Opět tady, buším rukama o černou zem, v úkrytu svém křičím. Jsem tu a nevěřím jedinému slovu - všechno je tak nějak povrchní, neosobní, proč tady vůbec jsem? Proč se snažím hrát, že se nic neděje, proč chodím s klidnou tváří a nepatrným úsměvem? Jsem člověk. Ztrácím se tu. Brzy mě vše zase semele a mně nezbyde chvilka času. Snad to mě znovu zachrání. Znovu jako před půl rokem...
Systéme, nepodkopávej mi nohy, má schránka je křehká a napětí vysoké - i když, to ti je vlastně úplně fuk.
