a je v ní takovej bordel, že nevíte, kam dřív skočit.
Než přišel ten den, kdy mi vstoupil můj syn do života, měla jsem pocit, že už to dávno mám. Že existujou drobný skřípění, ale cesta kupředu má jasné obrysy. Jenže když se snažíte vytvořit to nejlepší pro své dítě, zjistíte, že potřebujete stát na vlastních a pevných nohou a mít jasno v tom, jak to celé začalo.
Zjistila jsem, že jsem celý život zapomínala koukat taky trochu nazpátek. Pohled tam může ale hrozně bolet. Když teprve ve svých 28 letech objevujete životní křivdy, je docela složité se s nimi vypořádat, celé to narovnat zpátky. Cítím se tak zraněná a chybí mi pevné objetí. A s tím zraněním mám láskyplně vychovávat své dítě. Jsem už dospělá a jsem v tom sama. Musím najít tu skutečnou upřímnost, kterou jsem snad kdysi mívala. Najednou vím, že je pryč a že už dávno tady hraju něco, co nestojí na pevných základech. Tohle prostě nejsem já ze své podstaty.
