Tak takhle jsem si letošní Vánoce a oslavy příchodu nového roku vážně nepředstavovala, nakonec celej ten čas ležím doma s dětskou chorobou, která se u toho myho dítěte ani neprojevila. Matka odolávala viroze tak dlouho až si ji vyzrala se vším všudy. Tak tu lezim v izolaci od všech mejch milejch spolupřátel. Přečetla jsem během dne knihu během který sem si vlastně uvědomila, že letos poprvé po letech mám opravdu čas dělat to koncoroční bilancování. V posteli s pomazanyma rukama. Tak teda, milý roku 2017, ač jsem pořad stejně ztracena v tom, jakou bych vlastně měla v tomhle světě plnit úlohu, dals mi dost věcí, který mě tak jak tak posouvaj někam dál. Krom tý jediný citelný změny, kterou je moje příjmení to není nic super viditelného, ale po tom je každému prd. Myslím, ze jsem se už docela dobře srovnala s tím, co je to bejt matkou. Moje dítě sebe i mě učí miliardu věcí a já se jen utvrzuju v tom, jaká jsem osoba. Že mám třeba taky spoustu fakt neprijemnejch vlastností, se kterejma se ucime žít. Taky ze je normální, ze clovek má jen omezenou dávku denní síly a je potřeba ji občas někde načerpat. A já jsem vlastně spokojena s tím mým stereotypnim týdenním programem, kterej se dlouhodobě nemění. Jsou to jistoty, který ke svými životu potrebuju. Nabírat ženskou sílu na čtvrteční zkoušce Carillonu, zjistila sem, ze už mi je fakt kolikrát putna, kam se ten kolos sune a kolik minut se ze zkoušky prokeca. Projedu se na kole a nechávám ty věci plynout kolem sebe. Pozorovat výchovný způsoby matek při pravidelném setkání u kytary mě zas utvrzuje v tom, ze ženy matky maj právo svoje deti opecovavat tak, jak to ony samy cítí a potřebují. Respekt patří všem matkám, který to nikdy nevzdaly a nevzdávaj. Cítit sílu pohybu a vlastního těla na pravidelnejch trénincích pozemní akrobacie, důvěřovat nejen sama sobě ale i druhým, nejčastěji se svým mužem Majkem, se kterým tak posilujem naše pouto, i když je to někdy hodně komický;---) S rokem 2017 jsem doplnila možná poslední dilek, kterej mi chyběl - chvilku jenom pro sebe, kdy tři hodiny v kuse kreslím a vypnu úplně nejvíc celej svět kolem sebe. I když je kolem ještě par lidi, tak si vlastně v tomhle kolektivu hrozně vážím toho, ze funguje úplně nekolektivně. Je to asi podobný jako u počítače tvořit průvodní zprávu a mnoho schematek do prvního vlastního (taky teda kolektivního) soutěžního návrhu, což mi taky nakonec tenhle rok ještě nadělil těsně predtim než naše rodina postupně lehla s virozou;---). To mělo teda taky neuvěřitelnou sílu, po tolika letech v akademický a samospravny sféře položit na stůl přes půdorys pauzak a z mixu názorů stavět vysněnou budoucnost. A skoda, ze času bylo tak málo, ze jsme to jako tým taky úplně nedotahli a nějak se nám to na závěr rozbilo, ale stejně to mělo neuvěřitelnej drajv na to, ze si k tomu kazdej jel ten svůj pracovní či rodinnej full-time. Díky za to moji milé Kristýně, která nás k tomu vlastně zlanařila, a pak se odpojila bůhví kam. Každý den prosím z celého srdce ať je v pořádku.
Nic z toho myho krásného stereotypu by nemohlo bejt bez myho úžasného muže, bez mých úžasných rodičů a bezpodmínečně milující druhé maminky, tedy tchyně, chcete-li. Bez těch, kteří v době našich soukromých záležitosti zajišťují program mému úžasnému synovi, kterej vyplňuje zbytek tohohle mýho praštěně aktivního života.
Vím, ze to, ze teď lezim, má svůj význam, protože mám nesmírně vnímavý tělo, který mě proste nakonec donutí dát si od všech nápadů úplnej pohov. Příště si zkusím ten pohov vyčerpat mimo vánoční svátky, protože ty já rada prožívám v širším kruhu rodinném, což takhle, jaksi, nejde;---((
