Najednou nechceš bojovat?

A taky nikdy nevíš, co jsi chtěla říct, když je to potřeba říct nahlas. Meleš si svoje příběhy v hlavě a jsi silná. Proč zvenku padaj slzy a klepe se člověk, když vevnitř stojí tvrdá skála plná nasbírané zloby? To, na co se v duchu ptáš, nikdy nahlas nezazní. A tak se to pere a na to důležitý si ne a ne vzpomenout. Blbý načasování zatmění. A ten člověk, s kterym tuhle zlobu sdílíš, on je jedinej a on to uvnitř tebe chrání, protože ví, že to tak chceš. Nenutí tě to říct nahlas a tatam je upřímnost o které jsi ve světě vždycky snila. Najednou nechceš bojovat?