Srážka s počítačem...

Ano, spolužáci mě vyburcovali k aktivitě v oblasti AutoCADu a já pomalu zjišťuji, jak moc je pravdy na tom, že si architekti rádi na počítač zvykají a z nedostatku času tedy odkládají tužky, pravítka a kružítka. Například já díky CADu našla ve svém rysu dost a dost chyb - například v číslech, což je docela podstatné, že:---)) Baví mě to - jenže mám stejně pocit, že bych se měla zabývat něčím jiným - jenže je toho mraky - co dělat dřív?

Myslíte si, že...

...může člověku zkreslovat pohled na svět to, skrz co se na něj dívá?

Víte, už asi pět dní mají mé oči svět "zarámovaný" žlutou obroučkou nových okulárů. Ač se to nezdá, zevnitř jsou opravdu celé žluté. Možná se teď dívám na svět mnohem optimističtěji, možná díky nim se zatím příliš netrápím tím, že školu absolutně nestíhám. Také se třeba na lidi okolo sebe dívám jinak než jindy... Jsou zázračné - jsou moje:---))

Díky za zdravé jádro...

Za zdravé jádro našeho kruhu, které se konečně po čase sešlo... Opět spousta legrace a nekonečný večer, jako správní architekti plný kvalitního vína:---)) A i když někteří platili menší částky než ostatní, nakonec se to myslím vydařlo - 9 lidí, 4 závěreční...jen mě mrzí, že tu nemám foťák - tak jen fotka z mobilu:---) Nechci toho moc psát, páč bych to pak po sobě nemusela ani rozluštit. Každopádně to, co nás v tomto semestru čeká jsme zapili myslím dostatečně...tak snad to nějak vyjde;---)

2 Vzpomínky

Zdravím Vás, přátelé a povím vám něco o čtvrtku, kdy jsem se konečně rozhoupala navštívit své známé v dílně, kde jsem o letních prázdninách krátký čas pracovala.

Trochu se strachem a čokoládou v batohu jsem zaklepala na prosklené dveře a pokusila se otevřít kliku, která vůbec nevypadá jako klika. Vyšle jsem ze cviku a tak mi tedy otevřel pan Chaloupka a já s rozzářenou tváří pozdravila a pozdravila celou dílnu, zašla za druhým šéfem podniku, že tentokrát po něm opravdu žádné sklo nechci. Přišla jsem jen po novém roce pozdravit mé milé. A tentokrát také konečně zastihla hlavního šéfa, pana Coufala, který sice zrovna něco zařizoval ale rád mi chvíli věnoval. Tak jsem vytáhla z batohu megačokoládu, ve které jsou 4 čokolády:---), jako Vánoční dárek, který jim předávám na konci února. A ani jsem nečekala, jakou jim tím udělám radost. Pan Coufal si pochvaloval, že to se jim tady nikdy nestalo, že většinou brigádníci když opustí dílnu, už se v ní nikdy neukážou a už vůbec, že by jim někdy někdo něco přinesl. Také mi byla představena slečna, díky které jsem zjistila, že jsem opravdu nebyla v dílně unikátní, jen v době, kdy jsem tam pracovala se ona zrovna léčila, tak jsme se nikdy neviděli:---) S panem Coufalem jsme probrali, co všechno už vím od jeho sestry, tak jsme se vlastně v závěru neměli o čem bavit. Ale jeho vtípky ho jen tak nepustí. Stejně jako druhého vedoucího nikdy nepustí politické debaty:---) Jak říkám, zavzpomínala jsem na staré časy a s každým pohovořila tak, jak tehdy. S panem Chaloupkou zas něco o škole a taky o tom, na čem tam zrovna dělal a s Frederikem jsem se zakecala tak, že jsme tam zůstali nakonec v dílně sami a já díky němu přišla pozdě na sbor. Ale Frederik je geniální. Hodně se vyzná v umění, čte Reflex a rád si o tom všem povídá. Jestli to nevíte, je to Francouz, který sice mluví česky, ale ne nijak plnyule, takže hovor s nim je rozhodně zajímavá záležitost:---) Bylo to báječné a už mám domluvenou práci na příští prázdniny. Opravdu na ty časy v dílně moc ráda vzpomínám, na ty diskuze, na ty vtípky a tak...

(http://www.vitraz.cz/)


2. moje vzpomínka se týká tohoto sborového týdne. Na zkouškách nás bylo velmi málo, tak Leona vytáhla staré vypalovačky a jen jsme si tak zpívali. Ve čtvrtek dokonce přišel Alan (náš klavírista) takže to bylo jak na koncertě. Fakt pěkně jsme si zazpívali a zavzpomínali na staré časy s Pechym, celou cestu k autobusu jsme pak zpívali ty písně, co ani Leona nezná... Čas strávený ve sboru rozhodně nebyl zbytečný a já mám díky němu spoustu zážitků a až mě překvapilo, kolik písní si vlastně pamatuju...děkuji

(http://www.dps-carillon.com/)

Velmi Krásný Večer...

Náš včerejší večer se nesl ve znamení kvalitní hudby, strávený navíc se spoustou báječných přátel. Velmi krátké vlny - tak to je ona kapela, kvůli které jsme se vydali do Divadla V Dlouhé, kde křtili své první oficiální CéDé Vysněné.

Všechno začalo báječným setkáním s nic netušící Evou Kratochvílovou, kterou jsem nadšeně pozdravila ještě před divadlem a trochu jí tak vyvedla z míry:---) Pak jsme pokecali s Pepou Königem a jeho slečnou, které dovezlo do Prahy první třídou samotné PENDOLINO. Postupně dorazili i ostatní a my se mohli vydat do divadelní kavárny. Tam jsme se cítili jako v nějaké VIP společnosti, všude samí známí lidé - herci z Disku, herci z Divadla V Dlouhé, další herci, Alice Nellis atd. Potkala jsem tam dokonce Zuzku z paralelky z gymplu, která se tam dostala docela náhodou, se sestrou přes kamarádku - na konci odcházela s CDčkem, takže všechno fungovalo:---) Proběhlo také opětovné setkání s Evou Kratochvílovou, kdy jsem jí všechno opět polopatě vysvětlila a pobavili jsme se o jejím divadelním působení a tak. Měla v ruce jakési černé desky, ale nechtěla prozradit k čemu jsou. Brzy však došlo i na noty v nich, které zapěl "předskokan" Sestry sBorovy - vokální skupina s obsazením mužských i ženských hlasů, vedená Magdalenou Borovou - a byl to báječný předskokan, jejich projev byl úžasný, krásný, zvučný a energický a já pochopila, že Evička není v muzikálu omylem:---)





Zapěli pár chytlavých písní a přišla ona chvíle - na jeviště natoupila skupina Velmi krátké vlny, opět s trochou ostychu a vtipnými Mílovými výstupy. Diváci se bavili, očividně byli prostě správní lidé na správném místě. Křest opět provázela nervozita frontmana a kdyby si Alice Nellis (jedna z komtrů) sama neřekla o slovo, tak se snad ani nekřtilo. Její přání bylo jasné, milé až skoro roztomilé. Všichni jsme si slíbili, že si na CDčku najdeme jednu nejoblíbenější píseň a tu pak pustíme 30ti lidem. Pak by měl být osud CD Vysněné jasný... Věřím, že svůj slib dodržím.



Málem bych zapomněla, na koncertě také proběhla premiéra klipu "Smetánka lékařská", poprvé bude klip v televizi na Óčku v neděli mezi pátou a šestou, kdy poběží reportáž z koncertu, rozhovory a tak. Tak se nezapomeňte dívat!

Po tom všem jako by se klukům ulevilo a začali si koncert opravdu užívat - tak i my diváci. Škoda jen, že písní zas tolik nemají a chtěli nechat nějaké věci lidem jako překvápko na tom CD. A možná taky se těšili na raut:---) Ano, to bylo to poslední překvapení večera - raut a slivovice - oslava toho placatého kolečka, které bylo křtěno. Lidé, co to nestihli před koncertem nebo si nechtěli koupit CD vůbec, samozřejmě nakoupili a pak využili situace, a tak trumpetistova fixka kolovala od diváka k divákovi, od hudebníka k hudebníkovi. Bylo to opravdu pěkné a doteď mě mrzí, že jsem si vlastně nekoupila vlastní CD.



Náš kamrád architekt dělal dojem na hudebníky i krásné herečky z Disku, já si vzpomněla na Evičku, která musela zase někam spěchat, ale která na mě zase zapůsobila a rozsvítila srdce svým nadšením. Ano, a opět se potvrdilo, že slivovice spojuje lidi, tak jsem se dostala do hovoru s hudebníky i já. Uctivá poklona za to vše, co jste pro nás, diváky, za ten večer udělali, uctivá poklona za to, že jste mě neposlali do háje v mé euforické náladě. Spolusboristku Jitku, o které jsem ještě nemluvila, jsem samozřejmě vzala s sebou a i do té slivovice ji nakonec pozounista dotlačil. Jituš, děkuji, žes přišla. Všichni se ale pomalu vytráceli a mě čas ubíhal tak rychle, konečně jsem se dala do hovoru i s Magdou Borovou, která ve mě vždy budila obrovský respekt, teď už se jí snad nemusím tolik bát:---) Jsou to zlatí lidé, tihle skromní nerci, tihle skromní hudebníci a jiní umělci.

A divadlo ke mě zas natahovalo ručky; já najdu způsob, jak ho udolat, najdu způsob, jak se k němu dostat oklikou. Všechno uteklo tak rychle a najednou se divadlo zavíralo a my, ač zvaní na bar vedle, jsme museli jít. V doprovodu bláznivého architekta jsem byla naštvaná, že je všechno pryč, že ten večer skončil, moje euforie skončila a změnila se ve smutek z toho, že jsem byla vytržena z toho kolotoče. Snad bych měla být tolerantnější, kdo ví, naučit se odcházet, zachovat si chladnou hlavu, hlavu vzhůru...Evičko, proč jsi zmizela? Úsměv tvůj a úsměv rozjuchaného pozounisty mě provázely celou cestu. A vzpomínka na tanec se svým chlapcem, kterému jsem se zapomněla odvděčit...


Všecko má svůj konec...






velmi nás mrzí, že jsme nevzali na tuto akci foťák, bylo by to boží, použité fotografie jsou tedy z dílny Ivy Marešové, ze stránek VKV (www.velmikratkevlny.cz), tímto se omlouvám, za jejich použití zde...

Ahoj Valentýne...

Všímám si lidské krásy čím dál tím víc. Ráda koukám lidem do očí a pozoruji jejich obličeje. Dnes jsem obvzláště potkávala lidi elegantně oblečené, nalíčené, učesané... až večer mi to došlo: Vždyť je Valentýn!!!

Na sboru nás bylo 13 (mimochodem, jsme DÍVČÍ sbor:---)). Nelitovala jsem, že jsem mezi ty věrné přišla - přišel se na nás totiž podívat další sbormistr, tentokrát i s ředitelem a nějakou paní, co tam vede nějakej kroužek. A on nás měl za úkol chvíli dirigovat. Byl to podivný mladík, rozhodně méně charizmatický než ten úterní. Podivný, legrační, zvláštní, zřejmě měl hrát roli, že mu už sbor patří, nebo si to snad myslel? Jiný způsob výuky nás trochu vyváděl z míry, jeho způsoby nás občas rozesmívaly...podle čeho vlastně ředitel toho sbormistra vybírá? Myslel si, že je to super? Smál se s námi proto, že se mu sbormistr líbil nebo nelíbil? O co tady vlastně jde? Leona se schovával za knížkou, vrhala na nás podivné pohledy vždy, když řekl onen pán nějakou suveréní a vtipnou věc, v jedné chvíli utekla někam pryč a pak se zase schovávala, naše počínání snad nechtěla ani vidět.

Večer všude ti za ruce se držící zamilovaní, chlapci s červenými taštičkami v ruce - radost pohledět! Takhle, prosím, vypadá Valentýn u nás. Nechtěla bych žít v Americe, kde má tenhle rádobysvátek kořeny...:---))

Štěstí dam (musical radikal)

podle románu Emila Zoly...

Tak jsem navštívila veřejnou generálku tohoto představení, uváděného Divadlem Disk, konkrétně Katedrou činoherního divadla. Už jsem letošní absolventský ročník několikrát viděla, proto jsem tušila, že i tento kousek bude stát za to. Nespetla jsem se... Už na první pohled to vypadalo báječně. Scéna, upravená po delší straně divadla s využitím balkonků bez zábradlí otevřených do foyer dala tušit, že tento muzikál bude opravdu velkolepý. K tomu přišla dokonce živá muzika a dva herci (procházející celým příběhem) nás ještě před hrou bavili svou pěknou "improvizací". Když to všechno začalo, tak jsem začínala všechno to počínání nechápat:---) Opravdu, vypadalo to skvěle, úplně jako ty muzikály za které zaplatíte kvantum peněz. Bezvadný oblečky, všechny pohyby prakticky dokonale zvládnuté, souhra sboru "prodavaček", to všechno do živé hudby, fantazie. Herci měli samozřejmě na obličeji připevněné mikrofonky, někdy je měli vyplé, někdy zaplé. Proto také poklona patří zvukaři, který to všecko šéfoval a aranžoval. Ano, zpěv, snad nejdůležitější část muzikálu - SUPER, je to až neuvěřitelné, jaký mají talent, protože jim to vcelku dosti ladilo, falešných míst bylo opravdu poskrovnu:---)

A co herci? No, byli super. Hlavní herečku Janu Pidrmanovou jsem tedy viděla poprvé, ale její krása, šarm a libý hlásek splnily co měly. Hlavní mužskou roli hrál, ó náš veliký Vojta Dyk, kterého tedy já moc nemusím, ale věřím, že lidi, zvláště pak ženy, z něj musely být uchvácené. Že umí zpívat, víme už dávno, že má dost podobný hlas Milanovi Königovi víme také, má charakteristické obličejové grimasy, podobné klaunovi, ale to už mu asi nikdy nevezme. V jednu chvíli jsem měla pocit, jako by snad měl slzy v očích...asi je to správný herec, který rozhodně zaujme. Tomáš Dianiška, ikdyž nemá úplně čistý hlasový projev je náš oblíbenec, kvůli obsazení v Paní ministrové, i tady nezklamal, hrál opět hlavní zápornou roli, jako v Ledovém hrotu a byl prostě skvělý:---) Nesmím opomenout dva průvodce celým příběhem (Lukáš Příkazký a Radovan Klučka), kteří zazářili především svým tanečním sólem, ve které hrál malý a hubený Lukáš ženu. Při tomto tanci oba zpívali, a ani během kotrmelce se neodmlčeli - takže klobouk dolů!:---) Chtěla bych zmínit také Pavlu Beretovou, která hrála jednu ze sboru prodavaček. Tahle slečna však, na sebe strhne pozornost i kdyby hrála nejmenší myšičku celého představení. Vzpomínám na okamžik, kdy Vojta Dyk zas něco srdceryvného zpíval uprostřed jeviště, sbor prodavaček stál zkamenělý na straně podia a Pavla se dívala takovým způsoben, že jsem od ní prostě nemohla odtrhnou oči. Ta má, myslím, opravdový dar od Boha, na tuhletu profesi. Asi jako posledního uvedu produkčního Jana Friče v roli japonské služebné, která jakoby do příběhu vůbec nepatřila, ale rozhodně pobavila, zvláště svým projevem a také podivným oblečkem. Jan Frič měl totiž na sobě dlouhé fialové šaty, které měly vzadu volný pruh, zakrýtý jen šněrováním - a on pod tím byl nahý:---)) Rozhodně zaujmul:---))

A příběh? Jedná se o příběh módního obchodu Štěstí dam, do kterého přijde mladá Denisa a chce zde pracovat. Je však jiná než ostatní - skromná a tichá, ještě panna. Hlavnímu šéfovi se zamlouvá, podružnému také, ale jinak - myslí si o ní, že je neschopná a chce ji jen pozvat "na čaj". Tak postupně vzniká konflikt mezi oběma šéfy, který vrcholí v okamžiku, kdy každý otevírá vlastní hypermarket. No, je to Emil Zola, proto příběh končí opravdu zvláštním happyendem, který ale na druhou stranu asi vystihuje realitu tohotu světa, což je trochu smutné. Víc neprozradím, jinak byste nebyli překvapeni!:---)

Opravdu, muzikál za 50 Kč pro studenty - a je to OPRAVDOVÝ muzikál! Přijďte do Disku, vážně:---)

Úspěšný krok do roku 2008

Mrzí mě, že jsem se na tak dlouhou dobu odmlčela, přineslo to však své ovoce, na což jsem sice velmi hrdá, ale nebudu se o tom moc zmiňovat, jelikož by to nearchitekty zřejmě odradilo...taky by mě zajímalo, jestli sem vůbec někdo zabloudí...prosím ozvěte se, je-li to možné:---)

Mám dnes šťastný den, nejlepší z blažený-ých... a odplatou za to jest mi potkání se s mnoha podivnými lidmi. Nejprve, zřejmě opilý chlap s flaškou ruce, kterého rozčílila paní, na moment parkující na kusu chodníku, poté mladík, čtoucí Houser a přitom blábolící (řvoucí) nějaké nesmysly, závěrem chlápek, který stál u tramvajového pásu, každou chvíli na prstech počítal a já čekala, kdy skočí pod auto. Napadá mě, jestli jsou to lidé nešťastní, kteří se jen snaží "přetvořit" svět, nebo jestli jen prostě nedegenerujeme... Každopádně je mi v těchto situacích ouzko a líto oněch lidí i lidí s nimi v neveselém kontaktu.

"To je ta vila...ta Müllerova..." "Co je na ní tak zvláštního?" Seděla jsem za dvojicí důchodců a jejich rozhovor mi vykouzlil na zamyšlené tváři úsměv. Mít trochu odhodlání a sebedůvěry, snad bych s nimi o tom i promluvila, jenže co nadělám. Zvláštní je hlavně uvnitř, drazí. Přes to přeze všecko mě udivilo to, že o takové moderní a známé věci, jako je Müllerovka vědí i starouškové... je to zřejmě důkaz toho, že ani starší lidé nepřestávají vnímat svět kolem sebe, nepřestávají žít ve stále se měnící společnosti - uctivá poklona, paní a pane z tramvaje!

nikdy nechci vyrůst v architekta kritika, když to vidím okolo sebe...prostě se mi to nelíbí, nechci chodit a říkat co všecko je špatně a kdo všechno je namyšlený idiot. Chci vnímat krásu našeho světa, vidět i v lidech věci tak krásné... Těžko říct, někdy můžebýt kritika snad oprávněná, ale i přesto nesmí býti bezohedná, neměla by brát ohledy na city okolí. Když bych třeba znala člověka, který žije v nějakém tom "zámečku s věžičkama a balustrádama a velkou kamennou zdí", asi bych na návštěvě u něj nemohla jenom říct, jak to tam maj blbě udělaný a že to všecko zvenku je jen hnus a kýč, pokrývající naprosto nedomyšlené vnitřní prostory. Trochu citu, mladý pane...

nikdy Leoně neodpustím její nefér jednání vůči sboru, nikdy jí neodpustím neférové a výbušné reakce vůči mně...nikdy neodpustím sboru jeho jednání vůči Jitce, obzvláště těm několika neznámým, co s Jitkou jednali podobně nefér jako Leona s námi (o nás bez nás) -přitom Jitka v tom byla nevinně. Co z toho všeho vyplývá... Na zkoušky sboru chodím už jen s čisté lásky ke zpěvu a spolusboristkám a nadešel čas, kdy si nás noví (úplně shora vybraní, resp. přemluvení) sbormistři chodí okukovat. Dnes u nás byl zvláštní dlouhovlasý pán, trochu indián trochu Kypřan...:---)))) a přístě přijde další. Zvířátka v zoologické zahradě