Mrzí mě, že jsem se na tak dlouhou dobu odmlčela, přineslo to však své ovoce, na což jsem sice velmi hrdá, ale nebudu se o tom moc zmiňovat, jelikož by to nearchitekty zřejmě odradilo...taky by mě zajímalo, jestli sem vůbec někdo zabloudí...prosím ozvěte se, je-li to možné:---)
Mám dnes šťastný den, nejlepší z blažený-ých... a odplatou za to jest mi potkání se s mnoha podivnými lidmi. Nejprve, zřejmě opilý chlap s flaškou ruce, kterého rozčílila paní, na moment parkující na kusu chodníku, poté mladík, čtoucí Houser a přitom blábolící (řvoucí) nějaké nesmysly, závěrem chlápek, který stál u tramvajového pásu, každou chvíli na prstech počítal a já čekala, kdy skočí pod auto. Napadá mě, jestli jsou to lidé nešťastní, kteří se jen snaží "přetvořit" svět, nebo jestli jen prostě nedegenerujeme... Každopádně je mi v těchto situacích ouzko a líto oněch lidí i lidí s nimi v neveselém kontaktu.
"To je ta vila...ta Müllerova..." "Co je na ní tak zvláštního?" Seděla jsem za dvojicí důchodců a jejich rozhovor mi vykouzlil na zamyšlené tváři úsměv. Mít trochu odhodlání a sebedůvěry, snad bych s nimi o tom i promluvila, jenže co nadělám. Zvláštní je hlavně uvnitř, drazí. Přes to přeze všecko mě udivilo to, že o takové moderní a známé věci, jako je Müllerovka vědí i starouškové... je to zřejmě důkaz toho, že ani starší lidé nepřestávají vnímat svět kolem sebe, nepřestávají žít ve stále se měnící společnosti - uctivá poklona, paní a pane z tramvaje!
nikdy nechci vyrůst v architekta kritika, když to vidím okolo sebe...prostě se mi to nelíbí, nechci chodit a říkat co všecko je špatně a kdo všechno je namyšlený idiot. Chci vnímat krásu našeho světa, vidět i v lidech věci tak krásné... Těžko říct, někdy můžebýt kritika snad oprávněná, ale i přesto nesmí býti bezohedná, neměla by brát ohledy na city okolí. Když bych třeba znala člověka, který žije v nějakém tom "zámečku s věžičkama a balustrádama a velkou kamennou zdí", asi bych na návštěvě u něj nemohla jenom říct, jak to tam maj blbě udělaný a že to všecko zvenku je jen hnus a kýč, pokrývající naprosto nedomyšlené vnitřní prostory. Trochu citu, mladý pane...
nikdy Leoně neodpustím její nefér jednání vůči sboru, nikdy jí neodpustím neférové a výbušné reakce vůči mně...nikdy neodpustím sboru jeho jednání vůči Jitce, obzvláště těm několika neznámým, co s Jitkou jednali podobně nefér jako Leona s námi (o nás bez nás) -přitom Jitka v tom byla nevinně. Co z toho všeho vyplývá... Na zkoušky sboru chodím už jen s čisté lásky ke zpěvu a spolusboristkám a nadešel čas, kdy si nás noví (úplně shora vybraní, resp. přemluvení) sbormistři chodí okukovat. Dnes u nás byl zvláštní dlouhovlasý pán, trochu indián trochu Kypřan...:---)))) a přístě přijde další. Zvířátka v zoologické zahradě
Žádné komentáře:
Okomentovat