Arménie...příběh nejen dvou lidí plný lásky a neutuchající víry. Spojení dvou(čirou náhodou:---) herců tak silnou vazbou, že ani zemětřesení a ztroskotání na dvou stranách zbořeného objektu jim nedovolilo přestat myslet jeden na druhého a věřit.Tohle představení se mě znovu (a naposledy) dotklo a kolikrát jsem měla slzy v očích. Milan König a Majda Borová, v podstatě také tvůrci celého představení jsou prostě geniální. Jak to dokázali? Je to asi nejlepší stvárnění dramatického příběhu, co jsem kdy viděla. Jak poutavě a s vervou prokládají smutné okamžiky v troskách vtipnými vzpomínkami ze života spolu. Jak ve dvou lidech dokáží ztvárnit nejen i všechny další potřebné role (mluvení Lidie s generálem v obsazení Majda a nikdo apod.) ale také duši celé Arménie. Naví jejich zpěv dodává hře čistotu a všichni jen koukají s otevřenými ústy na bezchybnou souhru jejich hlasů.
Ano, teď když je po derniéře, můžu vám přiblížit celý příběh včetně konce. Celé představení se odehrává v Arménii, zemi "zotročeného" národa, zemi s častými katastrofami v podobě zemětřesení. A právě toto zemětřesení rozdělí na dlouhé dny herce Lidii a Artašese (Artaxerxes:---). On šel tři minuty před katastrofou do sklepa pro brambory, ona šla dvě minuty před zemětřesením nakoupit. Artašes zůstal pod troskami ale Lidie si snadnou spočítala, že musí být naživu - jinak na světě neexistuje žádná spravedlnost. Artašes ve sklepě (což byl vlastně atomový kryt) nevěděl, že šla Lidie nakoupit. Snadno si tedy spočítal, že když je zavalen kusy betonu z předchozího patra, musely i ostatní patra skončit podobně. Lidie nevzdávala boj o záchranu Artašese, začaly hluboké mrazy, techniky bylo v zemi málo a lidí, hledajících své známé bylo nekonečně mnoho. Lidie věděla, že je Artašes naživu ale nikdo jí nevěřil. Vydala se do Moskvy a s obrovskou obětí, díky své kráse dostala do Gjumri ruského generála a také spoustu techniky. Času ubývalo, Artašes v podzemí slábl, už nebyl schopný ani vymačkat šťávu z brambor na příjem tekutin. Chtěl zemřít, a to hned, ale umíral pomalu a v mdlobách, ... Vojáci se snažili, seč mohli, ale sutin bylo mnoho. Přes to se jim nakonec podařilo provrtat se až ke kóji, kde vyčerpaný Art čekal na příchod milosrdné smrti. Nepřišla smrt, přišla Mistrova Markétka. Zázraky se dějí.
Dotáhla jsem na tuto derniéru 17 lidí a myslím, že zasáhla všechny. Bohužel to uteklo strašně rychle, ta hodina mi přišla jako čtvrthodina, a tak vůbec. Prostě jsou dobří a já se těším na jejich další představení, ztvárněné s podobným citem pro divadlo jako Století zázraků.
Žádné komentáře:
Okomentovat