Lidi, co potkáš, kradou kousky tebe

A neni to úplně lidma. To ty sama pustilas jednou lidi nejblíž svému nitru. To ty jsi věřila, že se ti ty sdílený věci budou vracet, že při setkání s nima se budeš vždycky potkávat. Nikdy jsi nepočítala s tím, že ty lidi můžou zmizet a ty kousky tebe, cos jim půjčila, dala, že se nikdy nevrátěj. A ty lidi možná netušej, že to tak je. A ty už nevíš, jak jim to říct.

Karlínské filmové léto

Za okrajem dramatu po větru přichází odhlučněná zkáza. Jen pohyb, rychlost, jen majáky policistů - za okrajem plátna. Oči přepínají - fikce - realita - v mžiku se mění spravedlnost a pohádka ve strach mezi listím stromů. Teď zavírám oči. Teď. Teď chci zapomenout. Teď. Teď už chci být tam, kde je to správně. Ve strachu hledám svou vlastní fikci, svou pohádku, svůj sen ve tmě. Svůj bezpečný přístav.