Včera jsem se konečně odhodlala a na blind navštívila Divadelní loď Bratří Formanů, loď Tajemství, na které přes léto působí divadlo Aqualung, divadlo plné nadějných, povětšinou mladých herců.Jelikož loď během představení plula, byla cena vyšší než obvykle, na druhou stranu je to dost netradiční tak proč to nevyzkoušet. Vzhledem ke chladnějším letním večerům byly k zapůjčení deky (ne však jako na Shakespearovských slavnostech, kdy podle toho, kolik jste zaplatili nebo jak jste slavní dostanete příslušný počet izolačních prostředků)...prostě kdo přišel, dostal co chtěl.
Loď je to parádní, samozřejmě zastřešená, ale aby byla projížďka aspoň trochu zajímavá, samozřejmě zde nechybějí průzory do stran. V podpalubí občerstvení, které je možné vzít si na představení, hlediště sestavené z terasovitě umístěných stolů s lavicemi, na každém stole Mladá fronta DNES:---) Co víc si člověk může přát.
Ještě asi kvalitní představení. Pána času jsem si vybrala hlavně díky hereckému obsazení a pěkným obrázkům na propagaci. Bohužel se toto představení hraje v několika hereckých alternacích. Dychtivě jsem vyhlížela, kdy se na jevišti objeví známí herci z Disku a vždy když přišla role pro ně stavěná, smutnila jsem, že tam nejsou. Když už byly všechny tři role vyčerpány, tak jsem si řekla: Naše věčná smůla. Naštěstí pak v půli představení vešel do hry červený Raker, jehož hlas byl naprosto jasně identifikovatelný. Don Juan, Strýko Vasa - Jan Konečný.
N divadle však nejde jen o herce. Pán času je hra podle komiksu, což je podle mě vždy trochu tvrdý oříšek. Časté opakování několika scén a vtípků se zdálo být trochu nudnější, orientace v příběhu taky nebyla úplně nejjednoduší. Asi by to chtělo nejdřív komiks přečíst, pak by bylo vše jasnější. Nicméně dojem tohle představení zanechá. Nejsem tak úplně nadšená z příběhu, který mi v určitých chvílích trochu unikal, zato mě však nadchlo jeho ztvárnění - báječné komiksové masky, jednoduché kulisy, které umožňují snadnou změnu scény, a pak jednoznačně typicky komiksově působící rvačky. Seděla jsem s otevřenou pusou a zírala, co to tam ti lidi vyvádí. Jsou to herci, samozřejmě, ale stejně mi přišlo naprosto neuvěřitelné sladění pohybů útočníka a napadeného. Že si nikdy doopravdy nenabili. Samozřejmě nechyběly zvukové efekty, které nahrazovaly tradiční komiksové bubliny. Byla jsem unešena. Navíc pohybující se loď a mihající se břeh Vltavy a mosty, pod kterými projížděla, jen podtrhovaly atmosféru představení.
Po představení následoval koncert - saxofon, kytara a perkuse - jazzová jam-session, moc milá hudba k rozjímání. Škoda, že tou dobou už loď kotvila a my si tolik neužili plavbu.
Pán času, tyranie okamžiku - hra o neúprosnosti ubíhajícího času...
