Nejak nevim

Proc tolik zalezi na tom, co chci ja? Chci aby se mi lidi ze zivota neztraceli, nic vic... Nechci nenavist, jen pochopeni. Porad dokola hazim vinu na ostatni a tak to neni,tak proc tomu nikdo nerozumi? Nezaslouzim si. Neorientuju se. A tvarim se neochvejne. Snazim se sama sobe vytvorit v hlave neochvejnou teorii. Ale ta teorie neni o mne. Tak to je spatne. A stejne se dokola vracim k tomu, jak dokazali byt lidi spokojeni driv, kdyz nemeli cas premyslet a jejich cilem bylo jen a jen mit a uzivit rodinu, a vlastne, kdo vi... Kazdopadne vim, ze mi chybite, vy, vy a vy. Chybite mi, pane...a ja jsem porad nedospela.

A svet je ted plnej prazdnejch slov

Prazdnejch vet a vykriku,ktery snad maj nekoho motivovat. Nebo jen delat reklamu na ty hlavy,ze kterejch padaj. Chceme definovat ceskou identitu a pritom se inspirovat a donaset kultury odjinud, chceme tu nasi identitu menit a "vylepsovat"? Jenze my nejsme hmota, kterou uderem dlata promenis. Tak zkus hledat ty pro a proti, najdi ty prilezitosti, kterejma muzes rozvijet ty silny stranky tyhle spolecnosti. Tlakem bez kontextu dojdes akorat tak k rozcileni sama sebe. To neni "Proc tohle tady nejde?" ale jenom proste "O co tihle lidi stojej? A jak to, o co opravdu stojej rozvinout k nejakymu 'posunu'?" A je to hodne o tom, ze nic nema hranice a to, co nema hranice je vlastne neuchopitelny a nebezpecny. Tak co s tim?

"...a svym způsobem vždycky budeš"

 napsala po sebeobviňujících řádcích na druhé straně internetu. "Ta láska nezmizí, jenom se promění."

Proto nepálíš mosty. Nechceš. Nechceš ubližovat, aby se láska nezměnila v nenávist a abys nemusela čekat na to, až se zas promění v nějakou kladnou náklonnost. Podruhé budeš možná chytřejší. "Dneska všichni, díky možnostem snadného úniku, věci neřešej, nechtěj, bere jim to drahocenný čas a myšlenky musej směřovat dál, je to tak jednodušší." Klubajznovskej sraz a život zaseklej v nepěknejch vzpomínkách na ublížení blízkému člověku. Pohled do jeho zad a týlu hlavy, která se nechce ohlédnout. "Promiň. Takhle jsem to přece nechtěla." "Já to přece takhle taky nechtěl." místo pozdravu a rozloučení.

A věděj ty lidi, že ti k**va chyběj?

A měli by? K čemu by to bylo bylo jim a k čemu tobě? Proč prostě vztahy nefungujou zachovaný? Uhlíř se Svěrákem mi do mejch osmnácti zpívali: "Neopouštěj staré známé pro nové!" a dneska když přebíráš, koho pozvat na prezentaci svýho uskupení, přemýšlím víc nad tím: Stál by o to, zřejmě ne, nechci být ta odmítnutá. Měla bych jim snad nějak polopatě vystvětlit, že bych je prostě ráda viděla? Nečekej nikdy překvapení, ono se nekoná, jen jedinkrát, kdy se stalo a tys to nečekala, tehdy jsi o tom neměla ani tucha. Nikoho neprosíš, to ti nesluší, slzu uroníš a nikoho... nikomu to nevadí, adresáti neví proč by vědět měli.

Náhody

Nechápeš lidi, co nevěřej na náhody a co v nich vždycky hledaj znamení. Někdy si vymejšlej, často to nedává smysl. A najednou ti tvůj táta dává do ruky pití, který půl roku zrálo v dubovym sudu a dalších několik měsíců v lahvi čekalo abys ho vypila při příležitosti svojí svatby. Je ti to líto. Ta lahev ti nahradí všechny ty tekutiny, co jsi vyčerpala cestovánim. Jen den na to stojíš v divadle, kde jsi vlastně vůbec nemusela být. V prostoru, kterej patřil vám, protože jenom díky spojení vás dvou jste tam každý poprvé vstoupil. Ten den jste tam zase po těch měsících oba. Jenže teď už každej sám. On sám za sebe a ty ráda, ale vlastně náhodou, jsi tu dnes a s Ním. Takovou náhodou, že křivíš úsměv a zakrýváš oči. Stydíš se, žes to tak chtěla a nedokážeš se zachovat tak, JAK bys chtěla. Bojíš se ublížit. Znovu.

A přece sama sobecky chceš, aby to zase vyřešil za tebe. Zase ne. Sama sobecky chceš ho neztratit z očí. Ztratíš. A pak zas v tobě ten démon bije pěstičkama. To nemůžeš. Nemůžeš vědět, jak neublížit. Nemůžeš vědět, jak žít šťastná úplně a s tou ztrátou.

den, kdy divadlo boli

Zamkneš se na záchode a do oci ti vplynou slzy jako nekolikrat v prubehu dnesniho vecera, v prubehu dnesniho dne. Vedela jsi co prijde, v duchu sis to prala a stejne ses na to nedokazala pripravit. Stejne te to pichlo a busilo ti srdce a cely predstaveni jsi vnimala v souvislosti s tou svou prohrou byt s nekym od vzdycky a byt s nekym na porad. Vsiml si toho alespon jeden z tech dvou, kterych se tyhle smysly mohou dotykat? A je to jako vzdycky, on se neprijde ptat at je to treba proto, ze ma dusi taky plnou slz. Tolik je toho, co mame dohromady, k cemu sme si prisli a cim jsme si prosli. A ja to nevymazu. Tohle srdce nema zmizik, nema mazaci pryz.