Ano, během mého hledání jsem narazila nejen na, na můj vkus, velmi hloupé zápisky mých dřívějších blogů, ale také na mé básně, povídky, na neodolatelnou touhu psát. Tohle je jedna z nich, nesplněný sen...
Jaké je Tvé poslání?
V jednom zrádně překrásném městě žila dcera jednoho pána, absolventa FELu na ČVUT. Už od prvních let dávala světu vědět, že existuje a že nic neponechá náhodě. Když poznala první počítač a hrála první hry v ZX Spectru, věděla, že je to přístroj, který bude v budoucnosti věcí naprosto nezbytnou. I když v tak nízkém věku jen bezhlavě pařila hry více, či méně barevné, tušila, že to není vše, a že je stále co objevovat. A to nejen v počítačovém světě, ale zároveň též v tom reálném (ano, naskytla-li se někomu otázka, co to vůbec reálný svět je, je namístě, ovšem my tuto úvahu ponecháme stranou). S každou koupí nového a lepšího počítače se dostávala na stále vyšší životní úroveň! Byla dítětem, co dokázalo každého šokovat...ať už svou inteligencí, nešikovností, nebo fantazií! Skoro se zdála být neskutečná, ale takovou, jakou si ona myslela, že je, ji nikdo nebral. Když na gymnáziu nabrala jako úplně nový předmět informatiku, nastal naprostý zlom jejího života a ona se začala bezhlavě rozvíjet. Rostl její zájem o určité věci a s ním též upadal zájem o věci ostatní! Na internetu si vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém byla přesně taková, jakou si vždy myslela, že je! Splnil se jí sen! Netoví přátelé najednou jako by jí rozuměli! Jenže jí to časem přestávalo stačit! Člověk, a ona obzvlášť se prostě potřebovala neustále rozvíjet. A opět - cosi roste a cosi upadá! Jak se zvyšovala její netová moc, byla v reálném životě rozhozenější, zranitelnější a jako by zapomenutá.City, co tu prožívala byly neobyčejné a ona je nedokázala ovládnout. Nikdo ji nikdy nemiloval a proto už nevěřila ani ve svou lásku vlastní! Počítač jí stále otvíral nepřeberné množství nových světů a ona v nich sama hledala a objevovala nové informace...zoufala si všude, kde jen to šlo, falešným přátelům v opravdovém světě svěřovala svá nejtajnější přání, své myšlenky. Věděla, že asi nikdy nedají žádný smysl, přesto ale přicházely samy, naprosto nezvány a nevolány a ona se jim samozřejmě nemohla ubránit. Užíraly ji a proto se naučila ovládat slova a vždy, když byla možnost, je všechny vypsala z hlavy pryč! Ani nedoufala, že by z jejích prací mohl být někdo potěšen, ale ona je četla ráda, víc po nikom nechtěla. Každý den se sama sebe ptala: "Jaké je mé poslání?" V cosi věřila, ale nikdy se jí nepovedlo tu víru popsat...bylo to něco mezi vírou v osud, vírou v lidské city, ale také nezapomenutelnou vírou v v lidské zrady a hry...moc kladného v lidech neobjevovala. Ale stejně, svět jakoby ji denně pobízel k činům, jako by jí dával šanci! Nechápala jeho dotazy, snažila se je nevnímat, jenže tak, jako myšlenky, i okolní svět jí neustále visel v hlavě. Cítila, jakoby se dlaněmi dotýkal jejího nahého těla, jako by ji hladil a utěšoval! Bolelo to, nerozuměla, možná jen rozumět nechtěla! Den jí splýval s nocí a sny jí nedávaly na vybranou! Kdesi v parku zasadila mladý topol, i když věděla, že ten kus přírody dříve, či později zanikne, zasadila jej a každý den si s ním chodila povídat, ano, přestala psát, všechno bylo ukryto v nitru toho stromu. Jednou si z něj utrhla zelený lísteček a dlouze ho sevřela v dlani. Když dlaň znovu otevřela, lístek byl pryč a ona jen cítila, jak se její tělo sesouvá k zemi. Probudila se zimou až, když už byla okolo úplná tma a ona se tedy vrátila domů. Sotva sedla k počítači, zavřely se jí oči a její hlava spadla přímo na klávesnici. Neviděla nic...jen černou tmu, do které ona vnášela svýma očima světlo. Bylo ticho, jen její vlastní slova putovala temnotou a stále jakoby ozvěnou znělo: "Jaké je Tvé poslání?" S odbitím půlnoci všechno zmizelo, ona vstala, vypnula přístroj a šla si lehnout. Ráno si to vše přemítala...až nalezla ten důvod! Všechno jí najednou docvaklo a ona porozuměla. Šla ven, ke svému stromku, kde si sedla a beze slova se na něj jen celý den dívala, večer se zvedla, šla k počítači a začala psát...jen psala a nikdo ji nemohl zastavit. Byl to jen prostý text, bez nadpisů, bez formátování. Když se dostala na stranu 269, napsala vykřičník, dokument uzavřela a rozeslala různě po internetu. Byla to kniha o světě, životě, lidech a přírodě a lidi jí dali název Nekonečná hra. Nikdo ji nikdy oficiálně nevydal, ale lidé, co ji četli, ji četli s láskou...začali číst jako lidé, skončili jako lidé. Ovšem jako lidé, co si života váží...samotná spisovatelka dále psala už jen pro lidi, co to vyžadovali a pak zvláště pro ty, které ze srdce nejhlouběji milovala! Jim věnovala každý svůj laciný veršík, jim v povídkám svěřovala svá nejtajnější přání!
Žádné komentáře:
Okomentovat