Sobota, predani klicu je planovano na osmou hodinu. Budicek v sedm, nasnidat, dobalit, uklidit, naladovat auto, predat klice a vyrazit! Vse jde podle planu, v osm skutecne prichazi nejaky cizi pan a my mu predavame klice i financni obnos za ubytovani. Mam pocit, ze ponekud riskujeme, kdyz vubec nevime o koho se jedna a zda je to opravdu Fabrisuv bratr (nezname samozrejme ani Fabrise). Klic pod rohozkou byl nahradou tomuto seznameni. Uvazujeme, zda i tenhle clovek jen umisti klic pod rohozku a odejde buhvikam.
Mirime do Bastily a loucime se s horskym mesteckem, s jeho polorozpadlymi domecky a vzhlednymi universitami. Musime domu a ja ve skrytu duse doufam, ze tam snad dojedeme v poradku. Mam trochu strach, ale v aute tradicne pospavam.
V Bastile mame dost casu a tak si prohlizime nejake obchudky a nakupujeme posledni zbytecnosti. Stejne jako loni ve Spanelsku si dnes kupuji na Corsice zviratko v prevleku z automatu – tentokrat je to Hello Kitty v prevleku delfina. Na uklidnenou pred odjezdem si davame male keficko a vyrazime k trajektu – lepe receno do fronty, ktera na nej ceka.
V aute pojede jen ridic, ostatni vstupuji do trajektu pesky. Nedockave vyhlizime nas rychlotrajekt.
Prijizdi presne na cas a behem vyjizdeni aut uz vjizdeji ta nase. Mensi zmatek nastava, kdyz ridici cekaji na sve pasazery a nevi, kde je hledat. Vse ale probehne podle jejich planu a my jsme vcelku rychle nalodeni.
Obsazujeme dve dvousedadla u okna – sedi se jako v autobuse nebo letadle.
Na palube je jen male mistecko pro nejvetsi slunicko- a vetromilce. Pousteji nam anglicky film s francouzskymi titulky, nezbyva, nez odpocivat. Na GPSce sleduji cestu po mori a rychlost trajektu. A vskutku, za necele dve hodiny se ocitame u brehu Italie, kde jsme vylodeni v pristavu Pjombino.
Nedbame jiz drivejsich pokynu a do auta nastupujeme vsichni uz na trajektu. Vsude je spousta aut a jsme radi, kdyz se vymotame kamsi na cistou silnici. Nabirame smer Pisa a jeji sikma vez. Pisa je opravdu krasne mesto – samozrejme nejvic turistu najdete u sikme veze – predevsim se s ni vsichni musi vyfotit jak ji podpiraji – to je zaklad! My se vsak od teto zasady distancujeme a jen ji jednou parodujeme, kdyz ji Lukas na fotce pristrkuje z druhe strany.
Z mnozstvi turistu mi neni dvakrat dobre, tak se radeji prochazim kolem kostela ke krypte a fotim si dulezitejsi pamatky.
. Je mi trochu lito, ze nemame vic casu na celou Pisu – jen si dame neco k jidlu a vracime se k autu.
Cesta je vcelku prijemna, akorat zanedlouho zjistujeme, ze jedeme jinudy nez na Corsicu. Rikam si vsak, ze GPSka se nemuze plest – bohuzel opak je pravdou a kdyz se ocitame kdesi daleko na zapade, prestava s nami komunikovat – nezbyva nez se vartit a nezkouset zadne novinky. Prejezd z dalnice na dalnici se nam napoprve nezdari, tek jsme nuceni to s velkou pozornosti zkusit znovu. Zdarilo se, hura, blizime se k Rakouskym hranicim. Pak nejaka ta nocni vecere ve Fast foodu a pokracujeme dal. I pres velkou zajizdku se ocitame v Praze vcelku podle planu. Budim se v ČR s pocitem blizkeho domova a tesim se na nasi postel. Loucime se s kolegy kolem pate rano a jeste si par hodin dospime.Tak, Korsiko, mej se hezky, bylo nam u vas pekne, ale uz se asi nikdy neuvidime;---)
