Někdy má člověk chuť se zavřít do svý vlastní bubliny, odpojit se od všech fejsbuků a chytrejch rad v knihách.
Nesrovnávat, žít, jak nejlíp sama umím, žít, jak to sama cítím. Soustředit se jenom sama na sebe.
V zajetí informací a naoko dokonalejch lidí. Tak se dneska občas cítí kdekdo. A přitom stačí říct sám sobě občas to stejné, co šeptáme dětem, když usnou s rukou v té naší. "Jsi tak krásný!" "Jsi úžasný takový, jaký jsi, neboj se jít dál svou cestou, která je tolik odlišná od všech ostatních." A přeci jsme úžasní jeden i druhý, boží stvoření. "Miluju tě."
Žádné komentáře:
Okomentovat