Ženské role

Víte jak, ono to v dnešní době fakt neni lehký. Dneska, když žena může všechno, ale hlavu a srdce má jenom jedny. A když je prostě trochu nerozhodná. Čekám druhé dítě a žiju ve strachu. Ve strachu z toho, jestli jsem dobrá matka a jestli mi něco neuniká. Čím dál tím víc mám pocit, že jsem v roli matky pevnější, že se v ní v sobě prostě trochu víc vyznám. Řídím se pocity a to funguje. Když pak zabředávám do profesního života, aby mi teda neujel vlak, pocity mi práci ztěžujou a já jsem frustrovaná. Potřebuju kontakt s lidma a je mi proti srsti ten virtuální. Nechápu systém telefonování a maily jsou sice bezpečné ale pomalé. A do toho mi někde vzadu hlodá ženská role pečovatelky a tvůrkyně domácnosti. A tohle všechno má žena v hlavě. Já navíc s tvůrčím duchem a potřebou dokonalosti ve všech dimenzích. Jenže dokonalé matky nejsou, dokonalý pořádek a systém se doma s dítětem vytvořit nedá a na dokonalost v architektonické či grafické praxi prostě nezbývá čas. A dokonalost světa kolem se vzdaluje každým dnem. Dá se z toho nějak ven? Jak má člověk poznat svoji cenu, jak má najít ten správný směr, to poslání? Kam směřovat energii? Pomůže diář s přesným časovým vyhrazením? Dokáže mozek okamžitě přepínat? Dokážeme vypnout srdce když je to potřeba? Věřte mi, muži, srdce patřící dětem vypnout nelze. Od narození, skoro bych řekla od početí, se téhle role nezbavíte. Můžeme se učit ji potlačovat? Stojí to za to?