Lámání mysli.

Vždycky, když jedu Zlatnickou dolů k Petrskému náměstí, kolo na nejvyšší převod, drncám po kočičích hlavách a ve zrychlení doufám, že Foldy dokáže vzlétnout. Že budu moct uletět týhle kostrbatý zemi, myšlenkám, co v odhodlání bijou se o stěny srdce a dopadaj na dno, pod tyhle historický dlažby, kde o ně nikdo ani špičatým podpatkem nezavadí. Vztekám se nad tim, že jsem tvrdohlavá, ale nedokážu si svou pravdu obhájit. Vztekám se nad tim, že nejsou lidi obezřetný, že prostě konaj. Na obezřetnost není čas a na chleba ti nevydělá. Vztekám se, protože nedokážu bejt natolik zajímavá, aby mi lidi důvěřovali. Vztekám se, protože v tomhle uspěchanym stroji nedokážu obsadit smysluplný místo. Chci aspoň na chvíli pohlídnout na to všechno z vejšky, mít čas na rozmyšlenou.

Všechno dobrý

Byly to naše poslední společné narozeniny. Tvoje velký kulatiny, moje poslední mladý kůzlatkovský léta. Tehdy jsi mi připravil přesně to překvapení a ikdyž sis vlastně sám plnil svůj sen, bylo to strašně milý pro nás oba. Nikdo by byl nečekal, že to bude taky naše poslední radostné posezení, naše rozloučení se společným životem. Fotila jsem tě s Werichem na fotce a smála se při pohledu na dopravní křižovatku, po které se zrovna lopotně snažil přejet muž na skládacím kole. Bylo nám dobře. Teď je to poprvé, co neřekneš ani "všechno nejlepší" i když "všechno dobrý" by bylo právě to, co by mi s podánim ruky a úsměvem bylo nejlepšim dárkem, cos mi kdy dal.