Jen matka, co pociťuje velké společenské nároky na tuhle roli a je v ní čím dál tím nejistější. Možná proto tak často utíkám k jiným rolím, ve kterých mě hodnotí jen moji nadřízení... a kde jde vlastně o hovno.
Mám prostě strach věnovat se tomu nejkrásnějšímu projektu, který před sebou mám. Zlobím se na sebe při každém opakování vzorců z mojí rodiny, zlobím se při každém bouchnutí sazí z neurotického dítka. Pořád v hlavě zní ten hlas, že to, co se děje teď bude mít obrovský vliv na jeho celý život. A proto ze své vlastní nedůvěry bych nejraději darovala svoje dítě někomu, kdo je lepší. Kdo nekřičí, kdo se stará, kdo nadšeně hltá každý jeho pohyb a kdo má víc trpělivosti. Někoho, kdo má víc lásky, kterou děti potřebují.
Internet je plný supermatek, které nenechají dítě plakat ani minutu, neustále ho pozorují a chrání ho před všemi nástrahami světa. Nic nedělají špatně, všechno mají předem nastudované a taky naplánované. Svému dítěti rozumějí a nikdy se nemýlí. Nedávno jsem četla zajímavý výkřik jedné takové matky v reakci na zoufalý dotaz jedné vystresované chudinky. "Tak proč sis to dítě pořizovala, když máš teď problém s tím se mu skutečně věnovat 24 hodin denně, když máš problém ho uspávat atp.?" Nejde o přesnou formulaci, ale chápete co tím myslím. Skoro mám pocit, že tyhle matky přestaly už úplně vnímat svoje city, jen se hluboko usadily v představě, kterou si nastudovaly. Představě té správné matky. Není divu, že se pak mnoho emočně založených a výbušných žen cítí tak, jako teď já.
I když možná moji rodiče zapříčinili tuhle nedůvěru v sebe sama, já jim to odpouštím. Dělali to, co považovali v té době za nejlepší pro mě i své duševní zdraví. Žili taky v nějaké té představě dokonalé matky, jejíž děti se naučí sami usínat, sami se uklidnit a skrývat své emoce. Představy se mění.
Já teď v tom všem ty emoce párkrát vypustím a zkusím jim ve výsledku porozumět. Cesta k sobě je zapeklitá. Ale nikdo jinej to za nás nevyřeší. Neptejme se proto na internetových diskuzích, nepokládejme zoufalé nebo utvrzující dotazy ve facebookových skupinách. Zkusme prostě naslouchat sami sobě (a skrze nás těm našim klonům), zkusme tu důvěru v sebe najít. Nejen jako matky pak budeme vzorem pro další generaci.
A respekt - nejen k dětem, což je teď v módě - prosím hlavně, respektujme se vzájemně. Každý má právo na svou vlastní cestu.
