Zpoza hlavy hledat úsměv

Ten, který neublíží, neurazí. Který bude omluvou a zároveň povzbuzením. Pro mě osvobozením. Proč pořád mezi kočičími hlavami hledám víru v sama sebe? Proč zrazuji tolik lidí zároveň a kopu proti upřímnosti, to opravdu nevím. A bolí to.

Jak bejt nespokojená

Ublížit člověku, kterýho jste milovali. Bolí to tak dlouho, dokud se ta jizva nezahojí... tak strašně dlouho musíš doufat, že to pomyšlení přebije něco nesmírně jinýho. Něco co chceš. Nejlépe všechno co chceš. Jinak to nezakryješ. Ten šrám tu furt je a ikdyž obdivuješ, že po tom řezu za uchem za týden zbyde jenom sloupnutelnej strup, ikdyž nechápeš tu regeneraci lidskýho těla, šrám na duši ti nezašije, nepofouká, nenamaže nikdo tak, abys ho přestala cítit úplně. Bolí to a on ti to neulehčí; víš, že jizva má dvě strany, že nezarůstá nezávisle, že ji pořád smutek trhá na kusy. Nespravedlnost, nepochopitelnost, slzy uvnitř, smutek. Nemožnost návratu. Nepatřičnost vysvětlení. Neochota porozumění. Jsem vinna, ale kdo není...