Sborové soustředění Carillonu

Strach, předcházející této akci nebyl úplně neodůvodněný, věděla jsem, že to bude něco úplně jiného, připomněla se mi charakteristika znamení, které prý velmi nerado změny. Pocit strachu, sebezapírání, musím se držet, nesmím kazit pocity ostatních, nesmím překážet, musím vydržet. Aspoň týden. Setkávám se s věcmi, které dalekosáhle odmítám, jsem nucena do činností a póz, které mi nejsou vlastní. Potěšení z pochval sbormistryně, nenávist při zle podané připomínce. Rozpaky. Večerní programy, podivné soutěžení, emoce. Závist? Kupodivu snad ani ne. Jen smutek, že "sláva" trvá tak krátce. Dotyk dlouhokrkého hudebního nástroje, jeho ohromující síla, touha ještě si brnknout. Výlety do okolí, většinou bez jednoznačného cíle, soutěž o prvenství, pocit méněcennosti při nedostatku dechu na konci pelotonu. Každodenní posezení u kafe, probouzející důvěru. Nové informace, přiblížení. Nejdražší jediné odpoledne "blbnutí" a vzpomínka na dřívější časy a konečně stmelování sboru. Sbormistryně tou dobou spí, volnost. Láska ke zpěvu, k hudbě.

Dnes pod tlakem pocitů blížícího se konce, pod tlakem nervozity. Z toho všeho pak pocit naprosté bezcennosti a nýmandství. Jakobych si celý život namlouvala, že "umím" zpívat. Při každé písni mě to znovu napadá, náhla změna nacvičeného výrazu, touha zmizet. Zklamání sama sebou, smutek, který přichází náhle. Oheň, do kterého se dá tupě zírat, zamyšlení, pochybnosti. Proč? Opět touha po neviditelnosti. Odreagovávací procházka. Touha být zase zpět, nepřijít o poslední večer s nimi zde. Strach z They. Rychlý konec.

Teď sama na pokoji, jen já a hudba, jen já a moje pocity, přemýšlení bez východiska, bez konce.