Finále před dokončením zubů

Neztrácím naději

Myslela jsem, že bych se mohla dát fotku z pátečních narozenin našeho šéfa, dneska jsem si řekla, že to je asi zbytečné a nechci si někoho naštvat. Asi bych si nikoho nenaštvala, neboť nadpis měl být: "David Marek, ten hodný a nespolehlivý ze dvou našich šéfů" ;---) Je to divadelník, úžasný umělec, geniální scénograf. A má moc práce;---) Mimochodem, pracuje hlavně pro Městská divadla pražská, ..., a hlavně pro Divadlo V Dlouhé. David Marek, to je on. Jo, a taky navrhuje interiéry do mekáčů, ha;---) Chci poděkovat za tu práci tam, za to, že se tam můžu jednou za týden objevit a užít si ten den s lidmi, kteří jsou hrozně chytří a dospělí a rozumní a tak. Jsem nakonec ráda především za to, že to je pátek - převlečená sobota, den, kdy lidi v práci už občas ztraćí svoji důstojnost, kdy se blíží mému věku zase o dost víc. Pátky vedle Haliny...děkuju, děkuju mnohokrát!;---)

Ikdyž mě tělo momentálně přestává fyzicky poslouchat a já občas začínám mít strach o to, co se mnou je, v lepších chvilkách si řeknu: Nemoci vstříc, bolesti vstříc, nenechám si kecat do života:---) A tak je to asi se vším. Neztrácím naději.

A nakonec proč ne...dort nikomu neuškodí;---)

Modelování II.

V průběhu podzimu tvořit lebku...jak optimistické...

Včerejší první hodina modelování

Zase něco, co rozhání nudná šedá mračna nad naším ústavem...

Přišel na mě podzim

Všecko se mi pod rukama rozpádá, mám zvláštní myšlenkové pochody, asi se se mnou něco stalo, protože se všecko okolo mě mění. Brzy dojdu do stadia, kdy i lidem, které nechci ztratit, řeknu, co si myslím, ať mě klidně nechájí být, zatím jsem rádoby rozumná, vypočítavá a tak hloupě splachovací. Každé ráno vyjde nový den, přijde čistý nepopsaný list. Známí mí, co pro vás jsem?

A nakonec jedno ponaučení... Nikdy nespoléhejte na to, že vám PÁR bude dělat společnost!

Ztráty a nálezy II.

Asi je to osud.

Těsně než jsem dnes vyrazila na minifestival v Galerii Butovice, kde vystupovala mimojiné kapela Techtle Mechtle, jsem se dozvěděla, že Velmi Krátké Vlny podivným způsobem končí nebo se minimálně rozpadají na minimálně dva kusy - Milana a ostatní. Ať je to tak, či tak, dost mě to šoklo, vlastně docela hodně, opravdu jsem se těšila na koncert 18.10. v XT3, spoustu lidí je toužilo vidět a teď, tak najednou...ikdyž se to tak nějak dalo čekat vzhledem k časové vytíženosti některých členů.


Asi je to osud, že právě když vyrážím na svou první návštěvu kapely Techtle Mechtle, kde frontmankou je naše sbormistryně Thea, se dozvím o rozpadu kapely, kde byl frontmanem náš známý postřelmůvečák Milan. Magické.

Techtle Mechtle náhradou za VKV? Vycpávka místa po nich? Tohle mě napadalo při poslechu a sledování They a její kapely. Je to příjemná náplast;---) A ač to byl dnes koncert v jistě omezených a zvláštních podmínkách, hraný jen pro pár vyvolených (i přesto, že se to krásně rozléhalo v celém obchodním centru), pro mě byl moc důležitý, příjemný, geniální, hluboce se mě dotýkající. Chápu, že Thea od toho mohla čekat víc, rozumím Honzově připomínce, že to byla zbytečná ztráta času, že tam lidi nenaberou. Trochu problém dnešní doby - nutnost uspět, rozhodit své sítě. Jsem asi trochu naivní, nechci to měnit. Minimálně mně Techtle Mechtle ohromně pozvedli náladu, minimálně další dva lidi oslovili. Asi je to málo - co víc dodat.

A uvidíme se možná 31.10. v Rubínu, v místě, kde proběhl snad první pražský koncert VKV - tam se uskuteční snad konečně má první návštěva opravdového koncertu TM.

Ztráty a nálezy

Ano, během mého hledání jsem narazila nejen na, na můj vkus, velmi hloupé zápisky mých dřívějších blogů, ale také na mé básně, povídky, na neodolatelnou touhu psát. Tohle je jedna z nich, nesplněný sen...

Jaké je Tvé poslání?

V jednom zrádně překrásném městě žila dcera jednoho pána, absolventa FELu na ČVUT. Už od prvních let dávala světu vědět, že existuje a že nic neponechá náhodě. Když poznala první počítač a hrála první hry v ZX Spectru, věděla, že je to přístroj, který bude v budoucnosti věcí naprosto nezbytnou. I když v tak nízkém věku jen bezhlavě pařila hry více, či méně barevné, tušila, že to není vše, a že je stále co objevovat. A to nejen v počítačovém světě, ale zároveň též v tom reálném (ano, naskytla-li se někomu otázka, co to vůbec reálný svět je, je namístě, ovšem my tuto úvahu ponecháme stranou). S každou koupí nového a lepšího počítače se dostávala na stále vyšší životní úroveň! Byla dítětem, co dokázalo každého šokovat...ať už svou inteligencí, nešikovností, nebo fantazií! Skoro se zdála být neskutečná, ale takovou, jakou si ona myslela, že je, ji nikdo nebral. Když na gymnáziu nabrala jako úplně nový předmět informatiku, nastal naprostý zlom jejího života a ona se začala bezhlavě rozvíjet. Rostl její zájem o určité věci a s ním též upadal zájem o věci ostatní! Na internetu si vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém byla přesně taková, jakou si vždy myslela, že je! Splnil se jí sen! Netoví přátelé najednou jako by jí rozuměli! Jenže jí to časem přestávalo stačit! Člověk, a ona obzvlášť se prostě potřebovala neustále rozvíjet. A opět - cosi roste a cosi upadá! Jak se zvyšovala její netová moc, byla v reálném životě rozhozenější, zranitelnější a jako by zapomenutá.City, co tu prožívala byly neobyčejné a ona je nedokázala ovládnout. Nikdo ji nikdy nemiloval a proto už nevěřila ani ve svou lásku vlastní! Počítač jí stále otvíral nepřeberné množství nových světů a ona v nich sama hledala a objevovala nové informace...zoufala si všude, kde jen to šlo, falešným přátelům v opravdovém světě svěřovala svá nejtajnější přání, své myšlenky. Věděla, že asi nikdy nedají žádný smysl, přesto ale přicházely samy, naprosto nezvány a nevolány a ona se jim samozřejmě nemohla ubránit. Užíraly ji a proto se naučila ovládat slova a vždy, když byla možnost, je všechny vypsala z hlavy pryč! Ani nedoufala, že by z jejích prací mohl být někdo potěšen, ale ona je četla ráda, víc po nikom nechtěla. Každý den se sama sebe ptala: "Jaké je mé poslání?" V cosi věřila, ale nikdy se jí nepovedlo tu víru popsat...bylo to něco mezi vírou v osud, vírou v lidské city, ale také nezapomenutelnou vírou v v lidské zrady a hry...moc kladného v lidech neobjevovala. Ale stejně, svět jakoby ji denně pobízel k činům, jako by jí dával šanci! Nechápala jeho dotazy, snažila se je nevnímat, jenže tak, jako myšlenky, i okolní svět jí neustále visel v hlavě. Cítila, jakoby se dlaněmi dotýkal jejího nahého těla, jako by ji hladil a utěšoval! Bolelo to, nerozuměla, možná jen rozumět nechtěla! Den jí splýval s nocí a sny jí nedávaly na vybranou! Kdesi v parku zasadila mladý topol, i když věděla, že ten kus přírody dříve, či později zanikne, zasadila jej a každý den si s ním chodila povídat, ano, přestala psát, všechno bylo ukryto v nitru toho stromu. Jednou si z něj utrhla zelený lísteček a dlouze ho sevřela v dlani. Když dlaň znovu otevřela, lístek byl pryč a ona jen cítila, jak se její tělo sesouvá k zemi. Probudila se zimou až, když už byla okolo úplná tma a ona se tedy vrátila domů. Sotva sedla k počítači, zavřely se jí oči a její hlava spadla přímo na klávesnici. Neviděla nic...jen černou tmu, do které ona vnášela svýma očima světlo. Bylo ticho, jen její vlastní slova putovala temnotou a stále jakoby ozvěnou znělo: "Jaké je Tvé poslání?" S odbitím půlnoci všechno zmizelo, ona vstala, vypnula přístroj a šla si lehnout. Ráno si to vše přemítala...až nalezla ten důvod! Všechno jí najednou docvaklo a ona porozuměla. Šla ven, ke svému stromku, kde si sedla a beze slova se na něj jen celý den dívala, večer se zvedla, šla k počítači a začala psát...jen psala a nikdo ji nemohl zastavit. Byl to jen prostý text, bez nadpisů, bez formátování. Když se dostala na stranu 269, napsala vykřičník, dokument uzavřela a rozeslala různě po internetu. Byla to kniha o světě, životě, lidech a přírodě a lidi jí dali název Nekonečná hra. Nikdo ji nikdy oficiálně nevydal, ale lidé, co ji četli, ji četli s láskou...začali číst jako lidé, skončili jako lidé. Ovšem jako lidé, co si života váží...samotná spisovatelka dále psala už jen pro lidi, co to vyžadovali a pak zvláště pro ty, které ze srdce nejhlouběji milovala! Jim věnovala každý svůj laciný veršík, jim v povídkám svěřovala svá nejtajnější přání!

Pátrání

...po reportáži z koncertu Techte Mechtle z února 2003, poslední stopa po záznamu z, podle všeho, prvního koncertu Techtlí se nachází na jednom z mých webů, kde je připravena stránka na její publikaci. V koutku jsem dokonce nalezla, že první její podoba byla psaná v ruce. Marně spoléhám, že jsem ji někdy přepsala i do compu. Mám pocit, že jsem ten cár papíru půjčovala Baně, prosím, prosím, vrať se mi, je to pro mě hrozně důležité!!!