakýsi mladý pán. A brzy už kynu, vesele mávám, neboť je to taková náhoda, s kterými já se často nesetkávám. Takže kdybyste někdo chtěl vidět Obraz Doriana Graye v hlavní roli s Miloslavem Königem, tak máte možnost 20.10. ve 14:00 a 17.11. Je to nádhera, rozhodně doporučuji:---)

Nahoře na kopci jsem se potom setkala s některými členy dávného Benzenu, s některými profesory a pak také s těmi kýženými kapelkami. První hráli Colorhats a já zavzpomínala na časy dávno minulé, když jsme byly ještě s Klubajznama parta a pařily jsme na jejich koncertech a vyváděly hlouposti. Bohužel Klubky z různých důvodů nemohly dorazit a tak jsem vzpomínala, poslouchala a pobrukovala si v klídku téměř v leže v amfiteátru. Užívala jsem si i možnost mluvit během písní, což je sice neslušné, ale tady se to tak nebere:---) Druzí se objevili na scéně P.L.F., což je kapela benzeňáka Michala a jeho bratra a je to báječné oddechovka v mnohém ovlivněna Mňágou a hlavně Žďorpem. Příjemně obohacovali přestávky mezi písněmi vtipnými bezprostředními hláškami, na rozdíl od Kolorhetíků:---) Nedá se svítit.
Někdy během Colorhatího vystoupení (ve kterém mi velmi chyběl ploužáček Nikdo není doknalý, nebo jak se to jmenuje:---) se objevil mezi diváky podivný kudrnatý chlapec. Obě jsme s Luckou zbystřily a já říkám: "To je Hynek!!!" Jak dlouho jsem ho neviděla a on je pořád stejně malý, stejně kudrnatý, stejně free...prostě Hynek. Zanedlouho si všiml i on mě, což potvrzovalo to, že to Hynek je a já za ním tedy přišla hodit řeč. Aby bylo tedy jasno, Hynek je dávný organizátor akcí Děsíru, který již dnes značně znečinněl, neboť se prý plně ponořil do studia. Jak se na naší akci obejvil? Ano, byl součástí poslední kapelky. Zajímavé je, že ze všech těchto kapel mi byly vždy nejblíže bubeníci - Matěj, který mě na akci pozval, benzeňák Michal a ó náš slavný Hynek - sláva jim všem!:---)) Nicméně, zpět k poslední kapelce. Byli jsme v ohromném očekávání, jelikož to byla jediná kapela, kterou jsme opravdu neznali. A tak jsme ji poznali. Obvykle flegmaticky vypadající dlouhovlasý, kudrnatý kdysi spolužák basák si rozpustil vlasy, takže mu rázem zmizela hlava pod bujnou kšticí, kytarista to pěkně ohulil až se škola třásla v základech a pak přišel výstup zpěváka, který nás všechny dokonale odzbrojil:---) Nasadil naprosto bláznivý výraz, bláznivě vytřeštil oči, otevřel pusu a velmi bouřlivě zapěl, také občas chodil, tedy spíše poskakoval a cukal sebou, jako zdrogovaný. Byla to tedy kapelka rozhodně diametrálně odlišná od předchozích, lidé z okolních domů vylézali z paneláků a nevěřícně kroutili hlavami a většina publika se svíjela v křečich, neboť i texty byly zdařile peprné a my nevěřili vlastním uším a očím. škoda jen, že housličky, na které jsem se tolik těšila zůstaly skryté za řvoucí elektrickou kytarou, vážně škoda. Ani jsem se nestihla s Hynkem rozloučit, jak jsem byla okouzlena, vlastně jsem hned po skončení spěchala na třídní sraz, aby bylo jasno:---)

Na třídní sraz jsem přišla o hodinu později, což mi bylo ihned zapsáno do třídnice, pozdravila se s třídním a přisedla na druhou stranu stolu. Nebyla jsem jediná, kdo přišel pozdě, což bylo vlastně milé. Promluvila jsem s pár lidmi a vyslechla si několik vtipných historek. Třeba o tom, jak Hruškovi primáni drželi za nás u našeho tabla minutu ticha - až mě to málem rozbrečelo, dámy a pánové, tak dojemné to bylo. Abych nezahálela, dal jsem si pivo a drahoučký pálivý nakládaný hermelín, který jsem musela zapít pivem dalším:---) Brzy nás opět třídní překvapil jeho obvyklou specialitkou k jídlu. Objednal si smažená ančovičky, což byla pro nás taktrochu atrakce. Malé rybičky s očičkama, okořeněné a osmažené, a jaká to byla bašta, děkuji za novou zkušenost:---) No, a dlouho netrvalo a přišly tequily, což je už taktrochu tradiční třídní pití. Naštěstí jsem měla málo peněz, tak jsem si dala jen dvě a pomalu usrkávala pivo, abych ještě mohla chvíli zůstat a pokecat s lidmi, s kterými na to ještě nedošlo. Chvíli jsem se zasekla v rozhovoru s třídnim o vztazích při vysoké škole, do kterého se zapojila také Anča, která mi výjimečně dávala za pravdu. Jenže to byla diskuze bez konce, do které někteří účastníci zabředli až moc, proto jsem neváhala a přesunula se ke stolku, kde seděl Vašek, Pepa a Honza. Vašek měl za sebou již první týden školy a tak zase vyprávěl vtipné čerstvé zážitky z vysokoškolského studia, kterým pochopitelně přidával na peprnosti zvláště Václavův nezapomenutelný přednes:---) Jenže já už prostě musela domů (původní plán byl zajet ještě na Vinohradské vinobraní, jenže už bylo pozdě). Vsichni už byli značně nakalení a tak se se mnou loučili, jako bychom se snad už nikdy neměli vidět. Nevím, co psát, bylo to hezké setkání, po cestě jsem pak taky trochu uvažovala, co po mě vlastně chceš, Vláďo, abych sem psala? Jo, bylo to supr, díky za TOTO skvělé setkání. Ráda jsem vás zase (ikdyž ne) všechny viděla, snad to nebylo nadlouho poslední setkání, přeci, ne? Přijdou těžké chvíle na vysoké, co bude dál?

Speciální poděkování patří Ondřejovi za odvoz až domů jeho báječným vytuněným autíčkem...to se někdo má:---)))

Monty Pythonův létající kabaret, divadlo Rokoko

Režie: Petr Svojtka

Překlad: Petr Palouš

Dramaturg: Jiří Janků

Scéna: Marie Rašková

Kostýmy: Kateřina Hájková

Hrají: Hynek Čermák, Vasil Fridrich, Jiří Hána, Radim Kalvoda, Barbora Poláková, Roman Štabrňák

Z ničehonic jsem seděla v sále divadla Rokoko, bohužel tedy ne se svým mužem, protože mi odjel do Němec, ale i tak jsem v očekávání jako omráčená čekala na divadlo, zase po delší době. Úsměv na tváři nám všem vykouzlil Vasil Fridrich úvodní historkou z divadla, jejíž humor předpovídal to, co se bude dít dál. Představení bylo rozděleno do mnoha sketchů, které spojovalo máloco, jediným spojujícím faktorem byl inspektor Fox, který hlídal kvalitu vtipu a písknul vždy, když padlo sprosté slovo, nebo příběh ztrácel pointu - takže vlastně skoro pořád:---) Všichni, kdo znají Monty Pythona asi pochopí.


Bylo fakt legrační vidět těchto šest herců v mnoha různých rolích. Sganarell (Roman Štabrňák) a paní ministrová (Bára Poláková) z Disku dokonce velmi často měnili i své pohlaví (rozumějte v roli). Byla jsem šťastňoučká, že je zase vidím, že vnímám jejich typické pohyby a grify, dokonce mi opět vehnali do očí slzy, přátelé...nevím proč, prostě mi přirostli k srdci. Takže o nich žádná...maximální spokojenost, nezklamali, to rozhodně ne. Kdo se mi mimo nich líbil opravdu hodně byl Jiří Hána, který byl se svou švihlou chůzí nepřehlédnutelný. Nevím, kde ji piloval, ale bylo to tak báječné a neskutečné...učil se to snad před obrazovkou při sledování Monty Pythonů? Nedokážu to pochopit. Jeden jeho sketch však skončil jakýmsi přeřekem nebo co, my jsme z toho moc neměli, ale on i jeho spoluherec byli nuceni scénku předčasně ukončit:---) Také byl velmi charizmatický a vůbec...dost výrazný. Prokládání scének legračními animacemi jen doplňovalo Pythonovskou atmosféru. Trailery na filmy "Na větrné hůrce signalizačními praporky" a "Julius Caesar světelnou signalizací" nenechali, myslím, nikoho klidným. A do toho pythonovská hudba s tradičním závěrečným "Always look on a bright side of love" v českém volném překladu.

obrana proti ovoci

Děkuji, děkuji, mohutné ovace patří ode mě vám, kteří mě pobavili, ač nejsem přiznivcem Pythnovských filmů.

Poštovská tombola...

Přišly mi (tedy na moje jméno, které je shodné s tím mamčiným) dnes tři doporučené zásilky. Hned po práci jsem se tedy vydala na poštu, neboť byl nejvyšší čas. Před poštou spousta lidí, uvnitř ještě víc. A u mého okénka zrovna jen jediný človíček...problém byl ale v tom, že u ostatních okýnek byl stav úplně stejný. Až potom jsem si všimla červených čísílek všude nad nimi a také strojku s mnoha tlačítky. Víte, já tyhlety strojky nemám příliš v lásce, protože nikdy moc nevím, které tlačítko zmáčknout. Chvíli jsem tedy bloumala a odhodlávala se až jsem nakonec zvolila správné tlačítko výdej oznámených zásilek. Vylezl mi lístek 158 a já hned věděla, že se domů jen tak rychle nevrátím. A všude okolo lidé s lístečky, někteří si jich vzali dokonce několik naráz a pak jako při tombole čekali až přijde jejich čas. To jsem sice příliš nepochopila, nicméně jsem stála (protože celá velká lavice byla obsazená čekajícími), čekala a poslouchala tlachající nervózní dámy, stále si na něco stěžující. Musela jsem se pousmát nad tím rozčilením některých přítomných, vážně, je to až překvapující, co takováto "modernizace" udělá s běžnými návštěvníky pošty.

Nový systém by mi byl však mnohem sympatičtější, kdyby byl alespoň k něčemu dobrý - kdyby alespoň přestal v určitou dobu vydávat čísla - ulehčilo by to život hned několika lidem najednou. Nejvíc asi poštovské paní, která vždy v šest hodin zamkne vchodové dveře a vypouští lidi pouze ven - minimálně by nemusela poslouchat stížnosti pozdě příchozích a mohla by si pěkně sedět někde v kanceláři a věnovat se nějaké bohulibější činnosti. Dále by to určitě ukrátilo pracovní dobu poštovským paním za přepážkami, kdyby automat dokázal odhadnout dobu, za jakou se jedno číslo odbaví a přestal vydávat čísla již před šestou...tak aby se pracovní proces moc přes šestou neprotáhl. Bohužel by to ale asi dost naštvalo věčně nespokojené občany, navštěvující poštovskou organizaci. Už je to tak...lidé jsou poslední dobou hrozně nespokojení, nervózní, někdy taky dost bezohlední a tak...

doba je asi zlá....

Dotazníček

Dotazníček od Káji, který je velmi sáhodlouhý, doufám, že to zvládnu:---)

1. Jméno: Zuzka

2. Vaše nálada?: Vcelku unuzující, asi proto jsem se odhodlala k tak dlouhému dotazníčku...

3. Kolik je hodin?: 15:46

4. Narozeniny: jednou za rok

5. Jméno tvých rodičů: Zuzana a Josef

6. V kolika letech tě měli rodiče: Tátovi bylo 31, pokud dobře počítám a mamce asi o 6 let míň...stydím se, nevím přesně ty léééta:---)

7. Kolik měříš: asi 172 cm

8. Tvoje číslo boty: 39-40

9. Styl oblečení: To je různý, co najdu ve skříni a nějak tto kombinuju, teď objevuju trochu starší styl...nedbám na módu, spíš co se mi líbí, v čem se sama sobě líbim:---)

OBLÍBENÉ

10. Barvy: zelená, hnědá, oranžová

11. Filmy: Forest Gump, Krotitelé duchů, Tajnosti

12. Seriály: Simpsonovi, Futurama, Ulice:---))

13. Telenovely: tu vidim občas jen u babičky, když není úniku:---)

14. Hudební interpreti: nedám dopustit na českou mjúzik, třeba Mňága a Žďorp, Tatabojs, Kryštof, 100°C, Dan Bárta, Eggnoise, J.A.R., Divokej Bill, Vypsaná fiXa, -123 minut, Velmi krátké vlny, Jarek Nohavica, Radůza, Temperameto:---) a pak takový ty různý vtipný skáčkový a rádobyskáčkový kapelky,... a ze zahraničních mě teď hodně berou noví Maroon 5, Linkin Park, Redhoti, ...je toho fakt spoustu, těžko vzpomínat...

15. Typ bot: teď mám dvoje tenisky, jedny, který protýkaj fakt hodně a druhý, který protýkaj trochu míň. A ty první sou teda úplně hustý, akorát už sou fakt dost onošený. Hrozně nerada se svých bot vzdávám, no...

16. Písničky: třeba Pampeliška od VKV, jednoduchoučká melodie, která v určitém provedení vyvolává mírné běhání po zádech, pak určitě Little Girl Blue od Niny Simon, která v jednom filmu zase dohání k slzám. Pak mám ráda spoustu písní, co zpíváme se sborem a některé písně z divadla...třeba Ťapákovci, Autobahn, nebo mystické "Odevzdávám se ti, všechno ti dávám..." z Království...lásky moje:---)

17. Herci: Asi všichni z absolventského ročníku 06/07 na DAMU v Disku...jmenovitě Jan Konečný, Roman Štabrňák, Miloslav König, mystický loutkař Matija Solce, pak Jakub Prachař, a další, které si nepamatuji jmény... jinak mám ráda třeba Miroslava Táborského, Davida Matáska, ...nemám paměť na jména, takže víc si asi nevzpomenu:---))

18. Herečky: nápodobně...Bára Poláková, Eva Kratochvílová, Izabela Kapiasová a ty dvě, co hrali v donu Juanovi vazouny:---)...a velmi mně okouzlila loutkařka Mirka Venclová. Mimo hereček z Disku mám ráda třeba Zuzku Slavíkovou nebo Kláru Pollertovou-Trojanovou

19. TV postava: Večerníček

20. Kytka: Růžička, slaměnka, fialka, ...

21. Politická strana: ČSSD

22. Číslo: 13, 7

23. Roční období: léto, zima

24. Počasí: slunečné

25. Pití: čajíček, kafíčko, pívo, slivovička...:---)

26. Jídlo: krupicová kaše, rýžový nákyp, buchtičky s krémem, ale také dobré masíčko

VOLBY:

27. Matika-čeština: Matika

28. Techno-Tekkno: je všechno, že?

29. Růžová-černá: růžová...když je pěkná:---)

30. Moře-hory: móóže

31. Kočka-pes: pes...nejlepší přítel člověka, že?

32. Velkoměsto-vesnice: vesnice...rozhodně...tam se vám nestane, že se ocitnete uprostřed někam spěchajícího davu...mám ráda klid:---)

33. Cola-Pepsi: Coca-Cola

34. Láska-přátelství: i v přátelství je kus lásky, ne?:---)

35. Čokoláda-želé: čokoláda - nejlépe hořká

36. Jeden nejlepší kamarád-více dobrých přátel: více nejlepších přátel

37. Televize-počítač: počítač § jinak bych tu teď asi neseděla

38. Activia-Yoplait: Activia

39. Pastelky-fixy: pastelky - akvarelky

40. Horory-komedie: komedie

41. Kreslení-čtení: kreslení, když je co

42. Pop-metal: Kvalitní popík

43. Lide.cz nebo Xchat: ani jedno

44. Afrika-Asie: Asie...hedvábí...uajíí

OTÁZKY

45. Jaký hudební styl je vám nejblíž?: nejblíž...to je fakt těžký, asi takovej ten poprock, ale mám fakt ráda i jazzík, funky, jazzrock a skáčko...a taky někdy punk:---)

46. Kterou písničku by jste zvolili jako českou hymnu? Pampelišku:---) Ne, dělám si legraci...naše hymna je supr

47. Záleží vám na názoru ostatních? Někdy, někdy až moc

48. Nosíte náramky a řetízky? celkem jo...už jsem si zvykla...akorát se s tim dost blbě kreslí a rýsuje:---)

49. Spíte s plyšákem? jj, s pejskem od mého muže, je už fakt takovej dost jetej, ale stejně ho mám nejradši:---)

50. Který film vás rozbrečí? Tajnosti...bezesporu

51. Věříš české policii? někdy, když je vidim, tak snad ani ne...aleobecně jsem radši, když jsou na blízku

52. Úchylky? divadlo...ale třeba mě to přejde...teď, když se Disk rozprch a ostatní divadla stojí dost peněz:---)

53. Závislosti: jsem závislá na divadlu:---) pak taky na zpěvu a kreslení a blízkých lidech

54. Umíte tančit? Něco málo jsem se v dvojích tanečních naučila, ale jsem hroznej nervák se špatnou pamětí a nedostatečným instinktem...tak mi to s některými lidmi nejde:---)

55. V kolika letech byla vaše 1. pusa? asi v 7mi...v první nebo v druhé třídě - nějaký spolužák z legrace

56. Umíte hrát na nějaký nástroj? na nervy:---)

57. Věříte v magii? ne úplně

58. Věříte v osud? někdy jo, spíš věřím v možnost volby...předurčené jsou cestičky a záleží jen na nás, kterou se na křižovatkách vydáme...

59. Spoléháte na náhody? jo, hodně...a taky na štěstí...to spolu asi souvisí:---)

60. Jak dlouho vydržel váš nejdelší vztah? Zatím stále drží...již přes tři bájčné roky

61. Kdyby jste mohli být někdo jiný, kdo by to byl? Eva Kratochvílová anebo Tomáš Novotný:---))

62. Čeho se bojíte? Lidí

63. Máte rádi adrenalin? zdravý adrnalin ano...rozhodně bych ale nikdy nevlezla na ty šílené atrakce na Matějský, který navíc stojí hrozně peněz

64. Věříte na posmrtný život? taktrochu

65. Věříte v Boha? taktrochu - v takového svého

66. Chtěli by jste žít v jiné době? ano, chtěla bych konečně pochopit, jak někdo mohl vytvořit takové skvosty, jakými jsou gotické katedrály...to je pro mě naprosto nepředstavitelné

67. Zakládáte si na vzhledu? Ne, to nejde:---)

68. Riskovali by jste život? Určitě jo

69. Jste pomstychtiví? Občas hrrrozně moc:---)

70. Jste teď zamilovaní? Naprosto <3>

71. Byli jste někdy na táboře? na takovém tom klasickém dlouhém ne...jezdívala jsem na tábory cykloturistické:---)

72. Vaše největší lež? lež? jo, na jednu si vzpomínám, ale jinak jsem v tom fakt špatná, jednou jsem jako malá lhala, že byla na obědě hrozná fronta a proto jsem přišla domů pozdě...ve skutečnosti jsem šla domů s klukama a hráli jsme si s petardama nebo něco tak:---)

73. Kdo je váš nejlepší kamarád? Anetka

74. Baví vás škola? No doufám, že teď bude...aspoň něco

75. Co jste kdy komu záviděli? Tak to nevim, někdy jsem záviděla lidem jejich výbornou paměť na data a vůbec...teorii

76. Řídíte se módou? Právěže vůbec, nosím to, co se mi líbí

77. Jaký používáte parfém? Různý takový ty od Avonu nebo Oriflamu, co dostávám pod stromeček:---)

78. Jakou značku jídla preferujete? Značku jídla? jako co?8-O

79. Co vás dokáže rozhodit? Můj muž:---)

80. Co chcete v životě dokázat? Vrátit architektuře tradiční vitráž:---))))

81. Jste puntičkáři? ani ne a to je asi špatný, zvlášť teď u té deskriptívy

82. Plánujete dopředu? Spíš jen tak sním:---)

83. Jste "citlivky" nebo "drsňáci"? Citlivka s ďáblem v těle:---)

84. Dokázali byste strávit celý život s jedním člověkem? Přála bych si to...

85. Jak jste na tom s inteligencí? já myslím, že dobře, aspoň doufám, nikdo si zatím nestěžoval

86. Máte rádi děti? A jak...

87. Koho ze slavných nenávidíte? Nenávidím? Ježišmarja.. to je těžko říct, když je vlastně neznáme. Třeba mi moc nevyhovuje takový David Kraus, když zpívá nebo tak...ale jinak je prej fakt super člověk - tak se to prostě říct nedá...

88. Pochybujete o ostatních? Jak to jako myslíte pochybujete? Jo, na některých lidech mi něco nesedí, některým bych ráda poradila...ano, dá se říct, že o některých lidech pochybuji. Ale nepochybuji o lidech, že to lidé jsou:---)

89. Měli jste někdy depresi? depresi asi úplně ne...ale depku často.

BUDOUCNOST

90. Moje vysněná dovolená by byla: Fosterův Londýn

91. Můj největší sen je... být úspěšný architekt se šťastnou rodinou

92. Můj vysněný partner by měl být.... můj muž

93. Moje ideální rande by bylo…bylo, je a bude...to sou mi otázky:---)

94. Kdybych si měl/a na opuštěný ostrov vzít jednu jedinou věc, byl/a/o by to…trumpetka

95. ….a jednoho člověka?.... trumpetku

96. Děti plánuju ... plánuju...až dostuduju

97. Vaše nálada teď? rozpolcená, jelikož tady nemám klid a ztrácim dost času...na druhou stranu brzy bude konec...

98. Kolik je hodin? 17:41...ale já mezitím uklízela a tak...

99. Co půjdete dělat až dopíšete tento dotazník? Půjdu si lehnout a možná si dám taky něco na zub

100. Na co myslíte? Na můj skvělej rozvrh, na mého muže, na to, jak to bude všecko těžký...taky na to, že mám skoliózu a že brzy půjdu do práce, kde si snad něco málo vydělám...

Výzva: Vrátím architektuře tradiční vitráž

Byla jsem dnes navštívit dílnu na restaurování a také tvoření těchto skvostů, abych v ní později snad nastoupila na nějaké ty otrocké prácičky. V čem měl pan Coufal pravdu je, že v dnešní architektuře už vitráž prakticky vymizela (samozřejmě až na malé výjimky, které asi uchvátila tato práce stejně, jako mě). Proto pokud někdy architekturu vystuduji a budu mít tu možnost, budu se snažit vitráž použít tam, kde by se hodila a nikdo už na ni nemyslel. Využiji ji tak, aby okouzlovala návštěvníky protoru tak, jako okouzluje návštěvníky kostelů. Tak vzhůru do práce!!!

www.vitraz.cz

Francis Scott FITZGERALD: Něžná je noc

Na můj styl trochu profláknutější titul, že??:---)

Francis Scott Fitzgerald na mě z knihovny povykoval už dlouho, tak jsem se konečně rozhodla mu věnovat kousek svého času. Škoda jen, že nepíše kratší díla, protože toho času zas tak kousek nebylo...spíš vcelku kus:---)

Něžná je noc je dílko vcelku roztomilé, romantické a okouzlující, také poněkud mystické. V hlavní roli se objevuje doktor Dick Diver s rozhledem v oblasti psychopatologických jevů. Shodou okolností se zamiluje do jedné mladičké schizofrenní pacientky Nicole. Nicole je z vyšších kruhů a Dick je pro ni obrovským psychickým přínosem. Žijí spokojený život na břehu Ameriky, dokud se na jejich pláži neobjeví mladičká herečka Rosemary, kterou společnost Diverů a spol přijme mezi sebe. Dick Rosemary okouzluje svým šarmem a brzy se do něj po uši zamiluje. Dick však nemůže ublížit Nicole, tak se snaží proti vznikající lásce k Rosemary bojovat. Hlavně aby se Nicole nic nedověděla. Rosemary brzy jejich životy opouští a točí filmy v Evropě. Vztah Nicole a Dicka se začíná velmi rapidně měnit poté, co se stěhují do jakéhosi sanatoria, zřejmě v Evropě. Dick jakoby ztrácel eleganci a trpělivost s nemocnou Nicole. Jakoby ho celého již vysála. Měl ji rád, ale docházely mu síly. Po návštěvě Říma, kdy nadobro skoncoval vztah s Rosemary a dostal se do pěkné šlamastiky už neví jak dál. Přátelé ho opouští pro jeho slabost k alkoholu, ve kterém hledá rozhřešení. Všechno se obrací proti němu a i když je Nicole Dickovi vděčná za svou sílu, odchází za Tommym Barbanem, s kterým je jakoby šťastná. Stále zůstává v kontaktu s Dickem, který ale pomalu a pochybně mizí do úplného prázdna.

Toto je asi hlavní dějová linie, všecko okolo je však neméně důležité, například vztahy v americké společnosti, vztahy a chování ve vyšších kruzích...důležitost finanční stránky věci...to, jak se lidé z vyšších kruhů mohou změnit...myslím, že je to nadmíru zajímavé, rozhodně doporučuji nějakého Fitgeralda přečíst - jen to chce asi trochu trpělivosti:---) Ale když má člověk čas...žádný problém...

PID...Spolehlivá a bezpečná doprava?

Vidíte...dokonce jsem našla plakátek na film s názvem onoho autobusu, který má v Praze na svědomí již několik obětí...



Dnes jsem byla svědkem totálního kolapsu 174ky, který ovšem podle mě nebyl první ani poslední. S tímto autobusem totiž byly problémy vždycky.



Vydala jsem se tedy dnes na první sborovou zkoušku tohoto školního roku. Ano, spěchala jsem na autobus, kterým bych to těsně stihla. Když jsem přišla na zastávku, někteří lidé už tam čekali a jakoby stále něco netrpělivě vyhlíželi. Stála jsem si pěkně na dešti, v uších nové Maroon 5 s hlavou v oblacích ze všech staveb okolo, z toho, že bych jednou také mohla být jejich tvůrcem... Zahlédla jsem první autobus - směr TESCO Stodůlky...hm, podle řádu měl jet minutu po 174ce. To mě nepřekvapilo, zpoždění 174ky totiž není nic výjimečného. Jak jsem tam tak stála a pomalu se dostala také do toho vyhlížecího stavu, vzpomněla jsem si na prodavačku z obchodu s kořením, která říkala, že ráno na 174ku čekala 1 a půl hodiny. Brzy se objevil další autobus, tentokrát 130ka, která některým z nás vykouzlila na tváři úšklebek beznaděje. Teplo zrovna nebylo a trpělivostí jsem taky dvakrát nepřekypovala, z dlouhé chvíle jsem tedy psala Leoně esemesku, že nám ze Stodůlek trochu vázne spojení a že mě velmi mrzí, že zrovna o úvod do celého roku přijdu. Leona odepsala, že stojí v zácpě na druhé straně trasy, abych si nedělala starost. Já si ale starost trochu dělala, trochu jsem litovala, že jsem už nenastoupila do 130ky a nevydala se jinou cestou. V tom se nám mezi stromy ukázalo další vysoké vozidlo. Když se přiblížilo, musela jsem se dát do smíchu. Opět TESCObus, heh:---) Ostatní spolučekatelé už to taky brali tak nějak s nadhledem a já jedné čekající paní pověděla příhodu o paní z koření. Koulela očima a tajně doufala, že se historie nebude opakovat právě teď. Bylo dávno po dešti, já zjistila, že mi vyteklo do tašky pití, přijíždějící vozidlo mě uvádělo do rozpaků. Byla to další 130ka a většina zastávky bez většího váhání nastoupila. Trhla jsem sebou tam, pak zpátky a pak utrhla nohy z chodníku a nechala osud, ať si s námi pohraje. Přiblížila jsem se tak k zastávce, ze které jezdí autobusy aspoň na Motol, odkud by snad měla jet aspoň 180ka, další možnost byl Vypich a pak trambajka, to jsem ale naštěstí nemusela řešit. Autobus přijel přesně, jak mi vyhovovalo a za křižovatkou jsem mrkla do zadního okénka. No? Copak to tam odbočuje? Harmonička? 174ka? Přivolala jsem to, to, že se to pohnulo. Nečekala jsem, že budu mít to štěstí, že můj autobus bude před ním. Přestoupila jsem tedy do přeplněné 174ky, jejíhož řidiče jsem propichovala monumentálně naštvaným pohledem. Na sboru na naši Stodůleckou výpravu všichni čekali, což bylo velmi milé:---)

Cestou na zpáteční autobus jsme nikam nespěchali, ikdyž jsme doufali, že je dopravní situace v pořádku. Bylo to ale ještě horší. Tentokrát nejela totiž ani 180ka. Opět jsme mírně promrzali, vymysleli jsme za tu dobu spoustu možností jak jinak se dostat domů a tak nás nervozita neohrožovala. Bály jsme se jen toho zákonu schválnosti, kdybychom náhodou zastávku opustili. Nebyla to sice 180ka, která vzápětí přijela (na 174ku už z nás nemyslel nikdo), nicméně svezli jsme se na Vypich, odkud jsme se úprkem stěhovali na zastávku mých oblíbených busů č. 184 a 179. Někteří se od nás odpojili a snad čekali na 174ku nebo co...my jsme to ale riskly. 191ka zrovna ze zastávky odjížděla, což nám stále dávalo naději, že se brzy objeví 179ka. Nezklamala nás. Zasekla se však v křižovatce, když před ním dáma, jedoucí na hlavní, bezostyšně pouštěla všechny auta, jedoucí z vedlejší. Tentokrát jsem se neudržela a nejprve nadávala řidičům, kteří nedali přednost a poté samotné dámičce, kterou jsme propichovaly pohledem všechny. Náš cíl byl ale dobyt a my věděli, že domů dorazíme, neboť tramvaje a metra by snad stávkovat neměly.

Byl to perný den...ale potkalo nás taktrochu štěstí v neštěstí.

Letní Shakespearovské slavnosti - nazapomeňte si spacák a pláštěnku...

5.9.2007 - William SHAKESPEARE: Othello


Včera se k nám náhodou dostali lístky na Othella, součást Letních Shakespearovských slavností na Pražském hradě. Samozřejmě, že jsem neváhala a na Hrad se svým partnerem vyrazila, neboť divadlo je to, co mi přes prázdniny dost chybělo...navíc Shakespeare v prostředí Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Byla jsem na to zvědavá, nikdy jsem totiž LSS nenavštívila.

Náladu nám trochu pokazil fakt, že venku nebylo nijak zvlášť teploučko a my zrovna neměli po ruce žádné příliš teplé oblečky. Na Hradě jsme jako třetí cenová třída obdrželi jednu deku pro dva, abychom na těch železných sedátkách úplně nezmrzli. Nápad vzít si s sebou pláštěnku také nebyl úplně od věci, když se při prvním gongu začal snášet na podium i diváky lehký podzimní deštík. Lidé s deštníky nakonec ostrouhali a museli si jít koupit pláštěnku, se kterou na začátku představení aspoň pěkně zašustili abychom my, póvl třetí třída neslyšeli z úvodu jediné slovo.

Než se hra rozjela a déšt ustal, chvíli to trvalo, pak bylo ale vše zase úžasné, divadelní, vesele tragické,...divadlo mě hřálo i v pravidelných studených závanech větru, blaženost, mí milí, blaženost je sledovat divadlo:---)

Překlad: Martin Hilský
Režie a úprava: Petr Kracik
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Hudba: Jiří Cerha

Othello: Michal Dlouhý
Desdemona: Lucie Vondráčková
Jago: Oldřich Navrátil
Brabantio: Ladislav Frej
Cassio: Jan Teplý
Roderigo: Ondřej Kavan
Emílie: Zuzana Slavíková
Graziano: Rudolf Jelínek
Montano: Robert Jašków
Dože: René Přibil
Lodovico: Ivo Kubečka
Vojáci: Stano Slovák, Radek Valenta, Viktor Limr,Pavel Doucek, Stanislav Lehký, Martin Sitta,Otto Rošetzký, Marcel Rošetzký

Asistent režie: Martin Novotný
Mediální servis a PR: Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Prostředí je tam skvělé, obohacené spoustou schodišť a ochozů, osvětlovači, ač věčně skryti v teple také odvedli skvělou práci, o hudbě ani nemluvě, pravidelňe se opakující motiv nám dal vzpomenout na Dona Juana z Disku...ale to je zase něco jiného. Příběh Othella asi většina lidí tak nějak zná, je to tragédie jak má být, s velmi tragickým závěrem, smrtí hlavních postav hry. Herci hru obohatili i o vtipné okamžiky, které činí tragédii lépe stravitelnou. Michal Dlouhý v roli Othella, nabarvený načerno se zářícíma očima a červenými rty občas své pobláznění trochu přehrával, až se celé publikum jeho skřekům spíše smálo, než aby je prožívalo s ním:---) Výborný byl samozřejmě Oldřich Navrátil v roli Jaga, což je v podstatě ústřední role, celé hry - na něm o všechno stojí a Navrátilovo podání je báječné, jeho změny mimiky v přetvářce a po ní...člověk snadno pochopí oč jde. Lucka Vondráčková byla křehká jako vždy a role Desdemony jí sedí jako ulitá:---) Zuzana Slavíková, jako žena od rány byla báječná, věřila jsem jí každé slovo. Kdo mě ale potěšil nejvíce byl bezesporu Ondřej Kavan, kterého jsem viděla v Divadle Pod Palmovkou v Bouři. Má obličej mima, vážně, on by se nemusel vůbec hýbat, jemu by na celé představení stačila jen mimika obličeje...a pak možná par slov s šaškovským přízvukem:---) Jan Teplý, další známý z Bouře mě trochu zklamal jeho nevýrazným chrčivým hlasem, který mu dosti ubíral na šarmu...co naplat:---) Ono tam vlastně herců z Divadla Pod Palmovkou bylo spousta - asi hlavně proto, že i režisér Petr Kracik působí v tomto divadle. Nezbývá než dodat, že přestávka na ohřátí půlhodiny před koncem se vcelku šikla a představení nabralo rychlý spád, který nenechal diváka spát (ono taky v té zimě:---)).



Děkuji za možnost tam být, děkuji divadlu, že je...

bez komentáře...

Česká Rocková Liga v Olšanech

O víkendu jsem navštívila akci v Olšanech, na kterou jsme díky Michalovi od Pilsnera měli lístky zdarma. Jinak bychom tam totiž ani asi nešli - vstupné bylo v předprodeji 150Kč; na místě 230Kč - a to se zároveň odehrávali v Hanušovicích dny pivovaru. Lidí tam tedy bylo málo, což nám vcelku vyhovovalo. Poštovní spořitelna připravila nějaké ty atrakce, za jejichž vyzkoušení se pak vyhrávaly ceny. Z domova posilněni šampaňským jsme neváhali s jejich návštěvou. Někteří z nás tesli to vtipné kolečko, na které je na všech akcích vždy ohromná fronta, někteří šli do SUMA, které mělo poněkud upravená pravidla (místo aby se lidi snažili vytlačit protivníka z kruhu, šlo pouze o to, druhého ve třech kolech nejvíckrát shodit:---). V této soutěži jsme se s Renčou nakonec dohodli na remíze 1:1, neboť v těch oblečcích je vcelku vedro a my už tam šaškovaly dost dlouho. Nakonec se kluci odhodlali i na koloběžky, třikrát objet areál byl pro ně ale nadlidský úkol:---)) Výhodou byl poté fotbálek zadarmo, který stál trochu z kopce a v noci se musel přenášet na světlo...i tak jsme si s ním užili dost legrace:---)

Jo, a taky byl v noci potom moc krásný ohňostroj...na to, že to bylo v Olšanech...fakt paráda...dokonce za doprovodu hudby, rozumíte?:---)

Ano, jistěze hlavním programem bylo finále v soutěži rockových (spíše nu-metalových) kapel, ale nás spíše braly dárky od Poštovní spořitelny a jejich iontové nápoje, které jsme vesele doplňovali "tajnou přísadou" abychom se z nich úplně nepřesladili. Pak jsme vesele pařili na Fourth Face a následně jen opojeně seděli na lavičce a poslouchali Arakain, který nás velmi nepříjemně překvapil. Tak jsme se sebrali a s našimi úlovky odjeli pryč.

Jsem oficiálním studentem FA ČVUT

Rusové a ještě k tomu hokejisté...nebo obráceně?

Těžko říct, jestli ti, co s námi sdíleli celý týden ubytovnu, jsou gumy proto, že jsou Rusové, nebo kvůli jejich budoucímu povolání. Mohu potvrdit jen to, že to gumy jsou. Nezávidím kuchařkám, recepčním a uklízečkám, které s nimi v Litomyšli musely přetrpět celý měsíc. Možná proto již během naší návštěvy na jakákoli výchová gesta rezignovali.

Abych popsala celou situaci. Kazdoročně tolik poklidný areál mládežnické ubytovny v Litomyšli nám ihned po příjezdu připomínal spíše zvěřinec. Z protější staré budovy se linuly zvuky jakési připitomnělé diskárny, mezi balkóny jak opice poletoval jakýsi chlapec v modrém, kterému se zřejmě zalíbilo, že se naproti přistěhovala dámská společnost. Všechna hřiště byla zabrána podivnými mladíky (12-16 let bych tipla) s velmi silnými, stále se překřikujícími hlasy. Chvíli jsme je poslouchali, abychom zjistili, jakýmže to jazykem vlastně hovoří. Mnozí vsázeli na němčinu, já však prosazovala názor, že jsou to určitě slované. Jejich národnost nám pomohli rozluštit sbormistři na večeři, když nás všechny s notnou dávkou ironie informovali o "velmi přívětivých bratrech z východu". To jsme je ale prozatím znali jen velmi okrajově. Za mnohé mluvil už fakt, že měli vyhrazený čas na večeři mezi 18tou a půl devátou hodinou (proč tak dlouho? asi aby si nikdo nemohl stěžovat, že tam oxidují:---)

Velmi nás rozhořčilo, že počítače u nás na patře jsou nejen v dezolátním stavu, ale také zakódované a nepřístupné. Proč? Vždyť máme internet v ceně. Jako každoročně byli s námi na ubytovně polští tanečníci, pak ještě nějací atleti. Vedení se domnívalo, že počítače zakódoval kdosi proti rusům. My tedy velmi horlivě uprošovali ostatní nájemníky, zda heslo neznají. Pravda byla, že neznali. Několikrát jsme totiž viděli pár ruských chlapců u nás v klubovně, jak vesele řádí na zakódovaných počítačích. Ikdyž jsme se snažili, dokonce náš sbormistr jednoho rusa chytil při činu, ukázal mu tabulku heslo...ruský guma hokejista ale odpovídal dokola pouze не понимать (asi tam chybí nějaký skloňování, nejsem Rus). Vedení však, nevím jak, protože ruští trenéři byli stejní gumy, jako jejich svěřenci, heslo zjistilo a pozvalo technika, aby dal počítače do kupy (škoda, že jsem to nenafotila, ale počítačům chyběl přední panel, buhví co z toho všecko nevytahali...). Od těch dob jsme si klubovnu zamykali a rusové měli smůlu. Několikrát se tam ještě ukázali a když jim holky jasně naznačovaly, aby vypadly, projevila se opět jejich gumovitost rusko-hokejistická: začli po holkách plivat. Cože? No jo, už je to tak.

Ve frontách na večeři jsme se většinou pokoušeli Rusy naučit, že tam ta fronta není jen tak pro legraci. Několikrát nás brutálně odstrčili, možná si plivli, někteří menší měli trochu problém, ale přesto jsme pro ně byli neviditelní a neslyšitelní. Když jsme pak viděli, že jsme neviditelní i pro jejich trenéry, rezignovali jsme. Správně poznamenal náš sbormistr: "Víte jak se za Sovětského svazu stupňovalo přídavné jmného "dobrý"? Dobrý, lepší, nejlepší, SOVĚTSKÝ. Asi to tak platí v Rusku pořád..."

Jednou jedinkrát se nám podařilo je ponížit a to byla asi nějaká slabá ruská chvilka nebo nevim, jak to mohli dopustit. Malý roztomilý ruský chlapec jde na večeři, jako obvykle předběhne celou frontu, chytne dvě skleničky (proč by chodil dvakrát pro pití, že), jedna mu upadne na zem a roztříští se na tisíc kousků. Co udělá ruský hokejistický chlapeček? Zakope skleničku pod stůl a jde dál. To by tam však nesměl být náš sbormistr, plný elánu a nadšení pro další ruskou akci. Okamžitě chytne dalšího ruského chlapce a ukazuje mu, že by si to jako po sobě měli uklidit. Ruský chlapec si z něj jako tradičně vůbec nic nedělá, klábosí něco o tom, že on to nebyl. Když ho náš Čech stále nechtěl pustit dál, objevil se ruský trenér, korba jako prase:---) K našemu obrovskému překvapení Čecha vyslechne a pro viníka dojde. Ten vyfasuje smetáček a lopatku a zohýbá se před zraky Čechů. Než však zvoláme citoslovce ohromení, Rus svou práci končí a chystá se vrátit vyfasované náčiní. "Pořádně!" křikne Čech neoblomě. Rus se tedy znovu ohýbá a pracuje. Čech se obrací na svou družinu a prohlásí vítězoslavně: "Tady vidíte pokoření ruského národa!" Češi ho tedy obestupují a dívají se na to ponížení shůry: "Konečně na vás taky došlo!"

Ještě jednou jsem se pak setkala s Rusem, který mě překvapil natolik, že jsem ani nemohla promluvit. Šla jsem si pro pití do lahvinky a zároveň se mnou přistupoval k tanku také malý bratr z východu se skleničkou v ruce. Naprosto logicky jsem se mu rozhodla dát přednost (přecijen tu skleničku naplní rychleji). Ukázala jsem na něj tedy gesto přednosti s úklonem. On ale naprosto nepředvídatelně zopakoval to gesto po mně. "Hmmm" zabručela jsem překvapením a pak tu historku vyprávěla ostatním...uvěřil málokdo:---))

Jednoho dne nám svými zavazadly zabrali sál a tak jsme poslední zkoušku museli všichni strávit v neprovzdušněném prostoru klubovny, kam jsme se tak tak vešli. I přes toto rozhořčení jsme byli šťastni, že už opravdu odjíždějí. Ano, opruzovali tam ještě celý den, křičeli při našem táboráku, měli kecy, když jsme kolem nich procházeli na zámek. S povznesením jsme jim odpovídali, aby už tu konečně přestali opruzovat a táhli na východ. Když jsme se vraceli z noční prohlídky, už se pakovali do autobusu a nás všecky napadla ta stejná píseň, co bychom jim mohli zazpívat..."Time to say goodbye" navždy a kéž bychom se už nikdy nesetkali!

Sice jsme bez Rusů prožili jen jedno dopoledne, ale i tak jsme si ho nadmíru užili, juchuchů, nikdo nás neprudí na snídaní, nikdo na dvoře nekřičí, je slyšet i ptáčky zpívat...Děkuji

DPS Carillon a hlouposti, které provádím...

Nezbývá mi, než se k tomu předposlednímu zápisku nějak dovyjádřit. Budu psát bez okolků.

Tak za prvé, píšu to sem a ne na stránky hlavně proto, abych nevylekala ostatní děti, které jsou ještě naprosto čisté a o žádných dohadech nevědí ani slovo. Předpokládám, že Leona zatím nic neřekla právě proto, aby nevzbuzovala paniku. Víte, uvědomila jsem si, že žít v nevědomosti je pohodlňoučké:---) Však to vidíte sami. Zbytečně vznikají problémy, zbytečně se ubližuje lidem, kterým ubližovat nechceme. Bojím se toho dne, kdy před nás Leona předstoupí a vyřkne ortel, kterým nás všecky vrhne do reality, bojím se, že jsem teď zavinila přiblížení onoho okamžiku. Nechci nikomu ubližovat a zvlášť ne tady, na blogu, který má roznášet spíše veselí než problémy. Těžké je zapomenout na to, co se člověk dočetl tady, hloupé je, že se to Leona dověděla právě takhle. Prosím, teď víš, co víme nebo tušíme... tys nás postavila na nohy, dodala nám úsměv do našich pobledlých tváří, dala nám naději na nové ZUŠ... nechtěla jsem Ti ublížit.

DPS Carillon a každoroční přínos smíchu

Díky, skládám poklony všem, kdo se zasloužili o toto soustředění. Bylo to báječné, nezapomenutelné - jak mi jednou tato soustředění budou chybět, na to ani nechci pomýšlet. Víte, smích zvláštní věc...a taky asi hodně důležitá - nejen, že vám přináší pocity štěstí, ale také vám posílí břišní svalstvo:---) Na soustředění jsem si smích vybrala na celý rok dopředu, nebo možná doháněla ten rok uplynulý. Svíjet se v křečích, nemoct se přestat smát...to mi asi chybělo - někdy to bylo trochu na obtíž - například při zpěvu - to není moc příjemná záležitost, zvláště proto, že smích je opravdu nakažlivý:---) To potom ze čtvrtého hlasu zpívají třeba jen tři lidi, protože ti zbylí tři se válejí v křečích na sedadle...marně bloumám, jak se to u té jedné skladby odnaučit:---) Nicméně to nebylo nic zlého - spíše to vše vznikalo úplně sporadicky, z ničehonic, bezdůvodně a nechtěně. Každopádně děkuju za ty výbuchy smíchu, na chvíle, kdy jsem nemohla popadnout dech a bránici jsem měla až v krku:---)

Díky za výběr skladeb, které jsme na soustředění nakousli - vydají za repertoár na celou jednu hodinu a to jsou tam ještě asi dvě, co nám ještě zbývají nazkoušet.

Bohužel jsem na YouTube nenašla jeden z nejoblíbenějších cyklů letošního soustředění - Ilja Hurník: Variace na myší téma. Pro ty, kteří neví, oč jde, trochu nastíním - jedná se o čtyři variace takové jakési jakoby dětské písničky: "Byla jedna myška malá, kocoura se polekala, hop a skok a do díry, mourek práská kní-íry, mourek práská kní-í-íry." Tento popěvek se pak proměňuje, do stylu Johanna Sebastiana BACHa (barokní fuga o prokousnutém měchu varhan), Josepha HAYDNa (klasicistní veselá pidipidipim skladba o Haydnovi, který si chtěl s myškou hrát), do stylu romatického (drama o tom, jak myška skončí místo v pastičce, v kocourově tlamě, PIM PAM) a soudobého (dizonantní harmonie o myšce utíkající před autobusem tu tu tú:---). A jako fakt to zní maximálně hustě, rozhodně doporučuju!



Z dalších oblíbených skladeb jsem vybrala známou Time To Say Goodbye, která je známá hlavně díky interpretaci od Andrea Bocelliho. Rozhodně dobrá a vtipná je Geografická fuga, kterou jsem kdysi slyšela ve sboru Gymnázia Jaroslava Heyrovského. Na ukázku tu mám anglickou interpretaci:---) My to však zpíváme v Němčině a místo Trinidadu máme jako hlavní projev výkřik "Ra-ti-bor" - což prý má být opravdu ona vesnička Ratiboř, ze které pochází náš bývalý fyzikář:---)



Návštěvníci našich koncertů se dále mohou těšit na Beatlsácké Ticket to Ride, nějaké ty Dvoŕákovy moravské dvojzpěvy, unikátní českou premiéru německé mše Drei Marienmotetten, francouzský romantický "Potůček", novou židovskou píseň Ken Bakodesh, veselou rockenrollovou Hej, pane déšť, a tak dále a tak dále...každopádně jsem výběrem skladeb úplně nadšena - konečně...tolik nových věcí. Těšte se!!!

Z čeho mám ale radost největší? Vyhráli sjme s Péťou soutěž v hlavolamech v kategorii dvojic a mohli jsme si vybrat jednu velkou a jednu malou výhru. Péťa si tedy vabrala dřevěnou halmu (čínská dáma, společenská hra) a já zas hmátla s rozblikánými očky po modré umělohmotné věci, o níž jsem tušila, že bude jistě báječná - je to KAZOO - hudební nástroj, s kterým si člověk užije spoustu legrace - tedy alespoň člověk s hravým duchem a nadšením pro hlouposti. Malá ukázka...



Trochu jsem si vzpomněla na YouTube tak omluvte ty videoukázky - jen jsem vám chtěla přiblížit atmosféru soustředění, jež se nesla v duchu pobrukování nových vtipných skladeb, každonočních glutamátových pařbách, výbuších smíchu, atd. Dokonce jsme poprvé za ty roky navštívili Litomyšlské koupaliště - a to dokonce dvakrát. Jeli jsme na tobogánu ve sborovém vláčku 21 lidí, což byl opravdu adrenalin a hlavně kolektivní zábava - rozhodné to dodá člověku pocit, že jsme opravdu skupina skvělých lidí, kteří tak nějak patří k sobě - a to je dobrý vědět:---) Děkuju vám všem, díky moc!



Nedá se bohužel obsáhnout vše - nerada opomínám právě onu noční prohlídku zámku v dobových kostýmech - z které jsem byla nadšená natolik, že se to těžko popisuje slovy - ona vášeň k divadlu - tolik mi přes prázdniny chybí...děkuju za ten skvělý nápad na tu prohlídku jít, ikdyž jsme za ni zaplatili 40 Kč přesto, že měla býti za vstupné dobrovolné, díky za herecké výkony jistě neherců průvodců, kteří mě překvapily natolik, že jsem nechtěla věrit svým očím. Děkuji Dominiku Dvořákovi (jeho představiteli) - zapůsobil na mě natolik, že už jméno tohoto malíře asi nikdy nezapomenu:---) Vtipálci to jsou, ti litomyšlští průvodci - umělci, až se mi tají dech:---)

Snad se k soustředění vrátím ještě jindy - až se ke mně dostanou fotky a videa a já je budu moci publikovat...:---)

DPS Carillon a přetvářka

Nazdárek děvčátka a chlapci:---) Litomyšlské soustředění je za námi a já jsem v Praze, zase o pár zkušeností bohatší. Mám začít zkušenostmi negativními nebo pozitivními? Začnu negativními, abych jako optimista vše nakonec mohla v dobré obrátit.

Poznala jsem, co je to intrikánství a že má, poslední dobou optimistická, představa o jistých lidech je opět jen pouhý klam a omyl. Je mi to líto, všechno je mi tak strašně líto. Ikdyž už v Carillonu nebudu dlouho, nechci, aby proběhly z ničehonic změny, které kvalitu sboru rozhodně ohrozí. Máme novou spolusbormistryni, kterou nám Leonka představila jako slečnu, která jim na soustředění pomůže aby nás na ně nebylo moc. Bohužel zapomněla říct, že se tímto stává i naší spolusbormistryní a musela to tak dohánět později, když se začaly roznášet drby (snad dokonce informace) o tom ostatním. Vy vyvolení rozumíte, těm ostatním vysvětlím jen to, že jsem zklamaná, že k smrti nenávidím přetvářku...copak není lepší říct vše na rovinu? Leonko, kdybyses k tomu náhodou dočetla ty, je mi jasné, že mě třeba začneš nesnášet (jestli už se tak nestalo)...já jenom doufám, že víš, co děláš. Mám tě ráda...a nenávidím přetvářku...začínám v tobě moc často vidět tvář klamavou, tvář nepravou a nevím, čemu věřit. Klameš i sama sebe...

Pavel KOHOUT: Šest a sex

Jak jsem se ke knize dostala? No, asi takhle - sedla jsem si zase jednou v knihovně k regálu s dramaty, kterých v knihovně na Lužinách není mnoho. Oko mi padlo na tento titul od Pavla Kohouta, který mne kdysi zaujal svou zbrusu novou knihou Ten žena a ta muž - dnes už bohužěl vím jen tak na okraj, čeho se titul týkal. Nemění to ovšem nic na tom, že jsem knihu vzala a přečetla.

Jedná se o šest jednoaktovek, patřících do dvou souborů + jedna kuriózní a jistě velmi zajímavá jednoaktovka Sex, která se týká doby, kdy byl Kohout pronásledován režimem, stejně jako jeho přátelé Václav Havel, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Karel Kosík Ludvík Vaculík v době takzvané totální totality.

Tito se rozhodli vyhodit do vzduchu vlak - a o tom to vlastně celé je. Kohout zde naprosto bravurně vystihuje charaktery přátel - už jen to Havlovo známé "rrr" mluví za vše. A pak také jaké měli vztahy s manželkami a s režimem jako takovým. Když se všichni sejdou a zjistí, že skoro nikdo neudělal to, co měl a Kohout, jako organizátor z toho chytá záchvaty vzteku, objeví se na obzoru pluky bratrských armád, kteří je nabádají aby ze své zemljanky vylezli. Počítají do šesti (sex) a pak se ozve výbuch. Tím tato tzv. dramatická amoleta končí:---)

Stálo by za to, promluvit něco také ke dvěma předchozím trilogiím...

ŽIVOT V TICHÉM DOMĚ
- Válka ve třetím poschodí
- Pech pod střechou
- Požár v suterénu

je věnován Janu Nerudovi a ukazuje tehdejší dobu ve třech vcelku absurdních situacích.

VÁLKA je takové jakési vojenské cvičení. Dva náhodně vybraní muži zde fungují jako zástupci dvou států (Česko, Německo) a jsou proti sobě státy poštváni - vždy tomu jednomu řeknou, že je ten druhý chce zabít, okrást, sebrat dům a znásilnit ženu. Němec je už na cestě do česka, kde se zatím odehrává legrační podívaná - Pan Bláha zjistí, že stát vlastní jeho klíče od bytu, s kterými vesele disponuje, v noční košili ho ani nenapadne, že to, co všichni říkají, může být pravda - a nakonec na to doplatí...

PECH pojednává o tom, jak jednoduše může člověka ovlivnit a naprosto zblbnout neodbytný narušitel - Umělec Jiří Pech je pronásledován jakýmsi detektivem, kterého vyslala jistá společnost pro to, že se jim Pech zdá jako jistý zločinec, který buď již něco provedl nebo určitě v budoucnu provede. Když se ozve výstřel, objeví se policisté, kteří Pecha odvedou. U celého případu je přítomna Pechova přítelkyně (nebo spíše žena, které maluje obraz), kvůli které se vlastně do problému dostal - podíval se na ni toiž před dvěma lety příliš vášnivě.

POŽÁR je fraška o tom, jak snadno mohou lidé využít strachu ostatních. Novomanželé si užívají první společné chvíle, když se objeví hasiči s tím, že u nich hoří. Prohledají tedy místnosti až objeví tu správnou. Mezitím se manželů vyptávají jestli tam mají peníze a jiné cennosti a nakonec informují, že je vše na trout. Sepiují pochybný spis o tom, co se stalo, posléze nabízí manželů dodatečnou pojistku tak, aby si manželé mysleli, že ohromně vydělají. Samozřejmě si něco z toho účtují samotní hasiči. Když však hasiči odejdou, manželé zjistí, že jsou zamčeni, místnost je v naprostém pořádku, jen peníze a cennosti chybí. Chvíli se na sebe zlobí, pak se tomu společně zasmějí a pokračují v novomanželských radovánkách:---)

ZE ŽIVOTA SPISOVATELE FERDINANDA VAŇKA
- Atest (komponovaný společně s Havlovým Protestem pod společným názvem TESTY)
- Marast (ve spojení s Landovského Arestem - pracovní název RESTY)
- Safari

trilogie, inspirovaná postavou z Audience Václava Havla - Ferdinandem Vaňkem.

V ATESTU je Ferdinand Vaněk spisovatelem, který žádá atest pro svého pejska, českého chňápka. Díky tomu, že je spisovatel, se ale vše dost komplikuje

V MARASTU je F. Vaněk spisovatel, předvolaný k výslechu kvůli Chartě 77. Střídají se u něho čtyři vyšetřovatelé, kteří mají různé charaktery a také se v průběhu příběhy vcelku mění. Jeden si myslí, že je inspektorem u automobilových zkoušek, druhý si plete Vaňka s Kohoutem a obdivuje ho, jiný ho přesvědčuje o tom, že spal s Olgou Havlovou a ukazuje mu důkaznou fotografii. všichni se ho snaží přesvědčit k tomu, aby prásknul své přátelé - oni by pak vymazali jeho podpis z Charty. Na závěr přichází čtrvtý vyšetřovatel, který vykonává přezkoušení na Vaňkův řidičák. vcelku absurdní...

V SAFARI je F. Vaněk spisovatelem, vyhoštěným z ČR do Německa, kde se stává součástí talkshow s básníkem, herečkou, novinářem, dramatikem a kritikem. Problém je, že ač je hlavním hostem, dostává se ke slovu v podstatě jen když chtějí všichni vědět, jak se dělají ovocné knedlíky. Aktéři by se dali rozdělit na sympatizanty s komunisty a jejich opzici. Možná proto nenechá nikdo z nich domluvit hlavního hosta a spíše se hádají o všem možném.

Zase jsem se dověděla něco málo o komunismu od člověka, který v začátcích režimu s komunisty velmi sympatizoval.

Dotazník od Kájušky?

tak jako co...spíš jsem se těšila na pojednání o našem třídenním výletu, ale co se dá dělat - dotazníky byly, jsou a budou a nikdo jejich šíření nezabrání:))

Jména tří lidí, kteří ti jsou nejbližší >

nejbližších lidí je hodně, to každopádně, vyjmenovat tři je těžký, dejme tomu, že 1) rodiče, 2)sourozenci, 3) přátelé a můj muž :---)

Jména tří lidí, které bys raděj neznal/a >

Láďu Morávka, Lukáše Hejnu a vůbec skoro celou bývalou 8.C...ti mi ublížili asi nejvíc...i tak to nebylo moc:---) jo a taky Johanku Pešinovou...

Znáš někoho, kdo by byl za tebe schopen zemřít? >

možná můj muž a asi taky moji rodiče...jenomže to člověk nikdy nemůže vědět...

Znáš někoho, za koho bys zemřel/a ty? >

za svýho muže, za ségru, za bráchu a za rodiče...a taky za vlast a za kvalitní umění:---))))

Je hezčí být milován nebo milovat? >

hezčí...lehčí asi milovat...protože být milován a nemoct to oplatit je hrozně složitý, útrpný...když víte, jak tomu člověku ubližujete...

Je horší být nenáviděn nebo nenávidět? >
horší je nenávidět, protože o cizí nenávisti nemusíte ani vědět:---))

Máš raděj romantický filmy nebo horory? >

ROMANŤIK (Kája možná pochopí:---))

Máš raděj klidnou hudbu nebo hudbu, která "žije"? >

hudbu mám ráda skoro kteroukoli...záleží na náladě

Máš raděj černou nebo bílou barvu? >

černá není barva

Máš raděj vícebarevné věci nebo věci jen jedné barvy? >

vícebarevný, když jsou dobře komponovaný:---))

Jsi optimista nebo pesimista? >

spíš pesimista - ale skrytej optimista - vždycky potají věřim, že to bude lepší

Jsi extrovert nebo introvert? >

já si dycky myslela, že introvert - páč nedokážu s lidma moc komunikovat a nikdy se mi nestalo, že bych jen tak oslovila cizího člověka a hrozně nerada s cizíma lidma mluvim a něco zařizuju. Jenomže na druhou stranu...kterej introvert by psal takovýhle hlouposti celýmu světu? Když se ale zamyslim, tak tady vlastně moc z mýho nitra neni...těžko říct - možná se tím extroovertem snažim nějak stát, jenže v skrytu duše taková nejsem...možná - tak mi pomožte...

Umíš říct, co si myslíš každému? >
někdy je lepší pravdu neříkat - život je pak rozhodně jednodušší - svým nejbližším ale říkám pravdu snad vždycky...těm důvěřuju a oni zase mně

Takže o výletu jindy?

SIMPSONOVI ve filmu

Simpsonovi jsou díky mému muži součástí mého každodenního života. Tudíž jsme samozřejmě neváhali (pravda, dost dlouho na to jaksi nebyl čas:---) a na Simpsny do kina zašli. A jako je to fakt lahůdka, všechno je to tak skvěle dokonalý, co se týče té animace - prostě v danejch situacích tak báječně nakreslený... ono když vidíte pak ty titulky, tak na tom pracovalo toooliko lidí... skvělá prácička!

Co se příběhu týče, byly tam samozřejmě slabší nesimpsnovské chvilky, ale celé to bylo uděláno ve stylu opravdového velkofilmu - a trochu to taky velkofilmy paroduje. Víc snad nemusím prozrazovat, kdo viděl, ví, kdo neviděl, měl by zajít:---) Ikdyž znám pár lidí, kterým se to třeba nelíbilo - asi těžko říct.

A taky... byl to asi první film, co jsem viděla, u jehož titulků lidé z kina neodcházeli, dokonce se nerosvěcelo a masová většina netrpělivě čekala na dodatky mezi titulky, kterých jsme se samozřejmě dočkali - a teprve až zazněla typická závěrečná znělka, všichni věděli, že je konec:---)


Budu tady vůbec někdy něco opravdu kritiziovat?

Věděli jste, že...

kýchnutí může dosáhnout rychlosti až 160 km/h?

Bodies

Potřebuje tohle komentář? Ano, myslím, že si ho to rozhodně zaslouží. Navštívila jsem tuto výstavu ze zvědavosti, hlavně proto, že se tady objevil někdo, který tam jít na stopro chtěl a já jsem toho tedy využila a působila jako doprovod. Je pravda, že jsem se trochu bála, aby se mi z exponátů neudělalo zle, a i na plakátech nás upozorňovali, že vstupujeme na vlastní nebezpečí a odpovědnost. Vstoupila jsem tedy, do té doby s představou, že tam bude prostě pár živejch-mrtvejch konzervovanejch lidí a tím to hasne. Naštěstí mě ale vcelku příjemně překvapili. Samozřejmě, že člověk o výstavě slyší ze všech televizí a rádií právě to nejkurióznější a nejskandálnější a přitom asi málokdo diváka informoval, o čem vlastně celá výstava je.

Je to v podstatě exkurze lidským tělem s uvedením a interpretací několika vážných i méně vážných nemocí. Snaží se člověka poučit, aby věděl, co všechno jeho tělo obsahuje, jak to do sebe pěkně zapadá a jak by to vypadalo, kdyby něco přestalo fungovat tak, jak má. Ano, všecko jsou to exponáty z opravdových lidských těl a několik z nich je tam tedy vážně sestaveno do původního stavu, ale myslím, že to není ta nejhlavnějsí věc, co zde člověk uvidí. Najdete zde určitě spoustu věcí, která člověka ohromí, zaujme. Například lidské tělo sestavené pouze z krevních cév - samozřejmě naložené v jakémsi roztoku. Každopádně nad tím žasne, myslím, opravdu každý.

Důležitým poučením pro lidi jsou určitě opravdové exponáty nemocných liských orgánů. Velmi pěkná byla instalace, kde byly plíce zdravé a plíce nemocné (rakovina, z důvodu kouření) a mezi nimi byla průhledná urna a nad ní tabule: "Zahoďte své cigarety a přestaňte kouřit už zde, na výstavě!" A nějaké tam opravdu byly:---) Najdeme zde samozřejmě také cyrhózu jater, a různé další nemoci, způsobené kouřením a pitím alkoholu a pak samozřejmě i nemoci, způsobené špatným životním stylem a nebo prostě dané geneticky. Každopádně člověka hned napadne, jak ožehavé a vrtkavé je lidské zdraví a že je opravdu potřeba se o něj starat, zvláště když už je věda tak daleko, že se spoustě nemocem dá v ranném stadiu zabránit. Výstava je tedy rozdělena tematicky, podle orgánových soustav, vrcholí soustavou rozmnožovací a embryonálním vývojem člověka. Opět z opravdových, kdysi živých exponátů, nad čímž se člověk určitě pozastaví - co to bylo za děti? Proč jsou tady? Kdo to dovolil? Vědí to jejich rodiče? Týden po týdnu (nebo po dvou) vývoj člověka, to znamená 20 - 30 nedovyvinutých dětí, jedno již zcela vyvinuté. Zajímavé, ale každopádně záhadné a k zamyšlení.

Je jisté, ze tato výstava vyvolává spoustu vášnivých diskuzí, opovržení, překvapení, každý na ni má svůj taktrochu ustálený názor. Ráda bych ale znala člověka, který si výstavou prošel a svůj dosud negativní názor nezměnil. Samozřejmě, i já musím uznat, že tato výstava skýtá mnohá tajemství, která by možná stálo za to odhalit, ale nikdo to neudělá. Na druhou stranu je to ale rozhodně vec, která alespoň lidi přitáhne, aby se konečně dověděli jak jejich organismus funguje. Jeden doktor, který se na výstavě vyskytoval jako pomocník při případných otázkách, dokonce vykládal o tom, že se ho často lidé ptají: "A kde mám ty druhý játra?" A opravdu, spousta lidí vzdělání v oblasti svého těla nemá, což je škoda. A ti pak jdou na Bodies jen proto, že jsou tam živí-mrtví Číňani, a odchází se spoustou nových užitečných informací.

Těžké je posoudit otázku peněz. V dnešní době se vydělává snad na všem a výjimkou nejsou ani Bodies. Vstupenka stojí 350 Kč pro dospělé, 275 pro studenty, což rozhodně není málo. A když na konci vidíte, že prodávají trička, hrnečky, ponožky s logem této výstavy, je vám jasné, že peníze hýbou světem...bez pochyby.

Jinak jak hledám obrázky do thohoto příspěvku, zjišťuji, že výstava se v každém městě tour mění, a musím říct, že ta Pražská je jen takovým lehkým odvarem toho, co ještě mají tvůrci v zásobě. Posuďte sami...

Tak co? Už jste se rozhodli, zda darujete své tělo?

Which Celebrities Do You Recognize?

Testík, co jsem našla u Katchenky, fakt legrační, spoustu jmen jsem viděla poprvé v životě a taky to podle toho vypadá:---) Ale některý ty hvězdy jsou fakt za mlada vtipný a rozpoznatelný:---))

40%The Movie Quiz

FilmCritic.com - Movie Reviews

Picasaweb...

Nedá se nic dělat, z nudy jsem si pořídila Picasu a celý den si s ní hraju. Vlastně je to všechno proto, abych mohla publikovat fotky na Picasaweb, který jsem si zařídila současně s mejlem, iGoogle a Blogspotem. Funguje to bezvadně, jen mi to trošku brzdí náš bezdůvodně pomalý internetík. Ale je to legrace, konečně takhle vidět všecky ty fotky pohromadě a pohodlně vybírat ty nejpěknější, které si pak nechám vyvolat. Prostě B-O-Ž-Í!!!

A pro všechny lidi ze třídy jsem sestavila takové malé album, které jaksi připomíná maturtní časy:---) Tak do toho!!! Chvalte a opěvujte mou maličkost:---)))

Jak jsem potkal(a) mimy

S pantomimou se znám již skoro rok a zažívám s ní spoustu dobrodružství. První setkání proběhlo loni v rámci festivalu Mimraj, kdy jsem se úplnou náhodou (tak bylo to zadarmo, že jo:---) ocitla uprostřed dvorany Klementina a strávila tam celé odpoledne až do večera. Nejprve jsem se seznámila s klaunem na vertikálním laně, poté s pantomimickou, skoro spíše s akrobatickou skupinou a nenechala jsem si ujít ani závěrečnou mimsession. Večerem provázel známý klaun a mim Boris Hybner, který postupně na jeviště uváděl mimy vystudované i mimy ve vývoji. Předvedli nám spoustu rozličným scének. Od sucharských kousků postaršího pána přes skvělé etudky japonské nebo pilotské až po úžasné černé a bílé mimy. Zaujala mne především dvě děvčata, černé mimky, které se věnovaly kucháním dítěte a pak samozřejmě báječný bílý mim Radim Vizváry. Na toho čekám pokaždé, když se na pantomimu jdu podívat. Zahlédla jsem ho na plakátu v Divadle Rubín, jenomže jsem trubka a vždycky jsem to nějak prošvihla.

Nicméně další větší setkání s pantomimou, když pominu televizní vystoupení, byla nedávná návštěva divadla V Celetné, kde jsem shlédla představení Veselé skoky – Na Hlavu! Ač to mělo od klasické pantomimy celkem odstup, byla to věc pohybově a rytmicky naprosto úžasná. A navíc to mělo příběh, který každý snadno pochopil. Možná to nebyl tak úplně příběh, spíše různé vtipné situace, týkajících se několika předem představených lidí. Mimo jiné jsme tam mohli vidět nymfomanku, workoholika, který by se rád věnoval tanci, zálesáka, vášnivou fotografku a podobně. Takže si asi dokážete představit, jaká to musela být legrace.

Prozatím poslední vystoupení, které jsem shlédla bylo představení Samizdat od skupiny RestArt v Malém Nosticově divadle. A opět jsem se tak mohla vrátit k mým oblíbeným mimům. Tentokrát to bylo duo černých mimů, které předvádělo různé etudky, které vyvrcholily samotným Samizdatem. V přestávkách mezi etudami vystupoval kytarista a zpěvák skupiny Lajka (mimochodem také učitel Zsv Na Vítězné pláni:---). Měl celkem vtipné průpovídky týkající se obou mimů a pak také jeho tvorby. Domnívám se, že hlavním tématem byli ale přeci jen mimové. V jejich kouscích se střídal smutek s veselím pořád dokola. Potkali jsme tam téma přátelství, smrti, života, růžových brýlí, téma lásky, … Některé z etudek končily opravdu nečekaně smutně, ale tak to asi u černých mimů bývá. I poslední delší příběh Samizdat začínal velmi vesele přátelstvím dvou žáků v lavici a vyváděním hloupostí. Ovšem poté co prošli přátelé obdobím komunismu, jeden zradil druhého a nakonec ho zastřelil. Jako starý děda na lavičce pak vzpomíná a lituje, ale nic nejde vrátit zpět, drazí, nezapomínejte!

Květa LEGÁTOVÁ: Pro každého nebe

Knížečka naprosto pohodová a legrační, obsahuje 8 kratičkých divadelních her, nejčastěji rozhlasových, většinou tak pro dvě osoby. Jsou to dramata dosti fantaskní, málokdy tam naleznete něco reálistického.

Připomenu například drama o člověku v raketě, který ztroskotá na jakési podivné planetě, kde se setkává s několika za sebou jdoucími mezibytostmi, které na něm vykonávají výzkum. Už tam měli "člověka" (ve skutečnosti šimpanze) dříve a tak srovnávají, podstrojují mu a podobně. Když mezibytost "zklame", vypaří se a přijde další. Poslední mezibytostí je muž, který s hlavním hrdinou dokonce odletí v jeho raketě a vytvoří mu brzy iluzi Země, na které přistanou, zrovna v místě, kde se odehrává válka a on si nakonec uvědomi, ikdyž to nechce přiznat, že Země není zdaleka tak krásná planeta, jak o ní všude vypráví.

Vtipný je taky příběh "Pro každého nebe", který je o člověku, jenž zemře a dostává se do nebe. Setkává se se svým andělem, který mu dává na výběr - nebe, nebo peklo. Kam by člověk chtěl, samozřejmě, že do nebe, ikdyž ví, že ho pořád bude prováze ten anděl, který mu vůbec není sympatický (v pekle by ho provázet nemohl). Diví se, jaktože je jeho kolega v pekle, jak si to vůbec mohl vybrat. Brzy však pozná. Anděl o něm ví vše a také mu všechny jeho hříchy pěkně postupně připomene. Muž je však sebevědomý a nenechá si to líbit. Pořád se snaží připomínat spíše skutky dobré a také se snaží spojit s Bohem, Hospodinem, Pánem...anděl mu vysvětluje, že Bůh je všudypřítomný, neviditelný, že ho poslouchá, ale nemůže odpovídat. Člověku však dochází trpělivost a tak anděla umlčuje a pořád arogantně hovoří k Bohu. Pak najednou "bum" a anděl je pryč.

Ta kniha mě zaujala, je to opravdu pohodové čtení, které nikoho neurazí, je psáno vtipným stylem, který vyrovnává charakter příběhu, neboť na konci každého zjistíte, že je to vlastně smutné a také dost poučné. No, zkuste sami:---)