Po včerejšku, kdy jsem se, ani nevím proč, ocitla tak trochu na dně, se mi dnes zatím zadařilo vše, co šlo - zubař, občanka, kadeřnice... Všechno jde jako po másle. Navíc jsem k ránu stvořila své deskriptivní dílko s názvem "Milenci v poli" - jen pohleďte:---)
Myšlenek bylo pro tento zápisek opravdu hodně, ráda bych tedy alespoň některé z nich reprodukovala.
Pohled z Petřinského (Petřiny) kopce ve mně každý den vyvolává dojem, že paneláky jsou v podstatě vojáci, bojující proti sobě, těžko odhadnout, kdo s kým a proti komu. V dnešní době tyto zašedlé obrněné roboty barví do různćh veselých odstínů, nejčastěji do pastelových barev, tady v našem okolí vede rozhodně losová a jí podobné barvičky. V poslední době se však stává, že panelové sídliště působí opravdu jako vojska, která jen někdo probarvil rozmanitými barvami. Z nudné šedi tak vzniká veselá, ale jinak charakter neměnící podívaná. Tak co s tím?
Zjistila jsem, že každý svůj život zakládá na naprostých odlišnostech. Může to být touha po nejlepších výsedcích, nebo touha po penězích, touha po kráse atd. Můj život stojí na lásce - k rodině, k mému muži, k divadlu, k architektuře, k hudbě - a jen věrnost mi razí cestu dál a dál.
A každý má svůj sen. Můj sen je odedneška proletět se v opravdové helikoptéře s tím aerodynamickým tvarem a velkou těžkou vrtulí:---) Nenašla jsem nikde přesně onen typ, jen něco přibližného (ta moje má protáhlejší čumák a tvarovaná skla), dnes jsem ji viděla na heliportu n Větrníku, krásnou, černo-žlutou...:---)
Teď zas pádím na matiku, achjo, achjo, áchjo...
Žádné komentáře:
Okomentovat