Když trháš kalendář a není to ten adventní

Je to poslední měsíc tohohle břichorostoucího období, kdy nedohlédnu na špičky svých nohou, při vstávání se musím převalit na bok a moje páteř a vnitřnosti začínají pomalu stávkovat. Tohle už ti tahat nebudem, kam si myslíš, že to jídlo máme dát? Do toho mi ty neustále připomínáš, že v tom břiše je něco až neuvěřitelně živého. To proto, že si to já, tvoje máma, pořád nějak nedokážu připustit. Trhám kalendář do toho dne, kdy tě poprvé uvidím, na druhou stranu vím, že tam uvnitř jsi v mnohem větším bezpečí. Bez řečí se s tebou o termínu téhle záležitosti, která musí nastat, dohaduju. Už je ti tam těsno, neboj, brzy už budeš u mě v náručí. Zůstaň tam, vždyť vůbec nevím, jaká budu. Vpravuješ se mi do těla, chceš, aby se o tobě vědělo. Nenápadně se vtíráš do myšlenek a v srdci mi zabíráš místo navždy jen pro sebe. Láska a strach zároveň - tak to je ta opravdová zodpovědnost. Ty se ale neboj, zatím není čeho. Srdcem jsme připraveni. Hlava i tělo, ty jsou mu vždycky v patách.