Voní to jarem

Jdeš večerní Prahou a voní to jarem. Najednou i natolik běžný pach ti přelítne přes nos a ty se zakřeníš. Jdeš večerní Prahou a znovu popisuješ rodné město a hledáš v něm svoje místo. Kdo by to byl řek, že zrovna vůně je to, co vnímáš jako tolik odlišné. Odlišné od toho, na co sis už stihla zvyknout. Od toho vzdáleného a exotického. A zvykáš si na domov. Znovu. A to jsi byla pryč jen tři týdny.

Na Bali

A tak tu lezim, s nohama zkrizenyma v sustakovym pytli. Jako kazdej den, jen na Jave bylo vetsi teplo tak sustak zustal pod zpocenym telem. Tady je chladneji a je tu vic komaru... Ac jsme tu velkej dest jeste nezazily a udobrujem bohy at to tak zustane. Kazdy vecer posloucham jesterku toke, kazde rano nas budi ptaci a nejvice kohouti... Pomalu nemocnime z toho pocasi, pomalu zacinaj jak sopecnej prach na povrch vybuchovat nase vnitrni stresy, bolesti a zivotni nespokojenosti. Nechci to poslouchat a dal bojuju se svejma nejistotama tam uvnitr sama. Jako driv, pusobim neprustrelne, neochvejne. A cejtim se silnejsi. Mozna tak salim taky sama sebe, kdo vi, co je to, jak ma byt...
Lidi nas pozorujou, jak se tvarime, jak spolu mluvime, co si asi myslime. I tady jsme pro mistni atrakci, atrakci s tucnou penezenkou v ruce... Zatimco my si resime ty nase zmatky v hlave dovezene z kontinentu casoveho presu, oni pul dne vyrabeji obetiny a druhou pulku dne je roznaseji... Nebo shani prostredky k obzive sve rodiny. I tady se casto usmivaji...

Vybuchla

A vsichni uklizej ten sopecnej prach, jako by to bylo neco, co sem nepatri... Voda, jejich vecny pritel tece z hadic, ostrikujic chodniky pred domy a obchody, markyzy nad slusnejsimi restauacemi. A ta voda, co dnes nepada z nebe jako kazdy den se na zemi misi s prachem, je to jakoby na pousti zaprselo.

Cihla plna palena, beton, drevo a bambus

Nic vic k zivotu nepotrebuji. V tomhle ziji a k obzive maji indoneskou prirodu, tu sklizi a ji konzumuji. Ti druzi maji k obzive nas. Z nasich odmen ziji a nas konzumuji. Nic vic k zivotu nepotrebuji.