neděle 2. srpna 2009

Operace Corsica: Den dvanáctý + noc návratu

Sobota, predani klicu je planovano na osmou hodinu. Budicek v sedm, nasnidat, dobalit, uklidit, naladovat auto, predat klice a vyrazit! Vse jde podle planu, v osm skutecne prichazi nejaky cizi pan a my mu predavame klice i financni obnos za ubytovani. Mam pocit, ze ponekud riskujeme, kdyz vubec nevime o koho se jedna a zda je to opravdu Fabrisuv bratr (nezname samozrejme ani Fabrise). Klic pod rohozkou byl nahradou tomuto seznameni. Uvazujeme, zda i tenhle clovek jen umisti klic pod rohozku a odejde buhvikam.


Mirime do Bastily a loucime se s horskym mesteckem, s jeho polorozpadlymi domecky a vzhlednymi universitami. Musime domu a ja ve skrytu duse doufam, ze tam snad dojedeme v poradku. Mam trochu strach, ale v aute tradicne pospavam.


V Bastile mame dost casu a tak si prohlizime nejake obchudky a nakupujeme posledni zbytecnosti. Stejne jako loni ve Spanelsku si dnes kupuji na Corsice zviratko v prevleku z automatu – tentokrat je to Hello Kitty v prevleku delfina. Na uklidnenou pred odjezdem si davame male keficko a vyrazime k trajektu – lepe receno do fronty, ktera na nej ceka.


V aute pojede jen ridic, ostatni vstupuji do trajektu pesky. Nedockave vyhlizime nas rychlotrajekt.


Prijizdi presne na cas a behem vyjizdeni aut uz vjizdeji ta nase. Mensi zmatek nastava, kdyz ridici cekaji na sve pasazery a nevi, kde je hledat. Vse ale probehne podle jejich planu a my jsme vcelku rychle nalodeni.


Obsazujeme dve dvousedadla u okna – sedi se jako v autobuse nebo letadle.


Na palube je jen male mistecko pro nejvetsi slunicko- a vetromilce. Pousteji nam anglicky film s francouzskymi titulky, nezbyva, nez odpocivat. Na GPSce sleduji cestu po mori a rychlost trajektu. A vskutku, za necele dve hodiny se ocitame u brehu Italie, kde jsme vylodeni v pristavu Pjombino.


Nedbame jiz drivejsich pokynu a do auta nastupujeme vsichni uz na trajektu. Vsude je spousta aut a jsme radi, kdyz se vymotame kamsi na cistou silnici. Nabirame smer Pisa a jeji sikma vez. Pisa je opravdu krasne mesto – samozrejme nejvic turistu najdete u sikme veze – predevsim se s ni vsichni musi vyfotit jak ji podpiraji – to je zaklad! My se vsak od teto zasady distancujeme a jen ji jednou parodujeme, kdyz ji Lukas na fotce pristrkuje z druhe strany.



Z mnozstvi turistu mi neni dvakrat dobre, tak se radeji prochazim kolem kostela ke krypte a fotim si dulezitejsi pamatky.










. Je mi trochu lito, ze nemame vic casu na celou Pisu – jen si dame neco k jidlu a vracime se k autu.

Cesta je vcelku prijemna, akorat zanedlouho zjistujeme, ze jedeme jinudy nez na Corsicu. Rikam si vsak, ze GPSka se nemuze plest – bohuzel opak je pravdou a kdyz se ocitame kdesi daleko na zapade, prestava s nami komunikovat – nezbyva nez se vartit a nezkouset zadne novinky. Prejezd z dalnice na dalnici se nam napoprve nezdari, tek jsme nuceni to s velkou pozornosti zkusit znovu. Zdarilo se, hura, blizime se k Rakouskym hranicim. Pak nejaka ta nocni vecere ve Fast foodu a pokracujeme dal. I pres velkou zajizdku se ocitame v Praze vcelku podle planu. Budim se v ČR s pocitem blizkeho domova a tesim se na nasi postel. Loucime se s kolegy kolem pate rano a jeste si par hodin dospime.Tak, Korsiko, mej se hezky, bylo nam u vas pekne, ale uz se asi nikdy neuvidime;---)

pátek 31. července 2009

Operace Corsica: Den jedenáctý

Patek, posledni den, posledni noc, posledni vylet na plaz. Vyrazime tedy na jednu mirne vzdalenejsi plaz nejaky ten kousek od Alerie. Jako spatneho proproka potkavame na nasi zname ceste srazenou kravu. Velka krava, lezici na boku se zdvizenyma nohama. Nechapu. Sjizdime z cesty do Alerie a ja usinam. Dochazi k mirnemu autokarambolu a ja jsem trochu v soku. Kazi nam to posledni Corsicky den. Na plazi se postupne uklidnujeme a na etapy si prochazime vetsinu plaze.


Je to plaz s oblazky pri vstupu do more, coz mym noham neni dvakrat prijemne. Za to vsak je pod vodou krasne videt a ja zde pozoruji predevsim rybky, ktere vyziraji morske piscite dno. Hejna jich mi unikaji pod rukama. Mam radost, ze bryle se nekupovaly uplne nadarmo.


Z kaminku a piscite „malty“ stavim na brehu hradni zed vcetne veze s „cihlovou“ strechou. Muj vytvor obdivuji kolemjdouci, kteri nejspis netusi, jak stare ditko ho stavelo. Kazdopadne jsem poctena.



Jako obedovou chutovku si davame na plazi palacinky a brzy vyrazime nazpet do mesta. Stavujeme se naproti v Casinu, podobnemu tomu v Corte a nakupujeme vse, cim chceme obdarovat nase blizke. Musi preci ochutnat mistni pasticky, mistni maso, mistni dzemy, mistni vino... neodchazime tedy zdaleka s prazdnou. A to nas jeste ceka Shopping de Nuit v Corte.


Tam doladujeme vsechno ostatni. Ma touha po nove velke osusce je vyslysena a za velmi rozumnou cenu ji nakonec kupuji v jednom obchodu se suvenyry, ktery jsme za ten vecer navstivili asi trikrat. Domu si kupujeme Corsicke pantofle a nasi blizci take nezustanou neobdarovani. Na hlavni tride je rusno, deti po sobe strikaji penu a confetti, dospeli se tlaci u poulicnich hudebniku. Patek je v tomto meste jiste dnem oblibenym. A my uz se pomalu, ale jiste loucime!

čtvrtek 30. července 2009

Operace Corsica: Den desátý


Ctvrtek, predposledni cely den pobytu, posledni povinna tura. Hned po ranu prijemnosti prilis nehyrim. Jiz drive jsem upozornovala, ze nemam rada tury bez jakehokoli cile a dnes se tato nechut nejak nasobi (stale jsem trochu jakonastvana na Lukase). Cim vice zjistuju zradu, tim horsi nalada na me dopada.


Podel hradu stoupame kamsi k rozcesti. Radeji na nej nekoukam, nebot tusim, co na nem stoji. Nejkratsi trasa (tedy cil) je 5 a pul hodiny cesty. Beznadejne. Tudiz se potvrzuji me obavy. Spatne se mi dycha a moje nastvanost plicim zrovna neprida. Rada bych se prochazela, kdyz je to cesta bez konce, ale pripadam si jako koule na noze tech ostatnich prirodydychtivcu.


Krasny vyhled na hrad mi kazi nemoznost nadechu a ukrutna touha rvat. Nastesti se me brzy ujima muj mily, ktery dobre chape, o co mi jde. Cestu si tedy projdeme a brzy po vyprazdneni prvni lahve se vracime nazpet. Nejaky kamen o pul kilometru dal me opravdu nelaka.








V klidu sestupujeme dolu do mesta, bez vody, velmi vycerpana, shanim se svym muzem nejake osvezeni.



Padam na postel. Venku je opravdu na padnutí, osvěžujeme se koupenou Fantou a take sprchou v nasi sedaci vane. Jsem uz davno v klidu, varim nejakou tu dobrotu a po padu nejvetsiho vedra jdeme pozorovat zname petanguisty. Tohle nam bude jistojiste chybet.



Kolegove na vecerni prochazku vyrazili na koktejl. Mrzi nas, ze nam nedali vedet dopredu, pac koktejl jsme meli v planu take. Nevadi, vyrazime sami a doufam, ze si zvladneme objednat i bez francouzsky mluvici Martiny. Konecne ochutnavam Long Island Ice Tea plny alkoholu – je to dobrota. Lukasova Pina Colada je taky fajn a jsme oba spokojeni.



Spokojene se projdeme i nize do mesta, kde si opet uzivame nocniho osvetleni. Krasa.









středa 29. července 2009

Operace Corsica: Den devátý


Ctvrtek, vylet na zapad ostrova. Vstavame trochu drive, abychom stihli, co se da, protoze cesta bude o neco delsi. Cesta je nejen delsi ale take slozitejsi – podle navstevy muzea tyto „curving roads“ vytvoril na Corsice sam velky Napoleon. Ano, pohled na tyto stezicky, obepinajici skaliska, je vetsinou opravdu nadherny. Ale cesta po nich, ze strany na stranu je vcelku neprijemna. Konecne jsme pochopili, proc nam Honza rikal, ze tohle auto neni pro jezdeni vzadu. Honza, zrejme, abychom to meli drive z krku, tyto zatacky opravdu reze – jednu za druhou. Ve zdravi tuto cestu prezijeme a ocitame se v Portu – mestu cervenych kamenu. V planu je zapujceni ctyrmistne lodky. Mezitim, co my se vzpamatovavame z cesty, nasi kolegove zjistuji, ze mala plavidla jsou jiz rozpujcovana. Nezbyva nam nic jineho, nez se prifarit k vetsi skupince na nejaky ten lodni vylet. Vybirame si kratsi vyjizdku, nebot nam krasne zapada do programu. Akorat se stihneme najist v jedne zlute restauraci Romantica s ruzovymi zachodky. Objednavame si menu a ja si vybiram nejake ty morske potvurky...sardinky jako predkrm a lasagne s morskymi plody jako hlavni jidlo. Lukas zustava u salatu a kureciho steaku.


. Honza nepokazi zajezdni tradici a dava si mistni Moules a Martina nejaky ten veliky vegetariansky salat s lilkem:---) Vylet je fajn. Lodka je mala, ale plne obsazena, průvodce mluvi pochopitelne pouze francouzsky.


Klapot fotaku. Cervene skaly se pysni svou neobvyklosti.







Vjizdime do ruznych jeskynek, projizdime ruznymi pruplavy a stale obdivujeme nejen skaly ale take neuveritelne pruzracnou modrou vodu.





Ceskym ignorantum se musi ctyrikrat durazne francouzsky zopakovat, ze tam nahore JE ORLI HNIZDO! Veselé.






Na ceste zpet potkavame skakajici ryby. Mym ocim vsak unikly. Jsme radi, ze mame zas pevnou pudu pod nohama a jdeme na kavu uklidnit sve zaludky.


Bohuzel cas leti a tak se vracime nazpet do Corte, kde nas ceka jeste nejaky ten nakup. More nam je letos odepreno. Zato vsak opet na zpatecni ceste potkavame roztomila domaci prasatka, ktere tady chovaji ve volnem vybehu. Podobne jako kravy se tedy potuluji podel silnic a loudi od zastavujicich lidi dobroty.


Kolegove jeste po navratu vyrazeji na Restoniku, my musime predevsim doplnit zasoby. Po vcelku narocnem dni pak odpocivame na lavicce pred apartmanem pozorujic mesto a mravence, kteri dostali chut na nase „odpadky“.

Vecer si davame vinko a klabosime o blbostech, Ti tri me v jednu chvili mirne namichnou a ja se odmitam se svym milym dale bavit. Kolem 23:00, netopyri delaji venku hlouposti a jakoby nalitavaji do oken, kde clovek zrovna stoji. Vzdy si vsak hlidaji provokujici vzdalenost a 'odrazeji' se v nadokennim prekladu. Ve sve ponekud podrazdene nalade se jejich jednani musim smat. Brzy je vsak jejich skadleni prestava bavit a kamsi se odletaji schovat. Dost bylo dnes zvirectva. Dobrou noc.