A ty

zase děkuješ listům stromů, že opadaly, koukáš z pláně, tam z vrchu, koukáš na Prahu a jako každej rok se k večeru a možná i v noci procházíš po té hraně vrchu, město jako každej rok svítí a ty v každym tom světle vidíš Vánoce a přemejšlíš, jak to každej rok bylo a jak to každej rok je.
Já tentokrát stojim dole a koukám na měsíc nad řeknou, kterej je dneska hrozně velkej. Jako pokaždý, když se tahle obrovská koule rozsvítí nad obzorem mu hluboce pohlédnu do tváře. Říkám si, jestli tam shora, jestli ho taky vidíš. Jestli můžu přes něj vzkázat ti pozdrav a přání hezkých svátků.
Měsíc svítí pro každýho zvlášť, vždyť víš.

Laska a pritazlivost

A pak se najednou jejich hlavy ocitly tak blizko,ze se dotkly jedna druhe. Bylo to najednou, nahodou? A jeji celo se primklo bliz a opsalo nekonecno. Tohle je ta pritazlivost, napadlo me, sounalezitost. Neudelala by to,kdyby nebyla uvolnena alkoholem, neudelala by to, kdyby si nebyla jista, ze za ni prijde do odlehleho prostoru, kdyz se najednou vytrati. Obejme ji.

Nechoďte mi do soukromí

Nechte ten kus světa jen můj. Pokud se nesnažíte ho pochopit, zadržte krok. A soukromí jednoho končí tam, kde začíná to cizí.
Teď už jen v klubku těla, pod peřinou, do které stéká moje klepota. Jen svým tělem si chráním ten zbytek prostoru, co dokážu udržet v náručí. Jen dlouhá a těžká kůže zamezí vniku cizího. Jen vzduchu je v tom světě málo a rychle ubývá. Křídla mi ustřihli jak chovné koroptvi. Jen mi přikažte, kam snést mám svá vejce.

Lidi, co potkáš, kradou kousky tebe

A neni to úplně lidma. To ty sama pustilas jednou lidi nejblíž svému nitru. To ty jsi věřila, že se ti ty sdílený věci budou vracet, že při setkání s nima se budeš vždycky potkávat. Nikdy jsi nepočítala s tím, že ty lidi můžou zmizet a ty kousky tebe, cos jim půjčila, dala, že se nikdy nevrátěj. A ty lidi možná netušej, že to tak je. A ty už nevíš, jak jim to říct.

Karlínské filmové léto

Za okrajem dramatu po větru přichází odhlučněná zkáza. Jen pohyb, rychlost, jen majáky policistů - za okrajem plátna. Oči přepínají - fikce - realita - v mžiku se mění spravedlnost a pohádka ve strach mezi listím stromů. Teď zavírám oči. Teď. Teď chci zapomenout. Teď. Teď už chci být tam, kde je to správně. Ve strachu hledám svou vlastní fikci, svou pohádku, svůj sen ve tmě. Svůj bezpečný přístav.