S pantomimou se znám již skoro rok a zažívám s ní spoustu dobrodružství. První setkání proběhlo loni v rámci festivalu Mimraj, kdy jsem se úplnou náhodou (tak bylo to zadarmo, že jo:---) ocitla uprostřed dvorany Klementina a strávila tam celé odpoledne až do večera. Nejprve jsem se seznámila s klaunem na vertikálním laně, poté s pantomimickou, skoro spíše s akrobatickou skupinou a nenechala jsem si ujít ani závěrečnou mimsession. Večerem provázel známý klaun a mim Boris Hybner, který postupně na jeviště uváděl mimy vystudované i mimy ve vývoji. Předvedli nám spoustu rozličným scének. Od sucharských kousků postaršího pána přes skvělé etudky japonské nebo pilotské až po úžasné černé a bílé mimy. Zaujala mne především dvě děvčata, černé mimky, které se věnovaly kucháním dítěte a pak samozřejmě báječný bílý mim Radim Vizváry. Na toho čekám pokaždé, když se na pantomimu jdu podívat. Zahlédla jsem ho na plakátu v Divadle Rubín, jenomže jsem trubka a vždycky jsem to nějak prošvihla.
Nicméně další větší setkání s pantomimou, když pominu televizní vystoupení, byla nedávná návštěva divadla V Celetné, kde jsem shlédla představení Veselé skoky – Na Hlavu! Ač to mělo od klasické pantomimy celkem odstup, byla to věc pohybově a rytmicky naprosto úžasná. A navíc to mělo příběh, který každý snadno pochopil. Možná to nebyl tak úplně příběh, spíše různé vtipné situace, týkajících se několika předem představených lidí. Mimo jiné jsme tam mohli vidět nymfomanku, workoholika, který by se rád věnoval tanci, zálesáka, vášnivou fotografku a podobně. Takže si asi dokážete představit, jaká to musela být legrace.
Prozatím poslední vystoupení, které jsem shlédla bylo představení Samizdat od skupiny RestArt v Malém Nosticově divadle. A opět jsem se tak mohla vrátit k mým oblíbeným mimům. Tentokrát to bylo duo černých mimů, které předvádělo různé etudky, které vyvrcholily samotným Samizdatem. V přestávkách mezi etudami vystupoval kytarista a zpěvák skupiny Lajka (mimochodem také učitel Zsv Na Vítězné pláni:---). Měl celkem vtipné průpovídky týkající se obou mimů a pak také jeho tvorby. Domnívám se, že hlavním tématem byli ale přeci jen mimové. V jejich kouscích se střídal smutek s veselím pořád dokola. Potkali jsme tam téma přátelství, smrti, života, růžových brýlí, téma lásky, … Některé z etudek končily opravdu nečekaně smutně, ale tak to asi u černých mimů bývá. I poslední delší příběh Samizdat začínal velmi vesele přátelstvím dvou žáků v lavici a vyváděním hloupostí. Ovšem poté co prošli přátelé obdobím komunismu, jeden zradil druhého a nakonec ho zastřelil. Jako starý děda na lavičce pak vzpomíná a lituje, ale nic nejde vrátit zpět, drazí, nezapomínejte!
Žádné komentáře:
Okomentovat